Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivanou Jónovou, LL.M., advokátkou, sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZN 1678/2025-7 ze dne 27. 8. 2025, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 1 KZN 1271/2025-6 ze dne 4. 8. 2025, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 1 ZN 8204/2025-29 ze dne 14. 7. 2025, a jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených vyrozumění a prohlášení nadepsaného jiného zásahu orgánu veřejné moci za protiústavní s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 3, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž namítá porušení zákazu libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel v úvodu i v závěrečném petitu ústavní stížnosti označuje vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 1 KZN 789/2025-12 ze dne 20. 7. 2025 a dále vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 2 ZN 567/2025-8 ze dne 15. 6. 2025. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že se jedná o nesprávné označení vyrozumění, proti nimž stěžovatel brojí. Ústavní soud proto vycházel z obsahu ústavní stížnosti, zejména z jejího čl. III, v němž stěžovatel podrobně specifikuje vyrozumění uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí.
3. O zjevné chybě v označení svědčí rovněž skutečnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na přílohy, které obsahují vyrozumění uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí. Vyrozumění označená čísly jednacími uvedenými v úvodu a závěrečném petitu ústavní stížnosti však její součástí nejsou.
4. Správnost tohoto závěru si Ústavní soud ověřil rovněž telefonickým hovorem s právní zástupkyní stěžovatele.
5. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel učinil dne 9. 1. 2017 podání adresované Nejvyššímu státnímu zastupitelství s názvem "Stížnost na porušování zákona". Obsahem tohoto podání, které bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím postoupeno Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem ("krajské státní zastupitelství"), je přesvědčení stěžovatele, že je příslušníky Policie ČR sledován formou tzv. otevřeného sledování, aniž by k tomu existoval zákonný důvod.
6. Krajské státní zastupitelství podání vyrozuměním č. j. 1 KZN 1211/2017-4 ze dne 30. 1. 2017 založilo a uvedlo, že obecně není oprávněno sdělovat informace týkající se případného prověřování konkrétní osoby pro podezření ze spáchání jakékoliv trestné činnosti. Zároveň však vyloučilo, že by byla používána stěžovatelem popisovaná forma tzv. otevřeného sledování. Dále konstatovalo, že případné prověřování stěžovatele jako bývalého příslušníka Policie ČR by muselo být vedeno Generální inspekcí bezpečnostních sborů.
7. Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem ("okresní státní zastupitelství") následně obdrželo dne 23. 6. 2025 podání stěžovatele, kterým reagoval na způsob vyřízení svých předchozích podání ze strany krajského státního zastupitelství v případě vyrozumění č. j. 1 KZN 1211/2017-4 ze dne 30. 1. 2017 a vyrozumění č. j. 1 KZN 1211/2017-12 ze dne 22. 11. 2017 (podání obsahovalo obdobné argumenty). Okresní státní zastupitelství věc postoupilo krajskému státnímu zastupitelství, které předmětné podání posoudilo jako podnět k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Předmětné podání proto krajské státní zastupitelství předložilo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze ("vrchní státní zastupitelství").
8. Vrchní státní zastupitelství podnět k výkonu dohledu stěžovatele napadeným vyrozuměním odložilo jako nedůvodné. V odůvodnění se zejména ztotožnilo se závěry krajského státního zastupitelství obsaženými ve vyrozumění č. j. 1 KZN 1211/2017-4 ze dne 30. 1. 2017.
9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
10. Podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neposkytuje-li zákon procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele, může podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o zásahu orgánu veřejné moci dozvěděl, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
11. Ústavní soud tak shledává, že v rozsahu, v jakém je napadáno vyrozumění okresního státního zastupitelství (doručeno stěžovateli dne 14. 7. 2025) a vyrozumění krajského státního zastupitelství (doručeno stěžovateli dne 5. 8. 2025), jde o návrh opožděný. Stěžovatel proti napadeným vyrozuměním nepodal ústavní stížnost včas, jelikož ta byla soudu doručena až dne 26. 10. 2025.
12. Pokud jde o napadený postup vrchního státního zastupitelství, ten spočíval ve výkonu dohledu. Podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, je výstupem dohledu dohledový pokyn, jenž zpravidla směřuje k uložení povinnosti státnímu zástupci bezprostředně nižšího státního zastupitelství, aby postupoval některým ze svých oprávnění podle zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Ústavní soud je toho názoru, že dotčené státní zastupitelství nemělo pravomoc uložit dohledový pokyn v podobě požadované stěžovatelem, tedy aby bylo ukončeno jím tvrzené "otevřené sledování". Uložení takového dohledového pokynu nepřicházelo v úvahu, neboť krajské státní zastupitelství opakovaně vyloučilo, že by sledování osob v rozsahu tvrzeném stěžovatelem bylo vůbec prováděno.
13. Postupem vrchního státního zastupitelství proto nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud shrnuje, že jeho přezkumu podléhají jen takové akty orgánů veřejné moci, které autoritativně zasahují do právní sféry právnické či fyzické osoby tím, že zakládají, mění nebo ruší jejich oprávnění a povinnosti, bez ohledu na to, jak je takový zásah označen. Jelikož napadené vyrozumění vrchního státního zastupitelství nemá formální ani materiální povahu rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci, jež by bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatele, Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti v části směřující proti takovému rozhodnutí příslušný (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 907/25
ze dne 5. 11. 2025).
15. Ústavní soud konečně při posouzení podmínek řízení následuje závěry své předchozí judikatury, z níž vyplývá, že ústavní stížnost proti rozhodnutí má obecně přednost před stížností zásahovou. Jelikož stejný akt veřejné moci nemůže mít dvojí povahu, platí, že je-li tvrzený protiústavní postup orgánu veřejné moci zakončen rozhodnutím, může být předmětem přezkumu Ústavním soudem právě jen toto rozhodnutí. Případný jiný zásah je zkonzumován ve výsledném rozhodnutí a sám o sobě není způsobilý zasáhnout základní práva stěžovatele.
Tento závěr potvrzuje ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se definičního vymezení jiného zásahu orgánů veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, podle které je pojem jiného zásahu orgánů veřejné moci nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému řízení.
Z této skutečnosti pak musí vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucím z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak, než ústavní stížností (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 170/98
ze dne 1. 10. 1998).
16. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2026
Martin Smolek
soudce zpravodaj