Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., zast. advokátkou JUDr. Boženou Kristiánovou, AK Třebíč, L. Pokorného 37 proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení sp.zn. 656 017 0529 ze dne 15.5.2009, rozsudku Krajského soudu v Brně, sp.zn. 41 Cad 77/2009 ze dne 9.12.2009 a rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně sp.zn. 4 ADS 43/2010 ze dne 21.9.2010, takto
JUDr. Stanislav Balík, soudce Ústavního soudu, není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod
sp. zn. II. ÚS 3147/10
.
Soudce Stanislav Balík ve svém vyjádření k námitce podjatosti sdělil, že se v projednávané věci necítí být podjatý.
Stěžovatelka uvádí jako důvod jeho podjatosti okolnost, že externě spolupracuje s katedrou občanského práva Právnické fakulty Masarykovy university, jejíž další členové vystupovali v řízení před obecnými soudy jako právní zástupci či osoby blízké v širších konsekvencích.
Dále soudce Balík ve svém vyjádření sděluje, že, i když dr. K. a prof. H. osobně zná, zná obdobným způsobem i celou řadu dalších advokátů, soudců a právníků, kteří v různých rolích vystupovali v řízení před Ústavním soudem, ale tyto okolnosti nikdy neovlivnily jeho předchozí rozhodnutí.
Žádná z osob, v námitce podjatosti uvedených, JUDr. Balíka v souvislosti se shora citovanou věcí nekontaktovala.
Senát určený rozvrhem práce pro rozhodnutí o vyloučení soudce shledal, že nejsou naplněna předpoklady vyloučení dle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 12. července 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu
Zdravotní stav a pracovní schopnost občanů zjišťuje v případě pochybností pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění, pokud napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení (ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) v souladu s ustanovením § 4 odst. 2 citovaného zákona, příslušná posudková komise. Tento zákonem předepsaný důkaz - posudek komise - hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v ustanovení § 77 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, přičemž posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá zpravidla ve věci důkazem stěžejním. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek splňuje všechny formální náležitosti, zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Jak je patrné ze spisového materiálu, uvedeným přezkumným hlediskům soudy ve správním soudnictví dostály. Podle závěrů krajského soudu, zaznamenaných v napadeném rozhodnutí, byl posudek vypracován "na základě řádně zjištěného zdravotního stavu žalobkyně a hodnocení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně je v souladu s příslušnými právními předpisy a odpovídá shromážděným odborným lékařským nálezům". Námitkami stěžovatelky ohledně nesprávnosti, popřípadě nedostatečnosti předmětného posudku se posléze velmi detailně zabýval Nejvyšší správní soud, pročež stěžovatelce vysvětlil, z jakých důvodů nevzbuzuje posudek vypracovaný pro potřeby soudního řízení žádných pochyb co do jeho "komplexnosti, srozumitelnosti a přesvědčivosti". Jeho podrobnou argumentaci nepovažuje Ústavní soud za nezbytné dále rekapitulovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu, z něhož vyplývá, že posudek vypracovaný komisí byl ze strany soudu velmi pečlivě posuzován. Pokud jde o stěžovatelkou zmiňovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací úrazové chirurgie, vypracovaný MUDr. P. M., tento se k závěrům posudkové komise nijak nevyjadřuje, neboť byl zpracován pro účely jiného řízení (v němž nebyl posuzován pokles stěžovatelčiny schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu), a to k ohodnocení léčebného postupu v souvislosti s odškodněním za zanedbání lékařské péče, kterýžto spor vede stěžovatelka s chirurgickým oddělením Nemocnice Třebíč. Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení, které by dosahovalo úrovně porušení ústavnosti ani ohledně údajně opomenutého důkazu. Ústavní soud musel částečně přisvědčit námitce stěžovatelky, že krajský soud nereagoval na její důkazní návrh, resp. neuvedl, proč nepovažoval za potřebné vypracování dalšího posudku ve věci zdravotního stavu stěžovatelky.
Absence reakce krajského soudu na důkazní návrh účastníka řízení sice představuje nežádoucí skutečnost, na druhou stranu nikoliv každý procesně vadný postup soudu ve smyslu podústavního práva porušuje současně stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. V dané věci bylo uvedené procesní pochybení napraveno Nejvyšším správním soudem, který považoval postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný. V návaznosti na skutečnost, že po provedení řádného zhodnocení neshledal v závěrech posudku vypracovaného komisí žádné nesrovnalosti, prohlásil, že krajskému soudu nelze vytknout, pokud nezajistil zpracování dalšího posudku. Tímto postupem byly vady, které by eventuálně mohly založit opodstatněnost ústavní stížnosti, zhojeny. Kasace napadeného rozsudku krajského soudu za účelem nápravy formálního nedostatku by stěžovatelce ke změně hmotněprávního posouzení jejího návrhu navíc zjevně nenapomohla. Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Správní soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení tyto elementární požadavky spravedlnosti respektovaly a za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Okolnost, že se stěžovatelka s jejich závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení práva stěžovatelky na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se lze práv uvedených mimo jiné i v čl. 30 domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonem, který provádí právo na přiměřené hmotné zabezpečení při dlouhodobé nezpůsobilosti k práci, je zákon o důchodovém pojištění, v jehož intencích bylo o invaliditě stěžovatelky rozhodováno. V tomto směru je možno podotknout, že zamítavé rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a rozhodnutí obecných soudů nebrání tomu, aby stěžovatelka v budoucnu v souvislosti s možným nepříznivým vývojem svého zdravotního stavu znovu požádala o přiznání invalidního důchodu. Pokud stěžovatelka namítala i porušení čl. 26 odst. 3 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí se uvedeného základního sociálního práva nedotýkají, protože toto právo na přiměřené hmotné zajištění souvisí s otázkou zaměstnanosti a nikoliv s otázkou nezpůsobilosti k práci z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán jakýkoli zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že obdržel od stěžovatelky postupně asi 25 dalších podání, jež však nesplňovaly podmínku povinného právního zastoupení, Ústavní soud nebyl proto ani oprávněn ani povinen se jejich obsahem zabývat. Tyto se povětšinou po obsahové stránce výrazně nelišily od ústavní stížnosti sepsané právní zástupkyní stěžovatelky, toliko byly doplněny obšírným popisem zdravotních obtíží stěžovatelky a její stávající sociální situace, jakož i popisem průběhu jednotlivých řízení, v nichž se stěžovatelka domáhá odškodnění za zanedbání lékařské péče, a řízení o přiznání invalidního důchodu. Podání, doručenému Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2011, které bylo doplněno přípisem právní zástupkyně stěžovatelky ze dne 3. 6. 2011, v sobě zahrnovalo námitku podjatosti a návrh na vyloučení soudce JUDr. Balíka z projednávání věci a současně i návrh na přednostní projednání věci dle § 39 zákona o Ústavním soudu. Posledně zmíněnému návrhu Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost projednal přednostně. O námitce podjatosti bylo rozhodnuto dříve usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu