Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Köhlerem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 570/2025-507 ze dne 30. 7. 2025 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 70/2024-420 ze dne 22. 1. 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel se trestné činnosti dopustil tím, že za účelem sexuálního uspokojení přinutil výhrůžkami i použitím fyzické síly nezletilou dceru své tehdejší družky, ačkoli věděl, že jí dosud nebylo patnáct let, aby mu v prvním případě sahala na penis a orálně jej uspokojovala, podruhé mu musela sahat na penis, načež ji povalil na pohovku, zakryl ústa, aby nemohla křičet, a vykonal na ní vaginální pohlavní styk a potřetí po manuální stimulaci penisu poškozenou donutil k vaginálnímu styku. Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se pokus dalšího zvlášť závažného zločinu znásilnění byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let.
2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Odvolací soud krajskému soudu pouze vytknul, že v případě jedné svědecké výpovědi protokolace neodpovídala průběhu hlavního líčení, jak byl zachycen na zvukovém záznamu. Jedna ze svědkyň totiž nejprve odepřela ve věci vypovídat, poté akceptovala názor soudu, že důvod pro odepření výpovědi u ní není dán, a nakonec ve věci vypovídala. Tato velmi podstatná část hlavního líčení v protokolu chyběla. Samotný postup krajského soudu však byl s trestním řádem souladný, toliko nebyl řádně zaprotokolován. Ve zbytku odvolací soud uzavřel, že řízení bylo provedeno v souladu s trestním řádem, především potvrdil, že výpověď poškozené byla správně vyhodnocena jako věrohodná.
3. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Uvedl především, že stěžovatel v dovolání vznesl stejné námitky, které uplatnil již v odvolání, přičemž odvolací soud se s argumentací stěžovatele řádně vypořádal. Dovolání neslouží k polemice s provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud však žádný takový zjevný rozpor neshledal.
4. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu (nedopatřením chybně uvádí v petitu i v odůvodnění ústavní stížnosti č. j. 11 Tdo 570/2025-507; i s ohledem na přiložené rozhodnutí je zřejmé, že má na mysli č. j. 3 Tdo 570/2025-507). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení principů právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky.
5. Stěžovatel má za to, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění, resp. že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se daného jednání dopustil. Dle stěžovatele se skutek nestal; právní závěry obecných soudů jsou v nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a proto tato rozhodnutí stojí v rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, jakož i právního státu.
6. Konkrétně stěžovatel namítá, že výpovědi poškozené obsahují mnoho "nejasností", že výpovědi ostatních svědků jsou ve značném vzájemném rozporu a že výpověď jedné svědkyně byla získána v rozporu se zákonem, a proto k ní neměl prvoinstanční soud při hodnocení důkazů přihlížet. Za těchto okolností měly obecné soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit stěžovatele obžaloby.
7. Závěrem stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a uvádí, že trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, a že trestní řízení musí být spravedlivé jako celek. Odvolací soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že nevrátil věc k novému projednání soudu první instance.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuloval též návrh na odložení vykonatelnosti obou napadených rozhodnutí, neboť výkonem napadených usnesení formou odnětí svobody stěžovatele dochází k výraznému zásahu do jeho osobního a rodinného života.
9. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
12. V této věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v postupu obecných soudů neshledal. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů, ledaže jde o mimořádné případy extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně, přičemž jeho pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací [srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu]. Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat skutkové závěry trestních soudů.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které uváděl již v odvolání a dovolání. Jeho námitky zůstávají v rovině polemiky s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy. Všem těmto námitkám se už podrobně věnoval v napadeném usnesení odvolací soud, který řádně a přesvědčivě vysvětlil, proč byla výpověď poškozené správně vyhodnocena jako věrohodná a proč a jak vyvodil skutkové závěry z provedeného dokazování. Stěžovatel přitom nepřináší tvrzení, která by svědčila o excesu ze strany odvolacího soudu. Rovněž způsob, jakým se s věcí vypořádal Nejvyšší soud, nelze považovat za protiústavní; stěžovatel navíc ve své stížnosti žádné konkrétní námitky proti postupu dovolacího soudu neuvádí.
14. Žádné základní právo stěžovatele porušeno nebylo. Ústavní soud proto z uvedených důvodů odmítl návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl relativně brzy po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu