Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Jakubem Beránkem, advokátem, sídlem Děčínská 361/7, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 36 Co 141/2023-560 ze dne 29. 7. 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a dále a) B. B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Barborou Psotovou, advokátkou, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1, a nezletilého b) C. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného opatrovníkem městem X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva zejména podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem č. j. 19 Nc 7209/2019-13 ze dne 8. 4. 2019 schválil Okresní soud v České Lípě ("okresní soud") dohodu stěžovatele a vedlejší účastnice a) ["matka"], na základě níž byl nezletilý vedlejší účastník b) ["nezletilý"] svěřen do střídavé péče rodičů v týdenních intervalech a rodičům stanoveno výživné. Návrhem z března 2022 se matka domáhala změny péče nezletilého ze střídavé péče na péči matky a stanovení výživného stěžovateli. Okresní soud matčin návrh rozsudkem č. j. 0 P 81/2022-132 ze dne 2. 2. 2023 zamítl. Shledal, že pokračování střídavé péče je v nejlepším zájmu nezletilého a v souladu s jeho přáním.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že nezletilý se svěřuje do péče matky (výrok I); současně rozhodl o výživném (výrok II), styku stěžovatele s nezletilým (výrok III), o změně rozsudku okresního soudu č. j. 19 Nc 7209/2019-13 (výrok IV) a o nákladech řízení (výroky V až VII). Odvolací soud dospěl k závěru, že dosavadní střídavá péče v prostředí dlouhodobého konfliktu rodičů vedla ke zhoršení zdravotního stavu nezletilého (jemuž bylo v době jeho rozhodování necelých 14 let). Jelikož matka disponuje vyššími výchovnými kompetencemi, svěřil nezletilého do její péče.
4. Podstatu stěžovatelovy rozsáhlé argumentace lze shrnout následovně: Namítá, že odvolací soud neidentifikoval konkrétní a dostatečně závažnou změnu poměrů pro svěření nezletilého do péče matky a nevysvětlil, v čem se stávající uspořádání péče stalo pro nezletilého nevyhovujícím. Zásadní pochybení odvolacího soudu spatřuje v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a následnými skutkovými zjištěními, který vedl k ukončení dlouhodobě fungující střídavé péče. Namítá, že odvolací soud ignoroval lékařské zprávy potvrzující chronickou a pravděpodobně organickou povahu synova onemocnění a namísto toho nekriticky přijal verzi matky, která zdravotní potíže účelově spojila s modelem péče. Podle stěžovatele odvolací soud rezignoval na objektivní posouzení věci, když po selhání ustanoveného znalce nahradil odborné závěry vlastními úvahami, čímž nepřípustně dovodil příčinnou souvislost mezi střídavou péčí a psychickým stavem nezletilého. Tímto postupem soud rezignoval na zjištění skutečného nejlepšího zájmu dítěte a rozhodl na základě subjektivních dojmů a domněnek, čímž nepřípustně upřednostnil výchovné prostředí matky bez relevantního zákonného podkladu. Porušil také Ústavním soudem preferovanou variantu střídavé péče, byť v nerovnoměrném rozsahu.
5. Stěžovatel poukazuje na tendenčnost odvolacího soudu, který jej bez opory v důkazech označil za manipulátora, zatímco nekriticky přejímal tvrzení matky, jež prokazatelně měnila odborníky, dokud nedosáhla potvrzení svých subjektivních závěrů. Odvolací soud přikládal rozhodující váhu tvrzením matky o údajném negativním vlivu střídavé péče, aniž by tato tvrzení byla podložena objektivními zjištěními, zatímco důkazy svědčící ve prospěch zachování střídavé péče hodnotil okrajově nebo je pominul. Shrnuje, že odvolací soud založil svůj závěr vedle zdravotního stavu nezletilého také na problematické komunikaci rodičů, což je argument v judikatuře Ústavního soudu zapovězený.
6. Stěžovatel také brojí proti způsobu, jakým byl zjišťován názor nezletilého, který byl v průběhu řízení vystaven opakovaným a nešetrným výslechům. Za vrcholně neetické a protiústavní považuje jednání ze dne 9. 1. 2025, kdy byl nezletilý postaven před nátlakovou tzv. "Sofiinu volbu" a nucen vybírat mezi rodiči prostřednictvím kartiček s písmeny M a T, a to za situace, kdy nezletilý po celou dobu řízení setrvale a svobodně vyjadřoval přání setrvat v péči obou rodičů. Stěžovatel tvrdí, že bylo svévolně manipulováno se spisem, neboť v něm byl záznam pohovoru s nezletilým ztracen. Namítá také, že se nemohl účastnit jednání dne 24. 7. 2025, přestože se 11. 7. 2025 omluvil z důvodu čerpání dovolené. Poukazuje na nepřiměřenou délku odvolacího řízení, které trvalo téměř dva roky a bylo provázeno nepředvídatelnými změnami procesních stanovisek soudu. Závěrem stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, s níž má být napadený rozsudek v rozporu.
7. Odvolací soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Připouští mimořádnou délku řízení, kterou však odůvodňuje specifickou složitostí věci, nesmiřitelnými postoji rodičů a nutností rozsáhlého dokazování k objasnění zdravotního stavu nezletilého, včetně neúspěšného pokusu o znalecké zkoumání a následné komplexní diagnostiky při hospitalizaci. Odvolací soud setrvává na závěru, že střídavá péče byla pro nezletilého nadále neudržitelná, neboť v ní prokazatelně neprospíval a trpěl vážnými psychosomatickými obtížemi pramenícími z trvalého konfliktu rodičů a své vnitřní potřeby vyrovnávat mezi nimi napětí, což vedlo k jeho psychickému vyčerpání. K průběhu pohovoru s nezletilým ze dne 9. 1. 2025 odvolací soud uvádí, že nebyl nahráván na výslovné přání dítěte a rezolutně odmítá námitky o nátlaku. Možnost neverbálního vyjádření (lístečky M a T) využil nezletilý k vyjádření úlevy a přání být v péči matky. Rozhodnutí o svěření syna do výlučné péče matky odvolací soud opřel o její vyšší výchovné kompetence a ochotu spolupracovat s odborníky na řešení psychosomatických příčin chlapcových potíží, zatímco u otce shledal bagatelizaci psychických příčin a setrvávání na neprokázané organické diagnóze, což odvolací soud vyhodnotil jako jednání v rozporu se zájmem nezletilého.
8. Opatrovník nezletilého shrnul, že nezletilý je v současné době podle napadeného rozsudku v péči matky a styk se stěžovatelem probíhá v souladu s ním. Dne 10. 12. 2025 byl na Základní škole X s nezletilým proveden pohovor, který opatrovníkovi sdělil, že mu tato forma péče vyhovuje. K námitkám stěžovatele o porušení jeho základních práv se opatrovníkovi nepřísluší vyjadřovat.
9. Matka ve vyjádření zdůraznila, že dosavadní střídavá péče byla pro nezletilého nadále neudržitelná, což se projevovalo vážnými psychosomatickými potížemi, včetně selektivního mutismu a sebepoškozování, které ustoupily až po svěření dítěte do její výlučné péče. Podle matky odvolací soud správně vyhodnotil, že příčinou chlapcova špatného zdravotního stavu je hluboký a dlouhodobý konflikt rodičů a synovo psychické vyčerpání ze snahy vyvažovat oba nesmiřitelné světy, přičemž tyto závěry byly podloženy i odbornou diagnostikou z Thomayerovy nemocnice.
10. Matka dále v rozsáhlém vyjádření poukazuje na otcovu dlouhodobou nespolupráci, manipulativní jednání a neschopnost konstruktivní komunikace, což považuje za hlavní překážku střídavé péče. Odmítá stěžovatelova tvrzení o svých údajných zištných motivech či mstě a uvádí, že byla v zájmu klidu syna ochotna akceptovat i jeho svěření do výlučné péče otce, což dokládá její prioritu na stabilitu prostředí. Přání nezletilého bylo ovlivněno stěžovatelovou manipulací a benevolentní výchovou u něj, zatímco chlapcova skutečná potřeba harmonie je naplňována v jejím prostředí, což potvrzují i zlepšené školní výsledky a stanovisko kolizního opatrovníka.
11. K procesní stránce matka doplňuje, že délka řízení byla způsobena objektivní složitostí případu a selháním ustanoveného znalce, přičemž stěžovatel sám k průtahům přispíval žádostmi o odročení a odmítáním součinnosti s některými odborníky. Upozorňuje také, že stěžovatelem podané trestní oznámení na její osobu bylo policií vyhodnoceno jako nedůvodné, což jen dokládá jeho snahu o její dehonestaci a další eskalaci konfliktu. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta.
12. Možnost podání repliky k uvedeným vyjádřením stěžovatel nevyužil.
13. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V. a) Obecná východiska
15. Ústavní soud k přezkumu rozhodování ve věcech týkajících se rodičovské odpovědnosti zastává zdrženlivý postoj. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Bere v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje pouze při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010).
16. Ústředním pojmem pro rozhodování v těchto věcech je nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud zdůrazňuje, že jde o flexibilní koncept, který musí být posuzován a definován individuálně s ohledem na konkrétní situaci, v níž se dotčené dítě nachází, s přihlédnutím k jeho osobním poměrům, potřebám a specifickým okolnostem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017 či nález sp. zn. IV. ÚS 1328/20 ze dne 28. 7. 2020).
17. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá ústavněprávní východisko, podle něhož je při přibližně rovnoměrném naplnění rodičovských kritérií v zásadě v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo v péči obou rodičů. Tuto presumpci ve prospěch střídavé péče lze vyvrátit pouze na základě objektivních a pádných důvodů, majících oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Zároveň však Ústavní soud konstatuje, že rovnocenný podíl obou rodičů na výchově nelze chápat dogmaticky. Ústavně souladného stavu lze v odůvodněných případech dosáhnout i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů za současného nastavení širokého styku s druhým rodičem (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, bod 14).
18. Pokud soud dospěje k závěru, že střídavá péče v konkrétním případě není v nejlepším zájmu dítěte, musí tento závěr přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodnit. Součástí takového odůvodnění má být nejen vypořádání relevantních kritérií, ale též vysvětlení, proč nebylo možné setrvat na dosavadním uspořádání a jaké okolnosti by případně mohly do budoucna vést ke změně (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 či sp. zn. III. ÚS 882/22 ze dne 22. 8. 2022). Prokázaný nepříznivý zdravotní a psychický stav dítěte může být specifickou okolností, pro niž je třeba se v zájmu nezletilého dítěte od standardní úpravy styku odchýlit (nález sp. zn. II. ÚS 1191/17 ze dne 15. 5. 2018, body 25 a 26). V. b) Aplikace obecných východisek na projednávanou věc
19. Nejdříve je třeba k námitkám stěžovatele o porušení základních práv nezletilého (který sám ústavní stížnost nepodal) předeslat, že děti mají v řízení obvykle jen postavení vedlejších účastníků. S ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině Ústavní soud ale de facto rozhoduje o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 515/21 ze dne 30. 3. 2021, bod 9). Z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů. V obou případech Ústavní soud zkoumá, zda obecné soudy respektovaly ústavní východiska.
20. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud od předestřených ústavních východisek odchýlil. Naopak je zřejmé, že si byl vědom judikaturní preference péče obou rodičů a že rozhodnutí o změně dosavadní střídavé péče nepřijal lehkovážně ani mechanicky. Odvolací soud vztáhl své právní závěry ke konkrétním skutkovým zjištěním, opřel je o relevantní právní úpravu i judikaturu a své úvahy vyložil přezkoumatelným a logickým způsobem. Za těchto okolností nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
21. Odvolací soud se především důkladně zabýval zdravotním stavem nezletilého, včetně otázky možných příčin jeho obtíží. Na základě řádně provedeného dokazování dospěl k závěru, že současná střídavá péče nezletilému nesvědčí a že má přinejmenším od roku 2022 psychické obtíže, jejichž příčina je dána právě v souvislosti se střídavou péčí (srov. body 86 až 95 napadeného rozsudku). Následně se zabýval tím, který z rodičů má lepší podmínky pro péči o nezletilého, načež dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že je to matka (srov. body 96 až 98 a bod 106 napadeného rozsudku).
22. Pokud jde o samotný závěr o psychickém stavu nezletilého a jeho příčiny, jde o výsledek volného hodnocení důkazů, do něhož Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vstupovat. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením Ústavní soud neshledal. Neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychologie Ústavní soud nepovažuje za ústavněprávně problematické. Odvolací soud vycházel z řady odborných lékařských zpráv, z plánované hospitalizace a komplexní diagnostiky nezletilého ve Fakultní Thomayerově nemocnici, na základě nichž si mohl o psychickém stavu nezletilého učinit úsudek bez nutnosti zadání znaleckého posudku, k němuž navíc stěžovatel v průběhu řízení zaujímal nekonzistentní postoje. Ústavní soud rovněž připomíná, že znalecký posudek není "všemocným" prostředkem a že konečné rozhodnutí o formě péče nemůže být přenášeno na znalce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3522/22 ze dne 30. 3. 2023).
23. Ústavní soud připouští, že určení přesné příčinné souvislosti mezi formou péče a zdravotním stavem je v těchto případech mimořádně obtížné a nelze je potvrdit se stoprocentní jistotou. Nelze ani jednoznačně předjímat, zda změna péče naopak povede ke zlepšení psychického stavu nezletilého. Podstatné však je, že úvaha odvolacího soudu není svévolná, má oporu v provedeném dokazování a představuje racionální pokus o řešení nepříznivé situace v zájmu nezletilého. Promítají se zde mimo jiné citlivé nuance a osobní vjemy soudců z bezprostřední blízkosti k věci a účastníkům, které Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Z hlediska posouzení Ústavního soudu je také významné, že nejde o případ, kdy by střídavé péči nebyla ani "dána šance". Rovnoměrná střídavá péče byla v dané věci dlouhodobě realizována, přičemž v jejím průběhu se u nezletilého objevily, resp. prohlubovaly psychické obtíže. Právě tato zkušenost z reálného fungování péče představovala klíčové východisko pro další úvahy odvolacího soudu.
24. Tvrdí-li stěžovatel, že odvolací soud postupoval tendenčně a nekriticky přejímal tvrzení matky, nelze mu přisvědčit. V řízení byla provedena celá řada důkazů, včetně těch navržených stěžovatelem. Skutečnost, že soud (ne)přisoudil některým důkazům takovou váhu, jakou by si stěžovatel představoval, sama o sobě protiústavnost nezakládá. Odvolací soud neoznačil stěžovatele za "manipulátora", nicméně poukázal na jeho některé chování, které lze za manipulativní považovat (srov. např. body 97 a 103 napadeného rozsudku), což nemůže být chápáno jako dehonestující či v extrémní rozporu se zjištěnými okolnostmi.
25. Ústavní soud se zabýval rovněž úvahami odvolacího soudu týkajícími se míry spolupráce rodičů. Je si přitom vědom - stejně jako odvolací soud v napadeném rozsudku - své konstantní judikatury, podle níž samotná absence či nízká úroveň komunikace mezi rodiči nemůže být bez dalšího důvodem k vyloučení střídavé péče, neboť by tím docházelo k legitimizaci rodičovského konfliktu a vytvářel by se prostor pro jeho účelové zneužití (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, bod 37).
26. V projednávané věci nelze přehlédnout, že střídavá péče byla po určitou dobu fakticky realizována, a to i přes obtížnou komunikaci rodičů, což svědčí o tom, že tato okolnost sama o sobě nepředstavovala nepřekonatelnou překážku daného uspořádání. Z napadeného rozsudku však vyplývá, že odvolací soud nevycházel z nedostatečné spolupráce rodičů jako z paušálního či samostatného argumentu, nýbrž ji hodnotil v širším kontextu individuálních okolností případu, zejména ve vztahu ke zdravotnímu stavu nezletilého a k rozdílným postojům rodičů k jeho příčinám a dalšímu postupu léčby. Ústavní soud proto neshledal, že by se odvolací soud od citovaných judikatorních východisek odchýlil způsobem, který by dosahoval ústavněprávní relevance. K uvedenému lze nicméně doplnit, že stěžovatel není rozhodnutím odvolacího soudu zbaven práva spolurozhodovat o podstatných otázkách týkajících se nezletilého, včetně zdravotní péče, která nadále spadá do společné rodičovské odpovědnosti (srov. zejména § 858, § 865 odst. 1 a § 876 občanského zákoníku).
27. Odvolací soud se řádně zabýval též názorem nezletilého, který dlouhodobě vyjadřoval přání zůstat v péči obou rodičů. Toto přání neignoroval, avšak srozumitelně vysvětlil, proč se jím v dané fázi nemohl řídit (srov. body 99 až 103 napadeného rozsudku). Ústavní soud připomíná, že přání dítěte je významným, nikoli však jediným kritériem rozhodování (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2024). Byť Ústavní soud má určité pochybnosti o vhodnosti způsobu vedení pohovoru, kdy měl být nezletilý v situaci hlubokého loajálního konfliktu vybízen k neverbálnímu výběru mezi preferovaným výchovným prostředím (označováním písmen M a T), platí, že způsob vedení pohovoru s nezletilým náleží primárně do uvážení opatrovnického soudu, který je povinen postupovat citlivě s ohledem na věk dítěte, jeho osobnost a okolnosti případu. Z odůvodnění napadeného rozsudku a obsahu spisu přitom nevyplývá, že by se odvolací soud od těchto požadavků zásadně odchýlil. Podstatné je, že na nezletilého nepřenesl tíhu odpovědnosti za výsledné rozhodnutí.
28. Namítá-li stěžovatel, že část zvukového záznamu pohovoru s nezletilým byla ztracena, Ústavní soud z vyžádaného opatrovnického spisu ověřil, že záznam byl smazán na výslovné přání nezletilého. Autenticita přepisu obsahu pohovoru byla současně zajištěna jednak přítomností všech tří členů senátu odvolacího soudu, zejména ale přítomností opatrovníka nezletilého, který má nezávisle hájit jeho zájmy a který žádnou manipulaci s obsahem přepisu nepotvrdil.
29. Jde-li o jednání v nepřítomnosti stěžovatele dne 24. 7. 2025, odvolací soud řádně odůvodnil, proč nepovažoval stěžovatelovu omluvu z jednání za včasnou ani důvodnou (viz bod 7 napadeného rozsudku). Právo stěžovatele vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny bylo nadto zajištěno jeho účastí na předchozích jednáních i zastoupením advokátem, který byl jednání dne 24. 7. 2025 přítomen.
30. Dílčí výhrady má však Ústavní soud k tomu, že odvolací soud za situace, kdy neupravil střídavou péči ani v její asymetrické podobě, výslovně nevymezil, za jakých podmínek či v jakém časovém horizontu lze o změně péče znovu uvažovat (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 212/25 ze dne 12. 3. 2025). Z odůvodnění napadeného rozsudku však implicitně vyplývá, že klíčovou úvahou pro změnu péče byla snaha zlepšit psychický stav nezletilého změnou dosavadního uspořádání, které se v tomto ohledu neosvědčilo. Po vyhodnocení dopadů nově zvoleného modelu péče na duševní stav nezletilého a s přihlédnutím k jeho vlastnímu postoji tak bude namístě zvažovat případnou další úpravu péče, včetně rozšíření rozsahu péče stěžovatele; tím spíše s ohledem na věk nezletilého, který se brzy bude blížit hranici 15 let, kdy jeho názor a dohoda s rodiči mohou sehrávat výraznější roli i nad rámec soudem stanoveného režimu.
31. Nelze přitom pominout, že dne 1. 1. 2026 nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, která se podstatným způsobem dotýká i úpravy rodičovské odpovědnosti. Dosavadní rozlišování forem péče na střídavou, společnou a tzv. "výlučnou" již nová právní úprava neobsahuje. Otázka formy péče - na rozdíl od jejího rozsahu - tak do značné míry ztrácí význam. Rozhodne-li se stěžovatel podat nový návrh na změnu péče a styku, budou soudy rozhodovat již podle této nové právní úpravy a podle jejích východisek.
32. K námitce nepřiměřené délky řízení Ústavní soud uvádí, že ačkoli se délka řízení před odvolacím soudem může jevit s ohledem na povahu věci jako dlouhá, nejde v rámci projednávané ústavní stížnosti o námitku, která by sama o sobě odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Ten dlouhodobě rozlišuje mezi stížnostmi směřujícími proti probíhajícím průtahům a stížnostmi proti řízením již pravomocně skončeným, u nichž mu nepřísluší porušení práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny vyslovit (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1938/25 ze dne 26. 8. 2025, bod 51).
33. Stěžovatel sice formálně brojí i proti výrokům o výživném a podobě styku, žádné konkrétní námitky však neuvedl, a proto je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná bez dalšího.
34. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu