NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 3110/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatelky TOP a. s., se sídlem v Praze 7, U Průhonu 466, PSČ 170 00,
identifikační číslo osoby 60196980, zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem,
se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, PSČ 257 22, za účasti 1/ Mgr. Petra
Budzińskiho, advokáta, se sídlem v Záblatí 22, PSČ 594 53, jako insolvenčního
správce ZZN Žďár n. S., a. s., identifikační číslo osoby 25304071, a 2/
AGROPODNIK, a. s., Velké Meziříčí, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Třebíčská
1540, PSČ 594 01, identifikační číslo osoby 46982761, zastoupené JUDr.
Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 46, PSČ 602 00,
o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod
sp. zn. 9 C 80/2007, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 28. ledna 2011, č. j. 27 Co 360/2008-266, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu ve Žďáru
nad Sázavou ze dne 30. května 2008, č. j. 9 C 80/2007-214, ve výroku I., kterým
tento soud zamítl „žalobu“ na určení neplatnosti smluv uzavřených dne 9. října
2002 mezi pozdější úpadkyní, společností ZZN Žďár n. S., a. s. (dále jen
„společnost“) a druhou „žalovanou“ o upsání 27 akcií emitovaných druhou
„žalovanou“ a o započtení vzájemných pohledávek, jímž byl emisní kurs splacen
(výrok I.), změnil jej tak, že uložil „žalobkyni“ nahradit náklady řízení první
a druhé „žalované“ (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
III.). Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Dne 31. srpna 2000 byla uzavřena mezi společností jako prodávající a druhou
„žalovanou“ jako kupující smlouva o prodeji části podniku s kupní cenou
48,445.929,- Kč. 2/ Ke dni 30. června 2001 zaplatila druhá „žalovaná“ na kupní cenu části
podniku celkem 14,000.000,- Kč. 3/ Dne 30. dubna 2002 přijala mimořádná valná hromada druhé „žalované“
rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu emisí 27 akcií o jmenovité hodnotě
1,000.000,- Kč s emisním kursem 1,127.500,- Kč; tyto akcie mohla upsat pouze
společnost formou smlouvy o upsání akcií, které splatí formou započtení části
své pohledávky, jež má z titulu smlouvy o prodeji části podniku. 4/ Hodnota 27 akcií přesahuje jednu třetinu vlastního kapitálu společnosti. 5/ Dne 13. března 2003 byla na jednání dozorčí rady společnosti schválena
smlouva o upsání akcií ze dne 9. října 2002 a smlouva o započtení vzájemných
pohledávek ze dne 9. října 2002. 6/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2009, č. j. KSBR
27INS4415/2009-A-8, byl na majetek společnosti prohlášen konkurs; podáním
doručeným odvolacímu soudu dne 26. března 2010 navrhla původní insolvenční
správkyně JUDr. Štefánia Fajmonová s odkazem na § 265 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), pokračování v řízení. Odvolací soud po zopakování důkazu smlouvou o upsání akcií ze dne 9. října 2002
a smlouvou o započtení pohledávek ze dne 9. října 2002 a po doplnění důkazů
výpisem z obchodního rejstříku druhé „žalované“ a listinami z vyžádaného
rejstříkového spisu druhé „žalované“ vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. B 940 (mimo jiné usnesením ze dne 4. září 2002, sp. zn. F 12502/2002, F
13943/2002, B 940, a usnesením ze dne 17. dubna 2003, sp. zn. F 21544/2002, B
940, a notářským zápisem ze dne 30. dubna 2002) dospěl – na rozdíl od soudu
prvního stupně – k závěru, že „žalobkyně“ nemá na požadovaném určení naléhavý
právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo
2027/2008, odvolací soud uvedl, že rozhodnutí vydané na základě „žaloby“ o
určení nezmění na postavení „žalobkyně“ ničeho. Podle § 204 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), bylo-li zvýšení
zapsáno do obchodního rejstříku (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2003, sp. zn.
F 21544/2002, B 940), vznikla společnosti povinnost splatit
emisní kurs upsaných akcií i v případě, že samotné upsání akcií bylo neplatné
či neúčinné. Tato povinnost by společnosti nevznikla (resp. zanikla) pouze v
případě, kdy by soud v řízení dle § 183 obch. zák. prohlásil rozhodnutí o
zvýšení základního kapitálu za neplatné. Protože „žaloba“ o vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady společnosti o zvýšení základního kapitálu
podána nebyla, nezanikla tudíž ani povinnost společnosti splatit emisní kurs jí
upsaných akcií. Z toho plyne, že na postavení „žalobkyně“ by se i v případě
prohlášení výše uvedených smluv za neplatné nic nezměnilo. Otázku, na jejímž posouzení založil své rozhodnutí soud prvního stupně (jenž
uvedl, že zákonná podmínka souhlasu dozorčí rady s uzavřením výše uvedených
smluv podle § 193 obch. zák. je splněna i v případě, že je tento souhlas dán
následně, neboť ze zákona nutnost předchozího souhlasu výslovně neplyne), tak
odvolací soud vůbec neposuzoval.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání; jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., důvodnost
opírá o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Za zásadně právně významné považuje dovolatelka jednak otázku „právních
důsledků neexistence souhlasu dozorčí rady se zcizením majetku společnosti
podle § 193 odst. 2 obch. zák.“, jednak otázku „aktivní legitimace minoritního
akcionáře pro podání žaloby, kterou je chráněn majetek společnosti, jejímž je
akcionářem“. Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, neboť odvolací soud neměl
provést důkaz listinami z rejstříkového spisu druhé „žalované“ vedeného
Krajským soudem v Brně v oddíle B, vložce 940, neboť jimi nebyl proveden důkaz
před soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatelky může odvolací soud v
systému neúplné apelace provést důkazy jen pokud „vyplynuly z obsahu spisu“ v
řízení před soudem prvního stupně předtím, než došlo ke koncentraci řízení,
případně je-li dána některá z výjimek z koncentrace řízení. Odvolací soud měl
proto věc vrátit soudu prvního stupně s pokynem k doplnění dokazování. Jde-li o otázku naléhavého právního zájmu, argumentuje dovolatelka rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, dle kterého má
naléhavý právní zájem na určení, zda tu je právní vztah nebo právo, i ten, kdo
není účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, z čehož plyne, že
aktivní legitimaci má proto i osoba, pro níž by vyhovění „žalobě“ mohlo mít
příznivý dopad na právní postavení, i když není účastníkem smlouvy, a dále
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3473/2007
(jež je, stejně jako ostatní dále uvedená rozhodnutí, veřejnosti dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu), dle kterého jde o naléhavý právní zájem
tehdy, bylo-li by bez soudem vysloveného určení existence práva či vztahu
ohroženo právo žalobce, případně by se jeho postavení stalo nejistým. Dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně aplikace § 204 odst. 6 obch. zák., když namítá, že účelem tohoto ustanovení je ochrana dobré víry
věřitelů společnosti zvyšující základní kapitál. Akcionář je pak chráněn
prostřednictvím § 183 obch. zák. Dovolatelka tvrdí, že není aktivně
legitimována k podání návrhu podle § 183 obch. zák., neboť není akcionářkou
druhé „žalované“. Podle jejího názoru z uvedeného plyne, že výkladem odvolacího
soudu byla zbavena možnosti domáhat se ochrany svého majetku; v této
souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/2005, podle něhož jsou obecné soudy povinny základním právům
poskytnout ochranu nehledě na případnou mezeru v právním řádu. Stejně tak je dovolatelka přesvědčena, že k nesprávnému právnímu posouzení
dospěl i soud prvního stupně. Domnívá se, že pokud jde o souhlas dozorčí rady
podle § 193 obch. zák., nelze vycházet pouze z gramatického výkladu předmětného
ustanovení, ale je nutné posuzovat „normu jako celek včetně jejího účelu“,
kterým má být ochrana akcionářů před svévolí osob jednajících jménem
společnosti.
Je toho názoru, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002, týkající se § 196a obch. zák.,
lze vztáhnout i na § 193 obch. zák., neboť účelem obou ustanovení je ochrana
akcionářů. Odmítá závěr, podle něhož souhlas podle § 193 obch. zák. může
dozorčí rada udělit až následně, neboť tento výklad by vedl k nejistotě ohledně
existence závazku až do doby rozhodnutí dozorčí rady.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na
určení neplatnosti smluv, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně, který se
věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že navrhovatelka nemá na požadovaném
určení naléhavý právní zájem, je jeho rozsudek po obsahové stránce rozsudkem
měnícím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod
číslem 210).
K námitce, že odvolací soud neměl provést důkaz listinami z rejstříkového spisu
druhé „žalované“, kterými nebylo provedeno dokazování v řízení před soudem
prvního stupně, dovolací soud uzavírá, že dovolatelka zjevně přehlíží, že
řízení o určení neplatnosti smluv o upsání akcií je řízením o některých
otázkách obchodních společností (§ 200e ve vazbě na § 9 odst. 3 písm. b/ o. s.
ř.), jež je ovládáno zásadou vyšetřovací a v němž je soud povinen provést i
jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky
navrhovány (§ 120 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací řízení je pak v těchto věcech
vybudováno na principu úplné apelace a omezení pro uplatnění nových skutečností
nebo důkazů, zakotvené v ustanovení § 205a odst. 1 obch. zák., se neuplatní (§
205a odst. 2 o. s. ř.); odvolací soud smí přitom k novým skutečnostem a důkazům
přihlédnout bez ohledu na to, zda byly některým z účastníků uplatněny (§ 212a
odst. 3 o. s. ř.). Proto odvolací soud nepochybil, doplnil-li dokazování
notářským zápisem o rozhodnutí valné hromady druhé „žalované“ o zvýšení
základního kapitálu a usneseními rejstříkového soudu, kterými bylo rozhodnuto o
zápisu zvýšení základního kapitálu druhé „žalované“ do obchodního rejstříku.
Na procesním režimu projednávané věci nic nemění ani to, že o věcné
příslušnosti okresního soudu v prvním stupni v této věci rozhodl (a závazně ji
tak ve smyslu § 226 odst. 2 o. s. ř. určil) nadřízený Vrchní soud v Olomouci
usnesením ze dne 31. října 2007,
č. j. 5 Cmo 122/2007-164 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009).
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, podle něhož rozhodnutí
vydané na základě návrhu dovolatelky o určení by na jejím postavení ničeho
nezměnilo, když podle § 204 odst. 6 obch. zák. platí, že, bylo-li zvýšení
základního kapitálu zapsáno do obchodního rejstříku a nebyla-li neplatnost
usnesení valné hromady druhé „žalované“ o zvýšení základního kapitálu vyslovena
v řízení podle § 183 obch. zák., vznikla společnosti povinnost splatit emisní
kurs upsaných akcií i v případě, že samotné upsání akcií bylo neplatné či
neúčinné. Tento závěr odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za správný z
důvodů v napadeném rozhodnutí uvedených.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že podle § 231 odst. 1 insolvenčního
zákona není insolvenční soud vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu,
kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního
úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto
zjištění.
Konečně co do důsledků aplikace ustanovení § 193 obch. zák. pro projednávanou
věc Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29
Cdo 3223/2010, ve kterém uzavřel, že ani v případě, že dozorčí rada, popř.
valná hromada neudělí souhlas se smlouvou podléhající ustanovení § 193 odst. 2
obch. zák., nezpůsobuje to neplatnost či neúčinnost této smlouvy.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť
dovolatelka neměla ve věci úspěch a ostatním účastníkům náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu