Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele UNO-NK, výrobního družstva, sídlem Limuzská 528/39, Praha 10, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Křižíkova 52/48c, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2019/2025-528 ze dne 18. 8. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 220/2024-423 ze dne 5. 2. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 13 C 142/2023-343 ze dne 21. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Faurecia Interior Systems Bohemia, s.r.o., sídlem Plazy 100, Mladá Boleslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující:
3. Stěžovatel se před Okresním soudem v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 133 279 100 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností vedlejší účastnice v oblasti požární ochrany a prevence. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že základ nároku stěžovatele vůči vedlejší účastnici je co do 15 % po právu a že konkrétní výše náhrady škody, kterou je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli, bude specifikována v konečném rozsudku po provedení dokazování k výši škody. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako vadné, protože stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, aniž by se zabýval věcnými námitkami, přestože je z dovolání zřejmé, jaké otázky jsou v projednávané věci otevřené; konkrétně, zda neprovedením výslechu znalce nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a jaké meze má hodnocení posudků. Stěžovatel v dovolání odkázal na nálezy Ústavního soudu a vymezil konkrétní právní problém - otázku procesních práv účastníků řízení při dokazování znaleckým posudkem. Podle stěžovatele tak Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky a upřel mu právo na přístup k soudu.
6. Stěžovatel dále namítá, že soudy nižších stupňů porušily zásadu kontradiktornosti a rovnosti účastníků tím, že neprovedly jím navržený výslech znalce, přestože znalecký posudek, z něhož soudy vycházely, byl zásadním důkazem pro posouzení podílu jednotlivých subjektů na vzniku škody. Zároveň považuje závěry soudů o stanovení procentuální dělené odpovědnosti za nepřezkoumatelné, neboť soudy neuvedly, jakou metodou a na základě jakých kritérií k výslednému rozdělení dospěly.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pouze v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání stěžovatele pro vady. V části proti rozsudkům okresního a odvolacího soudu je nepřípustná. Odmítne-li totiž Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud je oprávněn zkoumat výhradně, zda dovolání bylo skutečně vadné či nikoliv. Nezabýval-li se totiž Nejvyšší soud v dovolacím řízení (kvazi)meritorně věcnou argumentací stěžovatele z důvodu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, znamená to, že účinně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 61].
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je v části, ohledně níž jsou splněny procesní předpoklady, zjevně neopodstatněná.
10. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku okresního a odvolacího soudu se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na soudní ochranu [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09
ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)]. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, jimiž však ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 3876/13
ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779)].
11. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, kterou má Nejvyšší soud řešit, a současně vysvětlit, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je naplněn a jakým způsobem (např. uvedením konkrétní rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit, nebo tvrzením, že jde o otázku dosud neřešenou). Dovolatel musí relevantní judikaturu Nejvyššího soudu výslovně označit a vyložit, v čem se od ní napadené rozhodnutí odchyluje, případně proč by ji měl dovolací soud změnit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23
ze dne 29. 8. 2023, bod 16). Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu k splnění této povinnosti nepostačuje [nález sp. zn. II. ÚS 1625/21
ze dne 24. 11. 2021 (N 204/109 SbNU 198), body 27-28]. Platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání, není tomu tak ale bezdůvodně (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14
ze dne 26. 6. 2014).
12. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda dovolání skutečně trpělo vadami, tedy zda není závěr Nejvyššího soudu v tomto ohledu svévolný - po seznámení se s obsahem dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že nikoli. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, že stěžovatel ve svém dovolání nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, kterou by měl dovolací soud řešit, ani řádně nevystihl, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.
13. Stěžovatel vymezil předpoklad přípustnost s odkazem na § 237 o. s. ř., tak "že by měla být dovolacím soudem právní otázka v posuzované věci vyřešena jinak", aniž by specifikoval, o jakou otázku se jedná nebo od jaké své judikatury se má dovolací soud odchýlit. Jak již přitom předestřel Nejvyšší soud v napadeném usnesení, stěžovatel toto obecné sdělení nesprávně vztahuje k odlišnému posouzení odvolacího soudu, avšak zákonný předpoklad odlišného vyřešení právní otázky směřuje k odlišnému posouzení v rámci judikatury Nejvyššího soudu. Nadto lze doplnit, že daný předpoklad nemůže být vztahován k judikatuře Ústavního soudu (na kterou stěžovatel v dovolání odkazoval). Nejvyšší soud totiž nemůže překonávat nálezovou judikaturu Ústavního soudu, protože tak může učinit pouze plénum Ústavního soudu (§ 23 zákona o Ústavním soudu). Ostatně o rozdílné vyřešení (nespecifikované) otázky v judikatuře Ústavního soudu stěžovateli nejde, když se na závěry dvou nálezů Ústavního soudu odvolává.
14. Přestože otázka porušení ústavně zaručených práv může splňovat předpoklad přípustnosti dovolání (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23
, body 19 a 20), je třeba ji uplatnit zákonem stanoveným způsobem, což stěžovatel neučinil. Nejvyšší soud v této souvislosti korektně uvedl, že odkazy na nálezy Ústavního soudu nejsou provázány s konkrétní právní otázkou a předpokladem přípustnosti, a tedy nepředstavují způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti - v tomto závěru Ústavní soud nic protiústavního neshledává.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu