NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
23 Cdo 608/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška, a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v
právní věci žalobce GIETEC, s. r. o., se sídlem v Příbrami, Zdabořská 25, IČ
256 72 622, zast. Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem Příbram II.,
Dlouhá 141, proti žalované I. Z., zast. JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se
sídlem Příbram I, Pražská 140, o vydání věci a zaplacení částky 154.800,- Kč s
přísl., vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 172/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2010, č.
j. 29 Co 547/2009-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2010, č. j. 29 Co 547/2009-137
a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2009, č. j. 7 C
172/2008-89, se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2009,
č. j. 7 C 172/2008-89, zamítl žalobu na vydání automobilu zn. Citroen Berlingo
1,9 DX, RZ PBK 38-47, rok výroby 2001 a o zaplacení částky 154.800,- Kč s
přísl.; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 29
Co 547/2009-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že skutkové a právní
závěry soudu prvního stupně jsou správné, a proto dospěl k závěru, že odvolání
není důvodné. Odvolací soud poukázal na závěry Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I.ÚS
50/03, popř. Pl.ÚS 8/06), podle nichž nelze uvedeným soudům tolerovat přepjatě
formalistický postup v řízení. Z toho pak dovodil, že soudy musí vykládat
předmětná ustanovení (rozuměj § 196a odst. 3 a 4 obch. zák.) v souladu s účelem
zákona, jeho systematickou souvislostí a dalšími principy a nemohou postupovat
mj. bez ohledu na aspekty konkrétní věci. Z toho pak odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil správné
skutkové a právní závěry, pokud uzavřel, že kupní smlouva o prodeji předmětného
automobilu je platným – právním úkonem s odkazem na ust. § 196a odst. 3 a 4
obch. zák. Odvolací soud dále uvedl, že účelem ust. § 196a obch. zák. je ochránit obchodní
společnost před nekalým jednáním členů statutárních orgánů a dalších osob
oprávněných jednat jménem společnosti. Termín „obvyklý obchodní styk“ nelze
podle odvolacího soudu podřadit jenom pod „konkrétní podnikání v rámci
podnikatelské činnosti podnikající osoby“, ale je třeba jej vykládat s ohledem
na jeho účel a smysl. Za obvyklý obchodní styk je proto třeba považovat
„standardní obchodní činnost“, kterou takovýto subjekt vykonává v rámci svého
podnikání, kdy nakládá běžně se svým majetkem a kdy je možno pod takovouto
činnost podřadit i prodej ojetého firemního automobilu, jakožto zužitkovaného
majetku. Odvolací soud s ohledem na tento názor dovodil, že kupní smlouva o
prodeji automobilu byla uzavřena v rámci obvyklého obchodního styku, tj. v
souladu s ust. § 196a odst. 4 obch. zák. a proto se na uvedenou věc nevztahuje
ust. § 196a odst. 3 obch. zák. (stanovení hodnoty převáděného majetku na
základě posudku znalce). Odvolací soud dále konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně není
nejednoznačný, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný a odůvodnění tohoto rozsudku
bylo v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovoláním ze dne 15. 6. 2010 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího
soudu ve všech jeho výrocích, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za otázku zásadního právního významu pokládá
to, zda aplikace ust. § 196a odst. 4 obch. zák. přichází v úvahu jen v případě,
že předmětem zcizení a nabytí je majetek, se kterým obvykle obchoduje a který
je předmětem její podnikatelské činnosti – jen takový prodej či koupě lze
považovat a priori za běžný obchodní styk.
Jestli předmětem prodeje či koupě je
majetek společnosti který nemá charakter běžného obchodního artiklu, nelze
vycházet z toho, že jde v takovém případě o běžný obchodní styk a je třeba
takový úkon vykládat v souladu s účelem a smyslem ust. § 196a odst. 3 obch. zák., kterým je především ochrana společnosti před svévolným jednáním jejich
statutárních orgánů. V tomto směru je pak nutno vykládat ust. § 196a odst. 4
obch. zák. s přihlédnutím ke konkrétnímu skutkovému stavu v dané věci.“
V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud zaujal názor, že § 196a odst. 3 obch. zák. nelze vykládat formalisticky, ale v souladu s jeho smyslem a
účelem. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana společnosti před nekalým jednáním
osob oprávněných jednat jménem společnosti uzavíráním nevýhodných obchodů,
přesto odvolací soud dospěl k závěru, že prodej jediného majetku značné hodnoty
(tj. automobilu) pod jeho cenou je možno podřadit pod pojem tzv. běžného
obchodního styku ve smyslu ust. § 196a obch. zák. Dovolatel je toho názoru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že v případě
převodu předmětného vozidla kupní smlouvou ze dne 10. 8. 2007, byly dány
předpoklady k aplikaci ust. § 196a odst. 3 obch. zák., neboť převod se
uskutečnil mezi osobami blízkými, vozidlo bylo převáděno za cenu (20.000,- Kč)
tj. vyšší než jedna desetina základního kapitálu společnosti (150.000,- Kč) a
nebyl zajištěn znalecký posudek k určení hodnoty převáděného vozidla. Spornou
pak je otázka, zda s ohledem na podnikatelskou činnost žalobce lze aplikovat
ust. § 196a odst. 4 obch. zák. Dovolatel je toho názoru, že toto ustanovení
aplikovat nelze, neboť nešlo o běžný obchodní styk a odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 613/2005. Dále dovolatel uvedl, že podle znaleckého posudku činila cena vozidla ke dni
prodeje částku 71.000,- Kč, tedy více než za kolik bylo prodáno a takovéto
vozidlo bylo autobazary prodáváno za 100.000,- až 120.000,- Kč a k těmto
skutečnostem odvolací soud nepřihlédl. Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud vyložil ust. § 196a odst. 4 obch. zák. v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení a vzhledem k tomu
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k
dalšímu řízení. V podání ze dne 20. 1. 2011 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření
zejména uvedla, že v dané věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. b) a c) o. s. ř., neboť nejsou splněny předpoklady v těchto ustanoveních
stanovené.
Podle žalované, pokud dovolatel napadá aplikaci ust. § 196a odst. 4 obch. zák. a toto pokládá za otázku zásadního právního významu, je zřejmé, že dovolatel
pouze rozsáhle polemizuje o šíři výkladu „obvyklý obchodní styk“, což není
podle žalované otázka zásadního právního významu a tuto otázku nedefinuje. Žalovaná se proto ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu (i soudu prvního
stupně) a dovolání žalobce považuje za nedůvodné a navrhuje, aby dovolací soud
předmětné dovolání „zamítl“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou a dovolatel je řádně
zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) nejprve posuzoval, zda je v dané
věci dovolání přípustné. V posuzované věci, je-li napadáno potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu,
přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci dovolání
přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem a nebyl tak
vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho zrušujícím rozhodnutí. Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu do všech jeho výroků, tj. i do
výroku o nákladech odvolacího řízení; tento výrok má povahu usnesení a z ust. §
238, § 238a a § 239 o. s. ř. nevyplývá, že by proti tomuto výroku bylo dovolání
přípustné. Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání proti výroku ve věci samé přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. zda má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody.
V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soud spočívá na závěru, že kupní
smlouva ze dne 10. 8. 2007 o převodu předmětného automobilu zn. Citroen
Berlingo 1,9DX byla uzavřena v rámci obvyklého obchodního styku v souladu s
ust. § 196a odst. 4 obch. zák. a na věc se tak nevztahovalo ust. § 196a odst. 3
obch. zák. (zejména povinnost stanovení ceny převáděné věci znaleckým
posudkem), což dovolatel napadá. Podle § 196a odst. 3 obch. zák. mj. jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba
nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě
anebo jiné osoby uvedené v § 196a odst. 1 obch. zák. (mj. člen představenstva,
dozorčí rady, jiná osoba, oprávněná jednat jménem společnosti nebo osoba těmto
osobám blízká) nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří
koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního
kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí
být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného
soudem. Uvedené ustanovení se podle § 196a odst. 4 obch. zák. mj. nevztahuje na nabytí
nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. Ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 10. 8. 2007 kupní
smlouvu, jejímž předmětem byl ojetý automobil zn. Citroen Berlingo 1, 9 DX za
cenu 20.000,- Kč. Smlouvu za žalobce uzavíral její jednatel, Jiří Tesařík,
který je synem žalované. Cena automobilu vycházela z nabídky autobazaru, který za automobil, který měl
nejeto 259.715 km nabízel cenu 18.900,- Kč s ohledem na stav vozidla a znalec
Ladislav Marčík (neustanovený soudem, ale objednaný žalobcem) dospěl k závěru,
že obvyklá cena vozidla činila částku 20.902,- Kč. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupě ve
vztahu ke sjednané ceně automobilu ve výši 20.000,- Kč, a to i s ohledem na
posudek znalce Ing. Vlasáka, který stanovil cenu vozidla ve výši 71.000,- Kč,
je správné. Zásadní otázkou v předmětné věci tedy je, zda za uvedené skutkové situace bylo
zcizení automobilu realizováno v rámci běžného obchodního styku a zda na tento
obchod tudíž nedopadalo ust. § 196a odst. 3 obch. zák., a to povinnost stanovit
cenu prodávaného automobilu prostřednictvím znalce ustanoveného soudem, přičemž
nesplnění této povinnosti je sankciováno neplatností smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010). Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007,
mj. uvedl, že „závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce
běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho
kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané
dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti“. Dovolací soud v projednávané věci neshledal takové konkrétní okolnosti případu,
které by ve smyslu citovaných závěrů Nejvyššího soudu vedly k výjimce z
obecného pravidla, podle něhož neodpovídá-li dispozice majetkem společnosti (v
tomto případě prodej osobního automobilu) předmětu podnikání společnosti, nejde
o běžný obchodní styk.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že za obvyklý obchodní styk lze považovat
standardní obchodní činnost vykonávanou v rámci podnikání, kdy nakládá běžně se
svým majetkem, neodpovídá tento závěr judikatuře dovolacího soudu (viz
rozhodnutí uvedené shora). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že je v daném případě dovolání přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je důvodné. Dovolací soud dále pro úplnost uvádí, že byla sjednocena rozhodovací praxe
soudů při aplikaci ust. § 196a odst. 3 obch. zák., a to rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009. V odůvodnění rozsudku je mj. uvedeno, že „byla-
li ve smlouvě podléhající ust. § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní cena
(tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek
převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo
účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo“. V takovém případě „není
žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy“. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení. O nákladech řízení vč. řízení dovolacího bude podle § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.