Nepřiznání náhrady nemajetkové újmy poškozené v trestním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené Mgr. Vilémem Vránou, advokátem, sídlem Štefánikova 16/29, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2024 č. j. 5 To 175/2024-208, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 3 T 62/2024 byla rozsudkem ze dne 24. 6. 2024 č. j. 3 T 62/2024-155 obviněná J. D. (dále jen "vedlejší účastnice") uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustila tím, že dne 13. 7. 2023 při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Opel Zafira se plně nevěnovala řízení, v místech křižovatky přejela do levého jízdního pruhu a v místech značeného přechodu pro chodce zjevně nesnížila rychlost jízdy ani nezastavila vozidlo, přestože v pravém jízdním pruhu v téže době ve stejném směru jízdy řidič nákladního vozidla zastavil před přechodem pro chodce po spatření poškozené cyklistky H. P. (dále jen "stěžovatelka"), která v rozporu se svými povinnostmi ve smyslu § 4 písm. a) a § 2 písm. dd) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), pomalu přejížděla po značeném přechodu pro chodce na elektrické koloběžce, a přitom byla sražena vozidlem Opel Zafira, v důsledku čehož utrpěla zranění s omezením v obvyklém způsobu života po dobu přesahující šest týdnů a s rozvojem příznaků posttraumatické stresové poruchy.
3. Za popsané jednání byla vedlejší účastnice odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Současně jí byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 233 871 Kč, podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla uvedená pojišťovna odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelka odkázána se svým nárokem na náhradu jiné nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti výroku o náhradě jiné nemajetkové újmy rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Konstatoval, že městský soud neměl k dispozici důkazy, na základě kterých by mohl rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu další nemajetkové újmy. Zdůraznil, že neměl pochybnosti o tom, že stěžovatelka může mít kromě nároku na náhradu bolestného nárok na náhradu další nemajetkové újmy, avšak že k rozhodnutí o tomto nároku by bylo nutné doplnit dokazování znaleckým posudkem a že poškozená tímto relevantním důkazem svoji další nemajetkovou újmu neprokázala. Dodal, že úhradu škody, resp. nemajetkové újmy, zajišťuje v daném případě pojišťovna, se kterou má obžalovaná uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, a že v rámci trestního řízení pojišťovna nemůže být ani v postavení vedlejšího účastníka.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení nebyl proveden důkaz jejím prohlášením o tom, jaký dopad měl spáchaný čin na její život, a jde proto o opomenutý důkaz. Podle jejího mínění měl rozhodující soud ohledně přiznání další nemajetkové újmy postupovat vlastní úvahou založenou na provedených důkazech, nikoli tuto právní otázku přenášet na znalce. Má rovněž za to, že právní úprava na žádném místě nepřepokládá nepřiznání náhrady nemajetkové újmy tam, kde nárok hradí pojišťovna.
6. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřily.
7. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ve věci a dodal, že čestné prohlášení, které stěžovatelka zmiňuje v ústavní stížnosti, její tvrzení o způsobené nemajetkové újmě (nad rámec provedených důkazů) nepodpořilo. Zdůraznil, že poškození jsou v adhezním řízení povinni unést břemeno svých tvrzení a že stěžovatelka toto břemeno neunesla.
8. Krajské státní zastupitelství v Brně nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.
9. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky, v níž zdůrazňuje, že ve věci nešlo o náhradu škody, nýbrž o náhradu nemajetkové újmy. Krajský soud podle ní pominul jakýkoli racionální argument, proč její prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný čin na její život, nemohlo sloužit jako důkaz pro prokázání výše nemajetkové újmy.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož část byla napadena v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Ústavní soud po posouzení věci shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná, neboť napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
a) obecná východiska
13. Právo na zdraví je jako prvek ústavního statusu jednotlivce garantováno hlavou druhou, oddílem prvním Listiny. Zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny zaručujícím nedotknutelnost osoby a jejího soukromí [srov. nález ze dne 9. 1. 2014
sp. zn. III. ÚS 2253/13
(N 3/72 SbNU 41)]. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny plyne princip úplné náhrady újmy majetkové i nemajetkové tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví [srov. nález ze dne 9. 2. 2021
sp. zn. II. ÚS 1564/20
(N 26/104 SbNU 319), bod 19; dále viz Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 425]. Právo na zdraví je dovozováno taktéž z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který v pojetí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") zahrnuje také tělesnou a duševní integritu (srov. rozsudek ESLP ve věci Trocellier proti Francii ze dne 5. 10. 2006, č. 75725/01).
14. Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 12. 2012
sp. zn. IV. ÚS 444/11
(N 200/67 SbNU 573) dospěl k závěru, že závazek státu zajistit ochranu zdraví jednotlivce se projevuje nejen v oblasti veřejnoprávní, tj. zakotvením trestněprávní úpravy, která sankcionuje protiprávní jednání třetích osob, ale i v soukromoprávní oblasti, a to zakotvením povinnosti škůdce nahradit poškozenému utrpěnou újmu na zdraví. Dojde-li k zásahu do zdraví člověka, a tedy do jeho tělesné a duševní integrity, obvykle není možné zajistit nápravu uvedením do původního stavu. Kromě toho, že taková náprava nemusí být s ohledem na tělesné a duševní dispozice lidí obecně možná, jsou zásahy do zdraví člověka typicky spojeny s bolestí či jiným duševním strádáním, u nichž není uvedení do původního stavu ani teoreticky představitelné. Aby byla ochrana, kterou soudní moc poskytuje právu na tělesnou a duševní integritu podle čl. 7 odst. 1 Listiny, skutečná a účinná, je třeba vycházet z toho, že původce újmy je povinen tuto újmu plně nahradit [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016
sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99) a ze dne 14. 5. 2020
sp. zn. II. ÚS 4100/19
].
15. Na poli postavení poškozených v trestním řízení došlo v posledních letech ke značnému legislativnímu, judikatornímu i doktrinárnímu vývoji směrem k silnější ochraně jejich práv [nález ze dne 8. 8. 2017
sp. zn. Pl. ÚS 32/16
(N 139/86 SbNU 369; č. 345/2017 Sb.)], přičemž ke změně náhledu na postavení poškozeného došlo i v souvislosti s uplatňováním adhezního nároku. Adhezní řízení se totiž nenachází mimo ústavní rámec pravidel práva na soudní ochranu. Řádné projednání nároku poškozených na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené trestným činem je neodmyslitelnou součástí naplnění účelu trestního řízení, kterým je rovněž ochrana práv poškozených [nález ze dne 28. 2. 2017
sp. zn. III. ÚS 2916/15
(N 35/84 SbNU 401)]. Důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu je dán především v případech, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo dojde-li postupem soudu k porušení základních práv poškozených [nález ze dne 3. 8. 2021
sp. zn. II. ÚS 3003/20
(N 137/107 SbNU 131)].
16. Je třeba zdůraznit, že možnost Ústavního soudu zasahovat do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je přesto omezená. Důvodem je, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout. V tomto ohledu tedy nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), neboť nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován. Důvod k zásahu Ústavního soudu je nicméně dán v případech, kdy pochybení trestních soudů již nelze napravit v občanskoprávním řízení (nález
sp. zn. I. ÚS 1587/15
), a dále například tehdy, je-li rozhodnutí o adhezním nároku zatíženo libovůlí či svévolí nebo je odůvodnění tohoto rozhodnutí provedeno způsobem, který porušuje substantivní základní práva účastníků - například je-li založeno na rasové diskriminaci [nález ze dne 15. 12. 2015
sp. zn. I. ÚS 1587/15
(N 214/79 SbNU 443)].
17. Při odkazování poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních by trestní soudy měly mimo jiné zvážit, do jaké míry bude v rámci tohoto řízení naplněn účel ochrany obětí trestných činů. V rámci občanského soudního řízení totiž bude oběť nutně znovu konfrontována s pachatelem trestné činnosti, což může v konečném důsledku vést až k její rezignaci na další uplatňování práv (srov. nález ze dne 31. 5. 2024
sp. zn. II. ÚS 2099/23
).
18. Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí.
19. Požadavky na odůvodnění adhezního výroku jsou z ústavněprávního hlediska nižší (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2015
sp. zn. II. ÚS 165/15
). To však neznamená, že odůvodnění může být libovolné a arbitrární. Základní právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí se uplatní i zde, byť v omezenější míře. Z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, neodůvodnily-li by obecné soudy odkázání vůbec nijak, odůvodnily ho z ústavněprávního pohledu neakceptovatelným způsobem nebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody nebo nemajetkové újmy (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul. Neakceptovatelný způsob odůvodnění by pak byl zejména takový, který by sám o sobě porušoval substantivní základní práva účastníků, například bylo-li by rozhodnutí učiněno na základě rasové diskriminace (srov. nález ze dne 26. 6. 2023
sp. zn. II. ÚS 297/22
).
b) aplikace obecných východisek na nyní posuzovaný případ
20. Z vyžádaného spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vznesla nárok na jinou nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč z důvodu následných zdravotních komplikací a psychických následků.
21. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku k vznesenému nároku stěžovatelky toliko konstatoval, že ke zjištění posttraumatické stresové poruchy by bylo třeba odbornějšího vyjádření, než jedné psychiatričky, a že k samotné výši uvedené náhrady nebyly předloženy žádné relevantní důkazy. Poukázal rovněž na spoluzavinění stěžovatelky, která svou nekázní měla na způsobení předmětné dopravní nehody značný vliv, neboť se na koloběžce pohybovala na přechodu pro chodce, který je podle § 2 písm. dd) zákona o silničním provozu místem na pozemní komunikaci pro přecházení chodců.
22. Krajský soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že městský soud neměl k dispozici důkazy, na základě kterých by mohl rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu další nemajetkové újmy. Podotkl, že k náhradě další nemajetkové újmy vypovídala jako svědkyně poškozená, svědek M. C., byly konstatovány lékařské zprávy a odborné vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a kamerový záznam. Dokazováním vyšlo najevo, že stěžovatelka utrpěla zranění uvedená ve skutkové větě rozsudku městského soudu. Krajský soud neměl proto pochybnosti o tom, že stěžovatelka může mít kromě nároku na náhradu bolestného nárok na náhradu další nemajetkové újmy, uzavřel však, že k rozhodnutí o daném nároku by bylo nutné doplnit dokazování znaleckým posudkem, což by trestní řízení značně protáhlo.
23. Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že rozhodující obecné soudy nevyvinuly potřebné úsilí a stěžovatelku odkázaly s jejím nárokem na náhradu jiné nemajetkové újmy do civilního řízení s tím, že neunesla důkazní břemeno, aniž by ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč jim dosavadní skutková zjištění o nároku stěžovatelky nepostačují a nedovolují rozhodnout přímo v adhezním řízení.
24. Stěžovatelka byla dne 5. 10. 2023 vyšetřena v psychiatrické ambulanci MUDr. Andrey Svobodové a z lékařské zprávy vyhotovené jmenovanou lékařkou (viz č. l. 126 spisu městského soudu), a to i v návaznosti na předchozí lékařské zprávy o jejím zranění a léčení (čl. 79 až 90 trestního spisu, když bylo již v průběhu léčení provedeno i psychologické vyšetření - viz čl. 89 trestního spisu), se mimo jiné podává, že u stěžovatelky po dané dopravní nehodě přetrvávají psychické problémy, je depresivní, plačtivá, vrací se jí vzpomínky na nehodu, trpí poruchami spánku, nechutenstvím, zhubla na váze, hůře se soustředí, je úzkostná, podrážděná a že jí byla nasazena antidepresivní terapie, přičemž prognóza jejího psychického stavu je nejistá.
25. Za nedostačující Ústavní soud považuje především skutečnost, že ač z napadeného rozhodnutí krajského soudu plyne, že neměl na základě učiněných skutkových zjištění pochybnosti o tom, že stěžovatelka utrpěla zranění popsaná ve skutkové větě výroku rozsudku městského soudu a že prokazatelně trpí v důsledku dopravní nehody psychickými problémy, tedy že může mít kromě nároku na náhradu bolestného i nárok na náhradu další nemajetkové újmy, přesto považoval postup městského soudu, který stěžovatelku odkázal s uplatněným nárokem na náhradu jiné nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, za správný. Žádný z rozhodujících soudů řádně nevysvětlil, z jakého důvodu o daném nároku nebylo, byť i zčásti, rozhodnuto v rámci adhezního řízení (srov. nález ze dne 24. července 2024
sp. zn. IV. ÚS 855/24
).
26. Podstatné v dané souvislosti je, že ze shora zmíněné lékařské zprávy MUDr. Andrey Svobodové jednoznačně plyne, že stěžovatelka má v důsledku dopravní nehody psychické problémy. Jejich existenci tak nebylo třeba prokazovat znaleckým dokazováním. Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že je nutné odlišovat posttraumatickou stresovou poruchu jako diagnózu, která má pro poškozenou osobu trvalejší zdravotní následky, k jejímuž prokázání by mohlo být třeba lékařského posudku [srov. např. již uvedený nález
sp. zn. II. ÚS 1564/20
či nález ze dne 27. 6. 2023
sp. zn. I. ÚS 1222/22
], od psychických (duševních) útrap, které představují spíše netrvalou psychickou újmu, kde může postačovat prokazování duševních útrap i na základě jiných důkazních prostředků a z nich vyplývajících důkazů (např. výpovědi poškozené a závěrů vyplývajících z lékařské zprávy; srov. k tomu přiměřeně již citovaný nález
sp. zn. II. ÚS 297/22
).
27. Je zřejmé, že zjištěný skutkový stav, zejména je-li i v popisu skutku ve výroku o vině rozsudku městského soudu uvedeno, že zranění poškozené bylo spojeno s rozvojem příznaků posttraumatické stresové poruchy, rozhodujícím soudům umožňoval právně posoudit intenzitu způsobených psychických útrap stěžovatelky. Minimálně o části nároku stěžovatelky tak mohlo a mělo být rozhodnuto již v rámci adhezního řízení, přičemž odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních by připadalo v úvahu až v případě zjišťování, zda stěžovatelka trpí posttraumatickou stresovou poruchou.
28. Stěžovatelce je třeba také přisvědčit v tom jejím tvrzení, že krajský soud se nijak nevypořádal s důkazem, a to jejím prohlášením ze dne 6. 3. 2024 o tom, jaký dopad měl spáchaný čin na její život (viz č. l. 114 spisu městského soudu). Ústavní soud však shledal, že nejde o pochybení ústavněprávního rozměru, neboť obsahem daného prohlášení byly de facto totožné skutečnosti, které stěžovatelka uvedla již ve své výpovědi u hlavního líčení a které vyplynuly z dalších důkazů, které byly provedeny k náhradě další nemajetkové újmy (výpověď svědka M. C., lékařské zprávy a odborné vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, kamerové záznamy).
29. Ústavní soud uzavírá, že ačkoli v řízení bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatelka v důsledku předmětné dopravní nehody vedle způsobených zranění trpí i psychickými problémy, městský soud ani krajský soud se újmou způsobenou duševním strádáním odmítly řádně zabývat.
30. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na ochranu tělesné a duševní integrity zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny, proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
31. Povinností krajského soudu bude o výši náhrady nemajetkové újmy stěžovatelky znovu rozhodnout a svůj závěr náležitě a důkladně odůvodnit.
32. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. ledna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu