Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, a soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. W. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, právně zastoupeného Mgr. Stanislavem Kadečkou, advokátem, se sídlem Gočárova tř. 1000, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 345/2025-3046 ze dne 18. 6. 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 40/2024-2657 ze dne 12. 6. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2025 a doplněnou dne 11. 11. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl k odvolání stěžovatele zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 6 T 9/2023. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku (částečně dokonaným, částečně nedokonaným, ukončeným ve stádiu pokusu) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let.
3. Tohoto zločinu se měl dopustit - stručně řečeno - tím, že jako člen organizované skupiny působící na území České republiky a Polské republiky po dobu zhruba šesti let organizoval výrobu a prodej marihuany ve velkém objemu (konkrétní množství v různých fázích činnosti skupiny specifikuje skutková věta rozsudku soudu prvního stupně). Role stěžovatele měla spočívat ve stanovování objemu produkce, nákupu dodávek a dalším zajišťování distribuce v Polsku. Vrchní soud v Praze (stejně jako před ním Krajský soud v Hradci Králové) při zjišťování skutkového stavu vyšel z mnoha důkazů včetně výpovědí obviněných a svědků, ale i listinných důkazů (mezi něž patřily zprávy o majetkových poměrech obviněných, protokoly o provedení domovních prohlídek, odborná vyjádření, protokoly o vydání věci, obsah odposlechů telekomunikačního provozu a mnoho dalších).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Námitky uplatněné v dovolání byly - stejně jako námitky obsažené v projednávané ústavní stížnosti v podstatě pouze skutkové. Nejvyšší soud konstatoval, že se soudy obou stupňů vypořádaly s hodnocením provedených důkazů korektně a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Postupem soudů obou stupňů tak dle Nejvyššího soudu nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo.
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel obecně v tom, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav. Pochybení spatřoval jak v nesprávném hodnocení některých důkazů, tak v neprovedení důkazů jím navržených. Obecně řečeno stěžovatel stále trvá na tom, že se nedopustil předmětného jednání tak, jak je popsáno a kvalifikováno v odsuzujícím rozsudku vrchního soudu, a nebylo mu řádně prokázáno.
6. Své skutkové námitky stěžovatel v ústavní stížnost poměrně obsáhle rozvedl. Konkrétněji stěžovatel brojil proti tomu, že od počátku trestního stíhání proti němu stály shodné výpovědi dvou spoluobviněných, kteří svou obhajobu vystavěli na plném doznání, včetně usvědčení obviněného jako jejich jediného odběratele jimi vyprodukované marihuany se záměrem dosáhnout nižšího trestu. Za této situace se orgány činné v trestním řízení jeho obhajobou a důkazy na její podporu reálně nezabývaly a navržené důkazy a tyto označily za nadbytečné. Soudy tak své závěry o jeho vině opřely téměř výhradně o výpovědi těchto spoluobviněných, kteří se k trestné činnosti plně doznali, popsali, v jakém rozsahu a odkdy marihuanu pěstovali a zejména uvedli, že veškerou produkci drogy prodali obviněnému. Podle stěžovatele museli ovšem drogy prodávat i někomu jinému, koho nechtějí označit.
7. Stěžovatel tvrdil - a v řízení se snažil prokazovat - že nakoupil pouze mnohem menší množství drogy (celkem asi 2 kg), a to výlučně pro svoji potřebu. Poukazoval na to, že ani neměl takové finanční prostředky, aby mohl nakoupit takové množství drogy, které mu bylo kladeno za vinu. K prokázání své finanční situace též navrhoval provedení odpovídajících důkazů.
8. Tím, že se žádný z obecných soudů s jeho obhajobou řádně a dostatečně nevypořádal, mělo tedy být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. V kontextu projednávané věci pak Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
13. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje - byť poměrně podrobně a obsáhle - pouze se způsobem zjišťování skutkového stavu. Žádné relevantní námitky vztahující se k právnímu hodnocení věci či specifické ústavněprávní námitky (kromě tvrzených pochybení při zjišťování skutkového stavu) ústavní stížnost neobsahuje.
14. Ústavní soud konstatuje, že skutkové stížnostní námitky stěžovatele jsou ve své podstatě opakováním argumentů, jež uplatňoval v řízení před soudy všech stupňů a s nimiž se obecné soudy opakovaně vypořádaly.
15. Obecné soudy obsáhle a přesvědčivě vyložily, proč považovaly výpovědi stěžovatelových spoluobviněných za věrohodné a upřednostnily je před výpovědí stěžovatele. Tyto výpovědi totiž (na rozdíl od výpovědi stěžovatele) korespondovaly s dalšími provedenými důkazy, ať již s listinnými důkazy či odposlechy. Zmínit lze v tomto ohledu z obsahu odposlechů například to, že spoluobvinění ve svých vzájemných hovorech stěžovatele označovali přezdívkami jako "X" či "Y" (což měla být narážka na známého kolumbijského narkobarona). Zároveň probírali problém s nedostatečnou produkcí marihuany a s tím související riziko, že by mohli o stěžovatele jako jediného odběratele přijít.
16. Intepretaci stěžovatele, podle níž jde o jakousi situaci "slovo proti slovu", kterou bylo třeba rozsoudit provedením jím navržených důkazů, proto Ústavní soud nemůže přitakat. Judikatura Ústavního soudu sice rozeznává kategorii tzv. opomenutých důkazů, jde však o situaci, v níž je návrh na provedení důkazu odmítnut bez patřičného odůvodnění (srov. např. nález ze dne 15. 2. 2016
sp. zn. I. ÚS 368/15
). V projednávané věci se však soud prvního stupně důkazními návrhy řádně zabýval. Rozhodl však, že další dokazování by bylo nadbytečné, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy.
17. Ústavní soud považuje postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu i při následném vyvozování právních závěrů za pečlivý a ústavně konformní. Ústavní soud má za tohoto stavu za to, že nevznikla důvodná pochybnost o vině stěžovatele, která by měla vyústit v aplikaci zásady in dubio pro reo. V zbytku proto může na odůvodnění napadených rozhodnutí - a zejména na to, jaký skutkový stav a z jakých důvodů měly za prokázaný - odkázat.
18. Ústavní soud tudíž uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu