Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mariamar Kott, zastoupené JUDr. Tomášem Tintěrou, Ph.D., advokátem, sídlem Olomoucká 1097/26, Svitavy, proti výroku I usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 21 Azs 64/2025-36 ze dne 22. 8. 2025 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 34 A 5/2025-39 ze dne 10. 3. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka podala u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "správní orgán"), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o zastavení řízení o vydání povolení k trvalému pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců").
3. Krajský soud žalobu odmítl pro opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního. Krajský soud uvedl, že podle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců musí být žaloba proti správnímu rozhodnutí podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout. Jedná se o zákonnou odchylku od obecné dvouměsíční lhůty pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí dle § 72 odst. 1 soudního řádu správního. Žalobkyni bylo rozhodnutí žalované doručeno dne 17. 12. 2024, a lhůta pro podání žaloby tak uplynula dne 16. 1. 2025. Žaloba podaná dne 7. 2. 2025 je tedy dle krajského soudu opožděná.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost (výrok I). Současně rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a ustanovenému zástupci stěžovatelky přiznal odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 10 140 Kč (výrok III).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že správní orgány postupovaly příliš formalisticky, když pro kladné vyřízení její žádosti trvaly na vycestování stěžovatelky z České republiky do zahraničí. Podle stěžovatelky je nesplnění této podmínky jediným důvodem pro zastavení řízení o povolení k trvalému pobytu. Trvání na této podmínce považuje proto za nepřiměřeně přísné a formalistické.
6. Za nesprávný postup stěžovatelka považuje rovněž odmítnutí žaloby pro její opožděnost krajským soudem a následné odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost Nejvyšším správním soudem. Podle stěžovatelky se soudy nezabývaly specifickými okolnostmi, které v jejím případě zakládaly poučovací povinnost správního orgánu. Krajský soud navíc podle jejího názoru nedostatečně odůvodnil závěr, že v projednávaném případě nebyly splněny předpoklady pro vznik této povinnosti.
7. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh částečně přípustný.
8. Ústavní soud není příslušný k přezkumu námitky stěžovatelky směřující proti zákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka se proti rozhodnutí správního orgánu nebránila včasnou žalobou, tudíž proti tomuto rozhodnutí nevyčerpala (efektivně) všechny procesní prostředky. Ústavní soud proto přezkoumal toliko napadená rozhodnutí správních soudů z hlediska toho, zda neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, zejména pak její právo na přístup k soudu, resp. právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud posoudil ve zbylém rozsahu obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud specificky připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i krajský soud v posuzovaném případě dostály.
12. Soudy se přehledně a vyčerpávajícím způsobem věnovaly námitce stěžovatelky ohledně případné poučovací povinnosti správního orgánu (bod 3 a 4 napadeného usnesení krajského soudu a body 14 až 17 napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu). Jelikož stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci uplatněnou již v kasační stížnosti a nepředkládá žádné nové ústavněprávně relevantní námitky, Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu o neexistenci poučovací povinnosti správního orgánu. Tento závěr nepovažuje za excesivní ani způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatelky.
13. Stěžovatelka s ohledem na jednoznačné znění zákonné úpravy lhůty pro podání správní žaloby měla být dostatečně seznámena s okamžikem jejího uplynutí. Pokud ji za této situace nedodržela, nelze v postupu správních soudů spatřovat jakékoliv pochybení dosahující ústavní intenzity.
14. Pro řízení před Ústavním soudem je navíc významné, že Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost. Ústavní soud dlouhodobě opakuje, že úvaha Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti kasační stížnosti zásadně nemůže porušit žádné základní právo - s výjimkou práva na spravedlivý proces v případě svévolného zneužití soudcovského uvážení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2407/24
ze dne 11. 9. 2024 nebo usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2877/23
ze dne 21. 2. 2024).
15. Ústavní soud ve věci stěžovatelky svévolné zneužití soudcovského uvážení neshledal. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v mezích § 104a odst. 1 soudního řádu správního a své odmítavé usnesení důkladně odůvodnil. Z odůvodnění je patrné, z jakých úvah při posouzení nepřijatelnosti kasační stížnosti vycházel, a tyto úvahy nevykazují žádné znaky protiústavnosti.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelky. Ústavní soud v návaznosti na závěry výše ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu