Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 314/2000
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů L. Z., a F.Š., na průtahy v soudním řízení, mimo ústní jednání, t a k t o : Návrh se o d m í t á.
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu 22. května 2000, se navrhovatelé s odvoláním na zprávy z tisku domáhají, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 nepokračovat v průtazích při projednávání dědického sporu mezi nimi a jejich bratrem, když od smrti jejich otce v roce 1984 dosud nebyla pozůstalost projednána. Poukazují na to, že se již dvakrát obraceli na ministra spravedlnosti se stížností, ten jim však podle jejich názoru v podstatě neodpověděl.
S ohledem na právní okolnosti podání nebylo nutné, aby si ústavní soud od Obvodního soudu pro Prahu 5 vyžádal soudní spis, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Z podané ústavní stížnosti a přiložených listin bylo možno posoudit přípustnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzený zásah orgánů veřejné moci - Okresního soudu pro Prahu 5 a ministra spravedlnosti, spočívající v nepřiměřené délce řízení, je třeba poukázat na zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, v němž je mj. zakotveno právo fyzických a právnických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti a také povinnost předsedů soudů tyto stížnosti, jejichž obsahem může být i stížnost na průtahy řízení, ve lhůtě vyřizovat (§ 26, § 31 až 33 cit. zákona).
Ministerstvo spravedlnosti je podle § 29 písm. a) cit. zákona příslušné k vyřizování stížností na průtahy v řízení u vrchních a krajských soudů. Navrhovatelé pak neprokázali, že by využili svého práva k podání stížnosti předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 5, který je podle § 32 citovaného zákona příslušný k jejímu projednání a vyřízení, a proto jejich návrh byl odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. jako nepřípustný. Ve své judikatuře Ústavní soud považuje stížnost předsedovi příslušného soudu za prostředek, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva 1
2
II. ÚS 314/2000 poskytuje. Jeho vyčerpání je proto podmínkou projednání ústavní stížnosti. Jinak je ústavní stížnost nepřípustná.
Ani v případě, že by za takové podání byla považována dvojí stížnost ministru spravedlnosti, nebylo možné se ústavní stížností meritorně zabývat, a to z následujících důvodů. Na první z nich obdrželi odpověd dopisem ze dne 22. 7. 1999, takže v případě posouzení negativní odpovědi jako zásahu do základního práva uplynula podstatně delší doba než 60 dnů, jak ji požaduje zákon o ústavním soudu. Z druhé odpovědi Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. 4. 2000 pak plyne, že podání stěžovatelů bylo posouzeno jako stížnost na předsedu Obvodního soudu pro Prahu 5 a bylo proto postoupeno předsedovi Městského soudu v Praze s tím, že o výsledku šetření budou stěžovatelé vyrozuměni.
V tomto případě řízení předvídané zákonem č. 436/1991 Sb. dosud není ukončeno, což značí, že i v takovém případě je ústavní stížnost nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Ústavní soud se proto již nezabýval tím, že stěžovatelé nebyli zastoupeni advokátem na základě plné moci, nebot' odstranění této vady nemohlo mít na výsledek řízení vliv.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2000 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu