Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Blahotové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti výroku IV a V rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 229/2025-94 ze dne 23. 9. 2025 a proti výroku IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 30/2025-59 ze dne 17. 4. 2025, spojené s návrhem na zrušení § 9a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1, čl. 3, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení § 9a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá následující.
4. Stěžovatelka se před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zaplacení 179 750 Kč s příslušenstvím a poskytnutí omluvy jako nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 132/2017.
5. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 9 625 Kč (výrok I), zamítl žalobu stěžovatelky v části 170 125 Kč s příslušenstvím (výrok II) a v části požadované omluvy (výrok III). Konečně uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 9 087,50 Kč (výrok IV).
6. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání vedlejší účastnice proti výroku I rozsudku obvodního soudu (výrok I), částečně změnil výrok II rozsudku obvodního soudu (částečně přiznal stěžovatelce zákonné úroky z prodlení) a ve zbylém rozsahu jej potvrdil (výrok II), potvrdil výrok III rozsudku obvodního soudu (výrok III) a uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovatelce náklady řízení před obvodním soudem ve výši 11 438 Kč (výrok IV) a náklady řízení odvolacího řízení ve výši 2 964,50 Kč (výrok V).
7. Stěžovatelka ústavní stížností napadá nákladové výroky rozsudku obvodního a odvolacího soudu.
8. Stěžovatelka zejména rozporuje mechanismus určování tarifní hodnoty pro výpočet úkonů právní služby ve věcech nároků na náhradu škody způsobené státem. Podle stěžovatelky výpočet tarifní hodnoty nesprávně závisí na úvaze soudu, která nemůže být ze strany stěžovatelky ovlivněna. Takový postup má být v rozporu s principem spravedlnosti a principem úspěchu ve věci.
9. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se zněním § 9a odst. 2 advokátního tarifu. Uvedené ustanovení podle ní nepřípustně znevýhodňuje nároky proti státu oproti zásahům do osobnostních práv, a to navzdory judikatuře Nejvyššího soudu, která tyto újmy považuje za materiálně totožné. Zatímco u osobnostních práv je stanovena minimální tarifní hodnota 65 000 Kč, u nároků proti státu se váže odměna na výši přiznané peněžité náhrady (max. 500 000 Kč), což u nízkých částek vede k nepřiměřeně nízké odměně a vytváří paradox, kdy za nižší formu odškodnění (omluva/konstatování porušení) je přiznána vyšší odměna než za peněžitou náhradu.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k výroku IV a V rozsudku odvolacího soudu je zároveň Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný.
11. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti ve vztahu k výroku IV rozsudku obvodního soudu, protože byl nahrazen výrokem IV rozsudku odvolacího soudu, který postupem podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je v části, ohledně níž jsou splněny procesní předpoklady, zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud připomíná, že se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
14. Požadavek na existenci mimořádné okolnosti zintenzivňuje v posuzovaném případě skutečnost, že se jedná o částku nepřesahující tzv. kvantitativní dimenzi bagatelnosti, tj. částku do 50 000 Kč (srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu).
15. Rozdíl mezi požadovanou výší odměny za úkon (z tarifní hodnoty 65 000 Kč) a přiznanou odměnou (z tarifní hodnoty 9 625 Kč) činí 2 200 Kč za úkon. Při zvážení počtu přiznaných úkonů (čtyři) se zdaleka nejedná o částku převyšující hranici bagatelnosti.
16. Pokud měla stěžovatelka za to, že otázka nákladů řízení přesahuje její vlastní zájmy, bylo na ní, aby tento přesah konkrétně vysvětlila a doložila (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24
ze dne 8. 4. 2025, bod 31), což neučinila. Za takové situace není úlohou Ústavního soudu závěry soudů týkající se nákladů řízení přehodnocovat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/25
ze dne 12. 6. 2025, body 24 a 29).
17. Za uvedených okolností Ústavní soud neshledal v posuzovaném případě mimořádnou okolnost, která by odůvodňovala věcný přezkum.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Návrh na zrušení § 9a odst. 2 advokátního tarifu, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti (§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu