USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání
obviněné G. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.
12. 2024, č. j. 3 To 463/2024-870, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 187/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 9. 2024, sp.
zn. 1 T 187/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla
dovolatelka G. S. (dále jen „dovolatelka“) podle § 226 písm. d) tr. ř.
zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově ze dne
23. 11. 2023, č. j. ZT 70/2023-73, jelikož nebyla pro nepříčetnost trestně
odpovědná. Skutku, ve kterém bylo obžalobou spatřováno spáchání přečinu
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §
208 odst. 1 tr. zákoníku, se měla dovolatelka podle podané obžaloby dopustit
tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v době nejméně od 1. 5. 2021 do 10. 2. 2023 bez právního důvodu užívala
pozemek parc. Č. XY a parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY – XY,
rodinný dům, vše zapsáno na LV XY pro k.ú. a obec XY ve vlastnictví majitele J.
T., ačkoli jí byla dne 8. 4. 2021 doručena výzva majitele k vystěhování z
uvedené nemovitosti nejpozději dne 30. 4. 2021 a následně rozsudkem Okresního
soudu v Českém Krumlově č.j. 5 C 156/2021-47 ze dne 1. 7. 2021, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1208/2021-101 ze
dne 2. 12. 2021, v právní moci dne 30. 12. 2021, bylo rozhodnuto, že je povinna
vyklidit uvedené nemovitosti a předat je majiteli ve lhůtě 15 dnů od právní
moci rozsudku“.
2. Nalézací soud současně podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil
dovolatelce ochranné psychiatrické léčení, a to ve formě ústavní.
3. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. soud prvního stupně poškozeného J. T.
odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala dovolatelka odvolání
směřující do zprošťujícího výroku napadeného rozsudku, včetně výroku o uloženém
ochranném léčení. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých
Budějovicích (dále jen „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“), tak, že
jej usnesením ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 463/2024-870, podle § 256 tr. ř.
zamítl. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že odvolací soud ve věci vydal
opravné usnesení ze dne 18. 3. 2025, č. j. 3 To 463/2024-883, ve kterém
postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř. napravil zjevnou nesprávnost ohledně
uvedeného počtu dětí poškozeného v odůvodnění usnesení ze dne 4. 12. 2024.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To
463/2024-870, podala dovolatelka prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém
explicitně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dále
uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je totiž
přesvědčena, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení
hmotného práva a rozsudek soudu prvního stupně zasahuje do jejího práva na
spravedlivý proces. Jedná se tak podle dovolatelky o dovolání přípustné (v této
souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS
55/04).
6. Dovolatelka konkrétně namítá, že pozemek a stavbu užívala na základě
souhlasu vlastníka, a proto se nemohla dopustit v obžalobě uvedeného přečinu.
Osoba, která vystupuje v řízení v pozici poškozeného, není podle dovolatelky
skutečný J. T. – resp. skutečný vlastník předmětných nemovitostí. Opakovaně
upozorňovala soud na změnu rodného čísla poškozeného, ze které lze dovodit, že
došlo k záměně osob. Svá tvrzení přitom podpořila řadou listinných důkazů.
7. Podle dovolatelky se soudy její obhajobou a předloženými důkazy řádně
nezabývaly a porušily tak její právo na spravedlivý proces. Má za to, že k
užívání nemovitostí měla souhlas, a proto je neužívala neoprávněně ve smyslu §
208 odst. 1 tr. zákoníku. Ve věci proto spatřuje existenci zjevného rozporu ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Další námitku směruje dovolatelka do uloženého ochranného léčení. Je
přesvědčena, že nebezpečnost jejího pobytu na svobodě nevyplývá z žádných
provedených důkazů, a proto ji byla tato sankce uložena nezákonně. Rozporuje
závažnost „incidentu se sekerou“ ze dne 28. 12. 2022, když zmíněnou situaci ani
neřešila Policie ČR. Jedná se pouze o tvrzení poškozeného, které nemá
dostatečný objektivní základ a spíše se jedná o jeho subjektivní vnímání
situace. Akcentuje, že v řízení nebylo ani zjištěno, že by se k osobě
poškozeného chovala v minulosti agresivně. Závěry znalkyně považuje za obecné a
teoretické. Uložení ochranného léčení na základě těchto skutečností odporuje
podle dovolatelky proporcionalitě trestních sankcí. V této souvislosti odkazuje
na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 502/02. Je přesvědčena o tom, že
skutková zjištění o nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě ve smyslu § 99 odst.
1 tr. zákoníku nemají oporu v provedených důkazech, závěry soudu jsou nelogické
a nelze je obhájit. Ve věci bylo provedeno svévolné hodnocení důkazů, z čehož
taktéž dovozuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Následně
dovolatelka činí výčet důkazů, které předložila v rámci své obhajoby.
9. Závěrem dovolání pak navrhuje, aby Nejvyšší soud „rozsudek Okresního
soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 9. 2024, č. j. 1 T 187/2023-796, a usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 34. 12. 2024 [správně 4. 12.
2024], č. j. 3 To 463/2024-870, zrušil a přikázal odvolacímu soudu či soudu
prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“.
Současně dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. na
dobu, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, odložil či přerušil výkon
uloženého ochranného léčení.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství dne 19. 2. 2025, sp. zn. 1 NZO 138/2025. Úvodem stručně
zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání
včetně dovolatelkou zvolených dovolacích důvodů. Podle státního zástupce není
zřejmé, z jakého důvodu neuplatnila dovolatelka i dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř., který právě směřuje na situace, kdy bylo rozhodnuto o
uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro
jeho uložení, což by odpovídalo části jejích dovolacích námitek. Podle státního
zástupce by však zvolení zmíněného dovolacího důvodu na věci nic nezměnilo.
11. K námitkám dovolatelky, které podřadila pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že ve věci nelze shledat
žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Je naopak toho názoru, že soudy obou stupňů ve věci postupovaly v souladu s § 2
odst. 5 a 6 tr. ř. Proto nepovažuje za nutné se těmito námitkami dovolatelky
blíže zabývat a pro úplnost odkazuje na skutková zjištění soudů obou stupňů.
12. Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. lze podle státního zástupce jako obsahově relevantní námitky dovolatelky
vnímat ty, které směřují do absence objektivní i subjektivní stránky skutkové
podstaty přečinu podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně i tyto námitky jsou
podle jeho názoru vystavěny na pouhém rozporování učiněných skutkových zjištění
ze strany soudů nižšího stupně. Jedná se nadto o zcela totožné námitky, které
obviněná uplatňovala již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž ty se
její obhajobou podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi
vypořádaly.
13. Ohledně námitky směřující do identity poškozeného (dvojí verze
rodného čísla, nesoulad v osobních dokladech poškozeného) státní zástupce
uvádí, že i této argumentaci věnovaly soudy nižších stupňů dostatečnou
pozornost a objasnily, kde vznikla administrativní chyba v osobní dokumentaci
poškozeného, o jehož identitě ovšem není pochyb. Dovolatelka byla navíc na
nutnost vystěhování upozorňována opakovaně, tudíž není namístě ani dovozovat,
že např. mohla s ohledem na její duševní stav jednat v omylu a být přesvědčena,
že užívacím právem k nemovitosti disponuje.
14. K samotnému uložení ochranného léčení pak státní zástupce
konstatuje, že soudy vycházely ze znaleckého posudku a navazujícího výslechu
znalkyně během hlavního líčení. Z podaného posudku jednoznačně vyplynulo, jakým
duševním onemocněním dovolatelka trpí, za jakých okolností jednala při páchání
činu jinak trestného, jaké jsou její prognózy do budoucna bez adekvátní a do
jisté míry nucené léčby apod. Bylo tak spolehlivě objasněno, že ovládací a
rozpoznávací schopnosti dovolatelky byly v době spáchání činu vymizelé. Podle
státního zástupce tak soudy dostály zákonným podmínkám a rovněž přezkoumatelným
způsobem odůvodnily, z jakého důvodu nebylo dokazování doplňováno o revizní
znalecký posudek či výslech dalšího lékaře. Nelze tedy hovořit o situaci, že by
věc byla zatížena přítomností tzv. opomenutých důkazů. K otázce potencionální
nebezpečnosti pobytu dovolatelky na svobodě soudy zaujaly jednoznačný postoj, a
to zejména s odkazem na závěry znaleckého posudku, resp. s ohledem na výpověď
poškozeného, podle něhož se dovolatelka vůči němu chovala agresivně a v jednom
případě za poškozeným přišla se sekyrkou v ruce, což podle vyjádření
poškozeného vypadalo nebezpečně. Zejména však znalkyně zdůraznila, že pobyt
dovolatelky na svobodě je nebezpečný nejen pro její okolí, kdy dovolatelka nemá
jakýkoli náhled na své onemocnění a mohou se dostavovat různé formy obranné
agrese, ale taktéž pro ni samotnou, jelikož se již v minulosti pokusila o
sebevraždu. V řízení tak bylo podle státního zástupce prokázáno, že ohrožení
zájmů chráněného tr. zákoníkem je reálné, nikoli jen v potenciální rovině. Je
proto přesvědčen, že nedošlo k porušení základních práv dovolatelky.
15. Podle státního zástupce se tak jedná o neopodstatněné dovolání.
Proto navrhuje, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání
může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím,
aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované
rozhodnutí.
16. Dne 5. 6. 2025 doručila dovolatelka Nejvyššímu soudu repliku k
vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolatelka
považuje závěry státního zástupce za nesprávné. Nesouhlasí s tím, že je její
argumentace pouhou polemikou se závěry soudů nižších stupňů nýbrž poukazuje na
fundamentální pochybení nižších soudů při práci s klíčovými listinnými důkazy,
zejm. k totožnosti poškozeného, což následně rozvádí s odkazem na konkrétní
dokumenty. Dále dovolatelka namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, když se
soudy (ale i Nejvyšší státní zastupitelství) nedostatečně zabývaly nebo
fakticky opomenuly detailní podání a listinné důkazy dovolatelky týkající se
identity poškozeného. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. rozporuje závěry státního zástupce, když podle dovolatelky,
pokud je nesprávná identita vlastníka nemovitosti, pak je nutně vadná i právní
kvalifikace jejího jednání jako trestného činu.
17. Dovolatelka dále namítá, že posouzení její nebezpečnosti bylo pouze
povrchní a nebylo založeno na konkrétních, objektivních a zejména aktuálních
důkazech o významné hrozbě pro společnost nebo pro ni samotnou. Obecně
zdůrazňuje, že podle judikatury Ústavního soudu, musí být nebezpečnost
konkrétní a aktuální, nikoli pouze hypotetická nebo založená na samotném
onemocnění. Podle dovolatelky je hodnocení její nebezpečnosti primárně
ovlivněno „incidentem se sekerou“, který je však objektivně nedoložený. Soudy
dostatečně neprokázaly, že by méně omezující opatření bylo nedostatečné, a
proto považuje ústavní formu ochranného léčení za nepřiměřenou. Dovolatelka v
řízení navrhovala vyhotovení revizního znaleckého posudku, avšak tento její
návrh odvolací soud zamítl. Současně ve své replice (byť pouze obecně)
rozporuje kvalitu provedeného znaleckého posudku, který se podle ní primárně
opírá o neověřená tvrzení poškozeného.
18. Dovolatelka dále považuje vyjádření státního zástupce k jejím
námitkám směřujícím do identity poškozeného jako hrubě zjednodušující a odmítá,
že by se jednalo pouze o administrativní chybu. Je přesvědčena o tom, že v
dokladech totožnosti poškozeného jsou zásadní rozpory, což dále rozvádí. Podle
dovolatelky pouhé přepsání jedné číslice nevysvětluje odlišné záznamy o
rodičích v dědickém řízení, vydání nového rodného listu o desítky let později
pro existující osobu s mírně pozměněným číslem ani „datum vzniku identity“.
Namítá, že došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a k
nerespektování zásady in dubio pro reo, jestliže nebyly řádně vyřešeny významné
pochybnosti o právním postavení poškozeného.
19. V závěru repliky setrvává dovolatelka na svém návrhu z podaného
dovolání a dále doplňuje, že Nejvyšší soud má po zrušení rozhodnutí nižších
soudů přikázat věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí se
závazným pokynem, aby se řádně zabýval všemi předloženými důkazy, zejména těmi,
které se týkají identity poškozeného, a aby pečlivě zvážil splnění zákonných
podmínek pro uložení ochranného léčení, včetně jeho formy, v souladu se zásadou
přiměřenosti a relevantní judikaturou. Současně trvá na svém návrhu na odložení
výkonu ústavního ochranného léčení.
,III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je
dovolání dovolatelky přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelkou naplňují jí
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst.
2 tr. ř.).
24. Dovolatelka v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvody
§ 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu
s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě
tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají
obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce
skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z
dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí
týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění,
která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění,
která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich
prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu
tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze
nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení
práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím
řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a
nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze
také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na
tom, že dovolatelka předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné
skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se
zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení
důkazů dovolatelkou, pro ní příznivějším způsobem. Ohledně procesně
nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení
takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky
důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při
domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem
apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska
naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní
pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3
Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7
Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí
jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a
Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran
navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně
odůvodněno.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první
alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa).
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v
zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že dovolatelka fakticky
uplatňuje též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když
podstatnou část dovolací argumentace směřuje do naplnění, respektive nenaplnění
zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení. Tento dovolací důvod je dán v
situacích, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly
splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Pod tento dovolací důvod
přitom spadají i námitky rozporující formu uloženého ochranného léčení, neboť
podmínky pro uložení ochranného léčení ambulantního či ústavního jsou součástí
rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017).
28. Jelikož dovolatelka vztahuje jí tvrzené vady a nedostatky i k
rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěla ve svém dovolání
uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě
prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně
domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod
explicitně neoznačila, jedná se o jistý opakující nedostatek předmětného
dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d
odst. 2 tr. ř), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací
důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený
taxativně určený dovolací důvod.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř.
odvolání dovolatelka zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té
jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
30. Nejvyšší soud současně považuje za vhodné uvést, že byť byl ve věci
nalézacím soudem vyhlášen zprošťující rozsudek podle § 226 písm. d) tr. ř., tak
dovolatelka může napadnout i takové meritorní rozhodnutí tímto mimořádným
opravným prostředkem, pokud se dovolává příznivějšího důvodu zproštění (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005).
Příznivější jsou podle okolností případů zejména důvody podle § 226 písm. a),
b) a c) tr. ř. oproti důvodům podle § 226 písm. d) a e) tr. ř., ale i zproštění
podle § 226 písm. a) tr. ř. proti zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř.
(rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 13. 7. 1988,
sp. zn. 11 Tz 26/88). I zproštění podle § 226 písm. c) tr. ř. může být v
určitých případech rovněž pro obviněného nejpříznivější (srov. ŠÁMAL, Pavel a
kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2812). Z podaného
dovolání je přitom zřejmé, že dovolatelka se domáhá zprošťujícího rozhodnutí
soudu podle § 226 písm. a) tr. ř. Její dovolání je proto i z tohoto pohledu
přípustné.
31. Nejvyšší soud tedy přistoupil k posouzení podaného dovolání. Předně
je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky dovolatelka uplatnila již v
předchozích stadiích trestního řízení. Jde tak v podstatě pouze o opakování
obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých
rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy dovolatelka v rámci
dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a
tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, o dovolání
neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H.
BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci
jedná.
32. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k
věcnému přezkumu podaného dovolání. Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací
důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá existenci zjevného rozporu,
který podle ní tkví v nesprávné identitě poškozeného. Je proto přesvědčena, že
z důvodu této skutečnosti došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takto uplatněnou argumentaci lze s
vysokou mírou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak uplatněné námitky jsou zcela
zjevně neopodstatněné, jak bude následně blíže rozvedeno. Další námitky
dovolatelky, které toliko jistým způsobem míří do tzv. opomenutých důkazů, když
dovolatelka naznačuje, že soudy některé důkazy řádně nehodnotily (listinné
důkazy jí přeložené), je taktéž možné pouze po formální stránce podřadit pod
dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, nicméně
věcně se opět jedná o námitky nedůvodné. Nejvyšší soud nemohl po obsahové
stránce ani přisvědčit námitkám dovolatelky, kterými rozporovala naplnění
podmínek uložení ochranného opatření, když i tuto skupinu námitek by bylo možno
pouze formálně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., bez
ohledu na skutečnost, že tento dovolací důvod dovolatelka výslovně neoznačila.
33. Předně je třeba uvést, že těžiště námitek dovolatelky tkví v
tvrzení, že pozemek a rodinný dům užívala na základě souhlasu skutečného
vlastníka (nikoli poškozeného, který se za něj pouze vydává), a proto se
nemohla dopustit přečinu § 208 odst. 1 tr. zákoníku. Na tomto tvrzení
dovolatelka identifikuje zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., což podle ní má za následek i nesprávné právní posouzení skutku podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo naznačeno, takto uplatněné námitky
lze jen s vysokou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., když po obsahové stránce se však jedná o námitky zcela zjevně
neopodstatněné.
34. K těmto námitkám dovolatelky je třeba uvést, že toto tvrzení
uplatňuje dovolatelka po celou dobu probíhajícího trestního řízení. Předně lze
mít za to, že soudy nižších stupňů se touto argumentací řádně a náležitě
vypořádaly, přičemž uzavřely, že nemají pochybnosti o tom, že vlastníkem
předmětných nemovitostí je právě poškozený (viz body 2–3, 5–7, 10–12 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, body 9-10 odůvodnění usnesení soudu druhého
stupně) a nikoliv jiná osoba, jak namítá dovolatelka. S tímto závěrem se
ztotožnil i Nejvyšší soud. Pokud dovolatelka tvrdí, že T. vystupující v této
trestní věci jako poškozený není skutečným T., což podporuje zejména tím, že
skutečný T. má rodné číslo s jinou koncovkou než osoba vystupující jako
poškozený v dané věci, tak i Nejvyšší soud má za to, že uvedený nesoulad byl v
rámci trestního řízení řádně vysvětlen (viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu
druhého stupně). Jinak vyjádřeno, i Nejvyšší soud má za to, že se jednalo
pouze o následek pochybení v úředním postupu, kdy došlo k přepsání jedné
číslice v rodném čísle uvedeném v původním rodném listu poškozeného. Nadto je
třeba zdůraznit, že dovolatelka danou argumentaci využívá již delší dobu v
rámci různých řízení, jak před soudy, tak správními orgány, přičemž ve všech
těchto řízeních bylo toto její tvrzení vyvráceno, což dovolatelka ovšem zcela
odmítá akceptovat a setrvává jen na svém tvrzení. Jinak vyjádřeno, v žádném z
těchto řízení nebyla její tvrzení prokázána, identita poškozeného nebyla
nikterak zpochybněna. Obhajoba dovolatelky tak nemá podklad v provedených
důkazech, jde pouze o její utkvělou představu, mající pravděpodobně podklad v
jejím nestandardním duševním stavu.
35. Současně lze mít dále za to, že dovolatelka, byť skutečně jen v
náznacích namítá, že ve věci mohou existovat tzv. opomenuté důkazy, když tvrdí,
že se soudy nižších stupňů řádně nezabývaly listinnými důkazy, které předložila
stran tvrzené záměny osoby poškozeného. Podle Nejvyššího soudu tato argumentace
směřuje jen implicitně k naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i v kontextu její repliky k podanému vyjádření
státního zástupce. I přes to, že se jedná jednak o námitky obecného charakteru,
nadto uplatněné jen určitých náznacích, Nejvyšší soud se jimi zabýval.
36. Nejprve je vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů
připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami
navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl
soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut,
což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho
zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající
povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení
provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně
či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil
předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS
51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS
182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit,
že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech
navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede,
neboť soud není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj
postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí
jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy,
které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je
potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy
provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález
Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
37. Zároveň je třeba zdůraznit, že z dosavadní rozhodovací praxe
Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany
obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody.
Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím
potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle
něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo
již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn.
I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
38. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již
bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové,
které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře
nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné
zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě
nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např.
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze
dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k
porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu
návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až
situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný
deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž
nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
39. Na rozdíl od dovolatelky má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších
stupňů se listinnými důkazy předloženými dovolatelkou týkající se záměny
poškozeného zabývaly, byť skutečně lze připustit, že nerozváděly obsah každého
z provedených listinných důkazů samostatně. Takový postup ovšem nelze považovat
jako vadný za situace, kdy skutečně není pochyb, že v minulosti došlo k vadnému
uvedení rodného čísla poškozeného na řadě úředních dokladů a listin, konkrétně
k přepsání v jeho koncovce (místo správného koncového čísla 0917, došlo k
uvedení čísla 0017). Proto soudy nižších stupňů správně řešily otázku, zda se
jednalo o vadný přepis ze strany úředních orgánů či nikoliv. Pokud nakonec
soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že není pochyb o tom, že při vystavování
rodného listu poškozeného z knihy narození, konkrétně v uvedení rodného čísla,
došlo ke zřejmé písařské chybě, na kterou se přišlo až mnohem později (sám
poškozený mluví o tom, že se na to přišlo někdy po revoluci), nelze takový
postup považovat za vadný. Jedná se o situaci, ke které občas v činnosti
státních institucí dochází, byť je takový postup nežádoucí. Za takové situace
nebylo nutné obsah každého provedeného listinného důkazu obsahující rodné číslo
poškozeného hodnotit zvlášť, když není pochyb o tom, že písařská chyba týkající
se nesprávného uvedení rodného čísla nepochybně ovlivnila údaj o rodném čísle v
listinách vyhotovených předtím, než se na tuto písařskou chybu přišlo. Proto
lze uzavřít, že v dané věci neexistují tzv. opomenuté důkazy.
40. Pokud pak dovolatelka v rámci podané repliky k vyjádření státního
zástupce akcentuje skutečnost, že v řízení před soudem navrhovala vypracování
revizního znaleckého posudku, tak se Nejvyšší soud i k této námitce stručně
vyjádří, byť tuto námitku výslovně neuvedla v rámci podaného dovolání, takže
nemůže zakládat přezkumnou povinnost. Je tomu tak proto, že rozsah, v němž
je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu
trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací
argumentace po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Bez ohledu na
tento závěr je třeba především konstatovat, že ze spisového materiálu vyplývá,
že nalézací soud zamítl usnesením návrh dovolatelky na vypracování revizního
znaleckého posudku z oboru psychiatrie a výslech MUDr. Holákové, přičemž své
úvahy stran nadbytečnosti těchto důkazů řádně odůvodnil (viz bod 8 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy
zcela odkazuje. Ohledně tvrzení dovolatelky stran neprovedení dalších
navrhovaných listinných důkazů je třeba uvést, že i těmito důkazními návrhy se
nalézací soud zabýval, když shledal, že „se jedná o listiny irelevantní, které
nesouvisí s projednávanou věcí, případně z větší části jsou již součástí
spisu.“ (zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 11. 9. 2024, čas 1:16:16).
Obdobně se vyjádřil i odvolací soud stran nutnosti doplnění dokazování (v rámci
veřejného zasedání ohledně přednesení dalších důkazních návrhů, uvedl obhájce
dovolatelky, že ta trvá na vypracování revizního znaleckého posudku – č. l.
865). Proto není pochyb o tom, že oba soudy svůj postup stran neprovedení všech
požadovaných důkazů řádně a přesvědčivě zdůvodnily a Nejvyšší soud souhlasí s
jejich závěry o nadbytečnosti provedení takových důkazních návrhů. Ve světle
výše předestřených východisek se tak nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy ve
smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Soudy nižších stupňů ve věci
důsledně postupovaly v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a v tomto ohledu jim
Nejvyšší soud nemá co vytknout. Proto i tyto námitky dovolatelky, byť jistým
způsobem uvedené jen v náznacích, Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné.
41. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatněná argumentace není
podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Přestože totiž dovolatelka namítá, že
nebyly naplněny všechny objektivní znaky dané skutkové podstaty, když
zpochybňuje naplnění znaků, že dům užívala protiprávně, tak vzhledem k obsahu
uplatněné argumentace není pochyb o tom, že při formulaci této dovolací
argumentace vychází z jiného skutkové stavu, než jaký měly za prokázaný soudy
nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, dovolatelka se hájí tím, že dům užívala
oprávněně, když podstata její argumentace je založena na tom, že poškozený není
skutečným vlastníkem předmětné nemovitosti, takže jeho nesouhlas s užíváním
nemovitosti její osobou je irelevantní. Taková argumentace ovšem směřuje do
skutkových zjištění, nikoliv do právního posouzení věci. Zde je třeba opětovně
zdůraznit, že Nejvyšší soud při posuzování naplnění tohoto dovolacího důvodu
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Jistou
výjimku z tohoto pravidla stran předpokladů naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by mohla představovat situace, kdy by Nejvyšší
soud shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Taková naznačená situace v dané věci nenastala. Proto lze považovat uplatněnou
argumentaci za bezpředmětnou.
42. Jak již bylo konstatováno, dovolatelka dále rozporuje naplnění
podmínek ochranného léčení, byť výslovně neuplatnila dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř., což nepochybně představuje vadu podaného
dovolání. Zde je třeba uvést, že je jednak povinností dovolatelky označit
uplatněné dovolací důvody, jednak následně řádně vymezit tvrzené vady
napadeného rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, v podaném dovolání musí dovolatelka
postupovat v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat
jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., a jednak je
povinna své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo
577/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo
344/2002). Takto ovšem dovolatelka nepostupovala.
43. Přesto se Nejvyšší soud podanou argumentací blíže zabýval.
Dovolatelka fakticky namítá, že její nebezpečnost při pobytu na svobodě
nevyplývá z žádných provedených důkazů, a proto jí byla tato sankce uložena
nezákonně. Současně rozporuje i ústavní formu tohoto ochranného opatření,
kterou považuje za nepřiměřenou. Takto uplatněnou argumentaci dovolatelky by
bylo možno po formální stránce podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř., avšak po obsahové stránce se jedná o nedůvodné námitky.
44. Předně je třeba připomenout, že podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku
uloží soud ochranné léčení také v případě, pokud pachatel činu jinak trestného
není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.
Z odst. 4 zmíněného ustanovení se podává, že podle povahy nemoci a léčebných
možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Z pohledu
zákonných předpokladů uložení ochranného léčení je třeba konstatovat, že
nalézací soud při ukládání ochranného opatření, zejména při posuzování
nebezpečnosti dovolatelky, vycházel ze znaleckého posudku. Znalkyně přitom byla
před soudem řádně vyslechnuta, když přesvědčivě objasnila, proč je pobyt
dovolatelky bez uložení ochranného léčení na svobodě nebezpečný nejen pro ni
(pokus o sebevraždu), ale i pro její okolí (viz bod 4 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně). Nalézací soud pak závěry znalkyně hodnotil v kontextu dalších
provedených důkazů, a to zejména výpovědi poškozeného (viz blíže bod 18
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud se otázkou
uložení ochranného léčení a jeho formy zabýval, když dospěl k závěru, že v
případě dovolatelky jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uložení
ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě (viz bod 12 odůvodnění
rozhodnutí soudu druhého stupně), a to zpočátku v ústavní formě.
45. Nejvyšší soud považuje uvedené závěry soudů nižších stupňů za
správné a zákonné. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů dovolací soud stručně k
námitkám dovolatelky uvádí následující. Z předloženého znaleckého posudku z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 678 a násl.) a vyjádření
znalkyně u hlavního líčení se podává, že dovolatelka trpí závažnou duševní
psychotickou poruchou, kdy se jedná o poruchu s bludy. Není pochyb o tom, že u
dovolatelky dlouhodobě dominuje přesvědčení, že její bývalý přítel (poškozený)
byl vyměněn za jinou osobu. Současně je dovolatelka uzavřena ve vlastním světě
psychotických prožitků, když žije v neustálém strachu, cítí se trvale ohrožena
a pronásledována, nestýká se se svými blízkými, nemá žádný náhled na své
onemocnění a je k němu zcela nekritická. Její onemocnění je velmi závažné, je
hůře medikamentózně ovlivnitelné, když u dovolatelky nelze ani vzhledem k
jejímu onemocnění předpokládat do budoucna dobrovolnou spolupráci při léčbě.
Právě duševní onemocnění má za následek, že dovolatelka je nebezpečná jednak
sama sobě (nebezpečí sebevraždy), ale i svému okolí, když právě reálné
prožívání toho, že jí hrozí nebezpečí, vede k ochranné reakci z její strany,
což je zcela logické z pohledu zmíněného bludného systému. Jinak řečeno,
dovolatelka se bojí, je přesvědčena, že jí jde o život a musí utíkat, musí se
skrývat, musí likvidovat písemnosti, doklady, proto reálně hrozí, že ve
vyhrocené situaci by mohla být v rámci své „obrany“ agresivní. Projevy takové
agresivní obrany byly nakonec shledány ve výpovědi poškozeného (incident se
sekyrou). Pokud dovolatelka poukazuje, že se jedná jen osubjektivní tvrzení
poškozeného, tak zcela pomíjí výpověď poškozeného, který vypověděl, že věc
řešil s policií, tedy oznámil jí, když důvodem odložení věci byla skutečnost,
že mu dovolatelka fyzicky neublížila a že u konfliktu nikdo jiný přítomen
nebyl. Zde je namístě ještě uvést, že dovolatelka sice rozporuje, že výpověď
poškozeného je založena pouze na jeho subjektivních vjemech, nicméně opomíjí tu
skutečnost, že poškozený danou nemovitost skutečně opustil, když i před jejím
opuštěním měl z poškozené strach, tato byla agresivní, když se v noci ze
strachu z poškozené zamykal, což právě podporuje jeho tvrzení o obavách z
jednání dovolatelky. Nadto nalézací soud mohl vnímat i ústní projev poškozeného
a jeho nonverbální reakce, přičemž nevyhodnotil jeho výpověď jako nevěrohodnou.
Lze tedy uzavřít, že pobyt dovolatelky na svobodě je nebezpečný, když je vysoce
pravděpodobné, že v případě ponechání na svobodě se tato dopustí stejné
závažného, ale s vyšší mírou pravděpodobnosti závažnějšího činu jinak
trestného. Toto nebezpečí je v případě dovolatelky zcela konkrétní a aktuální
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013).
46. Ohledně formy ochranného léčení je třeba poukázat na zcela negativní
postoj dovolatelky k nutnosti stabilizace jejího zdravotního stavu, tedy k
nutnosti jejího léčení, když o jejím postoji nakonec svědčí i skutečnost, že
ačkoliv trpí duševní poruchou od roku 2012, tak nikdy nebyla schopna dlouhodobé
léčby, a nakonec dokázala velmi dobře v minulosti manipulovat se svým
ošetřujícím lékařem MUDr. Přenosilem (viz vyjádření znalkyně u hlavního
líčení). Současně nelze ani pominout, že dovolatelka je velmi inteligentní, kdy
projevy poruchy dokáže při vyšetřeních velmi dobře skrývat z důvodu pocitu
ohrožení, které vyplývá z vytvořeného bludného systému pronásledování, kdy
ovšem fakticky trpí neustálým strachem. Tyto skutečnosti a její dlouhodobá
sociální izolace, vyvolaná jejím duševním onemocněním, odůvodňují závěr, že jen
ambulantní forma ochranného léčení nemůže vést k naplnění účelu ochranného
léčení a že dovolatelka musí být na danou léčbu navedena (ústavní formou). V
dané věci totiž ani nelze pominout, že z vyjádření znalkyně je zřejmé, že pokud
se dovolatelka bude cítit ohrožena nějakou zcela běžnou situací, kterou však
její bludnou optikou vyhodnotí jako nebezpečnou, může být pro okolí obranně
agresivní. Důkazem, že násilí ze strany dovolatelky neexistuje pouze v
teoretické rovině je právě její pokus o sebevraždu, když účelem ochranného
opatření je mj. i ochrana života a zdraví samotné dovolatelky. Lze tedy
uzavřít, že spolupráce dovolatelky v rámci ambulantní formy je zcela
nepravděpodobná, a proto se Nejvyšší soud ztotožňuje i s uloženou ústavní
formou ochranného léčení, a to i z pohledu zásady proporcionality (viz např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1101/2015, dále
nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/2016).
47. Z pohledu tvrzení dovolatelky, že uložení ochranného léčení v
ústavní formě vylučuje skutečnost, že čin jinak trestný, kterého se měla
dopustit, by v případě uznání viny nevedl k uložení nepodmíněného trestu, je
třeba uvést, že tato je nepřípadná. Takový závěr ze znění § 99 odst. 1 tr.
zákoníku nevyplývá. Pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr.
zákoníku je rozhodující, zda se dovolatelka dopustila činu jinak trestného a
pro nepříčetnost není trestně odpovědná a zda její pobyt na svobodě je
nebezpečný a to, zda účelu ochranného léčení lze dosáhnout ambulantní formou či
je nutno uložit ochranné léčení v ústavní formě. V tomto směru je třeba
zdůraznit, že účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele
trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení
navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence,
přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu
má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným
účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
tr. zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího
porušení nebo ohrožení zájmů chráněných tr. zákoníkem, ve smyslu dosažení
alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již
nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř.
činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo
ochranné léčení uloženo. (ŠÁMAL, Pavel, ŠKVAIN, Petr. § 99 [Ochranné léčení].
In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.
1495, marg. č. 1.). V dané věci pak není pochyb o tom, že účelu ochranného
léčení nelze u dovolatelky dosáhnout uložením ochranného léčení v ambulantní
formě, když v tomto směru je třeba poukázat na vyjádření znalkyně stran
nebezpečnosti pobytu dovolatelky na svobodě a na skutečnost, že dovolatelka
nemá na své onemocnění žádný nadhled a na její výrazně negativní postoj k
nutnosti výkonu ochranného léčení a která brání závěru, že účelu ochranného
léčení u dovolateky by bylo možno dosáhnout jen ambulantní formou.
48. Námitky dovolatelky tak Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně
neopodstatněné, když současně neseznal, že by zásah státního aparátu do
základních práv dovolatelky byl v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ústavní ochranné léčení může trvat nejdéle
dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením
této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě
léta, jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení nebo o změně ústavního
léčení na léčení ambulantní (§ 99 odst. 6 tr. zákoníku). O změně ochranného
léčení z ústavní formy na ambulantní o jejím propuštění může být rozhodnuto
kdykoliv, tedy před uplynutím dvouleté lhůty trvání ochranného léčení v ústavní
formě. Návrh na změnu způsobu výkonu ochranného léčení či propuštění z
ochranného léčení může podat i sama dovolatelka, kdy proti rozhodnutí o návrhu
lze poté podat i stížnost (§ 351 a § 353 tr. ř.).
49. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolatelka podala
dovolání z důvodů, které lze sice částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené
v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou
zjevně neopodstatněné. Protože nebyly naplněny tyto dovolací důvody, nemohlo
dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
50. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné
rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho
Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“.
Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání dovolatelky, rozhodl
o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se
na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
51. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelka ve svém podání navrhla, aby
předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila, resp. přerušila výkon ochranného
léčení. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda
senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému
bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není
obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu
toliko tehdy, jestliže by argumentace dovolatelky s určitou vyšší mírou
pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že její dovolání bude vyhověno.
Předsedkyně senátu však důvody pro přerušení výkonu napadeného rozhodnutí
nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu rozhodnout
samostatným rozhodnutím, dovolatelce nevyhověla a samostatným (negativním)
výrokem nerozhodla.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu