USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2019 dovolání
obviněného L. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve
Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
3. 2019, sp. zn. 10 To 98/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 46 T 4/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 46 T 4/2018, byl
obviněný L. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť
závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm.
a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině
daného rozsudku dopustil tím, že:
v blíže nezjištěné době, nejméně v období od září roku 2009 nejméně do května
2013 v Praze 9 – Vysočanech, XY, v bytě, který v té době užíval se svojí
partnerkou a později manželkou M. K., nar. XY, využil psychické a fyzické
bezbrannosti své nevlastní dcery poškozené tehdy nezletilé AAAAA (pseudonym),
nar. XY, vyplývající jak z jeho fyzické a psychické převahy, tak z jeho převahy
dospělé autority – nevlastního otce, a v době, kdy zůstal s poškozenou v bytě
sám, nebo kdy mu byla poškozená svěřena ke hlídání, a v úmyslu dosáhnout svého
sexuálního uspokojení v blíže nezjištěném počtu případů, zpravidla jedenkrát
týdně, poškozenou jazykem dráždil na jejím přirození, později při tom současně
sám masturboval, většinou až do svého vyvrcholení, nejméně v jednom případě
poškozenou osahával prsty na jejím přirození a v nezjištěném počtu případu po
poškozené požadoval, aby mu rukou dráždila penis, zatímco on jí dráždil jazykem
přirození, tomuto jednání nebyla z počátku poškozená schopna se bránit proto,
že vzhledem ke svému nízkému věku nebyla tehdy po všech stránkách dostatečně
vyspělá tak, aby mohla jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet či vyhodnotit
a dát najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním, nebo se jinak účinně bránit a
jejího stavu využil k dosažení svého cíle, později obžalovanému dávala svým
chováním najevo, že to nechce, a jednou mu i plivla do obličeje, čehož však
obžalovaný nedbal a v jednání pokračoval, a tohoto jednání se dopustil přesto,
že jako partner a poté manžel matky poškozené znal její skutečný věk a věděl,
že jí dosud nebylo 15 let.
Za shora uvedený zvlášť závažný zločin uložil Městský soud v Praze obviněnému
podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro
výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost uhradit
poškozené AAAAA, nar. XY, k rukám její zmocněnkyně H. M., se sídlem XY, náhradu
nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená
odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 46 T 4/2018,
podal obviněný a státní zástupkyně odvolání. Obviněný opravný prostředek
směřoval do všech výroků napadeného rozsudku a státní zástupkyně podala
odvolání v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. O podaných
odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 10
To 98/2018, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr. ř. napadaný rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a
způsobu jeho výkonu. Podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že
podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v
trvání 5 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon
uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání
obviněného zamítl. Současně rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek
nedotčen.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 10 To 98/2018,
podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Petry Carvanové dovolání do
výroku o vině, trestu i adhezního výroku z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve namítá, že došlo k porušení jeho základních práv, a to
konkrétně principu neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listina), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), práva na soudní ochranu a
řádné projednání věci před soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Následně
rozebírá postup soudu druhého stupně ve vztahu k jeho hodnocení znaleckých
posudků, které byly předloženy obhajobou v rámci odvolacího řízení. Rozporuje
především závěr soudu druhého stupně spočívající v tom, že revizní znalecký
posudek může provádět výlučně znalecký ústav, přičemž v tomto směru odkazuje na
stanovisko Komory soudních znalců České republiky a České lékařské komory. Dále
se neztotožňuje s názorem, že přibraný soudní znalec si nesmí přibrat jako
konzultanta odborníka, který není zapsán v seznamu soudních znalců. Podle jeho
názoru závěry soudu druhého stupně, že revizní znalecký posudek může provádět
toliko znalecký ústav a že znalec si nemůže přibrat konzultanta, který není
soudním znalcem, jsou nesprávné, a nemají oporu v trestním řádě.
Ve vztahu k porušení práva na obhajobu uvádí, že v řízení nebyla dodržena
kontradiktornost řízení včetně rovnosti zbraní a stejných procesních práv
účastníků. Je tomu tak proto, že obhajoba neměla dostatečný časový prostor na
přípravu a stěžejní výslech poškozené, když mu bylo sděleno obvinění, musel si
zajistit obhájce, byla prováděna prohlídka jiných prostor, nebylo jim umožněno
nahlídnout do vyšetřovacího spisu a stěžejní výslech korunní svědkyně byl
nařízen na druhý den v ranních hodinách bez možnosti následně výslech
zopakovat.
Obviněný zdůrazňuje, že soud druhého stupně rozhodl o jeho vině, ačkoliv
důkazní situace ve veřejném zasedání nastolila pochybnosti o jeho vině. Uvedený
soud si zcela svévolně vybral znalecké posudky, které zapadaly do jeho představ
o jeho vině. Poukazuje v tomto směru na skutečnost, že soudní znalkyně Mgr. et
Mgr. Telcová upozornila na neúplnost znaleckého posudku PhDr. Záhorské, která
své závěry nekonzultovala s dětskou psychiatričkou MUDr. Bínovou, když se ani
nezabývala dostatečně diagnostikou osobnosti poškozené, logickým zakotvením
události v čase, změnami v oblasti motoriky u poškozené, chováním poškozené po
odchodu komisařky. Soud se pak nedokázal vypořádat se specifickou věrohodností
poškozené, zasazením událostí poškozené do širšího kontextu a časových
okamžiků. Znalkyně PhDr. Záhorská použila pouze orientační metody vyšetření
poškozené a tyto metody nelze považovat za dostatečné. Soud druhého stupně na
závěry znalkyně obhajoby reagoval tím, že její postup kritizoval, když podle
jeho názoru není znalkyně oprávněna upozorňovat na nedostatky ostatních znalců,
přestože se jednalo o znalkyni ze stejného oboru. Podle obviněného znalecký
posudek znalkyně PhDr. Záhorské vykazuje značné nedostatky, když znalkyně
neupozornila na zjištěné pithiatické rysy poškozené a nekonzultovala své závěry
s pedopsychiatrem. Poukazuje i na skutečnost, že ze znaleckého posudku MUDr.
Bínové vyplývá, že u poškozené nelze hovořit o traumatu. Za takové situace měl
být vypracován nový znalecký posudek, neboť pokud se závěry několika znalců
různí, musí soud, jestliže jednomu z nich klade větší důkazní váhu, své
stanovisko velmi pečlivě odůvodnit. Takto ovšem soud druhého stupně
nepostupoval. Ve vztahu k závěrům znaleckého posudku vypracovaného MUDr.
Procházkou namítá, že tento neodpovídá zadání OČTŘ, když nebylo provedeno PPG
vyšetření. Toto vyšetření si po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně
obviněný zajistil sám, přičemž bylo zjištěno, že je vyloučeno, že by byl
preferenčně pedofilně orientovaný. I tento závěr neodpovídal představám soudu
druhého stupně a proto k závěrům jejich znalce nepřihlížel a postup obhajoby
podrobil rozsáhlé kritice.
Podle obviněného si v obou případech znaleckého posouzení obviněného i
poškozené soud druhého stupně vybral jeden z odlišných znaleckých posudků, čímž
došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že znalecké zkoumání
není bezchybné a může dojít k justičním omylům s fatálními důsledky, přičemž v
tomto směru odkazuje na publikované názory. Hodnotit je třeba jak konečný
výsledek, tak proces utváření znaleckého posudku. K neverbálnímu chování
poškozené směřovala řada otázek obhajoby, přičemž tyto otázky uměla zodpovědět
znalkyně Mgr. et Mgr. Telcová. Soud druhého stupně těmto projevům poškozené
nevěnoval žádnou pozornost, ačkoliv si byl vědom rozdílných názorů ve
znaleckých posudcích. Poté obviněný rozebírá neverbální chování poškozené během
výslechu a poukazuje na typické rysy lhavosti (úsměv, nervozita, ruce na
kolenou, kousání se do rtů, zadrhává se řeč, vyhýbání se očnímu kontaktu, aj.).
Současně uvádí, že lhůtu ke zvolení obhájce považuje za nedostatečnou, když
neměl reálnou možnost si vybrat obhájce dle svých parametrů. Zároveň namítá, že
obhajoba nesměla nahlédnout do spisu a lepší příprava tak byla vyloučena.
Písemný záznam o této žádosti ve spise absentuje, když se zvolený obhájce celý
den účastnil vyšetřovacích úkonů. Obviněný tvrdí, že usnesení o zahájení
trestního stíhání nerozuměl, proto nemohl obhájce instruovat ohledně otázek,
které by měl položit poškozené. Zdůrazňuje, že právo na obhajobu nesmí být jen
ilustrativní, nýbrž reálné. Chtěl poškozenou vyslechnout v dalších fázích
trestního řízení, což mu nebylo umožněno, ačkoliv podle znaleckých posudků u
poškozené nedošlo k žádnému traumatu. Pro vyšší věk u poškozené nehrozila ani
druhotná viktimizace. Neumožněním kladení otázek poškozené došlo k zásahu do
práva na jeho obhajobu.
Zdůrazňuje, že byl odsouzen na základě jednoho důkazu – výpovědi poškozené,
přičemž tato výpověď nebyla podpořena dalšími relevantními důkazy a rovněž
nebyl zohledněn případný motiv jeho jednání, výsledky PPG vyšetření či
osobnostní struktury. Upozorňuje, že soud druhého stupně nereflektoval na žádný
důkaz svědčící v jeho prospěch.
Soudy nepostupovaly dle zásady materiální pravdy, což se projevilo v rezignaci
na zásadu presumpce neviny a práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny. V
případě tvrzení proti tvrzení má být dodržen požadavek absence jakýchkoliv
pochybností a ve věci měly být vypracovány revizní znalecké posudky. Soud
druhého stupně takto ovšem nepostupoval, vybral si znalecké posudky, které
zapadaly do jeho závěru o vině a další důkazní návrhy zamítl (jedná se tedy o
opomenuté důkazy), včetně znaleckého posudku z oboru biomechaniky.
Poukazuje na projev svrchované moci soudu, který zesměšňoval makety předložené
obhajobou, přičemž tímto pokusem vznikla pochybnost nad reálností popisovaných
poloh. Ve vztahu k volnému hodnocení důkazů uvádí, že nesmí být pojímáno zcela
absolutně, zejména za stavu existence jediného přímého usvědčujícího důkazu.
Ačkoliv obviněný připouští, že je napadené rozhodnutí vyčerpávající, chybí mu
logické i věcně přesvědčivé zdůvodnění.
Obviněný dále zmiňuje nosné důvody (rationes decidendi), jež jsou pro obecné
soudy závazné, a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Mimo jiné napadá
adhezní výrok o nemajetkové újmě podle § 2958 občanského zákoníku, když soudy
aplikovaly zásadu slušnosti, aniž by zjišťovaly, zda došlo u poškozené k
ublížení na zdraví, jaká vznikla škoda a jakou škodu obviněná uplatňovala. Soud
rozhodl na podkladě volné úvahy, aniž by u poškozené byla zjištěna
posttraumatická stresová porucha. Takový postup zakládá dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zdůrazňuje, že postupem soudů byla porušena zásada presumpce neviny, zásada in
dubio pro reo a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Uplatněné námitky tedy nesměřují
výlučně do skutkových zjištění či způsobu hodnocení provedených důkazu, přičemž
odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 38/14 ze dne 4. 3. 2014. Obviněný
současně žádá, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně podala návrh na
odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. a pro případ,
že tak neučiní, žádá o odložení výkonu rozhodnutí předsedu senátu Nejvyššího
soudu.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a přikázal soudu druhého stupně, aby
věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, popř. zrušil současně rozsudek
soudu prvního stupně a učinil shodný příkaz tomuto soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 11. 9.
2019, sp. zn. 1 NZO 924/2019, nejprve shrnula průběh trestního řízení,
uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatele. Zdůraznila, že obviněný na
podporu zvoleného dovolacího důvodu uplatnil argumentaci známou již z jeho
dosavadní obhajoby. V tomto směru poukazuje na výpovědi svědků, kteří jeho
obhajobu vyvracejí. Ve vztahu ke znaleckým posudkům a jejich hodnocení odkazuje
na rozhodnutí soudu druhého stupně, se kterým se zcela ztotožňuje. Konstatuje,
že obviněný se v dovolaní prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými,
respektive komentuje rozsah dovolání (správně dokazování) a soudům vytýká
nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu jsou
však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a zastřešeny
příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněný se tedy svými
námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, vykládá
provedené důkazy jinak než soudy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje
odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto uplatněná
argumentace nevyhovuje žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedla,
že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím,
aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
V dané věci je dále třeba uvést, že obviněný prostřednictvím dalšího obhájce,
Mgr. Ondreje Štefánika, Ph.D., zaslal další podání označené jako doplnění
dovolání, konkrétně dne 29. 8. 2019. V dané souvislosti se Nejvyšší soud musel
zabývat tím, zda toto dovolání bylo podáno včas a zda tedy k jeho obsahu lze
přihlížet. Z předloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněný měl v
řízení před soudem druhého stupně dva obhájce a to JUDr. P. Cervanovou a JUDr.
Štemberga (viz č. l. 641), když pro účely doručování označil jako obhájce,
kterému je třeba doručovat písemnosti JUDr. P. Cervanovou (§ 37 odst. 3, věta
první, tr. ř.). Z uvedeného je tedy nepochybné, že rozsudek soudu druhého
stupně bylo třeba doručovat toliko JUDr. P. Cervanové a obviněnému. Obviněnému
byl rozsudek soudu druhého stupně doručen dne 17. 6. 2019 a ustanovené
obhájkyni dne 20. 5. 2019, takže z pohledu ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř.
připadl konec lhůty k podání dovolání na 17. 8. 2019. Z dovolání, které podal
Mgr. Ondrej Štefáník, Ph.D., je zřejmé, že toto bylo podáno dne 29. 8. 2019,
tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání. Na tomto místě je
nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k
podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční
lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí
dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k
podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již
podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z
rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání
uvedených v § 265b tr. ř. je možné pouze po dobu dovolací lhůty. Rozsah, ve
kterém je rozhodnutí dovoláním napadáno, se týká toho, kolik výroků a v kterých
směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho
část. Tento rozsah pak může být zúžen, nebo naopak rozšířen. Pokud jde o změnu
důvodů dovolání, dovolatel je oprávněn nahradit stávající důvod nebo některý z
nich jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. I po
dodatečných modifikacích dovolání podle § 265f odst. 2 musí zůstat zachovány
obligatorní obsahové náležitosti dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Změny
dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do
uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e tr. ř. Změny provedené
poté jsou bez jakéhokoli právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží.
Obviněný si samozřejmě může v rámci běhu dovolací lhůty zvolit jiného či
dalšího obhájce, aby podal dovolání, popř. rozšířil již podané dovolání, ovšem
v takovém případě je lhůta k podání dovolání vázána na běh lhůty k podání
dovolání od okamžiku doručení rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému a
obhájci, kterého měl v okamžiku konání veřejného zasedání o podaném odvolání. S
ohledem na shora uvedené, Nejvyšší soud nemůže přihlížet k podání podanému
obhájcem Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., po uplynutí zákonem stanovené lhůty
pro podání dovolání, tj. po datu 17. 8. 2019, bez ohledu na to, že tento
označil podání jako doplnění dovolání. Za takové situace obsah tohoto podání
nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné ve svém rozhodnutí blíže rozvádět.
Obviněný dále využil možnosti repliky na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství. Repliku podal obhájce Mgr. Ondrej Štefánik, Ph.D.,
přičemž vyjádřil názor, že státní zástupkyně ve svém vyjádření zjevně reaguje
pouze na argumentaci obsaženou v dovolání, které dne 12. 7. 2019 podala
obhájkyně dovolatele JUDr. Petra Carvanová a opomíjí reagovat na doplnění
dovolání podané dne 29. 8. 2019 druhým obhájcem dovolatele Mgr. Ondrejem
Štefánikem, Ph.D., které se zabývá výlučně nesprávným právním posouzením
skutku, tedy uplatněným dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jenž nijak nemění rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno ani důvod
dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat,
že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., avšak rozhodující část těchto námitek pod zvolený dovolací
důvod nelze podřadit. Výjimku z tohoto závěru představuje námitka stran
nesprávné aplikace ustanovení § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen občanský zákoník). Zbývající uplatněné argumenty pak primárně směřují
do oblasti skutkových zjištění a rozsahu dokazování. Obviněný vytýká soudům
nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně prokázání viny
na základě jediného důkazu spočívajícím ve výpovědi poškozené, selektivní výběr
znaleckých posudků, a že soudy nevyhodnotily v jeho prospěch žádné důkazy. Lze
tedy uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a
přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů
odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ? sekundárně ? vyvozuje
závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela
míjí hranice zvoleného deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované
dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které
směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v
daném případě nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním
soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že
soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně
odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř. Lze konstatovat, že
všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném
kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy
ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k
jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 17-24, bod
15. – 27. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba zdůraznit, že
soud prvního stupně neprováděl důkazy jen navržené obžalobou, ale i důkazy
navržené obhajobou, takže neprováděl důkazy selektivním způsobem. V dané
souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně závěr o vině obviněného
nezaložil toliko na výpovědi poškozené, jak se snaží prezentovat obviněný,
nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy hodnotil, jak
jednotlivě, tak i v jejich vzájemném kontextu. Uvedený soud především odkazuje
na další důkazy, které obhajobu obviněného vyvracejí (např. svědkyně A. R.,
obsah facebookové komunikace) a jsou v souladu s výpovědí poškozené, takže
podporují její věrohodnost, přičemž na základě všech provedených důkazů zcela
jasně a přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých skutečností považuje obhajobu
obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují.
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci
podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání a
současně navrhl doplnit dokazování. Zde je nutno zdůraznit, že soud druhého
stupně sám doplnil dokazování výslechem znalců, kteří vypracovali znalecké
posudky pro odvolací řízení na základě požadavků obhajoby a provedl i některé
další z navrhovaných důkazů obhajoby (viz str. 12-30, bod 89. – 252 rozsudku
soudu druhého stupně), přičemž poté řádně zdůvodnil, proč neprovedl všechny
další požadované důkazy (viz např. str. 12, bod 84, str. 19, bod 151, str. 27,
bod 226, str. 28, bod 233 rozsudku soudu druhého stupně). Následně soud druhého
stupně své závěry důkladně a nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně rozvedl,
zejména ve vztahu k výpovědi poškozené a znaleckým posudkům. Lze proto uzavřít,
že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné
důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě
hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro
náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň
nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V
dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání
uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před
soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit
a rozvést určité skutečnosti z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci
podaného dovolání. Je tomu tak proto, že byť jsou námitky obviněného procesní
povahy, tak obecně je třeba z pohledu práva na spravedlivý proces, jehož
porušení je ze strany obviněného namítáno, zvažovat relevanci těchto námitek,
když podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu by případné procesní
pochybení mohlo za jistých okolností naplňovat zvolený dovolací důvod. Bylo by
tomu tehdy, pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za
následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování
skutkového stavu podstatný a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat
existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým
stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016,
obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010).
O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo.
Obviněný především zpochybňuje závěry soudu druhého stupně ohledně znaleckých
posudků, které předložila obhajoba v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší soud
nejprve považuje za vhodné vypořádat se s námitkami obviněného ohledně závěrů
soudu druhého stupně týkajících se použitelnosti znaleckých posudků
předložených obhajobou. Lze uvést, že soud druhého stupně vyslovil nesouhlas se
způsobem vypracování znaleckého posudku MUDr. Turkem, znalcem z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací gerontologie, jenž
vypracoval na základě opatření obhajoby o přibrání znalce znalecký posudek
ohledně duševního stavu obviněného (č. l. 589 tr. spisu). Obviněný namítá, že
závěr tohoto soudu, že si přibraný znalec nemůže přibrat konzultanta,
neodpovídá trestnímu řádu. Lze mít za to, že obviněný v podstatě nepochopil
povahu argumentace soudu druhého stupně, byť lze připustit, že uvedený soud své
úvahy mohl rozvést podrobněji (viz str. 21, bod 172, 175, 179, str. 22, bod 181
rozsudku soudu druhého stupně).
Z pohledu této námitky lze uvést následující. Podle § 10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (účinného do 31. 12. 2020) platí, že
znalec přibraný podle § 105 odst. 1 tr. ř. je oprávněn přibrat si konzultanta k
posuzování zvláštních dílčích otázek, jestliže to vyžaduje povaha věci. Přitom
musí postupovat tak, aby jeho odpovědnost znalce nebyla dotčena ani v té části
posudku, o níž bylo konzultováno (usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 4 To 70/98, publikované pod R 20/2000
TR.). S přibráním konzultanta musí zadavatel, typicky orgán veřejné moci, když
ovšem není vyloučeno, aby se jednalo o obviněného či poškozeného v trestním
řízení (§ 110a tr. ř.) nebo účastníka řízení např. v civilním řízení či
správním řízení (§ 56 s. ř.) vyslovit souhlas, ale nerozhoduje o jeho výběru. Pojem konzultant není v zákoně výslovně definován. Z povahy tohoto citovaného
ustanovení se jedná o odborníka, kterého znalec povolá k vyřešení dílčí otázky
posudku. Ze zákona ani z vyhlášky nevyplývá, že by osoba konzultanta musela být
rovněž zapsána v seznamu znalců. Z judikatury ovšem lze dovodit, že by
konzultant měl být odborníkem stejné kvality jako znalec ustanovený ke
zpracování zadaného úkolu. Lze tedy uzavřít, že konzultant plní úlohu
odborníka, který vypomáhá znalci s otázkou, jež nespadá zcela do jeho
specializace nebo odbornosti. Nejedná se tedy o odbornou pomoc v oboru, který
znalec má být schopen podle zápisu v seznamu znalců zpracovat sám, ale o pomoc
z oboru, do kterého povaha zadaného úkolu v nějaké oblasti přesahuje. Lze tedy
uzavřít, že z povahy úlohy konzultanta lze dovodit, že konzultantem nemusí být
osoba, která je soudním znalcem, byť se taková situace jeví ideální. Zvláštní
otázky, jež řeší konzultant, by však měly spadat do celkového zadání znaleckého
úkolu jako otázky nikoli stěžejní, ale pouze dílčí. Znamená to, že konzultant
by neměl odpovědí na jemu zadanou otázku zodpovědět otázku, která znalci byla
zadána jako znalecký úkol. Jeho stanovisko nebo odpověď na dílčí otázku by měla
sloužit jako podklad, část výpočtu, jednotlivé vyšetření nebo kontrolní odpověď
v rámci celkového zadaného úkolu nebo jedné ze zadaných otázek. Konzultace je
tedy podle výkladu judikatury zpracování nějakého dílčího problému pro potřeby
ustanoveného znalce, kterému slouží jako část podkladů nebo nálezu pro
zpracování odpovědi na znalci zadaný úkol nebo otázky. Současně ovšem platí, že
tam, kde by přesah do jiného odvětví, oboru nebo specializace byl natolik
významný, že by posouzení položené otázky nebo úkolu musel zpracovat odborník z
daného oboru, odvětví nebo specializace, není možné využít § 10 odst. 2 zákona
o znalcích a tlumočnících. Zjistí-li proto znalec, že zadaný úkol není schopen
zpracovat jen s pomocí konzultanta nebo konzultantů, je povinen tuto skutečnost
oznámit orgánu, který jej ustanovil. Současně může také navrhnout obor, odvětví
nebo specializaci, ve které je třeba spoluznalce ustanovit.
Jinak vyjádřeno,
ustanovením o přibrání konzultanta nelze obcházet ustanovení o přibrání znalce
v tom smyslu, aby konzultant fakticky zodpověděl otázky, které má zodpovědět
znalec a které jsou podstatou znaleckého zadání. Tak tomu ovšem podle
Nejvyššího soudu bylo v dané věci.
V praxi k vyšetření duševního stavu pachatele trestného činu proti lidské
důstojnosti v sexuální oblasti podle hlavy III. zvláštní části tr. zákoníku,
jsou nezřídka přibíráni dva nebo i tři znalci, a sice psychiatr, psycholog a
sexuolog, když z logiky věci vyplývá, že v řízení o trestném činu proti lidské
důstojnosti v sexuální oblasti by v případě duševního vyšetření obviněného měl
být alespoň jeden z těchto znalců specializován na oblast sexuologie (srov.
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 2 To 50/2011,
publikované pod TR 12/2011, str. 362), k čemuž v praxi dochází (viz ustanovení
znalce orgány činnými v dané věci). Je tomu tak proto, že znalec sexuolog může
přesněji diagnostikovat takové sexuální případy, zejména složitější povahy, a
přispět k objasnění motivačních faktorů a jejich vlivu na rozhodnutí pachatele
spáchat trestný čin, i možnosti resocializace takových pachatelů. Vyjadřuje se
též k otázce vhodnosti ochranného léčení. Sexuolog může přispět i ke správnému
posouzení otázek řešených v psychiatrických expertizách. Pokud má erudici
(atestaci) psychiatrickou, je sexuolog rovnocenný znalci psychiatrovi a může se
vyjadřovat i k diagnóze duševních poruch a jejich vlivu na rozpoznávací a
ovládací schopnost pachatele (R 41/1976). Zde se také sluší poznamenat, že
sexuologie představuje samostatný obor znalecké činnosti, což vyjadřuje její
význam pro zpracování znaleckých posudků.
V projednávané věci je nepochybné, že MUDr. Kapras, který působil jako
konzultant znalce MUDr. Turka, vypracoval podstatnou část jím předloženého
znaleckého posudku. Vzhledem k jeho faktické úloze při zpracování předmětného
znaleckého posudku je třeba mít za to, že rozsah jeho činnosti neodpovídal
úloze konzultanta podle § 10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a
tlumočnících v platném znění, a proto nelze jeho činnost považovat za činnost
konzultanta ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících, nýbrž
fakticky za výkon znalecké činnosti. Zde je třeba zdůraznit, že více jak
polovina otázek zadaných MUDr. Turkovi, znalci z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie se zvláštní specializací gerontologie (na č. l. 589 tr. spisu) byla
zodpovězena jen na základě konzultace se sexuologem MUDr. Kaprasem. Jinak
řečeno, jmenovaný MUDr. Kapras neposuzoval v dané věci dílčí otázky, jak
přísluší konzultantovi podle § 10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících,
nýbrž otázky, které měl zodpovědět fakticky ustanovený znalec. MUDr. Kapras se
tedy vyjadřoval k podstatným otázkám, které tvořily neoddělitelnou část
znaleckého posudku a které měly pro zodpovězení otázek ustanovenému znalci
podstatný význam. Za takové situace nebylo možno nedostatek odborných znalostí
v oboru sexuologie přibraného znalce MUDr. Turka vyřešit tím, že tento si
přibral konzultanta, který zodpověděl podstatnou část otázek, které byly
položeny jemu jako přibranému znalci. Obhajoba si tedy měla přibrat znalce
sexuologa k zodpovězení otázek patřící do oblasti sexuologie. Nad rámec těchto
úvah je třeba zdůraznit, že takto postupovaly orgány činné v trestním řízení,
které přibraly znalce z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie a psychiatrie,
když MUDr. L. Procházka je zapsán jako znalec uvedené specializace v seznamu
znalců. Již z tohoto postupu orgánů činných v trestním řízení muselo být
obhajobě zřejmé, že v dané věci je třeba přibrat znalce z oboru sexuologie a to
právě vzhledem k otázkám, které měl zodpovědět obhajobou zvolený znalec a které
byly v podstatě totožné s otázkami položenými znalci sexuologovi orgány činnými
v trestním řízení, nikoliv situaci řešit konzultantem sexuologem. Na rámec
uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že sám MUDr. Turek uvedl, že nemohl
vypracovat sexuologickou část posudku sám, přičemž sexuologické i PPG vyšetření
prováděl MUDr. Kapras, který také zodpověděl otázky, které netvořily podklad
pro zodpovězení otázek položených MUDr. Turkovi, ale samostatnou část
předmětného znaleckého posudku, jenž znamenal ve své podstatě stěžejní pilíř
celého znaleckého posudku. Proto lze uzavřít, že postup obhajoby při
vypracování znaleckého posudku k posouzení duševního stavu obviněného fakticky
znamenal obcházení ustanovení o přibrání znalce a konzultanta a byl vadný.
Proto nelze soudu druhého stupně vytýkat žádné pochybení, jestliže dospěl k
závěru, že tento znalecký posudek nesplňuje náležitosti znaleckého posudku.
Bez ohledu na tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit,
že přes výhrady, které měl soud druhého stupně k tomuto znaleckému posudku
MUDr. Turka, tohoto k závěrům jeho znaleckého posudku po řádném poučení
vyslechnul, takže fakticky se s jeho závěry nejen soud, ale i strany trestního
řízení seznámily a mohly klást znalci otázky. Stručně je možno konstatovat, že
znalecký posudek MUDr. Turka neobsahuje žádné nové poznatky, které by byly v
rozporu se závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, sexuologie a
psychologie zadaného v přípravném řízení a vypracovaného MUDr. Ladislavem
Procházkou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D. (č. l. 20 tr. spisu). Obviněný v
tomto směru v dovolání akcentuje, že ze závěrů znalce MUDr. Turka nevyplývá, že
by byl pedofilně orientovaný. Zde je třeba uvést, že stejný závěr vyplývá i ze
znaleckého posudku MUDr. Procházky, který dospěl k závěru, že obviněný není
postižen sexuální deviací a netrpí pedofilií a že pokud se jednání kladenému za
vinu dopustil, jednalo se o projev psychosexuální nevyzrálosti. Stran námitky
obviněného ohledně neprokázání pedofilie vyšetřením PPG je nutné poznamenat, že
zneužívání nezletilých se nemusí vždy dopouštět pouze pedofilně orientované
osoby, jak již podrobně rozvedl soud prvního stupně (viz str. 22, bod 23
rozsudku soudu prvního stupně), když ze soudní praxe je patrno, že zneužívání
nezletilých se dopouštějí běžně muži heterosexuálně orientovaní na dospělé
ženy. Námitka obviněného, že se PPG vyšetřením neprokázalo jeho pedofilní
zaměření, není proto pro posouzení jeho viny rozhodující.
Další námitka obviněného se týká znaleckého posudku vypracovaného Mgr. Et Mgr. Janou Telcovou, když obviněný vyjadřuje nesouhlas s tím, že revizní znalecký
posudek může vypracovat podle § 110 tr. ř. toliko znalecký ústav. Obecně lze
připustit určité argumentační nedostatky soudu druhého stupně ve vztahu k
posudku vypracovaného Mgr. Et Mgr. Janou Telcovou, který takový posudek
považoval za nepřípustný z důvodu nutnosti vypracování takového posudku pouze
ústavem podle § 110 tr. ř. Naznačený závěr ovšem lze považovat za
neodpovídající znění § 110 tr. ř. Podle § 110 odst. 1 tr. ř. ve výjimečných,
zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může
policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu
přibrat znalecký ústav k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku
podaného znalcem. Z dikce ustanovení § 110 odst. 1 tr. ř., ale i ustálené
judikatury Nejvyššího soudu nelze dovodit, že v případě, že má být přezkoumán
posudek podaný jiným znalcem, je třeba vždy ustanovit znalecký ústav. Takový
postup je na místě, pokud se jedná o výjimečný, zvlášť obtížný případ,
vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, přičemž nutnost vědeckého posouzení
je třeba dovozovat z obtížnosti posuzované odborné otázky, jejíž řešení
vyžaduje uplatnění vědeckých teorií, postupů nebo metod, a z toho důvodu je
nutná i vědecká kvalifikace zpracovatelů takového znaleckého posudku. Obecně je třeba uvést, že o přezkoumání posudku podaného znalcem lze požádat
vědecký znalecký ústav jen za předpokladu, že posudek znalce nebo ústavu
zapsaného v seznamu znaleckých ústavů má vady podle § 109 tr. ř., které se
nepodařilo výslechem znalce odstranit, a že zároveň orgán činný v trestním
řízení shledal, že jde o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštní
vědecké posouzení (jinak by se postupovalo podle § 109 věty druhé). Jinak
vyjádřeno postup podle § 110 tr. ř. přichází v úvahu za předpokladu, že posudek
znalce má vady naznačené v § 109 tr. ř. a zároveň soud dodatečně shledá, že jde
o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení,
v opačném případě se totiž postupuje podle § 109 tr. ř. věty druhé, tj. přibere
se znalec jiný, jestliže znalecký posudek je vadný a ani výslechem znalce vady
nebyly zhojeny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 167/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo
1414/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 88/2001,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 560/2018, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 165/2017 či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 110/2019). Obecně je třeba
uvést, že rovněž strana si může v rámci trestního řízení vyžádat znalecký
posudek (§ 110a tr. ř.), když z logiky věci vyplývá, že si může strana vyžádat
i znalecký posudek ústavu (§ 110 odst. 1 tr. ř.). Z naznačených východisek lze
tedy dovodit, že tzv. revizní znalecký posudek nemusí vždy vypracovat znalecký
ústav.
Takový závěr by bylo možno dovodit pouze za situace, že by předchozí
znalecký posudek, který je třeba přezkoumat, byl vypracován podle § 110 tr. ř. znaleckým ústavem, neboť již tím, že by tento předchozí znalecký posudek byl
vypracován znaleckým ústavem, by bylo zřejmé, že se jedná o výjimečný, zvlášť
obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení.
Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že znalecký posudek Mgr. Jany Telcové,
který předložila obhajoba, nelze sám o sobě považovat za revizní znalecký
posudek, jak dovodil soud druhého stupně. V tomto směru je třeba uvést, že v
případě tzv. revizního znaleckého posudku je třeba, aby jeho zpracovatel
zodpověděl otázky, které byly předloženy předchozímu znalci, když jeho postup
musí odpovídat znaleckým standardům pro daný obor (např. v případě znaleckých
posudků z oboru psychiatrie musí být provedeno psychiatrické vyšetření osoby,
které se znalecký posudek týká) popř. otázky další a zároveň, aby provedl
přezkum znaleckému posudku předchozího znalce či znalců z toho pohledu, v čem
se jejich závěry liší a z jakých důvodů. Jinak vyjádřeno, v případě revizního
znaleckého posudku se předpokládá jednak vlastní znalecká činnost jeho
zpracovatele a zároveň přezkoumání předchozího či předchozích znaleckých
posudků. V předmětné věci ovšem znalkyně ustanovená obhajobou vlastní znaleckou
činnost neprováděla, neboť poškozenou osobně nevyšetřila, pouze čerpala z
podkladů předložených obhajobu. Za takové situace se nemohlo jednat o tzv.
revizní znalecký posudek a závěry jejího znaleckého posudku jsou pouze
hypotetické.
Bez ohledu na tento shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné
zdůraznit, že rozhodující v dané věci je, že soud druhého stupně zpracovatelku
k závěrům znaleckého posudku, který vypracovala, na základě požadavků obhajoby
po řádném poučení vyslechnul a bez ohledu na závěr, že se má podle jeho názoru
jednat o tzv. revizní znalecký posudek a že tento může vypracovat toliko
znalecký ústav, fakticky závěry znalkyně hodnotí v kontextu dalších provedených
důkazů, zejména závěru znaleckého posudku, který byl vypracován v přípravném
řízení na základě rozhodnutí policejního orgánu (viz str. 25, bod 212, 213
rozsudku soudu druhého stupně).
Z pohledu dalších námitek obviněného směřujících k závěrům znaleckého posudku
znalkyně Mgr. Jany Telcové a znaleckého posudku znalkyně PhDr. Záhorské, Ph.D.,
MUDr. Bínové je třeba uvést, že tyto v podstatě směřují do způsobu hodnocení
těchto důkazů a jak již bylo naznačeno, jako takové nemohou zakládat zvolený
dovolací důvod, když jsou procesní povahy. Obecně je stran požadavku obviněného
ohledně nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku na základě tvrzených
rozporů mezi znaleckým posudkem pořízeným orgány činnými v trestním řízení a
obhajobou nutno zdůraznit, že skutečnost, že dva podané znalecké posudky
obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem pro vypracování tzv. revizního
znaleckého posudku, zejména pak nezakládá povinnost vypracování znaleckého
posudku ústavem podle § 110 tr. ř. Takový závěr by totiž v praxi znamenal, že
pokud se v nějaké věci objeví dva znalecké posudky, jejichž závěry si
nekorespondují, tak by bylo nutno vždy vypracovat tzv. revizní znalecký
posudek. Zde je na místě uvést, že znalecký posudek představuje důkaz jako
každý jiný a nelze mu přikládat nějakou vyšší důkazní hodnotu než jiným
důkazům. Naopak znalecké posudky je třeba hodnotit v kontextu dalších
provedených důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinak řečeno,
soud se může odchýlit od závěru podaného znaleckého posudku, ovšem musí svůj
postup náležitě v rozhodnutí odůvodnit, přičemž nesmí libovolně nahradit
odborný názor znalce vlastním, přičemž stále znalecký posudek musí hodnotit
volně podle svého vnitřního přesvědčení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. V
projednávané věci obviněného bylo na úvaze soudu, zda vysvětlení znalců
považuje za dostatečné nebo zda považuje za nutné vypracování dalšího
znaleckého posudku, když ovšem bylo zároveň jeho povinností svůj postup řádně a
logicky odůvodnit.
Takový postup soud druhého stupně realizoval, když v rámci veřejného zasedání
vyslechnul znalkyni Mgr. Telcovou a závěry jejího znaleckého posudku hodnotil v
kontextu závěru znaleckého posudku vypracovaného v rámci přípravného řízení a
vyjádření jeho zpracovatelek u hlavního líčení, když tyto byly ke svým závěrům
velmi podrobně vyslechnuty a obhajobě bylo umožněno klást jim otázky. Pokud
soud druhého stupně následně dospěl k závěru, že v případě obhajobou
předloženého znaleckého posudku vypracovaného Mgr. Telcovou jsou závěry této
znalkyně pouze hypotetické, když nejsou postaveny na vlastním znaleckém
posouzení osoby poškozené, neboť znalkyně poškozenou nevyšetřila a pouze
hodnotila práci PhDr. Záhorské, popř. MUDr. Bínové a že za takové situace
neshledal důvody pro vypracování požadovaného revizního znaleckého posudku,
nelze v jeho postupu spatřovat nějakou svévoli či libovůli. V tomto směru je
třeba uvést, že jak v případě znalkyně PhDr. Záhorské, tak v případě znalkyně
Mgr. Telcové se jedná o znalkyně zapsané v seznamu znalců, takže nelze mít za
to, že by snad znalecký posudek PhDr. Záhorské měl nějakou nižší důkazní
hodnotu než znalecký posudek Mgr. Telcové která, jak již bylo naznačeno, na
rozdíl od znalkyně ustanovené orgány činnými v trestním řízení poškozenou ani
nevyšetřila a pouze se obecně vyjadřuje k závěrům znalkyně PhDr. Záhorské. Zde
je na místě zdůraznit, že odsuzující rozsudek není založen toliko na výpovědi
poškozené a závěrech znaleckého posudku, který byl vypracován v přípravném
řízení, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech dalších provedených důkazů,
které výpověď poškozené potvrzují a podporují (viz např. výpověď svědkyně A. R., faceboková komunikace obviněného s touto svědkyní a poškozenou). Obecně je
třeba zdůraznit, že pouhý nesouhlas obhajoby se závěry znaleckého posudku PhDr. Záhorské není relevantním důvodem pro přiklonění se k znaleckému posudku
obhajoby, popř. k vypracování revizního znaleckého posudku. Nejvyšší soud
samozřejmě neupírá obviněnému právo předložit za podmínek § 110a tr. ř. vlastní
znalecký posudek, nicméně je na soudech nižšího stupně, jestli znalecký posudek
v rámci důkazního řízení provedou a jak jej budou hodnotit, pokud dodrží
ustanovení o volném hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a za předpokladu,
že jej nebudou hodnotit svévolně a své závěry důkladně zdůvodní. O takový
případ se jedná v projednávané věci. Nad rámec uvedeného je nutné uvést, že ve
vztahu ke znaleckému posudku PhDr. Záhorské nelze přisvědčit ani námitce
obviněného uplatněné v podaném dovolání, že znalkyně nekonzultovala svůj postup
s kolegyní MUDr. Šárkou Bínovou, když znalkyně na úvodní straně znaleckého
posudku expressis verbis uvádí, že znalecký posudek k osobě poškozené
konzultovala se znalkyní psychiatričkou MUDr. Šárkou Bínovou. Z vyjádření
znalkyně je také zřejmé, že u každého dítěte nemusí vést sexuální zneužívání k
syndromu sexuálně zneužívaného dítěte, když záleží na řadě faktorů (např.
doby,
které od sexuálního zneužívání uplynula, osobnosti poškozené osoby), když
nevyloučila ani možnost, že tento syndrom nevznikl proto, že sexuální
zneužívání nebylo brutální a jak sama poškozená připustila, zažívala při
zneužívání spíše libé pocity.
Obviněný rovněž namítá, že orgány činné v trestním řízení nezkoumaly neverbální
projev poškozené při jejím výslechu v přípravném řízení. Přestože se jedná
opětovně o námitku do rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů, je na
tomto místě vhodné poukázat na znalecký posudek vypracovaný PhDr. Záhorskou,
která v rámci posouzení jednání poškozené podrobila znaleckému zkoumání rovněž
chování poškozené z pohledu videonahrávky pořízené při výpovědi poškozené v
přípravném řízení a toto hodnotila (viz str. 16, bod 12 rozsudku soudu prvního
stupně). Zde je vhodné poznamenat, že v případě, že obhajoba měla snad jisté
pochybnosti o významu neverbálního jednání poškozené během její výpovědi v
přípravném řízení, mohla v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně
sama položit znalkyni doplňující otázky ohledně neverbální komunikace
poškozené, pokud snad považovala vyjádření znalkyně za nedostačující či
nejasné. Nejvyšší soud nepovažuje za vadu řízení, že soudy samy nehodnotily
neverbální komunikaci poškozené během podání výpovědi. Soudy nedisponují
odbornými znalostmi z oblasti psychiatrie a psychologie a zejména jim ani
nepřísluší hodnotit neverbální jednání bez znaleckého vyjádření. Jestliže soud
prvního stupně, k jehož závěrům se přiklonil i soud druhého stupně, při
posouzení neverbálního chování poškozené vycházel z odborného názoru znalkyně
PhDr. Záhorské, nelze toto pokládat za pochybení. Vždyť právě zkoumáním
poškozené byl pověřen a za tímto účelem přibrán soudní znalec, resp. znalkyně,
která se k osobě poškozené měla vyjádřit, což se také v projednávaném případě
stalo a obhajobě byla dána možnost klást znalkyni otázky. Zda toto oprávnění
využila či nikoliv popř. v dostatečném rozsahu podle jejich představ záviselo
pouze na obhajobě.
Lze tedy uzavřít, že nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že soudy nižších
stupňů si svévolně vybraly jeden z odlišných znaleckých posudků, konkrétně
znalecké posudky vypracované orgány činnými v trestním řízení. Z pohledu těchto
námitek je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení
předložených znaleckých posudků, tedy nejen znaleckých posudků předložených
obžalobou, ale i znaleckých posudků předložených obhajobou, ale i ostatních
provedených důkazů, řádně odůvodnily a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich
úvahy odkazuje, když se s jejich závěry ztotožnil s výjimkou shora naznačených
úvah týkajících se možnosti vypracovat tzv. revizní znalecký posudek jiným
znalcem, nikoliv znaleckým ústavem.
Obviněný dále namítá krácení jeho práva na obhajobu vzhledem ke způsobu
provedení důkazu výslechem poškozené. I v tomto směru se jedná opětovně o
procesní námitku, ale přesto z pohledu shora naznačených úvah ohledně možnosti
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí Nejvyšší
soud následující.
V předmětné věci byl výslech poškozené v rámci hlavního líčení realizován
postupem podle § 102 odst. 2 tr. ř., když byl přehrán videozáznam o jejím
výslechu (viz č. l. 343). Z ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že je-li
jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž
oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní
a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce
tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu
se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti
s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního
vývoje vyslýchané osoby přispěla ke správnému vedení výslechu. Může-li to
přispět ke správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Osoby,
které byly takto přibrány, mohou navrhnout odložení úkonu na pozdější dobu a v
průběhu provádění takového úkonu navrhnout jeho přerušení nebo ukončení, pokud
by provedení úkonu nebo pokračování v něm mělo nepříznivý vliv na psychický
stav vyslýchané osoby. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, orgán činný v trestním
řízení takovému návrhu vyhoví. Podle odstavce 2 téhož paragrafu má být v dalším
řízení taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před
soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu
nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném
prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211
odst. 1 a 2 tr. ř. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby
vyslechne k správnosti a úplnosti zápisu, ke způsobu, jímž byl výslech
prováděn, jakož i ke způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala. A podle
odstavce 3 téhož ustanovení osobě mladší než 18 let lze klást otázky jen
prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení.
Ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř. tedy představuje výjimku ze zásady ústnosti (§
2 odst. 11 tr. ř.). Výslech osoby uvedené v § 102 odst. 1 tr. ř. je zpravidla
prováděn již v přípravném řízení, když výslech takového svědka může být
proveden znovu, ale jen za předpokladu, že je to nezbytně nutné. Posouzení, zda
jde o takový případ, záleží na všech okolnostech konkrétní trestní věci,
zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů pro opakování výslechu takového
svědka může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat
nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve
svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Zde je vhodné dodat,
že právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu
lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32
odst. 1 větě druhé Listiny, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je
součástí právního řádu, a která má přednost před zákonem a kterou je Úmluva o
právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.). Přitom je zřejmé, že v
ustanovení § 102 tr. ř. se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí (in.:
Šámal P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156 Komentář. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, 1503s).
V těchto souvislostech je možno připomenout i zákon č. 45/2013 Sb., o obětech
trestných činů. Podle jeho § 2 odst. 4 se zvlášť zranitelnou obětí pro účely
tohoto zákona při splnění podmínek uvedených v odstavci 2 nebo 3 rozumí dítě i
oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Podle § 18
odst. 1 tohoto zákona lze otázky směřující do intimní oblasti vyslýchané oběti
klást jen tehdy, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro
trestní řízení. Tyto otázky je třeba klást zvlášť šetrně a po obsahové stránce
vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech znovu opakovat; jejich
formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku,
osobním zkušenostem a psychickému stavu oběti. Podle § 20 odst. 1 tohoto zákona
je nutné zvlášť zranitelnou oběť v trestním řízení vyslýchat obzvláště citlivě
a s ohledem na konkrétní okolnosti, které ji činí zvlášť zranitelnou. Podle §
20 odst. 3 daného zákona se výslech zvlášť zranitelné oběti provádí tak, aby
později nemusel být opakován.
Současně je vhodné poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp.
zn. Pl. ÚS 4/94 (č. 214/1994 Sb.), ve kterém vyslovil, že k omezení základních
práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít
v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které
základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či
svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi
stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž
využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Právě k tomuto
pravidlu přihlédly oba soudy nižších stupňů. Výslech poškozené v přípravné
části trestního řízení proběhl zákonným způsobem, když je třeba zdůraznit, že k
výslechu poškozené v přípravném řízení došlo poté, co bylo obviněnému sděleno
obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. a zvolil si obhájce. U tohoto výslechu
poškozené byl přítomen obhájce obviněného, který měl možnost klást poškozené
otázky, což garantovalo ochranu práv obviněného a bylo v souladu s čl. 6 odst.
3 písm. d) Úmluvy. Soud prvního stupně, jak již bylo naznačeno, pak v hlavním
líčení videozáznam zachycující výpověď poškozené z přípravného řízení přehrál
podle § 102 odst. 2 tr. ř., čímž byla dána možnost stranám vytvořit si
bezprostřední obraz o tom, jaký způsobem výslech probíhal, jak poškozená
reagovala na položené otázky, což následně stranám umožnilo na toto v rámci
hlavního líčení reagovat, např. otázkami kladeným znalcům, svědkům apod.
Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů má za to, že v posuzované věci
existovaly dostatečně závažné důvody pro neopakování výpovědi poškozené v
hlavním líčení, neboť tato byla při zachování práv obhajoby (za přítomnosti
obhájce obviněného) zcela dostatečně vyslechnuta v přípravném řízení (její
výslech byl proveden rovněž v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů), když ve věci existovala významná obava
ze sekundární viktimizace poškozené a následného vzniku duševní poruchy u
poškozené. Neexistenci této obavy nelze odůvodnit tím, že u poškozené nevzniklo
žádné trauma, jak uvádí obviněný. V tomto směru je třeba odkázat na reakci
poškozené po výslechu v přípravném řízení (viz č. l. 37), ale i na pořízený
videozáznam tohoto výslechu, ze kterého je patrno, že poškozená je nejistá,
jsou u ní patrny projevy studu, když podle znalkyně se u poškozené i objevily
problémy při navazování sociálních vztahů, byly u ní patrny potlačené rysy
agresivity. Zde je třeba uvést, že poškozená by měla být opakovaně vyslýchána k
okolnostem výrazně intimního charakteru týkající se sexuálně motivované trestné
činnosti, jejichž obětí se měla stát ve věku od 7 do 11 let. Za takové situace
je třeba mít za to, že opakování výslechu poškozené by mohlo nepříznivě
ovlivňovat její další duševní a mravní vývoj, když postačí nebezpečí takového
vývoje, nevyžaduje se, aby důvodem neopakování výslechu takové poškozené bylo,
že již došlo ke vzniku následku na duševním a mravním vývoji této osoby. Navíc
je třeba uvést, že opakování výslechu osoby mladší 18 let je možné jen v
nutných případech. O takovou situaci by se podle Nejvyššího soudu jednalo např. tehdy, pokud by se obhájce nemohl zúčastnit výslechu poškozené a klást jí
otázky nebo za situace, že by se v průběhu řízení objevily nějaké nové
skutečnosti, které by s její výpovědí z přípravného řízení byly ve výrazném
rozporu či by nezbytně vyžadovaly podstatné doplnění její výpovědi. Samotnou
nutnost opakování výslechu takové osoby nelze odůvodnit jen nesouhlasem
obhajoby s její výpovědí či pocitem obhajoby, že v rámci přípravného řízení
nebyla řádně vykonávána práva obhajoby ze strany zvoleného obhájce. Zde je na
místě uvést, že v průběhu řízení se takové nové skutečnosti neobjevily. Současně je také třeba zdůraznit, že právě vzhledem k věku poškozené, ve kterém
mělo dojít k páchání trestné činnosti a odstupu času jen stěží lze dospět k
závěru, že by její opětovný výslech mohl více věc objasnit. Lze tedy mít za to,
že okolnost, že poškozená byla vyslechnuta za přítomnosti obhájce obviněného
společně s tím, že obviněný k obsahu této výpovědi mohl před soudem vznášet
námitky, se kterými se soudy musely vypořádat, spolu s dalšími faktory (např. znalecké zkoumání osoby poškozené) představuje dostatečný vyvažující faktor,
který kompenzoval jisté obtíže způsobené obhajobě v důsledku upuštění od
dalšího výslechu poškozené, což nepochybně zajistilo, že řízení lze jako celek
považovat za spravedlivé.
Výpověď poškozené z přípravného řízení, kterou
provedl soud prvního stupně při hlavním líčení, současně mohla, aniž by bylo
nezbytné poškozenou vyslýchat znovu před soudem, představovat rozhodující důkaz
o vině obviněného, protože v jejím případě byly splněny rovněž požadavky čl. 6
odst. 3 písm. d) Úmluvy. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že se
nejednalo o důkaz jediný.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že v projednávané věci není dána ani jiná vada
důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu
zjištěného soudy nižších stupňů. Jak již bylo naznačeno, obviněný měl v době
konání výslechu poškozené již zvoleného obhájce, kterému byla dána možnost se
výslechu účastnit a klást poškozené doplňující otázky, čehož obhájce obviněné
prokazatelně využil. Práva obviněného na obhajobu ani kontradiktornost řízení
nebyla tedy narušena. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny má obviněný právo, aby mu
byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo
prostřednictvím obhájce, když součástí práva na obhajobu je právo si zvolit v
řízení obhájce nebo být zastupován obhájcem. Podle čl. 6 odst. 3 písm. e)
Úmluvy, každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo obhajovat se osobně
nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo pokud nemá prostředky na
zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy
spravedlnosti vyžadují. Na uvedené předpisy pak reaguje i trestní řád,
konkrétně ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. (právo zvolit si obhájce), § 36 tr. ř.
(důvody nutné obhajoby), § 37 tr. ř. (zvolený obhájce), § 38 tr. ř. (ustanovený
obhájce). Ze spisového materiálu je zřejmé, že obviněný si obhájce zvolil sám
na základě plné moci ze dne 19. 10. 2017, kterou udělil JUDr. Milanu
Štembergovi (na č. l. 6 tr. spisu). Zvolenému obhájci pak byla dána možnost se
účastnit jednotlivých úkonů trestního řízení. Z uvedeného je tedy zřejmé, že
obviněný měl v řízení obhájce a obhájci byla dána možnost realizovat svá práva.
Z pohledu námitek obviněného je nutné vnímat a zejména rozlišovat právo na
obhajobu a kvalitu obhajoby. Obhájce je vysoce erudovaný odborník v oboru
právo, když předpokladem výkonu advokacie je složení advokátní zkoušky. Obhájce
by měl již ze své dosavadní praxe umět pokládat doplňující otázky, zvlášť po
poradě s klientem, kterému bylo rovněž jako obhájci předáno usnesení o zahájení
trestního stíhání, jehož podstatě obhájce jako odborník musel rozumět. V tomto
směru je třeba uvést, že z usnesení o zahájení trestního stíhání bylo
nepochybně zřejmé, pro jaký skutek je obviněný stíhán, vůči komu se ho měl
dopustit, v jakém období a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. Obviněný si obhájce zvolil sám na základě svého svobodného výběru a záleželo
pouze na něm, koho si zvolí, takže nelze soudům vytýkat, že obhájce snad
nekladl poškozené během jejího výslechu doplňující otázky (toto tvrzení ovšem
neodpovídá protokolu o výslechu poškozené). K námitce obviněného, že se zvolený
obhájce nemohl seznámit s vyšetřovacím spisem, je třeba uvést, že z
předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by snad zvolený obhájce požádal
o nahlédnutí do spisu a že by mu to nebylo umožněno, což nakonec obviněný
připouští, když uvádí, že jeho žádost o nahlédnutí do spisu absentuje (bod 13
dovolání). Obdobné povahy je námitka, že obviněný byl propuštěn z cely
předběžného zadržení dne 20. 10. 2017. Tato skutečnost zvolenému obhájci
nebránila v tom, aby mohl poradu s obviněným uskutečnit před výslechem
poškozené (§ 33 odst. 1 tr. ř.) a připravit se tak na výslech poškozené,
zejména za situace, kdy si byl vědom, že se jedná o výslech poškozené mladší 18
let ohledně skutku, jehož oživování by mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a
mravní vývoj, takže její výslech s největší mírou pravděpodobnosti nebude možno
v dalším řízení opakovat. Popř. pokud by skutečně zvolený obhájce měl za to, že
potřebuje k přípravě na výslech poškozené více času z hlediska zajištění řádné
přípravy, tak se mohl pokusit požádat o odročení výslechu poškozené na pozdější
termín (např. o několik hodin), právě s námitkou možnosti řádné přípravy, což
obhájce obviněného neučinil, takže se jedná toliko o určitou hypotetickou
otázku. Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy vystavěly závěr o jeho vině pouze na
jediném důkazu – výpovědi poškozené a že se jedná o situaci „tvrzení proti
tvrzení“, je třeba uvést, že s touto nelze souhlasit, když je zároveň vhodné
poznamenat, že tato námitka opětovně napadá způsob hodnocení důkazů. Obecně
platí, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soudy, s ohledem na
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, klást zvýšené požadavky, a to v
souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané,
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů. Samotná výpověď obviněného a poškozené
představuje řetězec tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj.
Součástí
induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověření
věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení,
které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti
přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi. V tomto
směru pak jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, velmi podrobně na
zmíněných částech svého rozhodnutí poměřovaly jednotlivá tvrzení a dospěly k
logickému závěru, že věrohodná je výpověď poškozené, a to ve všech částech
řetězce jejího tvrzení. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů zcela řádně
hodnotily všechny důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu se zásadami
uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jejich závěry jsou logické, odpovídající
zásadám formální logiky.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že výpověď poškozené byla sice
zásadním důkazem, nicméně byla podpořena dalšími provedenými důkazy, zejména
svědeckými výpověďmi matky a babičky poškozené, znaleckým zkoumáním,
facebookovou komunikací obviněného s poškozenou samotnou, ale i svědkyní A. R.,
listy deníku poškozené, dopisu napsaného poškozenou adresovaného její matce M.
K. Výpověď poškozené tak nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími
podpůrnými důkazy. Jak soudy nižšího stupně, tak i Nejvyšší soud nenalezl
žádnou indicii ani jakkoliv naznačený aspekt, proč by poškozená o zneužívání
lhala. Je třeba zdůraznit, že i svědkyně J. K. (babička) a M. K. (matka) o
obviněném mluví bez zášti, bez zmínky jakékoliv msty či zahořklosti a že v
době, kdy měla trestná činnost vyjít najevo, mezi nimi nebyly řádné nevyřešené
či sporné otázky (např. majetkové). Ve vztahu k věrohodnosti výpovědi poškozené
lze ještě uvést, že ačkoliv ze znaleckého posudku PhDr. Záhorské vyplynulo, že
obviněná některé skutečnosti neříká, nelze podle jejího závěru tuto skutečnost
považovat za projev lživosti, když podle znalkyně je zřejmé, že se poškozená
styděla o některých aspektech trestné činnosti hovořit, například i z důvodu,
že jí některé činnosti obviněného nebyly po sexuální stránce tak zcela úplně
nepříjemné.
Nejvyšší soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou obviněného, že soud druhého
stupně pouze zesměšňoval pokusy s papírovými maketami. Uvedený soud toliko
logicky objasnil, proč uvedenými pokusy nemohlo dojít k vyloučení viny
obviněného a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz str.
17-18, body 127-141).
Námitka obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, nemůže
naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Předmětná námitka totiž směřuje
výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených
důkazů. Je tomu tak proto, že zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývá
zásada in dubio pro reo, která má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci
na základě provedeného dokazování, kdy skutkový stav musí být zjištěn bez
důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve
prospěch obviněného“. Naznačené pravidlo má procesní charakter, týká se jen
otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak
ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit,
že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení
obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a
důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je
zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné
soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně
prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť
soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy
odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení
zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších
zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Uplatnění zásady presumpce neviny
a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po
vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné
se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže
zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud po
vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro
uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. O
takovou situaci se v dané věci jedná.
Obviněný napadl podaným dovoláním rovněž výrok o náhradě nemajetkové újmy z
důvodu postupu soudu při výpočtu výše náhrady nemajetkové újmy poškozené, byť
jeho argumentace je v podstatě velmi kusá. Za takové situace se může Nejvyšší
soud s námitkami obviněného vypořádat toliko obecně (viz přim. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Jak již bylo
naznačeno, obviněný namítá nesprávnou právní aplikaci jiného hmotněprávního
předpisu, konkrétně ustanovení § 2958 občanského zákoníku. V dané souvislosti
považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že byť obviněný výslovně odkazuje
na porušení ustanovení § 2958 občanského zákoníku, tak je třeba mít za to, že
ve skutečnosti měl na mysli § 2951 odst. 1 občanského zákoníku a § 2957
občanského zákoníku upravující náhradu nemajetkový újmy na přirozených právech
člověka, když ustanovení § 2958 občanského zákoníku upravuje náhrady při
ublížení na zdraví a při usmrcení. O takový případ se v dané věci nejedná, když
nemajetková újma poškozené spočívala v újmě na jejich přirozených právech (na
rodinný život, svoboda rozhodování v sexuální oblasti). V tomto směru odkazuje
Nejvyšší soud z důvodu procesní ekonomie na odůvodnění rozsudku soudu druhého
stupně, který se s otázkami oprávněnosti a výše nemajetkové újmy řádně
vypořádal (bod 251. – 252. rozsudku soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že
tato námitka byla uplatněna právně relevantním způsobem, ovšem je zjevně
neopodstatněná.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního
řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Je třeba zdůraznit, že z hlediska práva na
spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí
ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž
tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané
věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky
a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani
přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do
skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné
činnosti Nejvyššího soudu.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo
podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak
z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné
rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném
prostředku v neveřejném zasedání.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci
podaného dovolání navrhl, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se
jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí
(takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze
předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě
neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody
pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o
uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 12. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová