USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 9 To 70/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 5/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 98 T 5/2024, byl M. P. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době v průběhu letních prázdnin roku 2013, 2014 nebo 2015 v obývacím pokoji domu č. XY v XY za účelem vlastního sexuálního uspokojení poté, co uzamknul vchodové dveře a schoval klíč, v prvním případě pod pohrůžkou, že bude zle a dá jí facku, nezletilou AAAAA (pseudonym), narozenou XY, přinutil, aby mu sahala na penis a orálně jej uspokojovala až do jeho vyvrcholení, kdy ji chytil za hlavu, přirážel si ji ke svému tělu a umocňoval ji v přesvědčení, že mu musí vyhovět, v druhém případě nejprve mu musela sahat na penis a poté, co ji povalil na pohovku, zakryl ústa, aby nemohla křičet, na ní vykonal pohlavní styk s vyvrcholením do její vagíny a ve třetím případě, kdy mu nejprve sahala na penis, na ní vykonal vaginální pohlavní styk, přičemž její věk jakožto dcery své tehdejší družky I. T., se kterou sdílel společnou domácnost, znal.
2. Za to tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 6. 2022, č. j. 14 T 57/2022-440, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 7. 2022, č. j. 31 To 257/2022-463, byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 6. 2022, č. j. 14 T 57/2022-440, jenž nabyl právní moci dne 29. 7. 2022, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 7. 2022, č. j. 31 To 257/2022-463, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost nahradit poškozené AAAAA k rukám zmocněnce J. V. nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč.
5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 98 T 5/2024, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku.
7. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 9 To 70/2024, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
8. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 9 To 70/2024, podal obviněný dovolání (č. l. 461–467 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že v projednávané věci je dán zjevný rozpor mezi právními závěry a skutkovými zjištěními. Uvádí, že jeho vina je prokazována primárně výpovědí poškozené a dalších svědků. Tyto svědecké výpovědi jsou však ve značném rozporu a při jejich vzájemném hodnocení nelze dospět k závěru, že se dopustil za vinu mu kladeného jednání. Již samotné časové vymezení skutku nemůže obstát, neboť poškozená není schopna určit ani rok, kdy k údajnému jednání mělo dojít. Jsou tu i další rozpory, a to i mezi výpověďmi u hlavního líčení, nejen ve vztahu k výpovědím z přípravného řízení. V přípravném řízení poškozená uvedla, že se nejdříve svěřila matce, u hlavního líčení uvedla, že matce se svěřila až po 3 měsících a mezitím o tom mluvila s kamarády. U hlavního líčení k dotazu soudu uvedla, že nejdříve se svěřila matce, pak svědkovi P., k dotazu státní zástupkyně odpověděla opačně. Stejně tak se její výpovědi rozcházejí v otázce použití oleje. Nejzásadnější rozpor je v otázce návštěvy gynekologie, kdy matka poškozené i poškozená uvedly, že ji navštívily ihned po incidentu. Žádný záznam z let 2013–2015 však u gynekoložky není, první je až z roku 2017. Předmětná zpráva z gynekologie je tedy z roku 2017, jemu je však kladeno za vinu jednání, k němuž mělo dojít buď roku 2013, 2014 nebo 2015. Pokud by k návštěvě došlo před 15 rokem poškozené, lékařka by to musela nahlásit policii, k čemuž nedošlo. To napovídá tomu, že poškozená si vše vymyslela a navštívila ji až po 15 roku. V tomto věku by byl takový skutek promlčen, na což soud upozornil, ale jeho návrhu na zastavení trestního stíhání soudy nevyhověly. Výpověď poškozené je rozporuplná, obsahující až příliš mnoho nejasností. I přes její nekonzistentnost byl však na jejím podkladě uznán vinným. Je přesvědčen, že soud měl naopak postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby. Závěr soudu, že nepřesnosti ve výpovědi poškozené odpovídají jejím mentálním limitům, podle obviněného neobstojí. Výpověď poškozené totiž nebyla nejasná jen v drobnostech, ale poškozená v podstatě nebyla schopna určit rok, měsíc, způsob, komu se svěřila, kdy, co řekla, kdy došlo k návštěvě gynekoložky. Podle obviněného soudy upozadily nejasnosti a rozpory v její výpovědi, aby získaly jednodušší prostor pro prokázání jeho viny.
10. Ostatní svědci pak vypovídali pouze o tom, co slyšeli, co jim bylo zprostředkováno, přičemž mezi jednotlivými výpověďmi jsou značné rozpory. Matka poškozené dokonce odmítla vypovídat a její výpověď z přípravného řízení je nepoužitelná, neboť se jedná o úřední záznam. To stejné sestra poškozené BBBBB (pseudonym). Teta poškozené N. T. rovněž odmítla vypovídat, nicméně soudem byla přinucena, když jí bylo nesprávně vysvětleno ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř., konkrétně pojem osoby blízké, a byla tak nesprávně poučena. Obviněný má proto za to, že výpověď této svědkyně byla získána v rozporu se zákonem a soud prvního stupně k ní neměl přihlížet. Uvádí, že odvolací soud mu v tomto dal za pravdu a výpověď svědkyně je nepoužitelná, neboť soud se měl zaměřit na to, zda je zde tzv. obdobný poměr. K samotnému obsahu výpovědi uvedl, že teta poškozené vypověděla, že matka poškozené ji ubezpečila, že je v pořádku, že ji obviněný neubližuje a že se nikdy nic nestalo. Matka poškozené s ním navíc před jeho nástupem do vězení žila ve společné domácnosti, což by jako matka neudělala, pokud by obvinění byla pravdivá. Z toho usuzuje, že se skutek nestal. Dále uvádí, že závěr odvolacího soudu, že matka poškozené setrvala ve společné domácnosti, jelikož z něj měla strach a neměla kam jít, se nezakládá na pravdě, neboť mohla odejít k příbuzným, což však neučinila. Dále obviněný poukazuje na výpověď svědka F. M., kterému měla poškozená sdělit, že se tak stalo jednou, ačkoli u soudu uváděla, že třikrát. Svědek M. skutečnost, že poškozená byla údajně znásilněna dovolatelem, rozhlašoval dále mezi své blízké, aby si udělal svědky pro trestní stíhání dovolatele. Takovými svědky byli P. Š. a J. P. Svědkyně R. K. a I. S. výpověď poškozené nepotvrdily. Svědkyně S. L. pouze uvedla, že se jí poškozená svěřila, že jí obviněný ublížil, nepoužila však slovo „znásilnil“. Závěry soudů jsou podle obviněného z logického hlediska neúplnými, neobjektivními, učiněnými v rozporu se zásadou in dubio pro reo, a obecně akceptovanou praxí soudů, že trestní řízení musí být spravedlivé jako celek.
11. Dále obviněný namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Tím měl být v projednávané věci výslech gynekoložky poškozené MUDr. Hany Šoufkové, kterýžto byl pro nadbytečnost jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím zamítnut. Má za to, že její výslech je klíčový a svědkyně mohla odpovědět na otázky obhajoby nad rámec vyžádané písemné zprávy, kterou byl její výslech soudem prvního stupně nahrazen. Postupem soudu byl dovolatel zkrácen na svých právech.
12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se skutek stal, a že jednání naplňuje skutkovou podstatu podle odst. 3 písm. a) § 185 tr. zákoníku. Zejména z důvodu neurčitého časového vymezení skutku.
13. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 9 To 70/2024, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně rozhodl sám při zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř.
14. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 22. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 320/2025.
15. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a shrnul námitky obviněného, uvedl, že v podaném dovolání jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, s níž se soudy ve všech jednotlivých výhradách již beze zbytku, a přitom správně vypořádaly, jak ostatně vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Dále podal výklad obviněným uplatněných dovolacích důvodů s tím závěrem, že námitky obviněného těmto neodpovídají. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce uvedl, že obviněný se domáhá prostého přehodnocení důkazů tak, aby tím dosáhl jiného skutkového stavu, odpovídajícímu jeho obhajobě zastávané v předchozím průběhu řízení. Ačkoli formálně deklaruje existenci tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými rozhodnými skutkovými zjištěními, kdy označil i jednotlivé důkazy, které nižší soudy měly hodnotit deformativním způsobem (především výslech poškozené) a jejich obsah interpretovat proti jejich skutečnému vyznění, vybírá si jen dílčí výstupy a nesrovnalosti z těchto vybraných důkazů, a to takové, které mají znevěrohodnit výpověď poškozené a za využití zásady in dubio pro reo mají podporovat jeho obhajobu cílící na rozhodnutí o zproštění obžaloby. Přitom ovšem pomíjí skutečnosti další, jež byly (musely být) taktéž předmětem úvah prvoinstančního soudu, nereflektuje komplexní posouzení provedených důkazů, včetně vyhodnocení měnících se výpovědí poškozené v určitých dílčích skutečnostech a zdánlivý nesoulad mezi její výpovědí a výpovědí svědků, posouzení její důvěryhodnosti a logičnosti jejích tvrzení, stejně jako vlastního tvrzení obviněného. Za námitku odpovídající uplatnění zjevného rozporu přitom nelze považovat dovolatelem vyslovenou nespokojenost s tím, že soudy vycházely především z výpovědi poškozené, kterou sám poukazem na určité jednotlivosti vyhodnocuje odlišným způsobem a označuje ji za nevěrohodnou. Obviněný zcela pomíjí, že soudy vycházely i z dalších důkazů výpověď poškozené podporujících (byť důkazů nepřímých), jež byly v řízení provedeny, a vyhodnoceny v souvislostech s dalšími zjištěnými okolnostmi, mj. s osobou obviněného. Jde zde o otázku hodnocení důkazů, jež sama o sobě přes nesouhlas obviněného s takovým hodnocením pod úvodní variantu dovolacího důvodu vymezeného pod písmenem g) nespadá.
16. Ve vztahu k námitce procesní nepoužitelnosti výpovědi svědkyně N. T. státní zástupce uvedl, že jde o zjevně formalistickou námitku, neboť v situaci, kdy jisté odvolacím soudem v jeho rozhodnutí pojmenované procesní pochybení prvoinstančního soudu při poučení svědkyně před započetím výslechu odvolací soud ve veřejném zasedání odstranil, nelze o procesně nepoužitelném důkazu vůbec hovořit. Nadto soud prvního stupně na jejím podkladě nepřijal a prakticky ani nemohl dovodit jakákoli rozhodná skutková zjištění.
17. Pokud se jedná o námitku navrhovaných, ale soudy neprovedených důkazů, pak státní zástupce poukázal na to, že pod pojem nedůvodně neprovedených (opomenutých) důkazů ve smyslu předmětného dovolacího důvodu nelze podřadit jakékoli neprovedení některého důkazu, resp. kterékoli odmítnutí návrhu na provedení důkazu. Soud totiž není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, musí se však důkazními návrhy zabývat, ať již jim vyhoví či je odmítne, nemůže je bez dalšího ignorovat. Svůj postup by měl ve svém rozhodnutí zdůvodnit. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být v tomto směru naplněn jedině tehdy, jedná-li se o navržené a opomenuté důkazy, pokud se skutečně jedná o podstatné důkazy, které mají současně vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. V projednané věci soudy v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně a jasně obviněného seznámily s tím, proč k výslechu gynekoložky nepřistoupily. Bylo tomu jednoduše z důvodu, že s ohledem na obsah touto lékařkou zaslané zprávy navrhovaný důkaz výslechem svědka nebyl s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost nad rámec právě těch sdělení, jež byla obsažena v písemné zprávě lékařky provedené jako listinný důkaz. I podle státního zástupce tak bylo možno učinit závěr o nadbytečnosti výslechů navržené svědkyně.
18. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce má za to, že obviněný žádnou relevantní námitku, kterou by bylo možno podřadit pod tento dovolací důvod, ve svém mimořádném opravném prostředku neuvádí. Sice se formálně vymezuje i proti právní kvalifikaci posuzovaného skutku, ovšem svůj nesouhlas s ní zakládá výlučně na odmítnutí konečných skutkových zjištění soudů, pokud k tomu uvádí, že nebylo prokázáno, že by se skutek stal. To se týká i dílčí výhrady ohledně šíře časového vymezení skutku a jeho tvrzené neurčitosti. Takto koncipované námitky pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné nejsou, jelikož ve skutečnosti se nezaměřují na pochybení soudu při aplikaci hmotněprávních norem na jím zjištěný skutkový stav ani na eventuální vadné posouzení jiné okolnosti významné z pohledu hmotného práva, ale vykazují snahu dovolatele o revizi skutkových zjištění soudů ve svůj prospěch a až v návaznosti na to i dosažení změny v právním posouzení věci.
19. Státní zástupce má tedy za to, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Odkázal přitom na odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
21. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 9 To 70/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
23. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu nalézacího, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
24. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
25. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
28. Obviněný v první řadě namítá, že výpověď svědkyně N. T. učiněná v hlavním líčení je nepoužitelná a získaná v rozporu se zákonem. Obviněný tak nejpravděpodobněji namítá variantu předmětného dovolacího důvodu v podobě, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, kdy procesně nepoužitelným důkazem měla být právě výpověď svědkyně učiněná po nesprávném poučení ze strany soudu o jejím právu odepřít výpověď ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř.
29. Procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.
30. Nutno uvést, že ani odvolací soud, na jehož závěry obviněný odkazuje, nedal obviněnému za pravdu v tom, že by byla výpověď svědkyně procesně nepoužitelná. V bodě 13. odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že řízení jako celek bylo provedeno v souladu s trestním řádem a netrpí žádnými vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost skutkových zjištění, a to navzdory tomu, že Krajskému soudu vytkl, že protokolace výslechu jmenované svědkyně neodpovídala průběhu hlavního líčení, který byl zachycen na zvukovém záznamu, čímž nesplnila zákonné požadavky. V protokolu totiž nebyl zachycen prvotní nesouhlas svědkyně s výslechem a zvolená protokolace tedy byla vyhodnocena odvolacím soudem jako příliš zkracující a průběh úkonu zkreslující. I přes špatnou protokolaci však označil postup soudu prvního stupně za fakticky s trestním řádem souladný.
31. Pokud jde o poučení svědkyně, odvolací soud uvedl, že soudkyně namísto detailního vyložení všech alternativ podávajících se z ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. použila trestním řádem nevymezený termín „osoba blízká“. Jelikož se nejprve dotazovala svědkyně na její vztah s obviněným, kdy svědkyně tento popsala jako zcela negativní, bylo možno dospět k závěru, že svědkyně by újmu obviněného nepovažovala za újmu vlastní, a tudíž nebyl dán zákonný důvod pro odepření výpovědi. Nejvyšší soud má za to, že i soudkyní zvolená terminologie, obecně užívaná laickou veřejností ve vztahu k právu odepřít výpověď, s ohledem na vlastní vyjádření svědkyně, byla dostačující a pro svědkyni srozumitelná. Odvolací soud nicméně přikročil k vlastnímu výslechu jmenované svědkyně, aby vyloučil i jen teoretickou možnost pochybností. Svědkyně tak vypovídala před odvolacím soudem po řádném a detailním poučení o svém právu odepřít výpověď, kdy závěrem bylo, že stejně jako soud prvního stupně, ani soud odvolací neshledal jakékoli zákonné důvody k odepření výpovědi svědkyně N. T. Námitka obviněného tak směřuje proti důkazu, který byl znovu proveden u veřejného zasedání. Vůči postupu odvolacího soudu přitom žádné námitky nevznáší, jeho námitka je tak zcela nedůvodná, resp. s dovolacím důvodem se míjí. Nadto je možno uvést, že z výpovědi svědkyně se nepodávalo v podstatě ničeho podstatného, z čeho by následně soud prvního stupně vycházel při formování svých závěrů o vině dovolatele.
32. Obviněný dále namítá, že se v projednávané věci jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy poukazuje na neprovedení jím navrhovaného důkazu – osobního výslechu ošetřující gynekoložky poškozené MUDr. Hany Šoufkové.
33. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
34. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoli soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
35. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14.
2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
36. Je možno uvést, že předmětná námitka byla v předcházejících fázích řízení opakovaně vznesena. V rámci hlavního líčení dne 4. 9. 2024 (protokol na č. l. 340–349 spisu) obhájce obviněného navrhl nad rámec vyžádání lékařské zprávy MUDr. Šoufkové i její osobní výslech. Lékařská zpráva je založena na č. l.
362. Podává se z ní, že poškozená navštívila ordinaci lékařky poprvé ve svých 14 letech v doprovodu matky. Podle záznamů byla vyšetřována prostřednictvím abdominálního ultrazvuku, tedy přes břišní stěnu. Lékařka ve zprávě dále uvedla, že nemá záznam o tom, že by s matkou mluvila o možné graviditě či o pohlavním styku, ani si na to po 7 letech nevzpomíná, nicméně pokud by měla takovou informaci, na 100 % by poškozenou ohledně takového podezření vyšetřila. U hlavního líčení dne 22. 10. 2024 (protokol na č. l.
374– 377 spisu) obhajoba setrvala na osobním výslechu ošetřující gynekoložky. Soud prvního stupně následně vyhlásil usnesení, jímž návrh na doplnění dokazování výslechem ošetřující gynekoložky poškozené pro nadbytečnost zamítl, kdy toto usnesení stručně zdůvodnil. V rámci odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně k uvedenému návrhu na doplnění dokazování vyjádřil v bodě 34. odůvodnění rozsudku, kdy uvedl, že výslech lékařky byl nahrazen vyžádáním písemné lékařské zprávy stran první návštěvy poškozené v ordinaci, „přičemž tato zpráva podala odpovědi na všechny podstatné otázky“.
Lékařka ve zprávě sama uvedla, že čerpala ze své lékařské dokumentace a nad rámec uvedeného si žádné další detaily není s to po 7 letech vybavit. V rámci řádného opravného prostředku obviněný návrh na doplnění dokazování nevznesl, nicméně k dotazu soudu u veřejného zasedání dne 22. 1. 2025 (protokol na č. l. 415–417 spisu) tento zopakoval. Odvolací soud návrh v rámci veřejného zasedání usnesením zamítl podle § 216 odst. 1 tr. ř., stručně odůvodnil a poučil o nepřípustnosti opravného prostředku. V rámci usnesení se k návrhu podrobněji vyjádřil v bodě 16.
jeho odůvodnění, kdy shledal v souladu se závěry soudu prvního stupně, že potenciál svědeckého výslechu ošetřující gynekoložky je po 7 letech zjevně nulový, neboť sama MUDr. Šoufková ve zprávě uvedla, že si po 7 letech není s to vybavit jakékoli další detaily.
37. Ve zcela obecné rovině je možno uvést, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 34. a 35. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Soud prvního stupně si vyžádal zprávu ošetřující gynekoložky poškozené vztahující se k předmětnému časovému období, kdy se ze zprávy podává, že k prvnímu vyšetření se poškozená dostavila v roce 2017 ve věku 14 let, přičemž lékařka nebyla informována o možné graviditě či zahájení pohlavního života, a proto poškozenou vyšetřovala skrze břišní stěnu. Otázka gravidity či pohlavního styku před 15 rokem poškozené tedy nebyla v rámci vyšetření řešena. Uvedla rovněž, že vycházela ze svých lékařských záznamů a na další detaily si po 7 letech nevzpomíná. Výslech ošetřující gynekoložky tedy za tohoto stavu byl zjevně důkazem, který nebyl s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (zda byla poškozená znásilněna, popřípadě, zda byla panna). Postup soudu prvního stupně a odvolacího soudu nevykazuje jakékoli stopy libovůle, kdy bylo oběma soudy logicky vysvětleno, proč navrhovaný důkaz nedisponoval vypovídací potencí. Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
38. Obviněný dále formálně namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Obviněný v podstatě toliko zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozené AAAAA a dalších svědků (N. T., F. M., P. Š., J. P., R. K., I. S., S. L.). Osobu poškozené označuje za nevěrohodnou a její výpověď za vnitřně rozpornou a plnou nejasností. Výpovědi svědků označuje za pouhá nepřímá tvrzení, neboť tyto soudu sdělené informace získali buď od poškozené nebo případně od třetích osob, kdy žádný z nich nebyl přímým svědkem tvrzeného jednání obviněného, přičemž někteří verzi poškozené nijak nepodpořili. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný v rámci svých námitek soudům nevytýká, že by ze svědeckých výpovědí vyvodily zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení nevyplývají, ale domáhá se toho, aby soudy z těchto výpovědí vůbec nevycházely, případně je hodnotily jiným, pro něho příznivějším způsobem. Sám pak předkládá vlastní náhled na to, co podle něho z těchto svědeckých výpovědí, stejně jako z výpovědi poškozené vyplývá. Na existenci zjevného rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
40. Z předchozího odstavce tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
41. Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou.
Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.
Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci soud prvního stupně uvedenému zcela jistě dostál, když stran tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzu, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy.
Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Soudy otázce věrohodnosti poškozené věnovaly patřičnou pozornost, kdy neopomněly, že výpověď poškozené u hlavního líčení vykazovala oproti její výpovědi z přípravného řízení jisté odlišnosti, které se týkaly zejména časových souvislostí a některých detailů (pořadí, v němž se svěřila o chování obviněného matce a kamarádům, otázce, v rámci jakého případu došlo k použití oleje, otevření okna a jejímu volání o pomoc, otázce k jakým praktikám byla nucena v jednotlivých případech vynuceného styku, kdy došlo a v jakých souvislostech k návštěvě gynekologie).
Ačkoli se jeví, že těchto nesrovnalostí je velké množství, je nutno vzít v úvahu osobnostní strukturu poškozené, její věk v inkriminované době a dobu, která od spáchání skutku uplynula. Soud prvního stupně se kromě vlastního bezprostředního dojmu z osoby poškozené u hlavního líčení opřel ve svých závěrech i o znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví klinická psychologie vypracovaného na její osobu.
Z něho se podává, že se jedná o dívku plachou a neprůbojnou, jejíž obecná věrohodnost je slabší a specifická věrohodnost je dokonce podstatně oslabená, a to zejména s ohledem na simplicitu její osobnosti, lehkou mentální retardaci a velký časový odstup od inkriminovaných událostí. Pro poškozenou bylo podle závěru soudu, což zcela koresponduje i se závěry znaleckého posudku, jednání u soudu značně stresujícím zážitkem, což způsobilo, že pokud byla v pro ni neznámém prostředí a ve společnosti neznámých osob dotazována na intimní a nepříjemné detaily jejího života, její výpověď to ovlivnilo v tom směru, že se pletla a nevybavovala si správně události, na které byla tázána.
Ostatně sama toto u soudu uvedla („Na policii to bylo lepší.“). Nemožnost vybavit si detaily či jednotlivosti a tyto přesně zařadit na časové ose byla zmíněna i ve znaleckém posudku v rámci evaluace jejího osobnostního profilu, kdy se ze znaleckého posudku podává, že poškozená si je schopna podstatu děje zapamatovat v hrubých obrysech, byť s velkými nepřesnostmi ve vzpomínkách a bez detailů. U poškozené nebyly v rámci znaleckého zkoumání zjištěny sklony k bájivé lhavosti a konfabulacím, kdy je schopna rozlišovat mezi realitou, lží a fantazií.
Soud prvního stupně v bodě 29. odůvodnění rozsudku uvedl, že ačkoli výpověď poškozené vykazovala vyšší míru rozporů, nejistoty a absenci detailnějšího rozvedení děje, „s ohledem na její osobnost a slabší kognitivní schopnosti, nedevalvovaly tyto skutečnosti její výpověď natolik, aby ji soud vyhodnotil jako nevěrohodnou, naopak soud obsah této výpovědi pokládal za maximum možného v její situaci“. Rovněž nešlo opomenout, že poškozená v přípravném řízení vypovídala o časově blízké události, kdy u ní byla přítomna silnější paměťová stopa.
Soud prvního stupně tedy při utváření skutkového závěru vyšel z výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení (bod 30. odůvodnění rozsudku). Soud tedy zjevně neměl o věrohodnosti poškozené pochybnosti, kdy nesrovnalosti v jejích výpovědích byly logicky a věrohodně zdůvodněny. Nejvyšší soud dodává, že by se jevilo zcela nevěrohodné, pokud by poškozená s ohledem na závěry znaleckého zkoumání vypovídala u hlavního líčení způsobem, že by si byla s to vybavit přesné časové okolnosti a průběh každého případu a následných událostí.
Výpověď poškozené se naopak jeví jako nepřipravená, nenacvičená a neovlivněná zásahem třetích stran, kdy zjevně vypovídala spontánně a způsobem odpovídajícím jejím mentálním schopnostem. Její výpověď obsahující nesrovnalosti i její chování u hlavního líčení odpovídají závěrům znaleckého zkoumání její osobnosti. V případě poškozené se jednalo o oběť zvláště zranitelnou nejen z důvodu jejího věku, ale i s ohledem na její mentální limity.
42. V bodě 31. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně poukázal na výpovědi kamarádů, přítele a příbuzných poškozené, které na výpověď poškozené navazují. Skutečnost, že poškozená se ne každému svěřila se všemi detaily, případně neužila ve vztahu k jednání obviněného slovo „znásilnění“, je zcela přirozená a nijak překvapující. Rozhodně nelze takovou skutečnost vyhodnotit jako znevěrohodňující její verzi událostí. Soud prvního stupně vyloučil, že by se poškozená tím, že se svěřila osobám ve svém okolí, snažila obviněnému mstít či mu nějak ublížit. Znalecký posudek přitom konstatoval, že její vztah k obviněnému se nachází v rovině emoční lhostejnosti, kdy se u ní neprojevují historionské osobnostní rysy s tendencí upoutávat ke své osobě pozornost falešnými sděleními. Poškozená se naopak snažila ostatní nabádat, aby si jí poskytnuté informace nechali pro sebe. Lze rovněž uvést, že poškozená se k oznámení odhodlala až po naléhání svého přítele, neboť zážitky, jimž byla jako dítě vystavena, se negativně projevovaly na jejím zdravotním stavu a v partnerském vztahu. Pokud obviněný poukazuje na to, že poškozená uváděla odlišně pořadí osob, jimž se s jednáním obviněného vůči její osobě svěřila, pak je možno odkázat na bod 31. odůvodnění rozsudku, kde se soud prvního stupně s touto námitkou vypořádává. Nadto se zcela zjevně nejedná o nijak rozhodující detaily, kdy i zde je třeba odkázat na závěry znaleckého posudku, resp. osobnostní strukturu poškozené.
43. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. V bodě 17. odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud výpověď poškozené vyhodnotil jako věrohodnou, kdy tato „odpovídá mentálním možnostem svědkyně, jak byly znalkyní popsány“, přičemž je podporována celou řadou důkazů, které na ni navazují, a to zejména svědeckých výpovědí. V bodě 20. odůvodnění usnesení pak tyto svědecké výpovědi konkrétně označil s tím závěrem, že byť jde o důkazy nepřímé, „s výpovědí poškozené korespondují v tom směr, komu se věřila a především, byť se těmto svědkům nesvěřila nijak detailně, pokud by si událost vymyslela, nutně by se i díky svým mentálním schopnostem dopustila nepřesností, které by z výpovědi svědků jasně vyvstaly, což se nestalo“. Odvolací soud tedy neměl žádných pochyb o tom, že poškozená se těmto svědkům svěřila s tím, co skutečně prožila.
44. V bodě 32. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně poukázal na osobnost obviněného a jeho trestní minulost, která rovněž vypovídá o chování obviněného vůči ženám a dětem ženského pohlaví. V bodech 24., 26. a 27. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně provedl rozbor znaleckých posudků vypracovaných na jeho osobnost v rámci trestních řízení týkajících se jím spáchaných sexuálně motivovaných trestných činů. Uzavřel, že „předmětné jednání, kterého se dopustil vůči poškozené AAAAA, tak zcela zapadá do vzorce jeho chování“ (bod 32. odůvodnění rozsudku). Jedná se o další ze střípků nepřímých důkazů.
45. Pokud se jedná o časové vymezení spáchání skutku, soud prvního stupně v bodě 33. odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah shledal dostačujícím vymezení roky 2013, 2014 nebo 2015. Stěžejním bylo, že poškozená, která má s ohledem na svou osobnostní strukturu potíže zařazovat události na časové ose, jak rozvedeno výše, nebyla schopna přesně určit rok, byla si však jistá tím, že se jednalo o období letních prázdnin, a mohlo jí být deset, jedenáct či dvanáct let. Žádný se svědků nebyl schopen toto časové rozmezí blíže konkretizovat, nicméně se v zásadě shodli na tom, že poškozené bylo mezi deseti a dvanácti lety.
46. Odvolací soud se k uvedené námitce vyjádřil v bodě 18. odůvodnění napadeného usnesení, kdy uvedl, že obviněný nezohlednil specifika případu, kterými byla skutečnost, že čin vyšel najevo až s poměrně velkým časovým odstupem, dost možná až v roce 2017, a že mentální limity poškozené ji znesnadňují zařadit události na časovou osu. To, že není schopna si přesně vybavit, jaké letní prázdniny to konkrétně byly, není podle závěru odvolacího soudu podstatné, naopak to odpovídá jejím mentálním možnostem, jak je opakovaně zdůrazňováno. Stěžejní je, že „podstata děje je v paměti svědkyně nenarušená, správně zachycená“, byť si není s to vybavit přesné detaily. Poškozená navzdory svým mentálním limitům konstantě popisuje, že byla obviněným během letních prázdnin třikrát znásilněna, dvakrát vaginálně, jednou orálně, přičemž při jednom ze tří útoků byl ze strany obviněného použit olej. To je neobvyklý detail, který by nebyla s to si vymyslet a nadále udržet v paměti, nicméně jej opakovaně uvádí. „Tedy není pochyb, že k danému ataku došlo a není vůbec významné, zda šlo o útok v pořadí druhý či třetí.“ Stěžejní je, že bylo prokázáno, že došlo ke třem sexuálně motivovaným útokům v době, kdy poškozená ještě nedosáhla věku 15 let.
47. Je možno konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud uvěřily verzi poškozené, kdy její výpověď vyhodnotily jako věrohodnou a korespondující s dalšími ve věci provedenými svědeckými výpověďmi a zjištěnými skutečnostmi. Argumentaci obviněného vztahující se k tzv. zjevnému rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů proto nelze přisvědčit.
48. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
49. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
50. S ohledem na výše uvedená východiska lze konstatovat, že obviněný nevznáší námitky, které by bylo možno pod předmětný dovolací důvod podřadit. Pokud namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku s odkazem na nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpovědi poškozené, svědků, případně lékařské zprávy) a z nich se podávající vadná skutková zjištění (věk poškozené v době spáchání skutku, časové vymezení spáchání skutku), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a překládá vlastní verzi skutkového stavu věci založenou na jeho vlastním hodnocení důkazů (námitka, že se jednání nedopustil, resp. že skutek není trestným činem), pak se takto uplatněné námitky ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soud prvního stupně, a potažmo odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházely. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tyto námitky, jak již uvedeno výše v předcházejícím odstavci, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.
51. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že skutek, tak jak je pospán ve skutkové větě rozsudku, odpovídá soudy užité právní kvalifikaci. Lze odkázat zejména na body 35. až 37. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a bod 24. odůvodnění usnesení soudu odvolacího. Právní kvalifikaci dovolatelova jednání nelze ničeho vytknout.
IV.
52. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný M. P., odmítl.
53. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu