Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky IAFS S.A., se sídlem 76, route de Thionville, L-2610, Lucemburk, Lucembursko, právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022, č. j. 30 Cdo 2762/2021-658, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2021, č. j. 25 Co 354/2020-618, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. června 2020, č. j. 12 C 328/2015-553, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 279 183 228 Kč způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu pro Prahu východ pod sp. zn. 27 EXE 2385/2012 a sp. zn. 28 EXE 1840/2012. Nesprávný úřední postup soudního exekutora měl spočívat v nezastavení exekuce (tj. v jejím pokračování a provedení) na podnět stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že byla v době probíhajícího exekučního řízení majoritním akcionářem obchodní společnosti České Lesy a.s. Obchodní společnost České Lesy a.s. vystupovala v exekučním řízení jako povinná. Soudní exekutor provedl exekuci dražbou nemovitých věcí ve vlastnictví povinné. Stěžovatelka zaslala soudnímu exekutorovi podnět k zastavení exekuce podle § 55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen "exekuční řád"), a to z důvodu tvrzeného zániku exekučního titulu, respektive jeho neexistence ke dni podání návrhu na exekuci. Tvrzený nesprávný úřední postup soudního exekutora měl spočívat v tom, že jakmile z podnětu stěžovatelky zjistil, že existují důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, měl postupovat ve smyslu § 55b exekučního řádu jako soud prvního stupně a v souladu s § 269 o. s. ř. měl exekuci zastavit, příp. přerušit, a podnět postoupit exekučnímu soudu k rozhodnutí o zastavení exekuce. Soudní exekutor ani exekuční soud však exekuci na základě podnětu stěžovatelky nezastavili.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. 12 C 328/2015-553, zamítl. Obvodní soud nejprve podrobně zrekapituloval argumentaci účastníků, zejména obsáhlou argumentaci stěžovatelky (žalobkyně), jakož i všechny provedené důkazy. Dospěl však k závěru, že žaloba není důvodná, neboť soudní exekutor neporušil při provádění exekuce právní předpisy a nedopustil se tak nesprávného úředního postupu. Obvodní soud uvedl, že z žádného ustanovení exekučního řádu neplyne povinnost soudního exekutora zastavit, resp. nepokračovat v exekučním řízení poté, co mu stěžovatelka (která nebyla účastníkem exekučního řízení) zaslala podnět k zastavení exekuce, který byl odůvodněn jejími tvrzeními o neexistenci vymáhané pohledávky. Obvodní soud dále uvedl, že stěžovatelka (jako majoritní akcionář povinné obchodní společnosti) byla oprávněna podat k příslušnému soudu vylučovací žalobu, která by nutně vedla k odročení dražebního jednání a vyčkání výsledku řízení o žalobě (dle § 336i o. s. ř.). To však stěžovatelka neučinila, přestože o možnosti takového postupu byla soudním exekutorem poučena. Obvodní soud proto uzavřel, že se soudní exekutor pokračováním v exekuci nedopustil nesprávného úředního postupu, nebylo tedy třeba zkoumat další podmínky vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (tj. vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou) a žalobu zamítl. Proti rozsudku obvodního soudu se stěžovatelka bránila odvoláním.
4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem 4. 3. 2021, č. j. 25 Co 354/2020-618, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Městský soud se zcela ztotožnil s právními závěry obvodního soudu. Zejména shodně jako obvodní soud shledal (na základě analýzy relevantních zákonných ustanovení), že soudní exekutor neměl povinnost na základě podnětu stěžovatelky (jakožto třetí osoby) uvěřit jejím tvrzením o neexistenci vymáhaného závazku a exekuční řízení zastavit. Pokračováním exekučního řízení se tak nemohl dopustit porušení právních předpisů, tj. nesprávného úředního postupu. Tato právní otázka je přitom stěžejní pro posouzení věci. Městský soud se dále podrobně vypořádal i se všemi dalšími odvolacími námitkami stěžovatelky, Ústavní soud však nepovažuje za podstatné jeho právní závěry rekapitulovat. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání, a to z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na nesprávném vyřešení právní otázky nesprávného úředního postupu soudního exekutora, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, a odvolacím soudem byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
5. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud neshledal, že by městský soud rozhodl v rozporu s jeho judikaturou či judikaturou Ústavního soudu. Uvedl, že stěžovatelka v podaném dovolání nijak nerozvíjí svou argumentaci proti napadenému rozsudku městského soudu. Ani odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž má být napadené rozhodnutí v rozporu, nejsou přiléhavé, neboť s nyní projednávanou věcí souvisí pouze rámcově.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že jí bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Ve svém obsáhlém návrhu stěžovatelka zjevně opakuje námitky, které již uvedla v předchozím řízení. Stěžovatelka znovu podrobně rekapituluje předchozí průběh řízení, jakož i průběh souvisejících, dosud neskončených řízení. Stěžovatelka však neuvádí žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci na podporu svého tvrzení, že obecné soudy v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, porušily její ústavně zaručená práva. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou svévolná, neboť soudy dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Dále namítá, že se obvodní a městský soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. V napadených rozhodnutích neshledal Ústavní soud žádná kvalifikovaná pochybení, která by odůvodnila jeho kasační zásah. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka zkrátka nesouhlasí s právním posouzením otázky, zda se soudní exekutor dopustil v exekučním řízení nesprávného úředního postupu, ke kterému dospěly obecné soudy. Stěžovatelka namítá, že jsou napadená rozhodnutí svévolná, čemuž však nelze přisvědčit. Za svévolnou aplikaci podústavního práva Ústavní soud považuje zejména nerespektování jednoznačné kogentní normy; případy, kdy obecné soudy či orgány státní správy nedostojí povinnosti svá rozhodnutí v příslušném ohledu řádně, tj. adekvátně, racionálně a logicky odůvodnit; případy, že rozhodnutí vykazuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry; či případy, je-li výklad a použití podústavního práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti například v důsledku přepjatého formalismu [viz nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. června 1997 (N 85/8 SbNU 287)]. K žádnému takovému pochybení v nyní posuzované věci nedošlo.
11. Obvodní soud pro Prahu 2 i Městský soud v Praze se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky, jejich rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna. Ze všech napadených rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, na základě jakých skutečností a právních úvah dospěly obecné soudy ke svým závěrům. Ústavní soud proto nepovažuje za důležité zde tyto závěry znovu opakovat a odkazuje na obsah napadených rozhodnutí (zejm. body 54 a následující rozsudku obvodního soudu a body 33 a následující rozsudku městského soudu). Ústavní soud se proto neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že jsou napadená rozhodnutí svévolná, naopak je v otázce odůvodnění považuje za kvalitní. Úkolem Ústavního soudu není suplovat další odvolací instanci, podobně jako to není úkolem ani soudu dovolacího. Není proto bez dalšího porušením práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítne-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné a nezabývá se jím meritorně. Přístup k Nejvyššímu soudu je z legitimní vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu tak Ústavní soud neshledal žádná ústavněprávně relevantní pochybení.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu