Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, a soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. S., t. č. v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, Ústavní 341, Dobřany, právně zastoupené JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem, se sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 448/2025-969 ze dne 24. 6. 2025, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 463/2024-870 ze dne 4. 12. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 1 T 187/2023-796 ze dne 11. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2025 a posléze doplněnou určeným advokátem dne 2. 2. 2026 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově byla stěžovatelka zproštěna obžaloby, podle níž se měla dopustit přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Důvodem zproštění bylo to, že nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná. Skutku se měla dopustit tím, že po téměř dva roky bez právního důvodu užívala nemovitost ve vlastnictví poškozeného, ačkoliv jí nejprve byla doručena výzva k vystěhování z této nemovitosti a následně i soudy rozhodly, že je povinna tuto nemovitost vyklidit a předat ji majiteli.
3. Okresní soud v Českém Krumlově současně uložil stěžovatelce ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání stěžovatelky zamítl. Posléze vydal opravné usnesení, ve kterém napravil zjevnou nesprávnost ohledně uvedeného počtu dětí poškozeného v odůvodnění zamítavého usnesení.
5. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále i jen "Listina"), právo vyjádřit se k důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a presumpce neviny, včetně zásady "in dubio
pro reo" (čl. 40 odst. 2 Listiny). Intenzita zásahu se násobí tím, že napadená rozhodnutí vedla k uložení ochranného léčení ústavní formou, které zasahuje do osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny) a do nedotknutelnosti osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny).
7. Ústavní stížnost stěžovatelky se opírá zejména o argument, že obecné soudy se v trestním řízení nevypořádaly s její obhajobou. Stěžovatelka v rámci celého řízení tvrdila, že jádrem věci je totožnost poškozeného a z ní plynoucí otázka, zda vůbec bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatelka "bez právního důvodu" užívala "dům jiného" ve smyslu § 208 odst. 1 trestního zákoníku.
8. Podle stěžovatelky jsou skutečný vlastník nemovitosti (a její bývalý přítel) na straně jedné a údajný poškozený (podvodník, který se za vlastníka nemovitosti pouze vydává) ve skutečnosti dvě rozdílné osoby. Tvrdí, že nemovitost užívala na základě souhlasu skutečného vlastníka. Na podporu tohoto svého tvrzení poukazovala mj. na skutečnost, že tyto dvě osoby měly různá rodná čísla, která se lišila v údaji za lomítkem (zatímco jedna z osob má koncové číslo 0017, druhá má koncové číslo 0917). Toto tvrzení nebylo žádným subjektivním názorem či "utkvělou představou", nýbrž konkrétní obranou, s níž se soudy řádně nevypořádaly.
9. Zcela neakceptovatelný je podle ní zejména argument Nejvyššího soudu, podle něhož není pochyb o tom, že k uvedení nesprávného rodného čísla v některých dokladech došlo v důsledku pochybení při úředním postupu. Brojí i proti právnímu názoru Nejvyššího soudu, že nebylo nutné obsah každého provedeného listinného důkazu obsahující rodné číslo poškozeného hodnotit zvlášť, a že ve věci nedošlo k opomenutí důkazů. Neobstojí ani argument odvolacího soudu, podle něhož by záměnu poškozeného za jinou osobu zaznamenali příbuzní. Stěžovatelka tvrdí, že takový skutkový závěr musí být postaven na ověřitelných podkladech (zejména na dokumentech orgánů veřejné moci), nikoli na pouhém pravděpodobnostním úsudku o tom, čeho by si rodina měla všimnout.
10. Konečně stěžovatelka upozorňuje, že uložení ochranného léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody a že je proto třeba zjišťovat zákonné podmínky s mimořádnou pečlivostí. Namítá, že její nebezpečnost nebyla zjištěna konkrétně a aktuálně, a že soudy vycházely zejména z výpovědi poškozeného a znaleckého posudku, aniž by se vypořádaly s rozpory a bez prověření "incidentu se sekerou", který měl její nebezpečnost dokládat. I zde je totiž základní problém totožnosti poškozeného.
12. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. V kontextu projednávané věci pak Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
15. Stěžovatelka v prvé řadě uplatnila argument, podle něhož se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s její obhajobou stran tvrzené "dvojí identity" poškozeného. Ústavní soud však po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že skutkové závěry obecných soudů jsou v tomto ohledu řádné a racionálně odůvodněné, přičemž neshledal ani pochybení spočívající v opomenutí důkazů. Provedené důkazy skutečně nasvědčovaly tomu, že tvrzení o existenci dvou osob, z nichž jedna se za majitele nemovitosti pouze vydávala, je pouhou subjektivní představou stěžovatelky. Skutečnost, že existoval rozpor mezi verzemi rodného čísla poškozeného v různých úředních dokumentech, bylo možno vysvětlit písařskou chybou. Výpověď poškozeného, jakož i argument, že jeho rodina by si jeho "výměny" musela všimnout, tuto skutkovou verzi podporují. Ústavní soud za tohoto stavu nemá žádných ústavněprávních námitek proti závěru, že o identitě poškozeného není pochyb, a že by proto provádění dalších důkazů bylo nadbytečné.
16. Ani pokud jde o námitku, že se obecné soudy v rámci rozhodování o uložení ochranného léčení nedostatečně zabývaly nebezpečností stěžovatelky, nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit. Obecné soudy - a naposledy soud Nejvyšší - se této otázce obsáhle věnovaly a své závěry opřely o řádně zjištěný skutkový stav a přesvědčivé argumenty. Obecné soudy vyšly na jedné straně ze znaleckého posudku, podle něhož stěžovatelka trpí závažnou duševní psychotickou poruchou s bludy. Dominuje u ní přesvědčení, že její bývalý přítel byl vyměněn za jinou osobu. Je uzavřena ve vlastním světě psychotických prožitků, žije v neustálém strachu, cítí se trvale ohrožena a pronásledována, nestýká se se svými blízkými, nemá žádný náhled na své onemocnění a je k němu zcela nekritická. Jde o onemocnění velmi závažné, jež je hůře medikamentózně ovlivnitelné vzhledem k tomu, že u stěžovatelky nelze předpokládat dobrovolnou spolupráci při léčbě. Kromě ohrožení jiných osob pak podle znaleckého posudku pobyt na svobodě ohrožuje i stěžovatelku samotnou (riziko sebevraždy).
17. Obecné soudy se dále opřely i o hodnocení dřívějšího jednání stěžovatelky a výpověď poškozeného. V tomto směru zohlednily v prvé řadě stěžovatelčin pokus o sebevraždu. Poškozený pak vypověděl, že se stěžovatelky bál, neboť se chovala agresivně a přišla za ním i se sekerou v ruce. Za tohoto stavu Ústavní soud považuje postup obecných soudů i v tomto ohledu za ústavně konformní a specificky za souladný s požadavkem na proporcionalitu uložení ochranného léčení v ústavní formě (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 3675/2016
ze dne 11. 4. 2017).
18. Ústavní soud tudíž uzavírá, že považuje postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu i při následném vyvozování právních závěrů za pečlivý, ústavně konformní a proporcionální. V zbytku proto může na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu