Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Aiznera, zastoupeného JUDr. Adamem Zítkem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 60, Tachov, proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 182/2023-224 ze dne 14. 9. 2023, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Evy Bitarové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před Okresním soudem v Tachově (dále jen "okresní soud") se stěžovatel a vedlejší účastnice domáhali vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"). Okresní soud výroky I až II rozsudku č. j. 7 C 12/2020-186 ze dne 14. 4. 2023 vypořádal toto SJM tak, že dům v P. a dluh z úvěru přikázal do výlučného jmění vedlejší účastnice. Té soud rovněž uložil zaplatit stěžovateli na vyrovnání jeho podílu 1 473 136,77 Kč (výrok III). Žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a každému z nich uložil nahradit státu náklady řízení ve výši 2 437,50 Kč (výroky V a VI). Okresní soud dospěl k závěru, že při stanovení obvyklé ceny domu nelze přihlížet k nynější služebnosti bytu, neboť v době zániku SJM dům touto služebností zatížen nebyl.
2. K odvolání vedlejší účastnice se rozhodnutím okresního soudu zabýval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který výrokem I rozsudku č. j. 14 Co 182/2023-224 ze dne 14. 9. 2023 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž konstatoval, že dům v P. a dluh z úvěru je ve výlučném jmění stěžovatelky. Výrokem II však změnil částku, kterou je vedlejší účastnice povinna stěžovateli zaplatit na vyrovnání jeho podílu, a to z částky 1 473 136,77 Kč na částku 726 136,77 Kč. Důvodem bylo, že krajský soud konstatoval, že při stanovení obvyklé ceny musí být zohledněna i služebnost bytu.
Krajský soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení jednak před soudem prvního stupně ve výši 98 252,- Kč (napadený výrok III), jednak před odvolacím soudem ve výši 36 900,- Kč (napadený výrok IV). Tento svůj postup krajský soud odůvodnil tak, že je mu sice známa nálezová judikatura Ústavního soudu, že pravidlem má být nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků, ovšem v tomto případě se úvahy Ústavního soudu neuplatní. Vysvětlil, že řízení v této věci nemělo nespornou povahu, ale mělo kontradiktorní charakter a soustředilo se do jediné sporné otázky, a to otázky, zda při vypořádání má či nemá být přihlédnuto ke služebnosti bytu, zapsané do katastru po zániku SJM.
Výroky V a VI krajský soud uložil každému z nich povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 2 437,50 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud napadenými výroky III a IV rozsudku č. j. 14 Co 182/2023-224, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnice, porušil stěžovatelovo základní právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že krajský soud měl v souladu se závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022 rozhodnout tak, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Dále uvedl, že soudy musí obecně v souladu se závěry posledně citovaného nálezu postupovat podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy žádné ze stran nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznat, ledaže by ve věci nastaly specifické okolnosti, za které lze považovat šikanózní výkon práva, obstrukční chování jednoho z účastníků či nezájem o konstruktivní vyřešení věci. Takové okolnosti podle názoru stěžovatele v nyní posuzované věci nenastaly a krajský soud je v odůvodnění ani nevymezil. Stěžovatel shodně odkázal i na závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS 59/23 ze dne 13. 9. 2023, vydaného den poté, co o věci rozhodnul krajský soud.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož výroky jsou nyní napadeny. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor.
6. V prvé řadě je zapotřebí uvést, že do problematiky nákladů řízení v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vypořádání SJM významně zasáhlo stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Ústavní soud jím sjednotil svou rozkolísanou judikaturu, kterou do té doby tvořily dvě linie. Zatímco nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 a sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020 akcentovaly v těchto řízení aplikaci zásady úspěchu ve věci, tak nálezy sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 404/22 a sp. zn. I. ÚS 3202/20 ze dne 2. 11. 2021 poukazovaly na problémy aplikace zásady úspěchu ve věci a uváděly, že tuto zásadu nelze v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví či v řízeních o vypořádání SJM bez dalšího aplikovat.
7. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, stejně jako v řízení o vypořádání SJM (srov. 46 citovaného stanoviska), je východiskem, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to za předpokladu, že v daném případě neexistují důvody zvláštního zřetele hodné. Došlo tedy k odchýlení od právního závěru vyjádřeného v nálezech sp. zn. I. ÚS 1441/11 a sp. zn. III. ÚS 186/20
.
8. Jinými slovy, v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vypořádání SJM podle pléna Ústavního soudu nelze vycházet ze základního pravidla pro rozhodnutí o náhradě nákladů, jímž je zásada úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Naopak primárním pravidlem u tohoto řízení je podle pléna Ústavního soudu až výjimka ze základního pravidla, tedy že každý účastník nese své vlastní náklady sám. Tento závěr se přitom podle bodu 48 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 vztahuje i na všechna dosud neskončená řízení před obecnými soudy i na ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již podané a dosud nerozhodnuté. Závěry vyjádřené ve sjednocujícím stanovisku pléna proto nepochybně dopadají i na řízení o této ústavní stížnosti.
9. Stěžovatel proto vhodně argumentuje, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení v posuzované věci, kdy předmětem řízení bylo vypořádání SJM, musí obstát i ve světle právních závěrů vyjádřených ve sjednocujícím stanovisku pléna.
10. Přijetím tohoto stanoviska ovšem Ústavní soud nemohl preemptivně postihnout všechny možné situace, které mohou nastat, a ani aspekty, které by měly obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení zohlednit. I nadále se totiž budou vyskytovat některé hraniční případy, ve kterých se aplikace pravidla, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení proti jinému účastníku řízení, nebude jevit - vzhledem ke konkrétním okolnostem věci - jako nejvhodnější řešení. Právě pro tyto případy, jsou-li dány "důvody zvláštního zřetele hodné", stanovisko připouští možnost se od výše uvedeného pravidla odklonit.
Bude tedy vždy úkolem a odpovědností obecných soudů, aby okolnosti případu řádně zohlednily (k tomu srov. nález sp. zn. III. ÚS 2148/23 ze dne 10. 1. 2024). Soud je v takovém případě povinen dát v řízení účastníkům prostor se k náhradě nákladů vyjádřit, a své úvahy v rozhodnutí řádně odůvodnil (viz bod 19 nálezu sp. zn. III. ÚS 2148/23 ; srov. i přiměřeně požadavky na ústavně konformní aplikaci § 150 občanského soudního řádu, např. nález sp. zn. III. ÚS 3517/22 ze dne 9. 5. 2023).
11. V nálezu sp. zn. III. ÚS 2148/23
Ústavní soud ve shodě s citovaným stanoviskem pléna konstatoval, že důvody hodnými zvláštního zřetele mohou být například obstrukční chování některého z účastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci, šikanózní výkon práva nebo i jiné zvláštní okolnosti, jejichž nezohlednění by v konkrétní věci vedlo ke zjevné nespravedlnosti. Soud může rovněž zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací, ale případně i další relevantní rozhodné skutečnosti.
12. Stěžovatel namítá, že krajský soud zasáhl do jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) tím, že mu uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, třebaže pro to podle stěžovatele nebyly dány zvláštní důvody. Jako tyto důvody zvláštního zřetele hodné ovšem stěžovatel považuje toliko šikanózní výkon práva, obstrukční chování jednoho z účastníků či nezájem o konstruktivní vyřešení věci. Ze sjednocujícího stanoviska pléna ovšem vyplývá, že posledně uvedené situace jsou pouhými příklady zvláštních důvodů (srov. bod 45 sjednocujícího stanoviska pléna sp. zn. Pl.
ÚS-st. 59/23). Nejedná se proto o uzavřený výčet, jak se zřejmě domnívá stěžovatel, ale obecné soudy se mohou od pravidla, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení, odchýlit i v jiných situacích (viz bod 11 tohoto usnesení), avšak za předpokladu řádného odůvodnění, proč v konkrétní věci shledaly existenci důvodů zvláštního zřetele hodných.
13. Podle názoru Ústavního soudu k tvrzenému porušení práv stěžovatele nedošlo. Krajský soud postupoval v souladu s uvedenými východisky a jasně a srozumitelně vysvětlil, proč má za to, že v nynější věci jsou podmínky pro odchýlení se od pravidla, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení, splněny. Náležitým způsobem odůvodnil, proč byl tento postup za situace, kdy se řízení o vypořádání SJM de facto soustředilo do jediné sporné otázky - zda při vypořádání má či nemá být přihlédnuto ke služebnosti bytu, zapsané do katastru po zániku SJM - nejvhodnějším řešením. Ústavní soud neshledává takový závěr ústavně rozporný. V posuzované věci se tedy nevedlo typické řízení o vypořádání SJM, nýbrž v řízení o vypořádání SJM se vedl spor o spor o vyřešení předběžné právní otázky.
14. Touto předběžnou právní otázkou bylo, zda snížení hodnoty (pokles obvyklé ceny) vypořádávané nemovitosti vkladem služebnosti (sice až) po zániku společného jmění manželů, avšak na základě dohody, kterou již dříve uzavřeli oba manželé, tedy z důvodů přičitatelných jim oběma (tedy i stěžovateli), se při vypořádání zohlední. V tomto "pravém" sporu (o předběžnou právní otázku) stěžovatel prohrál, když zastával právní názor, že při vkladu služebnosti až po zániku SJM, nemůže být k poklesu ceny přihlíženo, ač vznik služebnosti nezávisel jen na vkladu, nýbrž byl následkem složené právní skutečnosti včetně dohody jakožto právního jednání i stěžovatele.
15. Napadené výroky III a IV rozsudku krajského soudu proto ve světle právních závěrů sjednocujícího stanoviska obstojí. Za zdůraznění stojí, že krajský soud to, že rozhodnuje o nákladech řízení "uvnitř řízení" výstižně vyjádřil i při stanovení tarifní hodnoty věci při výpočtu nákladů řízení (srov. bod 19 napadeného rozsudku). Krajský soud totiž vycházel při stanovení tarifní hodnoty z "reálného předmětu sporu" - tím byla částka poloviny rozdílu mezi obvyklou cenou bez zohlednění služebnosti a se zohledněním služebnosti. Jinými slovy krajský soud se neodchýlil od závěrů stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, náklady (vnějšího) řízení spojené s vypořádáním SJM žádnému z účastníků nepřiznal, pouze z důvodů zvláštního zřetele hodných přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů (vnitřního) řízení o předněžnou právní otázku.
16. Porušení práv stěžovatele a důvod pro kasační zásah Ústavní soudu nemůže založit ani to, že krajský soud v nynější věci účastníkům neumožnil, aby se k nákladům řízení vyjádřili. Obecně sice Ústavní soud, jak uvádí i v bodě 10 tohoto usnesení, setrvává na požadavku, aby soudy účastníkům při odklonu od obecného pravidla vyjádřeného ve sjednocujícím stanovisku daly prostor k vyjádření se k nákladům řízení (obdobně jako je to požadováno při ústavně konformním výkladu § 150 občanského soudního řádu).
V nyní posuzované věci je ovšem nezbytné připomenout, že krajský soud v této věci rozhodoval v době, kdy plenární stanovisko nebylo ještě ani vyhlášeno, ani zveřejněno. S jeho obsahem se proto nemohl seznámit. Rozhodoval tak za situace, kdy nebylo zcela zjevné, co představuje obecné pravidlo a co odchýlení od něj, a to z důvodu nejednotnosti v rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. bod 6 tohoto usnesení či bod 4 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23). Požadavek na ústavně konformní postup při rozhodování o nákladech řízení odlišně, než jak to stanovuje obecné pravidlo, z důvodu zvláštního zřetele hodného, se proto v nyní posuzované věci neuplatní.
Za dané situace proto krajský soud práva stěžovatele neporušil, navíc požadavek na přiznání náhrady nákladů řízení uplatnila vedlejší účastnice v odvolání.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud stěžovatelův návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu