32 Odo 613/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Mgr. R. V., správce konkurzní podstaty úpadkyně D. P., proti žalovanému
Ing. I. Z., zastoupenému JUDr. J. R., advokátem o zaplacení částky 4 333
116,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn.
9 C 1734/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 29. září 2004 č. j. 29 Co 417/2004-191, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Původní žalobkyně (nyní úpadkyně)
se v řízení domáhala dvou nároků, jednak zaplacení kupní ceny ve výši 3 500 000
Kč za prodej textilního zboží žalovanému a jednak zaplacení nedoplatku úplaty
ve výši 833 116,10 Kč za postoupení pohledávek úpadkyně za společností K.,
spol. s r.o., na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřela se
žalovaným. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že úpadkyně a
žalovaný uzavřeli dne 27. 9. 1999 kupní smlouvu o prodeji textilního zboží,
avšak ještě před tím došlo ze strany úpadkyně k převodu předmětu prodeje na
společnost K., spol. s r.o., a že od této společnosti předmětné zboží spolu s
dalším zbožím žalovaný koupil za dohodnutou cenu 7 442 000 Kč a převzal jako
celek na základě kupní smlouvy, kterou se společností K., spol. s r.o., dne 27.
9. 1995 uzavřel. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že v objektu
na H. ulici 103 ve S. podnikala jak úpadkyně, tak společnost K., spol. s r.o.,
s téměř shodným předmětem podnikání a mezi oběma těmito subjekty byly vzájemně
provázané vztahy. Při přejímání zboží na prodejně bylo zboží smíšeno s
nemožností určit jednotlivé vlastníky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaný uzavřel smlouvu pouze se společností K., spol. s r.o., a pokud jde o
kupní smlouvu uzavřenou mezi úpadkyní a žalovaným, tuto hodnotil jako neplatnou
pro neurčité vymezení předmětu plnění a pro počáteční nemožnost plnění podle §
37 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť v době prodeje již úpadkyně
nebyla vlastnicí prodávaného zboží. Co se týče nároku na zaplacení částky 833
116,10 Kč, představující nedoplatek úplaty za postoupení pohledávek sjednané ve
smlouvě uzavřené úpadkyní s žalovaným, vyšel soud prvního stupně ze
skutečnosti, že vlastní „smlouva o odkoupení pohledávky“ ze 4. 12. 1995 nebyla
účastníky řízení zpochybněna, zkoumal proto pouze oprávněnost postupu
žalovaného, který dopisem ze dne 16. 10. 1998 oproti předmětné pohledávce
úpadkyně ve výši 833 116,10 Kč započetl svoji pohledávku vůči úpadkyni, kterou
získal cessí od společnosti O., a.s., na základě smluv o postoupení dvou
pohledávek uzavřených s touto společností dne 17. 6. 1997 za cenu odpovídající
jejich nominální hodnotě. Soud prvního stupně vyšel z § 196a odst. 3 obchodního
zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „ObchZ“), podle kterého
bylo nezbytné ocenit pohledávky, které byly převáděny na žalovaného jako člena
představenstva této společnosti a jejich výše přesahovala 10 % základního
kapitálu společnosti, znalcem jmenovaným soudem. Absence takového ocenění má
podle závěru soudu prvního stupně za následek absolutní neplatnost uzavřených
smluv o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 1997 a tedy i následného započtení
ze dne 16. 10. 1998, a to podle § 39 ObčZ.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 2004 č. j. 29
Co 417/2004-191 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a přisvědčil i jeho právním závěrům. Ohledně prvního uplatněného
nároku potvrdil závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nekupoval textilní
zboží od úpadkyně, ale od společnosti K., spol s r.o., na kterou toto zboží
úpadkyně předtím převedla. Co se týče pohledávky ve výši 833 116,10 Kč,
ztotožnil se se všemi skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního
stupně. Pokud žalovaný ještě namítal promlčení pohledávky, vyšel odvolací soud
z toho, že úpadkyně a žalovaný vystupovali jako podnikatelé a jejich vztah byl
uzavřen v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Jedná se tedy o
obchodně závazkový vztah, na který je nutno použít obecnou promlčecí dobu
upravenou v § 397 ObchZ. Pohledávka ve výši 833 116,10 Kč byla splatná dne 15.
6. 1997 a žaloba na zaplacení této částky byla upřesněna dne 18. 2. 2001, tedy
v obecné čtyřleté promlčecí době. K promlčení nároku žalobce tak podle závěru
odvolacího soudu nemohlo dojít. Odvolací soud se také vypořádal s námitkou
nedostatku aktivní legitimace úpadkyně k podání žaloby s ohledem na postoupení
sporné pohledávky za žalovaným dne 14. 2. 2000 na JUDr. Č. a Bc. H. Odvolací
soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že dohodou ze dne 30. 5.
2000 bylo od uzavřené smlouvy odstoupeno a došlo tak k jejímu zrušení ve smyslu
§ 571 ObčZ. Dne 15. 6. 2000 proto mohla úpadkyně předmětnou žalobu na zaplacení
částky 833 116,10 Kč řádně podat.
Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho potvrzující části - podal žalovaný
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., neboť podle jeho názoru se právní závěry odvolacího soudu týkající se
právní problematiku převodu pohledávek z akciové společnosti na člena
představenstva vymykají dosavadní soudní judikatuře a dále je třeba ujasnit
výklad promlčení s ohledem na změnu § 261 odst. 6 ObchZ. Co se týče převodu
pohledávek, poukázal žalovaný na to, že v roce 1997, tj. v době převodu
pohledávek, neexistovala hmotněprávní úprava o oceňování pohledávek, a
především neexistoval jednotný předpis o oceňování majetku (existoval pouze
předpis na oceňování nemovitostí). Jednotnými oceňovacími předpisy se staly až
zákon č. 151/1997 Sb. a jeho prováděcí vyhláška, které nabyly účinnosti 1. 1. 1998; do té doby bylo nutno vycházet ze zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, který
sice počítal se zvláštními předpisy k ocenění, žádný z nich se však netýkal
pohledávek. Analogicky bylo možno použít tehdejší znění § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, stanovící, že soupis majetku se provádí
za cenu obvyklou, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak, a § 4 odst. 3
tehdejšího znění zákona č. 357/1992 Sb., o daní dědické, dani darovací a dani z
převodu nemovitostí, který stanovil, že „u pohledávek, cenných papírů a
hotovosti se přepočet provede podle kursu platného pro nákup valut nebo deviz v
den smrti zůstavitele“. Z toho žalovaný dovozuje, že ocenění pohledávek mělo
být provedeno podle jmenovité, resp. nominální hodnoty, neboť ta je v případě
peněžních pohledávek i cenou obvyklou. I kdyby byl proveden znalecký posudek,
znalec neměl žádný právní nástroj k ocenění pohledávek. Podle názoru žalovaného
nelze na projednávanou věc vztáhnout žádnou dosavadní judikaturu, neboť ta se
týká situace, kdy v době vzniku pohledávky existoval předpis, podle něhož
znalec mohl určit cenu. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu
spatřuje odvolatel v zodpovězení těchto otázek: „zda pro platnost převodu
pohledávky v době do 1. 1. 1998 na osobu blízkou ve smyslu § 196a ObchZ je
nutno doložit znalecký posudek oceňující tuto pohledávku, přestože v té době
neexistoval právní nástroj k ocenění pohledávky; zda pro platnost převodu
pohledávky v době do 1. 1. 1998 na osobu blízkou ve smyslu § 196a ObchZ při
neexistenci právního nástroje k jejímu ocenění bylo nutné doložit znalecký
posudek, i když byla převedena za hodnotu, která odpovídá jedinému možnému
ocenění, tj. ocenění nominální hodnotou; zda pro platnost převodu pohledávky v
době do 1. 1. 1998 na osobu blízkou ve smyslu § 196a ObchZ bylo nutné doložit
znalecký posudek, i když pohledávka byla převedena v rámci obvyklého obchodního
styku; zda se jedná o platnost relativní či absolutní“. Dovolatel rovněž
namítl, že pohledávka žalobce na zaplacení částky 833 116,10 Kč
je promlčena, neboť smlouva o postoupení pohledávky je upravena pouze v
občanském zákoníku, tudíž podle ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění platném
do 31. 12. 2000 se občanským zákoníkem řídila i otázka promlčení.
Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu
i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání se ztotožnil s právními názory odvolacího soudu
i soudu prvního stupně a navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti,
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci má po
právní stránce zásadní význam a to jak pro řešení otázky, zda pro platnost
smlouvy o úplatném postoupení pohledávky uzavřené mezi společností O., a.s., a
žalovaným bylo třeba, aby cena za postoupení pohledávky byla stanovena
znaleckým posudkem, tak i pro řešení otázky promlčení práva žalobce na
zaplacení částky 833 116,10 Kč. V obou případech jde totiž o otázku, která
nebyla dosud řešena dovolacím soudem.
Dovolání však není důvodné.
Nejvyšší soud posoudil dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž
je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového
vymezení v dovolání. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ platí, že pokud společnost úplatně nabývá
majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 2
anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu
desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt
nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné
hromady.
V daném případě byla podle skutkového zjištění soudu prvního stupně se
souhlasem valné hromady akciovou společností úplatně postoupena pohledávka
členu představenstva této společnosti (tedy osobě uvedené v odstavci 1) za
situace, kdy hodnota postupované pohledávky přesáhla jednu desetinu základního
jmění společnosti. Pohledávka byla postoupena za cenu odpovídající její
nominální hodnotě, aniž byla cena určena posudkem znalce.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že absence znaleckého
posudku určujícího cenu za postoupení pohledávky způsobuje neplatnost tohoto
právního úkonu. Jde totiž o zákonný požadavek, přičemž právní úkon provedený v
rozporu s tímto požadavkem je podle ustanovení § 39 ObčZ neplatný pro rozpor se
zákonem. Na tom nic nemění, že cena za postoupení pohledávky odpovídala její
nominální hodnotě a že neexistoval právní předpis, který by upravoval postup
znalce při tomto oceňování. Za určitých okolností by mohla být například
odůvodněna cena vyšší hodnotou příslušenství převáděné pohledávky;, rozhodující
je však požadavek zákona na ocenění převáděného majetku (čímž je nepochybně
nutno rozumět i pohledávku) znaleckým posudkem.
Nepřípadná je námitka žalovaného, že pohledávka byla převedena v rámci
obvyklého obchodního styku. V době postoupení pohledávky § 196a ObchZ
neobsahoval ustanovení, podle něhož se ustanovení odstavce 3 nevztahuje na
nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku. Navíc toto
úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného
obchodního styku. V řízení nebylo zjištěno a netvrdí to ani žalovaný v
dovolání, že by předmětem podnikatelské činnosti akciové společnosti O. podle
zápisu do obchodního rejstříku a předmětem podnikatelské činnosti žalovaného
podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek.
Nejvyšší soud nemá ani důvod odchýlit se od závěrů učiněných v rozsudcích ze
dne 3. 1. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 a ze dne 27. 3. 2002 sp. zn. 29 Odo
159/2002, v nichž dovodil, že v případě právního úkonu učiněného v rozporu s
ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ jde o absolutně neplatný právní úkon. U
právního úkonu učiněného v rozporu s ustanovením § 196a odst. 3 ObchZ nejde o
případ ceny sjednané v rozporu s obecně závaznými předpisy o cenách, ale po
právní úkon učiněný v rozporu se zákonem, který je absolutně neplatný podle §
39 ObčZ. Nejde o případ upravený v ustanovení § 267 odst. 2 ObchZ, neboť
neplatnost právního úkonu není stanovena pouze na ochranu některého z
účastníků. Ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ slouží k naplnění zásady ochrany
minoritních společníků a zásady ochrany společníků před svévolí statutárních
orgánů.
Odvolací soud nepochybil ani ve svém závěru, že právo žalobce na zaplacení
částky 833 116,10 Kč promlčeno není, neboť je nutno aplikovat úpravu promlčení
podle obchodního zákoníku vzhledem k tomu, že při uzavírání smlouvy o
postoupení pohledávky mezi úpadkyní a žalovaným bylo ze všech okolností zřejmé,
že ji uzavírají jako podnikatelé a že se týká jejich podnikatelské činnosti.
Námitka odvolatele, že podle ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku ve
znění platném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „ObchZ“) se promlčení práva na
zaplacení úplaty za postoupení pohledávky mezi žalobcem a žalovaným řídí
občanským zákoníkem, není správná. Ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ se totiž
vztahuje pouze na pojmenované smlouvy (toto ustanovení odkazuje na smlouvy v
hlavě II této části zákona a pojednává o smluvním typu v občanském zákoníku).
Smlouva o postoupení pohledávky upravená v § 524 ObčZ však pojmenovanou
smlouvou (smluvním typem) není. Vzhledem k tomu, že jde o vztah mezi
podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti, odvolací soud správně
uzavřel, že promlčení v tomto vztahu se řídí zákoníkem obchodním.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s.
ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Zdeněk D e s