5 Tdo 165/2017

5 Tdo 165/2017-71

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 o dovolání obviněného R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 To 244/2016-4897, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 81/2013, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z podnětu dovolání obviněného R. V. z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 To 244/2016-4897.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Hradci Králové p ř i k a z u j e , aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2016, č. j. 1 T 81/2013-4830 (dále též jen „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný R. V. uznán vinným, že dne 24. 10. 2008 v Hradci Králové, aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, podepsal jako předseda představenstva akciové společnosti Zdravotnický holding Královéhradeckého kraje, a. s., IČ: 25997556, se sídlem Pospíšilova 365, 500 03 Hradec Králové (dále jen „ZHKHK“ nebo též jen „zdravotnický holding“), smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA, a.

s., IČ: 00149331, se sídlem Štěchovická 2266/2, 100 00 Praha 10 (dále jen „PURO- KLIMA“), na „Rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic ZHKHK“, v celkové hodnotě 117 975 438 Kč (dále též jen „smlouva o dílo“), kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, přičemž souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývá ze stanov ZHKHK a je obligatorně vyžadovaný podle § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platného do 31. 12.

2013 (dále též jen „obchodní zákoník“), když po podpisu smlouvy o dílo tak ZHKHK nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč, jehož maximální cena obvyklá na trhu v dané době činila v rozpětí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč a zároveň mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou (správně „závěrkou“) zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, přičemž s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla, čímž způsobil zdravotnickému holdingu škodu minimálně ve výši 16 502 438 Kč, tedy z vědomé nedbalosti jinému způsobil škodu velkého rozsahu tím, že porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správě cizího majetku, čímž spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31.

12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Za tento trestný čin byl podle § 255a odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu všech obchodních korporací na dobu pěti let. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.

ř.“), byl poškozený zdravotnický holding odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Krajský soud v Hradci Králové projednal odvolání obviněného R. V., odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové a odvolání zdravotnického holdingu a rozhodl o nich rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 10 To 244/2016-4897 (dále též jen „rozsudek odvolacího soudu“), tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným tím, že dne 24.

10. 2008 v H. K., aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, podepsal jako předseda představenstva akciové společnosti zdravotnický holding, smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA, na „Rozšířeni vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic zdravotnického holdingu“, v celkové hodnotě 117 975 438 Kč, kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, přičemž souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývá ze stanov zdravotnického holdingu, a je obligatorně vyžadovaný podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, když po podpisu smlouvy o dílo tak zdravotnický holding nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč a zároveň mu byla známa výroční zpráva zdravotnického holdingu za rok 2007, kde účetní uzávěrkou (správně „závěrkou“) zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, přičemž s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla, čímž způsobil zdravotnickému holdingu škodu ve výši nejméně 16 502 438 Kč, tedy z hrubé nedbalosti porušil podle zákona mu uloženou důležitou povinnost při správně cizího majetku a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, tím spáchal přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.

zákoník“). Za tento přečin byl odsouzen podle § 221 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Vedle toho byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 4 let. Podle § 229 odst. 1 tr.

ř. byl poškozený zdravotnický holding odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Pro úplnost je třeba uvést, že výše uvedeným rozsudkům soudů nižších stupňů předcházel rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 T 81/2013-4629 (dále též i jen „zprošťující rozsudek nalézacího soudu“), kterým byl obviněný R. V. zproštěn obžaloby pro spáchání výše uvedeného skutku a v něm spatřovaného trestného činu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 To 376/2015-4676 (dále též jen „zrušující usnesení odvolacího soudu“), byl posledně jmenovaný rozsudek k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a věc byla v souladu s § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. V. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Oubrechta dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolacímu důvodu poukazuje obviněný na to, že odvolací soud se fakticky ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, které však obviněný považuje za nesprávné, výrazně v neprospěch obviněného v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, nevypořádal se s námitkami vznášenými v průběhu celého řízení proti znaleckým posudkům ohledně způsobu stanovení výše škody, což vedlo ke zcela chybnému použití hmotněprávních předpisů trestního práva v neprospěch obviněného a nesprávnému právnímu posouzení skutku, který podle přesvědčení obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správně cizího majetku podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro absenci objektivní i subjektivní stránky. Dovolatel konstatuje, že si je vědom, že dovolací soud nemá oprávnění přezkoumávat obviněným vytýkané vady týkající se způsobu hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., pokud nejde o zásadní odchylky od obecných principů volného hodnocení důkazů, tedy že skutková zjištění soudů vůbec neměla oporu v provedených důkazech, přičemž je dovolatel přesvědčen, že v projednávaném případě daná situace nastala. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel dále konkretizuje, v čem spatřuje pochybení, která činí rozsudek odvolacího soudu vadným, nepřezkoumatelným a nepřesvědčivým.

5. Předně obviněný poukazuje na nesprávné posouzení hmotněprávní otázky časové působnosti trestního zákona, kdy odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že pro trestní odpovědnost obviněného je příznivější nová právní úprava a že jednání obviněného vykazuje znaky hrubé nedbalosti. Odvolací soud se nevypořádal s tím, že k trestnosti činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zákona postačovala pouze nedbalost vědomá, kdežto k trestní odpovědnosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadována hrubá nedbalost (byť také nevědomá), tedy vyšší intenzita nedbalosti. Pochybení tedy dovolatel spatřuje v tom, že když odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněného vykazuje znaky hrubé nedbalosti, nezdůvodnil, proč není z hlediska intenzity nedbalostního zavinění pro obviněného příznivější aplikace § 255a odst. 1 tr. zákona s nižší intenzitou nedbalostního zavinění.

6. Dále dovolatel namítá chyby při posouzení objektivní stránky žalovaného přečinu, když uvádí, že skutková zjištění jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti poukazuje dovolatel na chybný výklad ustanovení § 193 odst. 2 a § 196a odst. 4 tehdy platného obchodního zákoníku, když soudy dospěly k závěru, že obviněný podepsal smlouvu o dílo dne 24. 10. 2008, aniž si předem opatřil souhlas dozorčí rady. Obviněný ve své funkci předsedy představenstva ZHKHK totiž nebyl nijak omezen zákonem nebo stanovami při nakládání s majetkem v rámci běžného obchodního styku, což podle něj nákup zdravotnických přístrojů a materiálu pro nemocnice je, když rozhodující má být nikoliv objem realizovaného obchodu, ale to, že se jedná o naplňování podnikatelské aktivity v souladu s předmětem činnosti zapsaným v obchodním rejstříku.

Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že pominul jeho argument z odvolání, že obchodní zákoník byl k 1. 1. 2014 zrušen a předpis, který na uvedenou problematiku nyní dopadá, zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“), žádný souhlas dozorčí rady u takových obchodů neobsahuje, přičemž podle dovolatele nelze dovozovat jeho trestní odpovědnost za porušení právně zaniklé povinnosti i z toho důvodu, že časovou působnost mimo trestních zákonů je nutno vykládat v jeho prospěch.

Dovolatel rovněž uvádí, že souhlas či nesouhlas dozorčí rady nemůže být v příčinné souvislosti s předražením zakázky, přičemž poukazuje na to, že obchodní zákoník nevylučoval, aby souhlas dozorčí rady byl opatřen dodatečně po podpisu smlouvy. Obviněný dále namítá, že nemohl být seznámen s výroční zprávou ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, jak uvádí nalézací soud v odůvodnění, že „prokazatelně věděl o stavu kapitálu společnosti dle konsolidované účetní závěrky pro rok 2007“ (srov. str.

10 rozsudku nalézacího soudu), přičemž ze zprávy nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 má plynout, že byla zpracována až k 30. 11. 2011, tedy s ní být seznámen ani nemohl. V souvislosti s porušením důležité povinnosti ze strany obviněného upozorňuje tento rovněž na skutečnost, že soudy nižších stupňů byl pominut fakt, že majetek byl na základě smlouvy o dílo nabýván ZHKHK ve více účetních obdobích než v jednom a že mu obchodní zákoník umožňoval vycházet ze stavu vlastního kapitálu v poslední mu známé konsolidované závěrce ke dni podpisu smlouvy (tedy nejen z řádné za rok 2007, jak je uvedeno ve výroku rozsudku), která byla za rok 2006, kde vlastní kapitál činil 210 000 000 Kč, takže „třetinový“ limit byl při rozložení do účetních období dodržen.

V této souvislosti odkazuje na rozsudek odvolacího soudu, kde tento soud připouští, že námitka o rozložení do více účetních období má oporu v obsahu smlouvy o dílo, dovolatel odvolacímu soudu ale vyčítá, že bez dalšího uvedl, že „není toto kriterium relevantní z hlediska trestněprávní odpovědnosti“.

Rovněž dovolatel poukazuje na skutečnost, že se nalézací soud ve svém rozsudku nevypořádal s obviněným předloženými důkazy, a to se zprávou nezávislého auditora ze dne 30. 12. 2007 a s posouzením dané problematiky P. (č. l. 4691 – 4693 spisu). K porušení důležité povinnosti ze strany obviněného dovolatel dále poukazuje na nejasnosti při řešení obchodněprávní problematiky soudem prvního stupně, když podle něj „absence souhlasu dozorčí rady nemá za následek neplatnost či neúčinnost takové smlouvy“ a odkazuje při tom na judikaturu z roku 2010 (srov. str.

9 a 10 rozsudku nalézacího soudu), když tato judikatura je však rozdílná od judikatury pozdější (např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 102 VSPH 89/2012), podle které absence souhlasu dozorčí rady způsobuje neplatnost smlouvy. Z toho dovolatel vyvozuje nejednotnost výkladu této problematiky i obchodními soudy, která podle něj nemůže být v trestním řízení vykládána v jeho neprospěch. Nakonec dovolatel opakuje svou námitku z odvolání, že tvrzení obžaloby o tom, že by obviněný souhlas dozorčí rady nezískal, nebyla potvrzena žádnými důkazy provedenými u hlavního líčení.

7. K objektivní stránce skutkové podstaty dovolatel dále namítá, že závěr odvolacího soudu uvedený ve výroku o tom, že obviněný „s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“, je nepřezkoumatelný, neboť v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud neuvedl žádné skutečnosti či důkazy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl. V této souvislosti poukazuje na to, že podstatou je, jakým způsobem mohl v říjnu 2008 ověřit přiměřenost ceny, když bylo prokázáno, že neexistovaly žádné ceníky, databáze, porovnatelné dodávky v tak velkém a komplexním rozsahu, když orientačně prověřit ceny bylo možné u konkrétních přístrojů přibližně stejné konfigurace, což obviněný, jak bylo prokázáno u hlavního líčení, učinil, přičemž to podpořil odkazem na výpověď svědka L.

a doložením internetových uveřejnění zakázek, které porovnával a předložil soudu (srov. č. 4330 – 4332 spisu). Dovolatel poukazuje na to, že jiné než veřejné zdroje pro ověření cen nebyly v dané době dostupné, že stejným způsobem ověřovalo ceny i nové vedení ZHKHK v roce 2009 před podepsáním dohody o narovnání, neboť existovala specifika trhu se zdravotní technikou a ceny se dojednávaly individuálně. Že byla přiměřenost ceny zakázky obviněným řešena, má podle něj vyplývat i z výpovědi svědka M., který uvedl: „v rámci schvalovací komise jsme přiměřenost zakázky řešili, mluvili jsme o tom a přišla nám přiměřená“.

Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že toto svědectví považuje za „jen izolované vytržení jedné skutečnosti z celkového kontextu hodnocení důkazů“, když nezdůvodnil, v čem je svědectví nevěrohodné a s jakými důkazy je v rozporu. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o nesplnění své informační povinnosti o výsledku výběrového řízení vůči Radě kraje do 28. 11. 2008, když byl z funkce odvolán již dne 19. 11. 2008, a proto povinnost splnit objektivně nemohl. Obviněný k dané námitce uzavírá, že za daných okolností učinil z titulu své funkce vše potřebné k ověření přiměřenosti cen, co na něm bylo možno spravedlivě požadovat.

8. Další námitka obviněného související s objektivní stránkou žalovaného přečinu spočívá v tom, že nebylo beze všech pochybností prokázáno, že by na majetku ZHKHK vznikla uhrazením ceny za dílo škoda. V této souvislosti dovolatel rozporuje způsob hodnocení revizního znaleckého posudku jako důkazu odvolacím soudem, když jeho postup má být v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/09 (pozn. Nejvyššího soudu – jedná se o nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, uveřejněný pod č. 73 ve sv.

45 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), podle kterého „znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá větší důkazní síly a musí být podroben všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti.“ Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů nevypořádaly s námitkami obviněného proti oběma znaleckým posudkům, které byly v průběhu řízení vznášeny, přičemž projevuje nespokojenost se způsobem, jakým se věcí zabýval odvolací soud, když uvedl, „jaké ještě erudovanější znalecké pracoviště (ústav), by bylo s to určit, pro potřeby stanovení minimální výše způsobené škody, tento nezbytný znak skutkové podstaty“ (str.

8 rozsudku odvolacího soudu), což dovolatel chápe tak, že důkaz znaleckým posudkem ústavu povýšil nad ostatní důkazy, jako důkaz neomylný. Z toho důvodu dovolatel opakuje i ve svém mimořádném opravném prostředku argumenty ze svého odvolání, které svědčí o „právní nekorektnosti a věcné nesprávnosti“ posudku ústavu. Jedná se o nesprávné použití údajů pro stanovení obvyklých cen zdravotnických přístrojů, kdy znalci použili údaje o cenách po rozhodném datu (den podpisu smlouvy o dílo), a nerespektovali tak aktuální podmínky trhu k tomuto datu, čímž mělo podle dovolatele dojít k chybnému stanovení cen obvyklých u přístroje Planmed Nuance Excel, kde znalci vycházeli z ceny pořizovací, a přístroje Kodak, kde znalci odečetli poskytnuté objemové slevy, přičemž poukazuje na sdělení společnosti Promedica Praha Group, a.

s., že jiný kompletátor než společnost PURO-KLIMA by slevu neobdržel (srov. č. l. 4799 spisu). Dovolatel je přesvědčen, že znalci ústavu provedli určení obvyklé ceny v rozporu se zadáním, došlo k výraznému zkreslení obvyklé ceny za dílo v neprospěch obviněného, a poukazuje na důležitost toho, aby znalci, dodrželi rozhodné datum ocenění, když jenom k tomuto datu může být soudem posuzován vznik škody a zavinění. Dále dovolatel poukazuje na tu skutečnost, že znalci ústavu i Ing. Kerepecký připustili existenci rozpětí obvyklých cen v akceptovatelných mezích, který byl v případě znaleckého posudku ústavu nepřípustně deformován, když pro výpočet byla použita pouze jiná marže, ale ceny přístrojů zůstaly stejné.

Dovolatel rovněž konstatuje, že když se do výběrového řízení přihlásil jediný účastník, který byl schopen dílo dodat za určitou cenu, pak nebyl opatřen jediný důkaz o tom, že by bylo možno zakázku pořídit za cenu stanovenou znaleckými posudky, tedy reálně laciněji. Dále dovolatel rozporuje konstatování nalézacího soudu, že cena za dílo byla stanovena jako celek, když z výslechu Ing.

Kerepeckého vyplývá, že oceňoval pouze zboží a že postupoval podle zadání v opatření o přibrání znalce, které je vymezeno jednoznačně jako určení obvyklé ceny „u zboží podle smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008“, neoceňoval tak další náklady nutné k ocenění díla jako investičního celku, které podle znaleckého ústavu činí až 11,4 % z ceny přístrojů. V této souvislosti rozporuje dovolatel i závěry revizního znaleckého posudku a znalců, kteří jej zpracovávali, ohledně toho, že znalec Ing. Kerepecký započítal doprovodné služby dvakrát, čímž měli „poupravit“ jeho znalecký posudek, čímž měli ignorovat jeho vyjádření, že na svých závěrech trvá, aniž měl Ing.

Kerepecký možnost být s tímto tvrzením konfrontován. Obviněný tuto svou námitku v dovolání uzavírá shrnutím, že ani z jednoho ze znaleckých posudků není bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že došlo k předražení zakázky, a tudíž ke vzniku škody z hlediska trestněprávní odpovědnosti, přičemž se soudy věcnou správností posudků nijak nezabývaly a závěry revizního posudku převzaly bez dalšího ke stanovení výše škody.

9. Dovolatel k objektivní stránce žalovaného přečinu dále upozorňuje, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jím předloženým důkazem, a to se Souhrnnou zprávou ze dne 19. 11. 2011 zpracovanou KPMG pro potřeby Ministerstva zdravotnictví ČR (dále jen „audit“), když audit provedl podrobnou analýzu realizace zakázek zdravotnické techniky v letech 2008 a 2009 a relevantním způsobem vypovídá o stavu trhu se zdravotnickou technikou v období, ve kterém byla realizována zakázka ZHKHK. Předně dovolatel poukazuje na tu skutečnost, že znalci, a následně i soudy, které převzaly jejich závěry za své, nebyli schopni vyrovnat se s argumenty obsaženými v auditu, konkrétně s konstatováním, že „vlivem výše uvedených tržních vlivů může být navýšení ceny o minimálně 10 % (dolní mez) až 19 % (horní mez) nad cenu, kterou odborníci považují za obvyklou, tolerováno a nepředstavuje selhání procesů MZd či managementu příjemců“ (srov. str.

22, 24 auditu). Podle dovolatele bylo pominuto, že v auditu nešlo o stanovení obvyklých cen, ale o vymezení ceny v místě a čase přiměřené, tedy takové, která nepředstavuje selhání managementu, logicky i z hlediska trestněprávního. V této souvislosti dovolatel konstatuje, že se soudy nevypořádaly se zásadní otázkou z hlediska posouzení viny a společenské škodlivosti, zda cena ze smlouvy o dílo 117,9 mil. Kč je cena ještě akceptovatelná trhem, tedy přiměřená okolnostem trhu v dané době, nebo její uhrazení již představuje nikoliv prospěšný, ale škodlivý následek.

10. Další námitkou, kterou obviněný uplatňuje v souvislosti s objektivní stránkou žalovaného trestného činu, je přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem škodního následku, když k tomu vytýká odvolacímu soudu jeho závěr, že potenciální trestní odpovědnost obviněného byla založena okamžikem podpisu smlouvy, bez ohledu na to, kdy k finančnímu plnění došlo. Dovolatel konstatuje, že smlouva o dílo byla od počátku zrušena a nahrazena novým závazkem, tedy novým právním titulem, na základě kterého pak bylo plněno.

Bylo přitom plněno v jiné výši a nikoliv z pokynu obviněného. Ke zmenšení majetku ZHKHK, tedy vzniku škodního následku, nedošlo v důsledku podpisu smlouvy o dílo, tedy v důsledku jednání obviněného. Svou argumentaci podporuje opětovně odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod SR 6/2004, č. 95, str. 239 (pozn. jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 739/2003), který byl odvolacím soudem označen za neaplikovatelný na daný případ, z něhož vyplývá, že samotným uzavřením smlouvy ještě není dokonán trestný čin, neboť tím ještě nevznikl zákonem přepokládaný následek v podobě kvalifikované škody, který nastane teprve vlastním plněním na podkladě takové smlouvy.

Z uvedeného má vyplývat, že obviněný následek způsobit nemohl. Dovolatel rovněž poukazuje na skutečnost, že při uzavírání dohody o narovnání nedošlo ke zpochybnění cen z hlediska předražení zakázky a že tvrzení nalézacího soudu o tom, „že po nástupu nového vedení zdravotnického holdingu vznikly pochybnosti o přiměřenosti ceny“ (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu), není v souladu s provedenými důkazy, např. s posudkem Š. (srov. č. l. 4296 – 4298 spisu).

11. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž rozporuje závěry soudů nižších stupňů týkající se subjektivní stránky žalovaného trestného činu, zejména uvádí, že se odvolací soud nedůvodně odchýlil od svého vlastního právního názoru ohledně subjektivní stránky, když ve svém zrušovacím usnesení uvedl, že „zůstává – a patrně zůstane neobjasněna v rovině naprosté nepochybnosti otázka subjektivní stránky jednání [obviněného]“ (srov. str. 6 zrušujícího usnesení odvolacího soudu). K tomu dovolatel poznamenává, že je zřejmé, že po provedeném doplněném dokazování subjektivní stránka nadále neobjasněna zůstala, neboť nebyl proveden jediný další důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit zavinění obviněného. Dovolatel poznamenává, že popis skutku v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně je fakticky shodný z hlediska popisu jednání obviněného s obžalobou, která však byla podána pro úmyslný trestný čin. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že z odůvodnění jeho rozsudku není patrno, na základě jakých důkazů a skutkových zjištění dospěl k závěru, že škoda byla způsobena porušením důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku z hrubé nedbalosti ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zákoníku, v tomto smyslu je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť ve výroku o vině i v odůvodnění absentuje popis subjektivní stránky. Obviněný dále poukazuje na to, že je nedostatečné dojít k závěru, že jednání obviněného dosahuje již „bezohlednosti“, pouze s odkazem na vzdělání obviněného, skutečnost, že byl statutárním orgánem, jednal v časové tísni, bez rozmyslu a podstatných informací při nevyžádání souhlasu dozorčí rady, že uzavřel nestandardní smlouvu v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, jak činí odvolací soud. Podle dovolatele zde absentuje uvedení, jakým způsobem měl obviněný postupovat, aby potřebnou míru opatrnosti dodržel, a uvedení toho, podle čeho odvolací soud usoudil, že obviněný porušil důležitou povinnost, za kterou podle dovolatele nelze nepochybně považovat neopatření předchozího souhlasu dozorčí rady.

12. Obviněný ještě namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, odvolací soud se podle něj touto otázkou nezabýval dostatečně, když pouze odkázal na výši škody, přitom však nezdůvodnil, proč není dostatečné uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Podle přesvědčení obviněného nemůže být soudem zdůrazňovaná výše škody sama o sobě rozhodným hlediskem společenské škodlivosti, když údajné předražení zakázky stanovené znaleckým posudkem ústavu činí 16 % z celkové ceny zakázky a naprosto koresponduje s odchylkami zjištěnými auditem v případě obdobných zakázek v dané době. Přitom soud nepřihlédl k tomu, že trestní stíhání bylo zahájeno na hranici promlčení a že od jednání obviněného do rozhodnutí odvolacího soudu uplynulo téměř 8 let. Navíc obviněný opakovaně poukazuje na to, že pokud soud považuje za stěžejní porušení povinnosti obviněným neopatření souhlasu dozorčí rady, není od 1. 1. 2012 zákonnými předpisy takový souhlas vyžadován.

13. Dovolatel také namítá nekorektní a zjevně účelový postup orgánů přípravného řízení, na který obhajoba opakovaně upozorňovala v závěrečných řečech. Dovolatel uzavírá, že je přesvědčen, že obžaloba, která byla podána pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, byla podána pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zejména když konstrukce škody je naprosto odlišná.

14. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného R. V. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., k námitkám dovolatele uvedl v podání ze dne 27. 3. 2017 následující. Úvodem svého vyjádření konstatuje, že podané dovolání je do značné míry opakováním námitek, které obviněný uplatnil již ve svém odvolání a se kterými se z podstatné části vypořádal odvolací soud. K dovolací argumentaci obviněného je nutné především uvést, že v návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., který uplatnil obviněný, se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce citovaného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Dodává, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že citovanému dovolacímu důvodu tak neodpovídají námitky obviněného R.

V., jimiž zpochybnil dodržení totožnosti skutku, správnost použití ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a postup orgánů činných v přípravném řízení, neboť jak vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2011, č. j. KRPH-OKFK-145-63/TČ-2011-200235, z obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 1 ZT 455/2011, a z odsuzujících rozsudků soudů obou stupňů, totožnost skutku byla zachována nejen z hlediska jednání, ale i následku.

Podstata skutku spočívala v nedodržení povinnosti obviněného vyžádat si souhlas dozorčí rady ke sjednání smlouvy o dílo za dodání zdravotnické techniky a souvisejících služeb, přičemž poškozená akciová společnost, za kterou v době spáchání skutku jednal obviněný R. V., vynaložila ze svého majetku více, než kolik činila cena těchto věcí obvyklá v místě a čase.

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž s odkazem na nesprávnost závěrů znaleckého posudku Ing. Lubomíra Kerepeckého a ústavního znaleckého posudku zpochybnil existenci škody velkého rozsahu ve smyslu § 221 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tyto námitky totiž obviněný založil na nesouhlasu s hodnocením označených důkazů a částečně i vlastní interpretaci některých rozhodných skutkových okolností.

Pro řádné posouzení výše škody podle něj byly v této trestní věci opatřeny dostatečné podklady a soudy nižších stupňů se vypořádaly s obvyklou cenou díla v daném místě a čase. K vyřešení zmíněné otázky si soud prvního stupně opatřil ústavní znalecký posudek z oboru ekonomika. Na základě těchto znaleckých posudků soudy zjistily, že cena obvyklá v místě a čase se pohybovala v rozmezí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč. Výši škody způsobené trestným činem obviněného soudy činné dříve v této věci stanovily jako rozdíl mezi cenou díla v částce 117 975 438 Kč, kterou obviněný sjednal ve smlouvě o dílo, a nejvyšší obvyklou cenou díla v místě a čase v částce 101 473 000 Kč. Výsledkem je zde škoda v podobě ušlého zisku ve výši 16 502 438 Kč.

17. K ostatním námitkám obviněného R. V. státní zástupce konstatuje, že sice formálně naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nepovažuje je za důvodné. Jde přitom zejména o jeho námitky proti posouzení zavinění a porušení důležité povinnosti u přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným odvolacím soudem. K námitce dovolatele o zřejmé bezohlednosti svědčící pro jeho jednání ve formě hrubé nedbalosti státní zástupce konstatuje, že z rozhodných skutkových okolností vtělených do tzv. skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že obviněný R.

V. si nedostatečně ověřil přiměřenost ceny díla, jehož obvyklá cena byla nejméně o 16 502 438 Kč nižší než cena sjednaná ve smlouvě o dílo. Jak je z těchto rozhodných skutkových zjištění rovněž zřejmé, obviněný postupoval v rozporu s tehdy účinným ustanovením § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, pakliže si neopatřil souhlas dozorčí rady k uzavření označené smlouvy. Tento souhlas byl totiž v konkrétní věci nezbytný z toho důvodu, že hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v průběhu jednoho účetního období přesáhla jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky poškozené právnické osoby za rok 2007.

Odvolací soud shledal v popsaném postupu porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona, s těmito závěry se v obecné rovině státní zástupce ztotožnil, neboť odvolací soud vycházel z toho, že v době spáchání citovaného přečinu existovala shora zmiňovaná povinnost vyžádat si souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy, přičemž měla současně charakter důležité povinnosti, neboť právě rozhodnutí dotyčného orgánu akciové společnosti mohlo zabránit vzniku protiprávního následku (resp. účinku) v podobě škody velkého rozsahu na jejím majetku.

Přitom dozorčí rada akciové společnosti dohlížela ve smyslu § 197 odst. 1 obchodního zákoníku na výkon působnosti představenstva a uskutečňování podnikatelské činnosti společnosti (ostatně obdobnou pravomoc má dozorčí rada též podle § 446 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014). Význam citovaného ustanovení není podle státního zástupce možné zlehčovat způsobem, který obviněný naznačil ve svém dovolání. Účelem tohoto ustanovení bylo ochránit majetek akciové společnosti před svévolnými zásahy představenstva, které by mohly společnost poškodit.

Jednotliví členové představenstva jsou totiž toliko správci majetku akciové společnosti, o který musí pečovat jako řádní hospodáři. V této souvislosti tak nelze akceptovat ani tvrzení obviněného o přerušení příčinné souvislosti, neboť jeho jednání bylo dostatečně významnou příčinnou vzniku protiprávního následku (resp. účinku). Právě neopatření si souhlasu dozorčí rady k uzavření předmětné smlouvy o dílo, ačkoli to v době spáchání citovaného přečinu vyžadoval zákon, a následné sjednání tohoto závazku za cenu, která nebyla v místě a čase obvyklá, byly v trestní věci obviněného R.

V.

dostatečně významnými příčinami vzniku škody velkého rozsahu na majetku poškozené akciové společnosti. Jinými slovy vyjádřeno, k tomuto následku by nedošlo, pokud by obviněný nepostupoval způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy zejména pokud by ve smlouvě o dílo nesjednal cenu, která v řádech několika miliónů korun neodpovídala obvyklé ceně v místě a čase. Na existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obviněného a vznikem škody na majetku poškozené akciové společnosti nemá žádný vliv ani skutečnost, že po dokonání posuzovaného přečinu došlo jinou osobou k podepsání dohody o narovnání. To je totiž okolnost, která se do vlastního průběhu skutkového děje žádným způsobem nepromítla.

18. Za důvodné nepovažuje státní zástupce rovněž námitky obviněného, jimiž v souvislosti s posouzením škody velkého rozsahu soudům nižších stupňů vytýkal, že si neujasnily rozdíl mezi cenou přiměřenou a obvyklou. Z hlediska vzniku trestní odpovědnosti za trestné činy, jejichž znakem je způsobení škody na cizím majetku (tedy i za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku), jsou podstatná jednak hlediska obsažená v ustanovení § 137 tr. zákoníku, jimiž se určuje výše škody, jednak hranice výše jednotlivých škod, které obsahuje ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku. Lze konstatovat, že dospěje-li orgán činný v trestním řízení k závěru, že určitá věc nebo služba odpovídá obvyklé ceně, pak to současně vypovídá o tom, že cena této věci či služby je přiměřená. Přiměřenost ceny je však rovněž třeba posuzovat i z toho hlediska, zda kupující k jejímu zaplacení použije vlastní peněžní prostředky, anebo prostředky z cizího (např. svěřeného, spravovaného či opatrovaného) majetku. Tyto skutečnosti zohlednily i soudy činné dříve ve věci, neboť v popisu skutku zřetelně odlišily cenu obvyklou, která měla význam z hlediska určení výše škody na majetku poškozené akciové společnosti, a přiměřenost ceny, kterou vztáhly k otázce nedbalostního zavinění obviněného R. V.

19. Pokud jde o posouzení společenské škodlivosti činu obviněného R. V., považuje státní zástupce závěry odvolacího soudu za správné a odpovídající zákonu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, přitom ve věci obviněného R. V. nebyly v průběhu dosavadního trestního řízení zjištěny takové okolnosti, které by vylučovaly použití prostředků trestního práva proti němu. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je zde významné, že v celkovém souhrnu vedlo jeho jednání k negativním důsledkům v majetkové sféře poškozené obchodní společnosti, proto je v posuzované věci odůvodněn závěr o nutnosti použití prostředků trestního práva proti obviněnému. Pro závěr, že by čin spáchaný obviněným R. V. nedosáhl potřebné společenské škodlivosti, tedy že by neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neshledává státní zástupce v projednávané věci podklady.

20. K námitce obviněného, kterou zpochybnil nesprávné použití ustanovení o časové působnosti trestních zákonů ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku a § 16 odst. 1 tr. zákona, když odvolací soud dovodil porušení důležité povinnosti, která v době jeho rozhodování již neexistovala, lze podle státního zástupce přisvědčit jen částečně. Státní zástupce odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1994 Sb. rozh. tr., pozn. Nejvyššího soudu – jedná se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.

2. 1994, sp. zn. Tzn 21/93), podle které „...ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona (nyní § 2 odst. 1 trestního zákoníku) o časové působnosti trestních zákonů se vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon v blanketní normě ...“ Státní zástupce pak hodnotí, že skutková podstata přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku má blanketní dispozici, a tak je nutné přihlédnout k tomu, že v době rozhodování odvolacího soudu o vině a trestu obviněného nebylo již účinné ustanovení § 193 odst. 2 obchodního zákoníku.

Současně však rozhodná skutková zjištění odůvodňují podle státního zástupce závěr, že obviněný postupoval způsobem, který je v hrubém rozporu se zákonnou povinností statutárního orgánu jednat při správě cizího majetku s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. od 1. 1. 2014 podle § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 460/2016 Sb., a § 51 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů.

Způsob jednání obviněného popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku jednoznačně svědčí o tom, že porušil i důležitou povinnost uloženou mu podle zákona spočívající právě v povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, proto podle státního zástupce rozsudek odvolacího soudu není zatížen vadou, kterou mu v dovolání vytkl obviněný a která měla spočívat v údajně nesprávném postupu tohoto soudu v otázce časové působnosti trestního zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku, když obsah povinnosti pečovat o cizí majetek s péčí řádného hospodáře, kterou lze v této věci považovat za důležitou, zůstal změnou právní úpravy nedotčen, takže odvolací soud důvodně nepřikročil k posouzení otázky časové působnosti trestních zákonů též ve vztahu k zákonům upravujícím tuto povinnost.

Státní zástupce uzavírá, že i navzdory dílčímu pochybení odvolacího soudu, který v popisu skutku ve výroku o vině odkázal na již neexistující důležitou zákonnou povinnost, zahrnuje tento výrok též takové okolnosti, z nichž vyplývá porušení jiné důležité povinnosti spočívající v péči řádného hospodáře.

21. Státní zástupce shrnul, že podstatou námitek předložených obviněným je jednak zpochybnění učiněných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, což nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod. Současně obviněný uplatnil i takové námitky, které formálně odpovídají citovanému dovolacímu důvodu, ale nejsou důvodné. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

22. Obviněný R. V., kterému bylo prostřednictvím jeho obhájce JUDr. Josefa Oubrechta zasláno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, se k tomuto podání vyjádřil podáním ze dne 13. 12. 2017 v tom smyslu, že státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v obecné rovině zejména ztotožňuje s názorem odvolacího soudu a dospívá k názoru, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním není zatížen vadami, které vytýká v dovolání obviněný, aniž by však odkázal na konkrétní důkazy, které vyvrátily nebo alespoň zpochybnily závěry a tvrzení obviněného uvedené v dovolání. Konkrétně ve svém vyjádření dovolatel poukazuje na názor státního zástupce týkající se povinnosti obviněného podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, když na str. 7 vyjádření k dovolání konstatuje, že obviněný postupoval v rozporu s tímto ustanovením, když si neopatřil souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy o dílo. Dovolatel poukazuje na to, že na str. 9 vyjádření státní zástupce v souladu s názorem dovolatele uvádí, že „skutková podstata přečinu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku má blanketní dispozici, a je nutné vzít v úvahu to, že v době rozhodování odvolacího soudu o vině a trestu obviněného nebylo již účinné ust. § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, jehož nedodržení považoval odvolací soud za porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona ve smyslu citovaného přečinu.“ Dovolatel k tomu uvádí, že státní zástupce tedy potvrzuje, že obdobná povinnost není pro statutární orgán v nyní účinném zákoně o obchodních korporacích zakotvena. Dále zdůrazňuje konstatování ze str. 10 vyjádření státního zástupce, podle kterého způsob jednání obviněného popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku tak jednoznačně svědčí o tom, že porušil i důležitou povinnost podle zákona spočívající právě v povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře a následně uzavírá, že „i navzdory dílčímu pochybení odvolacího soudu, který v popisu skutku ve výroku o vině odkázal na již neexistující důležitou povinnost, zahrnuje tento výrok též takové okolnosti, z nichž vyplývá porušení důležité povinnosti spočívající v péči řádného hospodáře“, přitom se obviněný podivuje nad označením pochybení jako „dílčího“, když toto údajné porušení důležité povinnosti ze strany obviněného je „nosným“ argumentem soudů obou stupňů pro rozhodnutí o vině. Tato tvrzení státního zástupce shledává obviněný v rozporu s obsahem odsuzujícího výroku, který kromě zmíněné povinnosti neobsahuje žádnou konkrétní povinnost, resp. okolnost, ze které by bylo možné dovodit, že obviněný nepostupoval s péčí řádného hospodáře, krom obecného tvrzení, že „nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“. Dovolatel uzavírá, že takový výrok rozsudku je podle něj neurčitý, nesrozumitelný a nepřesvědčivý. Ve svém vyjádření zároveň souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného R. V. podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i v řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

24. Obviněný R. V. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to

přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 pod sp. zn. III ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného R. V., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž se zaměřil zejména na obviněným tvrzenou absenci subjektivní stránky a jeho výhrady k posouzení objektivní stránky. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

IV. Důvodnost dovolání

25. Obviněný R. V. byl rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným spácháním přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 24. 10. 2008 v H. K., aniž by si předem opatřil souhlas dozorčí rady, podepsal jako předseda představenstva ZHKHK smlouvu o dílo v celkové hodnotě 117 975 438 Kč se společností PURO-KLIMA, kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, přičemž souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývá ze stanov ZHKHK a je obligatorně vyžadovaný podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, když po podpisu smlouvy o dílo tak ZHKHK nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč, jehož maximální cena obvyklá na trhu v dané době činila v rozpětí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč, a zároveň mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, přičemž s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla, čímž způsobil zdravotnickému holdingu škodu minimálně ve výši 16 502 438 Kč.

A. K námitce totožnosti skutku

26. Dovolatel opakovaně (shodně jako v odvolání založeném na č. l. 4865 – 4876 spisu i předcházejícím řízení) uplatňuje námitku totožnosti skutku, s tím, že důkazy k tomu byly fakticky prováděny až při hlavním líčení, když v přípravném řízení bylo objasňováno toliko financování zakázky, a nikoli její předražení. Na své námitce obviněný trvá, byť výslovně v dovolání uvádí, že k ní soudy nižších stupňů zaujaly shodné stanovisko (srov. č. l. 4940 spisu). Nejvyšší soud se přesto v prvé řadě zabýval touto námitkou dovolatele.

27. Nalézací soud k této námitce obhajoby uvádí následující. Tuto námitku o nezachování totožnosti skutku mezi výrokem usnesení o zahájení trestního stíhání a petitem obžaloby, podané k Okresnímu soudu v Hradci Králové, kdy obhajoba namítá, že obviněný je projednáván pro jiný skutek, než pro který bylo trestní stíhání zahájeno, řešil nalézací soud přednostně. Konkrétně k námitce nalézací soud uvádí, že „ve smyslu § 220 odst. 1, odst. 2 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a ve svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení a opírat se o důkazy, které strany předložily a u hlavního líčení provedly, případně které soud sám doplnil.

Usnesení ÚOKFK SKPV, expozitura Hradec Králové ze dne 13. 10. 2011, č. j. OKFK-145-63/TČ-2011200235, bylo zahájeno trestní stíhání proti R. V. původně pro skutek spočívající v tom, že v postavení statutárního orgánu – předsedy a člena představenstva akciové společnosti ZHKHK podepsal smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA (…), kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, a to aniž by k tomu měl souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývající ze stanov zdravotnického holdingu, obligatorně vyžadovaný podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, ačkoliv po podpisu smlouvy o dílo tak zdravotnický holding nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč a jemu byla známa výroční zpráva zdravotnického holdingu za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 byl ve výši 129 180 000 Kč, a přestože věděl, že zdravotnický holding nemá k dispozici prostředky na úhradu plnění vyplývajícího z této smlouvy, následně musely být z prostředků Královéhradeckého kraje vyplaceny finanční prostředky na úhradu I.

etapy digitalizace nemocnic ve výši 117 975 438 Kč, které Královéhradecký kraj požaduje zpět, čímž zdravotnickému holdingu byla způsobena škoda nejméně ve výši 67 975 435 Kč, v němž policejním orgánem byl spatřován trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Dále nalézací soud hodnotil, zda je zachována totožnost skutku u obviněného ve smyslu § 120 tr. ř., a uvedl, že ve smyslu obžalovací zásady smí soud v hlavním líčení rozhodnout jen o skutku, pro který je obžalovaný stíhán a ohledně kterého bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1, odst. 5 tr.

ř. a následně podána i obžaloba. Z usnesení PČR bylo zjištěno, že R. V. byl policejním orgánem stíhán za skutek, kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva akciové společnosti uzavřel smlouvu o dílo v hodnotě 117 975 438 Kč, ačkoliv věděl, že KHK na takovou akci nemá dostatečné finanční krytí, a způsobil svým jednáním zdravotnickému holdingu škodu. Nalézací soud dále uvádí, že vzhledem k tomu, že se v průběhu dokazování nepodařilo prokázat, že by pro uzavření smlouvy bylo nedostatečné finanční krytí, ale bylo dostatečně prokázáno, že obviněný jako statutární orgán porušil povinnost uloženou mu zákonem, v důsledku čehož způsobil škodu, proto státní zástupce v H.

K.

podal obžalobu ve znění uvedeném ve výroku rozsudku nalézacího soudu (blíže srov. bod 1. tohoto usnesení). Nalézací soud dále konstatuje, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována totožnost jednání pachatele, spočívající v jeho účasti na určité události popsané v žalobním návrhu, nebo totožnost následku, kterým došlo k porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, případně je-li zachována totožnost jednání i následku současně. Nalézací soud vyhodnotil, že jednání obviněného je shodně popsáno jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě, ačkoli následek jednání obviněného je odlišný, totožnost jednání však byla zachována, z čehož nalézací soud dovozuje, že i totožnost skutku byla zachována (blíže srov. str. 3, 4 rozsudku nalézacího soudu).

28. Odvolací soud k námitce týkající se totožnosti skutku na str. 6 usnesení pouze konstatuje, že dále nepovažuje za nutné se jí zabývat s odůvodněním, že se jí dostatečně věnoval prvostupňový soud v odůvodnění svého rozsudku stejně jako odvolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (usnesení ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 To 376/2015-4676), v němž odvolací soud odkazuje na první rozsudek nalézacího soudu, podle kterého totožnost skutku zachována byla, k čemuž konkretizuje, že usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 13.

10. 2011, č. j. OKFK-145-63/TČ-2011200235, bylo zahájeno trestní stíhání proti R. V. původně pro skutek spočívající zjednodušeně v tom, že uzavřel onu smlouvu o dílo přesto, že věděl, že ZHKHK nemá na úhradu plnění ze smlouvy prostředky, v čemž policejní orgán spatřoval trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Vzhledem k tomu, že se v průběhu dokazování nepodařilo prokázat, že by pro uzavření smlouvy bylo nedostatečné finanční krytí, ale bylo dostatečně prokázáno, že jako statutární orgán porušil povinnost uloženou mu zákonem a způsobil tak v důsledku takového jednání škodu, byla státním zástupcem podána obžaloba ve znění jednání popsaného ve zprošťujícím výroku.

Nalézací soud má za to, že jednání obviněného je shodně popsáno jak v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, tak i v obžalobě, ačkoliv následek jednání obžalovaného je odlišný, soud má za to, že byla zachována totožnost jednání a tím i zachována totožnost skutku (v podrobnostech srov. str. 3 a 4 zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu).

29. Nejvyšší soud k otázce zachování totožnosti skutku předně připomíná, že soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán (srov. § 220 odst. 1, odst. 3 tr. ř.). Povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, je pak důsledkem uplatnění obžalovací zásady (srov. § 2 odst. 8 tr. ř.). Zároveň je tím formulován požadavek zachovat totožnost skutku, protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a o stejném obžalovaném, jak je uvedeno v obžalobě.

Skutek musí být přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby. Z hlediska zachování totožnosti skutku však může soud rozhodnout o žalovaném skutku jen za předpokladu, že je zároveň zachovaná totožnost mezi skutkem uvedeným v žalobním návrhu a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1, odst. 5 tr. ř.

V obecné rovině se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v dohodě o vině a trestu, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Skutkem je tedy souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál a usn. ÚS ČR). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením. Podstata skutku z hlediska § 220 odst. 1 tr. ř. spočívá v účasti obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.

5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál a usn. ÚS ČR). Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu, resp. usnesení o zahájení trestního stíhání, a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Pochybnosti o zachování totožnosti skutku rovněž nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku.

Spočívá-li však změna právní kvalifikace v takových skutkových změnách, při kterých se již mění i podstata skutku, totožnost skutku nebude zachována.

Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.

2. 1962, sp. zn. 2 Tz 13/62, uveřejněné pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1963, sp. zn. 6 Tz 21/63, uveřejněné pod č. 19/1964 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1971, sp. zn. 6 Tz 33/71 v odůvodnění, uveřejněné pod č. 9/1972 Sb. rozh. tr.; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1973, sp. zn. 2 Tzf 2/73, uveřejněné pod č. 64/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 1980, sp. zn. 6 Tz 40/80, uveřejněné pod č. 24/1981 Sb. rozh.

tr. či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 21 ve sv. 27 Sb. nál a usn. ÚS ČR). Mimo jiné bude totožnost skutku zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v předchozích případech alespoň částečně shodné, musí být shoda ovšem v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.

2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě (usnesení o zahájení trestního stíhání), které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku.

Nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím, který vyšel najevo v dalším řízení, může udržovat totožnost skutku totožnost jednání. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jeho jednání v obžalobě (blíže srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2719 – 2724).

30. Obviněný námitku o totožnosti skutku uplatňuje již opakovaně, poprvé tak učinil ve svém vyjádření k obžalobě Okresního státního zástupce v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2013 na č. l. 4171 spisu, kde namítá, že není zachována totožnost skutku, pro který bylo policejním orgánem dne 13. 10. 2011 zahájeno trestní stíhání, když z usnesení je sice patrno, že obviněný podepsal smlouvu o dílo bez souhlasu dozorčí rady, ale vznik škody je konstruován odlišně od obžaloby, která je založena na předražení zakázky. Soudy nižších stupňů přitom dospěly k závěru, že totožnost skutku je zachována, neboť jednání obviněného bylo v předmětných úkonech popsáno shodně (srov. body 27. a 28. tohoto usnesení).

31. Nejvyšší soud přezkoumal skutkové věty obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2011, č. j. OKFK-145-63/TČ-2011-200235 (č. l. 3 – 5 spisu), a v obžalobě ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 1 ZT 455/2011 (č. l. 4148 – 4157 p. v. spisu), a porovnal je se skutkovými větami ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Z usnesení ÚOKFK SKPV expozitury Hradec Králové o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 10. 2011, č. j. OKFK-145-63/TČ-2011-200235, vyplývá, že proti obviněnému R. V.

bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správně cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona pro jednání zjednodušeně spočívající v tom, že obviněný v postavení statutárního orgánu – předsedy a člena představenstva akciové společnosti ZHKHK podepsal dne 24. 10. 2008 smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA v celkové hodnotě 117 975 438 Kč, aniž by k tomu měl souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývající ze stanov zdravotnického holdingu, obligatorně vyžadovaný podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, ačkoliv po podpisu smlouvy o dílo tak zdravotnický holding nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč a jemu byla známa výroční zpráva zdravotnického holdingu za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 byl ve výši 129 180 000 Kč, a přestože věděl, že zdravotnický holding nemá k dispozici prostředky na úhradu plnění vyplývajícího z této smlouvy, následně tak musely být z prostředků Královéhradeckého kraje vyplaceny finanční prostředky na úhradu I.

etapy digitalizace nemocnic ve výši 117 975 438 Kč, které Královéhradecký kraj požaduje zpět, čímž zdravotnickému holdingu byla způsobena škoda nejméně ve výši 67 975 435 Kč (srov. č. l. 3 – 5 spisu). Tuto skutečnost nalézací soud ve svém rozsudku správně připomíná (srov. bod 27. tohoto usnesení). Jednání obviněného v obžalobě je popsáno tak, že dne 24. 10. 2008 v H. K. podepsal jako předseda představenstva ZHKHK smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA na „Rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic ZHKHK“ v celkové hodnotě 117 975 438 Kč, kterážto vzešla jako vítěz výběrového řízení jednacího bez uveřejnění o jediném účastníkovi, a to aniž by k tomu měl souhlas dozorčí rady akciové společnosti vyplývající ze stanov ZHKHK, obligatorně vyžadovaný podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, když po podpisu smlouvy o dílo tak ZHKHK nabyl majetek v hodnotě 117 975 438 Kč, jehož maximální cena obvyklá na trhu byla v dané době 105 004 943 Kč a zároveň mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, přičemž s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky a za situace, kdy neexistovalo žádné odborné vyjádření a jiné relevantní podklady pro ověření přiměřenosti ceny dodávky, by tento souhlas dozorčí rady nezískal, čímž způsobil ZHKHK škodu minimálně ve výši 12 970 495 Kč (srov. obžalobu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 24.

5. 2013, sp. zn. 1 ZT 455/2011 založenou na č. l. 4148 – 4157 p. v. spisu).

Takto popsané jednání nalézací soud v podstatě převzal do výroku svého rozsudku (s výjimkou stanovení ceny obvyklé, která byla stanovena v rozpětí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč – srov. str. 1 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud dále skutkovou větu rozšířil o jednání spočívající v tom, že „s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“. Uvedené převzal do svého odsuzujícího rozsudku i odvolací soud.

32. Nejvyšší soud zhodnotil, jakým způsobem bylo žalované jednání konkrétně vymezeno v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak v obžalobě, resp. v následujících rozsudcích soudů. Rozdíl spočívá v tom, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je uvedeno, že obviněný měl vědět, že na ZHKHK nemá dostatečné finanční krytí na uhrazení závazku ze smlouvy o dílo, v obžalobě je mu pak kladeno za vinu, že smlouvu o dílo uzavřel na částku, která převyšovala obvyklou cenu na trhu. Pokud jde o popis skutku v obžalobě a v rozsudku odvolacího soudu, liší se pouze v uvedených drobnostech, přičemž se však nejedná o podstatné skutečnosti popisu jednání, resp. podstatné změny okolností skutku.

Nejvyšší soud nicméně v této souvislosti připomíná, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 644/2017). Nejvyšší soud dále připomíná, že škoda byla v usnesení o zahájení trestního stíhání stanovena ve výši 67 975 435 Kč, následně byla v obžalobě (a tedy i ve zprošťujícím rozsudku nalézacího soudu) vymezena ve výši 12 970 495 Kč, přičemž v dalším průběhu trestního řízení (po zrušujícím usnesení odvolacího soudu) se výše škody ustálila na částce 16 502 438 Kč. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že totožnosti skutku se zpravidla nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (např. když se oproti obžalobě zjistí v hlavním líčení, že škoda způsobená odcizením věcí činí nikoli 5 000?Kč, ale její výše je 50 000?Kč) nebo jiná okolnost, jejíž právní zhodnocení zakládá znak činu přísněji trestného nebo znak dalšího trestného činu spáchaného v jednočinném souběhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6.

3. 1980, sp. zn. 7 Tz 19/80, uveřejněné pod č. 50/1981 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1981, sp. zn. 4 Tz 14/81, uveřejněný pod č. 10/1982 Sb. rozh. tr.). Pro jednání obviněného v právě projednávané věci je podstatné, že jako předseda představenstva zdravotnického holdingu uzavřel dne 24. 10. 2008 výše specifikovanou smlouvu o dílo se společností PURO-KLIMA, aniž si opatřil souhlas dozorčí rady s uzavřením této smlouvy, ač tento souhlas byl obligatorně vyžadován nejen tehdy platným obchodním zákoníkem, ale i stanovami společnosti.

V těchto podstatných skutečnostech se popis jednání obviněného shoduje v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a následně i v rozhodnutích soudů nižších stupňů ve věci samé.

Skutečnost, že obviněný byl odsouzen za jednání, jež mělo podle skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího (i nalézacího) soudu spočívat rovněž v tom, že nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla, je z hlediska zachování totožnosti skutku a jeho následné právní kvalifikace bez významu. Lze tedy uzavřít, že totožnost jednání byla zachována, a proto byla zachována i totožnost skutku. Nejvyšší soudu proto této námitce dovolatele nepřisvědčil.

33. Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou obviněného R. V., že popis skutku v dovolání napadeném rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně je fakticky shodný z hlediska popisu jednání obviněného s obžalobou, která však byla podána pro úmyslný trestný čin. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka úzce souvisí s otázkou zachování totožnosti skutku, neboť kdyby se popis jednání obviněného zásadně lišil v podané obžalobě a následně v rozsudcích soudů nižších stupňů, nebylo by pravděpodobně možné dojít k závěru, že totožnost skutku byla zachována (k tomu blíže srov. výše body 31. a 32. tohoto usnesení). Jak vyplývá z § 220 odst. 3 tr. ř., právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán, tedy zatímco vymezením skutku v žalobním návrhu soud vázán je, jeho právní kvalifikace jako trestného činu v obžalobě pro soud závazná není. Odchylné právní posouzení skutku samo o sobě není v rozporu s obžalovací zásadou. Není přitom rozhodné, zda je důvodem odchylného posouzení chybné právní posouzení skutku v obžalobě nebo až změna vyplývající z výsledků hlavního líčení. Změny v právní kvalifikaci mohou souviset se změnami skutkových zjištění v hlavním líčení oproti obžalobě v rámci zachování totožnosti žalovaného skutku. Soud je totiž povinen vyčerpat celý skutek, zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, a přihlížet přitom i k případným změnám, k nimž došlo v hlavním líčení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/2002, uveřejněné pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odchylná právní kvalifikace však může být jen výsledkem jiného právního názoru soudu i při zcela shodných skutkových okolnostech v obžalobě a v rozsudku. Obdobně lze odkázat na názor Ústavního soudu uvedený v jeho usnesení ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/2002, uveřejněném pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, že skutkem se rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká. V průběhu předmětného trestního řízení došlo ke změně právní kvalifikace z úmyslného trestného činu na čin spáchaný z nedbalosti, nicméně je posuzováno stále stejné jednání obviněného V., a proto nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že popis skutku v jejich rozsudcích odpovídá popisu skutku v obžalobě. Naopak, tato skutečnost je žádoucí, právě z důvodu zachování totožnosti skutku, navíc s přihlédnutím ke skutečnosti, že popis skutku právní hodnocení obsahovat z podstaty věci nemá.

B. Ke skutkovým námitkám dovolatele

34. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že jeho skutková zjištění jsou v zásadním rozporu s provedenými důkazy. Konkrétně jeho námitky směřují k porušení povinnosti opatřit souhlas dozorčí rady před podpisem předmětné smlouvy o dílo (blíže srov. bod 6. tohoto usnesení), dále dovolatel namítá, že nebylo prokázáno, že nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla (blíže srov. bod 7. tohoto usnesení), a rovněž tak, že nebylo beze všech pochybností prokázáno, že uhrazením ceny za dílo vznikla na majetku ZHKHK škoda (blíže srov. bod 8. tohoto usnesení). Dovolatel rovněž soudům nižších stupňů vytýká, že se nijak nevypořádaly s důkazem předloženým obhajobou, a to s auditem (Souhrnná zpráva ze dne 19. 11. 2011 zpracovaná KPMG pro potřeby Ministerstva zdravotnictví ČR).

35. Uvedené námitky dovolatele jsou sice převážně skutkové, ale mají i určitý právní rozměr, a proto se jimi Nejvyšší soud ve stručnosti také zabýval. V prvé řadě je na místě uvést, že se jedná o námitky, které již obviněný uplatňoval v průběhu řízení jak před soudem nalézacím, tak před soudem odvolacím (srov. zejména odvolání obviněného na č. l. 4865 – 4876 spisu). Nejvyšší soud je povinen se z hledisek extrémního nesouladu uvedeného v bodě 24. tohoto usnesení a s přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zabývat uvedenými skutkovými námitkami dovolatele ve vztahu k nedostatečnému ověření přiměřenosti ceny díla a jeho vědomosti o výroční zprávě ZHKHK za rok 2007, byť se nejedná o námitky hmotněprávní povahy. Ač tyto námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně závěry nalézacího i odvolacího soudu přezkoumal z pohledu možného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a na základě nich učiněnými právními závěry, a dospěl k následujícím zjištění.

B.1 K námitce stran „nedostatečného ověření přiměřenosti ceny díla“

36. Obviněný ve svém dovolání dále odvolacímu soudu vytýká, že ve výroku svého rozsudku konstatuje, že obviněný „s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“, aniž podle jeho názoru v odůvodnění uvedl skutečnosti či důkazy, z kterých tento závěr dovodil, čímž je podle dovolatele rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že na str. 7 svého rozsudku uvedl, že obviněný mohl ověřit přiměřenost ceny díla i ve „výrazně dřívějším období“, avšak neuvedl, jakým způsobem tak měl učinit.

V této souvislosti poukazuje na to, že podstatou je, jakým způsobem mohl v říjnu 2008 ověřit přiměřenost ceny, když bylo prokázáno, že neexistovaly žádné ceníky, databáze, porovnatelné dodávky v tak velkém a komplexním rozsahu, když orientačně prověřit ceny bylo možné u konkrétních přístrojů přibližně stejné konfigurace, což obviněný, jak bylo prokázáno u hlavního líčení, učinil, což podporuje odkazem na výpověď svědka L. a doložením internetových uveřejnění zakázek, které porovnával a předložil soudu (srov. č. 4330 – 4332 spisu).

Dovolatel poukazuje na to, že jiné než veřejné zdroje pro ověření cen nebyly v dané době dostupné, že stejným způsobem ověřovalo ceny i nové vedení ZHKHK v roce 2009 před podepsáním dohody o narovnání, přičemž současně existovala specifika trhu se zdravotní technikou, neboť ceny se dojednávaly individuálně. Že byla přiměřenost ceny zakázky obviněným řešena má podle něj vyplývat i z výpovědi svědka M., který uvedl, že „v rámci schvalovací komise jsme přiměřenost zakázky řešili, mluvili jsme o tom a přišla nám přiměřená“.

Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že toto svědectví považuje za „jen izolované vytržení jedné skutečnosti z celkového kontextu hodnocení důkazů“, když nezdůvodnil, v čem je svědectví nevěrohodné a s jakými důkazy je v rozporu. Obviněný k tomu podotýká, že za daných okolností učinil z titulu své funkce vše potřebné k ověření přiměřenosti cen, neboť jen to na něm bylo možno spravedlivě požadovat.

37. Nalézací soud k uvedené problematice po rekapitulaci výpovědí jednotlivých svědků uvádí následující. Svědci M., V., S. vypověděli, že pokud měli nějaké informace o ceně, pak pouze od obviněného R. V., na zasedáních představenstva se o tvorbě ceny nebavili. (…) Tato skutečnost byla prokázána i zápisy ze zasedání představenstva zdravotnického holdingu, kdy o smlouvě o dílo nebylo na zasedáních jednáno. (…) Z výpovědi žádného svědka nebylo prokázáno, že by se zastupitelstvo konkrétně zabývalo přiměřeností ceny za dílo jako celku, svědek L. k tomu uvedl, že on zkoumal přiměřenost pouze co do Nemocnice T., jejímž byl ředitelem. Pokud byl k dispozici posudek k přiměřenosti ceny díla, obviněný s takovým důležitým dokumentem členy zastupitelstva ani dozorčí rady neseznámil, většina svědků nemá o existenci posudku žádné povědomí. Pouze svědek M. vypověděl, že cenu jim sdělil obviněný a v rámci schvalovací komise se řešila její přiměřenost (blíže srov. str. 21, 22 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž dospívá k závěru o „ne zcela zodpovědném až liknavém přístupu obviněného k plnění povinností a přístupu projednání před uzavřením smlouvy o dílo, kdy se dá učinit závěr o tom, že chtěl za každou cenu smlouvu o dílo na projekt digitalizace ve svém volebním období uzavřít“ (srov. str. 22 in fine rozsudku nalézacího soudu).

38. Odvolací soud ve výroku svého odsuzujícího rozsudku skutečně konstatuje, že obviněný „s ohledem na celkový finanční rozsah dodávky nedostatečným způsobem ověřil přiměřenost ceny díla“ (srov. str. 2 rozsudku odvolacího soudu“). V odůvodnění k uvedenému konstatuje, že tuto námitku, kterou uplatnil již v odvolání, uplatnil vůči nalézacímu soudu neprávem, neboť takový postup měl obviněný zvolit již z titulu své vedoucí funkce v ZHKHK (pokud smlouvou o dílo hodlal ZHKHK zavázat v tak výrazném finančním rozsahu), s tím že tak mohlo být i ve výrazně dřívějším období než v tom, které bezprostředně podpisu smlouvy o dílo předcházelo, neboť úvaha o vybavení nemocnic potřebnými diagnostickými přístroji existovala delší dobu, a stěží se může dovolávat toho, že pokud smlouvu o dílo podepsal vedle něho i svědek L., ten trestně stíhán nebyl; je totiž jen věcí státního zástupce, koho se rozhodne prostřednictvím policejního aparátu stíhat, a stavět před nalézací soud. Dovolávat se v tomto směru výpovědi jen jednoho ze svědků, M. (č. l. 4868), představuje jen izolované vytržení jedné skutečnosti z celkového kontextu hodnocení důkazů (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu).

39. Nejvyšší soud k uvedenému poznamenává, že soudy nižších stupňů skutečně výslovně neuvedly, z čeho konkrétně svůj závěr o nedostatečném způsobu ověření přiměřenosti ceny díla dovodily. Soudy dospěly k závěru, že obviněný zavázal zdravotnický holding k nabytí majetku, jehož maximální cena obvyklá na trhu v dané době byla v rozpětí od 99 412 000 Kč do 101 473 000 Kč, za částku 117 975 438 Kč, a zároveň dospěly k závěru, že obviněný tak neučinil úmyslně (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu, kde je uvedeno, že „soud učinil závěr o tom, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by obviněný ve smyslu § 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb. jednal při uzavírání smlouvy o dílo ze dne 24.

10. 2008 v úmyslu způsobit zdravotnickému holdingu škodu“ a srov. str. 9 rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud schvaluje hodnocení jednání obviněného jako nedbalostní, které provedl nalézací soud), přičemž je podle odvolacího soudu nezpochybnitelné, že přiměřenost ceny díla dostatečně neověřil, neboť kdyby se tak stalo, nemohl by přistoupit k uzavření smlouvy o dílo. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na skutečnost, že byť někteří svědci vyslovovali pochybnost o přiměřenosti ceny díla, na základě které ostatně následně došlo k uzavření dohody o narovnání (blíže srov. str.

19 rozsudku nalézacího soudu, kde je uvedeno, že „vznikly pochybnosti o přiměřenosti ceny a o kvalitě uzavřené smlouvy o dílo, v důsledku čehož Královéhradecký kraj a zdravotnický holding začaly vyvíjet snahu o narovnání podmínek smlouvy o dílo“), na druhé straně, jak vyplynulo z provedeného dokazování někteří ze svědků přiměřenost ceny sami ověřovali (k tomu srov. výpověď svědka J. Š. na č. l. 4270 spisu, ve které mimo jiné uvádí, že mu na základě jeho žádosti dodala společnost Philips „cenovou nabídku, jaká platí v jejich firmě“).

Proto nelze v této souvislosti podle Nejvyššího soudu opomíjet skutečnost, že uvedené pochybnosti o přiměřenosti ceny díla vznikly až po uzavření předmětné smlouvy o dílo, a to v době, kdy obviněný V. již nebyl ve funkci předsedy představenstva ZHKHK. Nalézací soud dále na str. 18 odůvodnění rozsudku odkazuje na výpověď svědka M. S., který si sám provedl šetření ohledně cen. Z uvedeného nalézací soud dovozuje, že existovaly postupy, jak nepřiměřenost ceny díla zjistit, a nelze tak podle nalézacího soudu přisvědčit tvrzení obviněného, že učinil vše, co na něm vzhledem k jeho funkci bylo možné spravedlivě požadovat.

Naopak měl vyvinout větší úsilí k ověření přiměřenosti ceny díla, když se chystal zavázat ZHKHK k plnění v tak značném rozsahu. Nalézací soud však rovněž s odkazem na svědeckou výpověď téhož svědka dále uvádí, že s ohledem na právní doporučení bylo prvořadým zájmem zajištění funkčnosti nemocnic. Nejvyšší soud dále upozorňuje, že ve věci nelze ignorovat skutečnost, že předmětná smlouva o dílo byla uzavřena na základě proběhnuvší veřejné zakázky, kdy nabídka společnosti PURO-KLIMA byla vyhodnocena jako nejvhodnější nabídka (byť byla nabídkou jedinou).

K výběru nabídky byla usnesením Rady Královéhradeckého kraje RK/19/833/2008 ze dne 25. 6. 2008 (srov. č.

l. 366 spisu) ustanovena hodnotící komise ve složení J. M., J. V., M. Š., P. T., R. V. a M. L. Nejvyšší soud dále z uvedeného usnesení zjistil, že Rada KHK schválila vyhlášení výběrového řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, na investiční akci „Rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic Zdravotnického holdingu KHK, a. s.“, přičemž ZHKHK byl současně pověřen vyhlášením výběrového řízení na tuto investiční akci s termínem 25. 7. 2008. Z protokolů o hodnocení návrhu ze dnů 4.

a 5. 9. 2008, které podepsali právě uvedení členové hodnotící komise (srov. č. l. 397 – 402 spisu) má Nejvyšší soud za prokázané, že všichni členové, s výjimkou J. M., nepožadovali projednání dodatečných dotazů s účastníkem soutěže ani neshledali žádné nedostatky návrhu. Pouze M. (srov. č. l. 397 spisu) shledal nedostatek stran finančního zatížení rozpočtu zadavatele. Z písemné zprávy zadavatele ze dne 24. 10. 2008 se podává, že hodnotící komise doporučila zadavateli uzavřít smlouvu s uchazečem PURO-KLIMA (srov. č. l.

431 spisu). Z protokolu o prvním jednání ze dne 14. 10. 2008, který byl sepsán v rámci zadávacího řízení (srov. č. l. 426 – 427 spisu) se podává, že obviněný jednal se zástupcem společnosti PURO-KLIMA o možné slevě díla, což požadoval zahrnout i do předmětné smlouvy o dílo. S ohledem na právě citované listinné důkazy Nejvyšší soud uzavírá, že všichni členové hodnotící komise měli možnost vznést jakoukoli námitku nebo pochybnost ohledně ceny předmětného díla, či jeho „předraženosti“, což se však nestalo.

Nejvyšší soud dále po přezkoumání spisového materiálu a jednotlivých ve věci vydaných rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů nijak nezohlednily obviněným k jeho obhajobě předložené důkazy, a to výpis z věstníku veřejných zakázek Ministerstva pro místní rozvoj (č. l. 4330 – 4332 p. v. spisu), který byl jako listinný důkaz proveden u hlavního líčení dne 17. 9. 2015 (srov. str. 1 protokolu o hlavním líčení na č. l. 4525) a článek založený na č. l. 4670 – 4672 spisu, který nebyl jako důkaz vůbec proveden.

Ve věci však vyvstává zásadní otázka, se kterou se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly, což dovolatel důvodně namítá, jakým způsobem obviněný mohl zjistit a ověřit přiměřenost ceny díla. V této souvislosti nelze zcela opomíjet rozsah a složitost dané zakázky na rozšíření vybavení a propojení RDG pracovišť nemocnic, když se jedná o vysoce specializovanou problematiku. Ostatně o tom svědčí i skutečnost, že v právě projednávané věci byly vypracovány tři znalecké posudky za účelem zjištění výše způsobené škody, přičemž ani znalci, kteří tyto posudky vypracovaly, nedospěli k jednoznačnému a hlavně shodnému závěru o ceně obvyklé za předmět smlouvy o dílo.

Oba soudy nižších stupňů sice správně konstatovaly, že obviněný R. V. je sice osobou s vysokoškolským ekonomickým vzděláním, na druhé straně však podle názoru Nejvyššího soudu nelze jen na základě této samotné skutečnosti v právě uvedených souvislostech, kdy cenu odsouhlasila celá hodnotící komise s dílčí námitkou J. M. (srov. č. l.

397 –

402 spisu), kdy navíc obviněný jednal se zástupcem společnosti PURO-KLIMA o možné slevě díla, což požadoval zahrnout i do předmětné smlouvy o dílo, dovodit, že postupoval natolik liknavě, že by jen z této skutečnosti bylo možno dovozovat hrubou nedbalost ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zákoníku (blíže srov. i výklad v bodech níže).

40. V této souvislosti se Nejvyšší soud dále zabýval námitkou dovolatele směřující ke způsobu, jakým se soudy nižších stupňů vypořádaly s výpovědí svědka J. M., a konstatuje k tomu následující. Nalézací soud vyjmenovává svědecké výpovědi, na jejichž základě dospěl k závěru, že cena nebyla na zasedáních představenstva řešena, že z výpovědi žádného ze svědků nevyplývá, že by přiměřenost ceny díla byla zastupitelstvem řešena (blíže srov. bod 39. tohoto usnesení). Následně uvádí, že pouze svědek J. M.

vypověděl, že cenu jim sdělil obviněný a v rámci schvalovací komise se řešila její přiměřenost. Pokud tedy odvolací soud konstatuje, že dovolávat se výpovědi jen jednoho ze svědků M. představuje izolované vytržení jedné skutečnosti z celkového kontextu hodnocení důkazů, nelze podle názoru Nejvyššího soudu tomuto názoru odvolacího soudu přisvědčit, obzvlášť když odvolací soud při hodnocení postupu nalézacího soudu uvedl, že „pokud jde o vlastní skutková zjištění, považuje je krajský soud, i přes důraznost odvolací argumentace obviněného, za správná.

(…). Odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku“, přičemž si je vědom toho, že takový obecný závěr je třeba rozvést (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu), což podle Nejvyššího soudu následně však dostatečným způsobem na straně 7 dovoláním napadeného rozsudku neučinil. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné podotknout, že svědek J. M. skutečně vypověděl, že s cenou přišel obviněný a že v rámci schvalovací komise „přiměřenost“ této částky řešili, přičemž jim přišla přiměřená (srov. str.

2 protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2013 na č. l. 4219 spisu). Schvalovací komisí zřejmě míní hodnotící komisi, která pracovala ve složení J. M., J. V., M. Š., P. T., R. V. a M. L. Je sice pravdou, že ze svědeckých výpovědí jiných svědků, členů dozorčí rady, skutečně vyplývá, že se přiměřeností ceny díla podrobněji nezabývali, neboť je obviněný V. nijak neinformoval a o smlouvě o dílo se společností PURO-KLIMA ani nevěděli (v podrobnostech srov. svědeckou výpověď H. M. na str. 10 – 11 protokolu o hlavním líčení konaném dne 4.

9. 2013 založeném na č. l. 4188 – 4205 spisu, dále srov. svědeckou výpověď svědkyně D. K. na str. 12 – 13 téhož protokolu o hlavním líčení a svědka J. D. na str. 3 – 4 protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2013 založeném na č. l. 4218 – 4233 spisu), avšak na druhé straně svědek J. M. nehovořil o dozorčí radě, ale o hodnotící komisi, a proto nelze svědeckou výpověď M. hodnotit protikladně k svědeckým výpovědím členů dozorčí rady, nýbrž je třeba ji náležitě posuzovat v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, a to v této souvislosti s výpověďmi členů hodnotící (schvalovací) komise a závěru této komise, která doporučila zadavateli (ZHKHK) uzavřít smlouvu s uchazečem PURO-KLIMA (srov. písemná zpráva zadavatele ze dne 24.

10. 2008 založená na č. l. 431 spisu). Ze zprávy rovněž vyplývá, že hodnotící komise neprovedla v souladu s § 79 odst. 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, hodnocení nabídek podle hodnotících kritérií, neboť by takto hodnotila nabídku pouze jednoho uchazeče.

Svědek M. L. v rámci hlavního líčení pak vypověděl, že „… když to dávali dohromady, řekli…, že cenový horizont může být 130 milionů korun, … že to byl součet požadavků, které ... měli“. K dotazu, zda se zajímal o to, zda cena odpovídá ceně na trhu, zda to lze sehnat za menší peníze uvedl, že se mohl zajímat pouze tehdy, když věděl, jaký přístroj tam bude. Svědek dále vypověděl, že si pak zkontroloval cenovou relaci, která odpovídala v té době na trhu, to porovnal a dospěl k závěru, že to byly ceny srovnatelné.

Svědek dále k dotazu, zda považuje za adekvátní cenu za služby, která dosahovala 1,5 násobku ceny přístroje, uvedl, že přišel zástupce z Pyramidy (s tím, že se běžně najímala externí firma na výběrové řízení), a řekl, že když se dělá kompletizace, má se to rozdělit, že přidružené služby by měly být více jak 50 %. „Když specialista na výběrové řízení řekne, že se to tak má udělat, tak to akceptujete…“. Svědek dále uvedl, že si ověřoval pouze cenu kompletního přístroje s tím, že si „pouze zkontroloval to, co šlo do T., tak to mohu garantovat a ceny odpovídaly …“.

Svědek ceny ověřoval z internetu (v podrobnostech srov. str. 13 – 17 protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 9. 2013 na č. l. 4200 – 4204 spisu). Svědek J. V. mimo jiné vypověděl, že informace o digitalizaci na představenstvo přinášel obviněný, on se neptal, kde na to vezmou, protože to již bylo v rámci schváleného rozpočtu (srov. str. 5 protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2013 na č. l. 4222 spisu). Svědek M. Š. uvedl, že „pokud šlo o cenu, většina z nás, co jsme se ve zdravotnictví pohybovali, jsme částku orientačně znali.

Cena byla mnohokrát konzultována s primáři jednotlivých odborů. Cena, která nám byla předložena jako prvotní, nás v žádném případě nezarazila.“ Svědek dále vypověděl, že se smlouvou se mohl kdokoli seznámit, on sám k ceně nic neříkal, neboť je přesvědčen, že ty přístroje za tu cenu stály, konečná cena odpovídala zhruba ceně přístrojů (srov. str. 7 a 8 protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 10. 2013 na č. l. 4224 a 4225 spisu). Svědek P. T. pouze neurčitě vypověděl, že stanovit, jaká je cena, je docela těžké, takže se vyjde z nějakého odhadu, vyjde se z toho, jakou nabídku firma dala.

Pokud se ty odhady a nabídka dramaticky neliší, tak to odpovídá. Svědek dále uvedl, že přiměřenost ceny zkoumal, ale pokud by to bylo tak jednoduché, tak v rámci řady obvodů by se nekoupila žádná zařízení, protože v medicíně je spousta firem a spousta vybavení, které prodává pouze jediná ve státě (srov. str. 10 protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 1. 2014 na č. l. 4258 spisu). Lze tedy konstatovat, že z výpovědí svědků, kteří byli členy hodnotící komise, nevyplývá, že by z hlediska ceny předmětné zakázky na digitalizaci byla výpověď svědka J.

M. tak ojedinělá, jak ji hodnotily oba nižší soudy, neboť se členové hodnotící komise cenou předmětné zakázky do jisté míry zabývali. Bude nutné, aby se odvolací soud řádně zabýval hodnocením výpovědí všech uvedených svědků, tedy i svědeckou výpovědí J. M., kterého odvolací soud za účelem odstranění uvedených rozporů vyslechne.

Vzhledem ke skutečnostem vyplývajícím z kontextu právě citovaných svědeckých výpovědí bude nutné, aby rovněž zvážil, zda není nutné doplnit dokazování dalším výslechem některého z dalších svědků.

41. Nejvyšší soud s přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že v právě projednávané věci nelze ne/možnosti obviněného ověřit přiměřenost ceny díla bagatelizovat, jako to učinil odvolací soud na str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku. Je nutno vzít v úvahu všechny uvedené okolnosti a důsledně je zvážit. Nalézací soud takto důsledně ovšem nepostupoval, byť na jedné straně správně argumentuje tím, že předmětná smlouva o dílo byla podle rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 10. 2015, č. j. ÚOHS-S0078/2011(VZ-35501/2015/511/JNv uzavřena v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách (srov. č. l. 4780), na druhé straně se z uvedených hledisek dostatečně nevypořádal se všemi shora uvedenými skutečnostmi a souvislostmi, na které obviněný poukázal ve své obhajobě. V této souvislosti rovněž zcela opomíjí skutečnost, že pro ZHKHK inkriminované výběrové řízení připravovala specializovaná společnost Pyramida CS, s. r. o., a to na základě mandátní smlouvy ze dne 4. 7. 2008, což nalézací soud bez řádného hodnocení pouze konstatuje na str. 12 svého rozsudku. Ostatně i ÚOHS vydal dané rozhodnutí teprve na základě kasačního rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, č. j. 62 Af 48/2012, a po potvrzujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013, č. j. 9 Afs 93/2013, přičemž správní řízení v dané věci bylo u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže zahájeno v roce 2011. To také svědčí o mimořádné složitosti celé kauzy.

B.2 K ostatním skutkovým námitkám

42. Dovolatel dále namítá rozpor v rozsudku nalézacího soudu, kde je ve výroku uvedeno, „že mu byla známa výroční zpráva ZHKHK za rok 2007, kde účetní uzávěrkou zjištěný vlastní kapitál za rok 2007 činil 129 180 000 Kč“ s odůvodněním na str. 10 rozsudku, že „prokazatelně věděl o stavu kapitálu společnosti podle konsolidované účetní závěrky pro rok 2007, která byla poslední účetní závěrkou společnosti, a byla tak rozhodným dokumentem pro posouzení povinnosti opatřit si souhlas dozorčí rady a se kterou byl obviněný seznámen“, přitom konsolidovaná účetní závěrka byla zpracována až k 30. 11. 2011, tudíž se s ní prokazatelně seznámit nemohl. V této souvislosti dovolatel rovněž soudům nižších stupňů vytýká, že zcela pominuly fakt, že majetek byl na základě smlouvy o dílo nabýván ve více účetních obdobích než v jednom, a že vycházel ze stavu vlastního kapitálu v poslední mu známé konsolidované závěrce ke dni podpisu smlouvy, což mu podle něj umožňoval obchodní zákoník, a to za rok 2006, v níž vlastní kapitál činil 210 mil. Kč, takže „třetinový“ limit byl při rozložení do účetních období dodržen. Soudům je obviněným dále vytýkáno, že se nezabývaly důkazy předloženými obviněným, konkrétně Zprávou nezávislého auditora ze dne 1. 12. 2011, obsahující konsolidovanou závěrku za rok 2007, a posouzením této problematiky P., přičemž vytýká odvolacímu soudu způsob, jakým se s uvedeným vypořádal.

43. Nalézací soud k tomu uvedl, že výpovědí obviněného a zprávou nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 zdravotnického holdingu a současně i svědectvím H. K. bylo prokázáno, že obviněný věděl, že účetní závěrkou zjištěný kapitál ZHKHK za rok 2007 činil 129 180 000 Kč (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu). V odůvodnění k tomu dále uvádí to, na co upozorňuje obviněný ve svém dovolání, tedy že „prokazatelně věděl o stavu kapitálu společnosti podle konsolidované účetní závěrky pro rok 2007, která byla poslední účetní závěrkou společnosti, a byla tak rozhodným dokumentem pro posouzení povinnosti opatřit si souhlas dozorčí rady a se kterou byl obviněný seznámen, a musel si být vědom toho, že cena smlouvy o dílo v hodnotě 117 975 438 Kč přesahuje 1/3 vlastního kapitálu společnosti za dané období“ (srov. str.

10 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud k obhajobě obviněného, týkající se toho, že v § 193 odst. 2 obchodního zákoníku není povinnost opatřit si souhlas dozorčí rady stanovena, podpořené vyjádřením daňového poradce nejprve konstatuje, že „vyjádřením P. P., daňového poradce v P., kterým soud provedl důkaz ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř., bylo prokázáno, že daňový poradce učinil závěr o tom, že obchodní transakce spočívající v uzavření smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008 není v rozporu s ustanovením § 193 odst. 3 obchodního zákoníku, když souhlasu dozorčí rady nebylo třeba“ (srov. str.

9 rozsudku nalézacího soudu), a následně v rámci hodnocení uvádí, že ji považuje za vyvrácenou, což odůvodňuje tím, že smlouva o dílo nebyla smlouvou v rámci běžného hospodaření společnosti. K tomuto závěru dospívá na základě svědectví členů představenstva a členů dozorčí rady, když jimi bylo prokázáno, že v roce 2008 ani v době před tím zdravotnický holding smlouvu v hodnotě přes sto milionů korun neuzavíral (srov. str. 10 rozsudku nalézacího soudu).

44. Odvolací soud k otázce seznámení obviněného se stavem kapitálu ZHKHK, k jeho obhajobě spočívající v tom, že majetek byl nabýván ve více účetních obdobích než v jednom a k hodnocení tvrzených opomenutých důkazů uvádí, že považuje skutkový stav zjištěný nalézacím soudem za správný. Odvolací soud předně odkázal na svoji argumentaci obsaženou na str. 4 a 5 svého zrušujícího usnesení, přičemž uvedl, že obviněný může těžko argumentovat výší základního kapitálu ZHKHK za dřívější rok 2006 z konsolidované účetní závěrky ve výši 210 mil.

Kč (č. l. 4669), když s ohledem na finanční vyjádření kontraktu se společností PURO-KLIMA by požadovaná jedna třetina základního kapitálu ZHKHK byla i tak překročena. Tomu odpovídá i závěr nalézací soudu v jeho odsuzujícím rozsudku, ve kterém uvádí, že výpovědí obviněného a zprávou nezávislého auditora o ověření konsolidované účetní závěrky k 31. 12. 2007 zdravotnického holdingu a současně i svědectvím H. K. bylo prokázáno, že obviněný věděl, že účetní závěrkou zjištěný kapitál zdravotnického holdingu za rok 2007 činil 129 180 000 Kč (viz str.

8 rozsudku nalézacího soudu). K tomu Nejvyšší soud podotýká, že uvedený závěr nalézacího soudu má oporu v provedeném dokazování, byť není zcela přesný. Uvedená nepřesnost však nemá zásadní vliv na skutková zjištění a právní posouzení věci. V rozvaze ZHKHK ke dni 31. 12. 2007, v níž je uvedena výše vlastního kapitálu ZHKHK, se uvádí zjištěný kapitál ve výši 129 180 000 Kč. Stejná částka je uvedena i v přehledu o změnách vlastního kapitálu ZHKHK za období od 1. 1. do 31. 12. 2007 (srov. č. l. 1406 spisu).

Ve zprávě nezávislého auditora o ověření Výroční zprávy za rok 2007 společnosti ZHKHK je na stranách 3 a 7 uvedena výše základního kapitálu ZHKHK 129 615 000 Kč (srov. č. l. 1386 a 1390 spisu). Odkaz nalézacího soudu na svědeckou výpověď svědkyně D. K. hodnotí Nejvyšší soud v této souvislosti jako nepřípadný. Z výpovědi svědkyně nevyplývá, že obviněný věděl, že účetní závěrkou zjištěný kapitál zdravotnického holdingu za rok 2007 činil 129 180 000 Kč, jak uvádí nalézací soud. Svědkyně se v rámci své výpovědi k této otázce žádným způsobem nevyjádřila (srov. str.

12 – 13 protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 9. 2013 na č. l. 4199 – 4200 spisu). K námitce obviněného, že plnění ze smlouvy mohlo být rozděleno na více účetních období, odvolací soud konstatuje, že tato námitka má oporu v obsahu smlouvy o dílo, konkrétně pokud jde o rozložení do dvou uvažovaných etap, avšak hodnotí, že „z hlediska trestní odpovědnosti obviněného není toto kritérium relevantní. Pro jeho trestní odpovědnost bylo podle odvolacího soudu rozhodující, že výše ceny díla, kterou obviněný coby součást smlouvy o dílo podepsal, činila ke dni jejího podpisu 24.

10. 2008 takový obnos, který se vymykal oné jedné třetině základního kapitálu ZHKHK za uplynulé účetní období, tudíž smlouvu v tento konkrétní okamžik měl podepsat až po souhlasu dozorčí rady ZHKHK“ (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti odvolací soud rovněž uvádí, že „nelze mít za správné stanovisko P. P., že takového souhlasu nebylo třeba“ (srov.

45. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu podotýká, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy.

Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv.

4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítal, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16.

2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76 ve sv. 8 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene.

Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn.

ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).