U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání
obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1.
2017, sp. zn. 12 To 455/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 121/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 1 T
121/2015, byl obviněný J. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se
podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1) pod záminkou zařízení výhodné hypotéky u spol. Raiffeisenbank, a. s., která
měla být určena na opravu rodinného domu poškozených, v roce 2011 na různých
místech postupně vylákal od poškozené rodiny K. finanční hotovost v celkové
výši 1.436.000 Kč, kdy tvrdil, že tuto částku vloží do Raiffeisenbank, a. s., a
poslouží jednak k tomu, aby rodina úvěr získala a také, aby pro ní byl úvěr co
nejvýhodnější, kdy poškozeným uváděl, že čím více peněz mu takto předají, tím
vyšší a výhodnější úvěr jim zprostředkuje, což ve skutečnosti nikdy neměl v
úmyslu a ani neměl možnost poskytnutí úvěru či jeho parametry ovlivnit a rovněž
za tímto účelem nevyvíjel žádnou činnost a takto získané finanční prostředky
užil pro vlastní potřebu, čímž vylákal v hotovosti bez písemného potvrzení, od
uvedených osob následující částky:
od pošk. V. K., starší, nar.....:
- v lednu 2011 částku 56.000 Kč,
- v lednu 2011 částku 60.000 Kč,
- v lednu 2011 částku 70.000 Kč,
- v dubnu 2011 částku 150.000 Kč,
- v květnu 2011 částku 250.000 Kč,
- v červnu 2011 částku 40.000 Kč,
- v červnu 2011 částku 30.000 Kč,
- v červenci 2011 částku 40.000 Kč,
- v červenci 2011 částku 40.000 Kč,
- v srpnu 2011 částku 160.000 Kč,
- v říjnu 2011 částku 260.000 Kč,
od pošk. J. K., nar. ....:
- v únoru 2011 částku 50.000 Kč,
od pošk. P. K., nar. ....:
- v únoru 2011 částku 180.000 Kč,
- v červnu 2011 částku 50.000 Kč,
2) v říjnu 2010 v M. K., okr. N., pod záminkou prodeje osobního motorového
vozidla tov. zn. Škoda Felicia vylákal od poškozené V. K. ml. částku 100.000
Kč, která představovala kupní cenu za uvedené vozidlo, kdy však po obdržení
peněz vozidlo poškozené nikdy nepředal a peníze jí nevrátil,
3) v únoru 2011 v obci S., okr. H. H., pod záminkou prodeje blíže
nespecifikované frézy vylákal od poškozené V. K. ml. částku 50.000 Kč, která
představovala kupní cenu za uvedenou frézu, kdy však po obdržení peněz frézu
poškozené nikdy nepředal a peníze jí nevrátil,
4) pod záminkou zprostředkování mimosoudního vyrovnání cyklistce, kterou měl
při údajné dopravní nehodě srazit vozidlem V. K. ml. její přítel M. K., v
přesně nezjištěné době v roce 2011 na nezjištěném místě vylákal od V. K. st.
finanční částku ve výši 600.000 Kč, kdy jí tvrdil, že pokud sražená cyklistka
nehodu ohlásí policii, půjde její dcera jako majitelka vozidla na 15 let do
vězení, ačkoliv věděl, že ve skutečnosti k žádné dopravní nehodě s vozidlem V.
K. ml. nedošlo, a že za následky zaviněné dopravní nehody odpovídá řidič
vozidla a nikoliv jeho majitel,
a uvedených jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 22 T 111/2008, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 20. 4. 2010, sp.
zn. 13 To 38/2010, byl odsouzen za trestné činy podvodu dle § 250 odst. 1, 3
písm. b) ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 a podvodu dle § 250 odst. 1, 2 ve
spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k
úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří let a šesti měsíců, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Za uvedený zločin uložil Okresní soud v Hradci Králové obviněnému podle
§ 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 5 let. Podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do
věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit
poškozené V. K. st., škodu v částce 1.756.000 Kč, poškozenému J. K. škodu v
částce 50.000 Kč, poškozené V. K. ml., škodu v částce 150.000 Kč a poškozenému
P. K. škodu v částce 230.000 Kč. Poškozená V. K. st. pak byla podle § 229 odst.
2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 1
T 121/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a
náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové
usnesením ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 12 To 455/2016, tak, že jej podle § 256
tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2017, sp.
zn. 12 To 455/2016, podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. Podle obviněného rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, když k
tomuto pochybení došlo již v řízení před soudem prvního stupně. Dovolací důvody
obviněný dovozuje ze skutečností, že byla porušena zásada presumce neviny a že
nebyl dostatečně popsán skutek, když ve skutku nejsou přesně uvedené dny a
místa, kdy mělo dojít k převzetí předmětných finančních částek. Soudy věc
nesprávně posoudily, když prováděly důkazy toliko navržené obžalobou a
neprovedly důkazy, které navrhoval on a svůj postup řádně neodůvodnily.
Současně namítá, že závěr o vině je postaven toliko na výpovědi poškozených a
svědků, přičemž soud ignoroval listinné důkazy, které předložil a které
prokazují jeho nevinu. Tímto postupem došlo k procesním vadám, které vedly k
porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména jeho práva na spravedlivý
proces, neboť soudy nezohlednily řadu důkazů předložených obhajobou a některé
důkazy neprovedly a ani se s nimi nevypořádaly v odůvodnění rozsudků. Soudy
také neprovedly žádné finanční šetření ohledně jeho finanční situace, ačkoliv
bylo prokázáno, že je nemajetný a nebylo zjištěno, že by v rozhodné době nabyl
nějaký majetek. Poukazuje také na skutečnost, že byl sice v minulosti odsouzen,
ale že i někteří ze svědků již byli odsouzeni a mají silnou finanční motivaci,
když byli v předmětné době jeho dlužníky. V tomto směru opětovně odkazuje na
listinné důkazy, které uvedené tvrzení prokazují. Vyjadřuje přesvědčení, že
skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou v rozporu s provedenými důkazy.
Zdůrazňuje, že byl odsouzen na základě ústních tvrzení poškozených, ačkoliv
předložil listinné důkazy, které byly úředně ověřeny, přičemž jejich pravost
nebyla nikdy zpochybněna. Podle jeho přesvědčení v dané věci je dán extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Obviněný dále namítá, že v řízení nebyl předložen žádný listinný důkaz
stvrzující předání uvedených částek jeho osobě a nebylo ani objasněno, kdy a
kde měli poškození předmětné finanční částky předat. V tomto směru uvádí, že
mezi výpověďmi poškozených jsou podstatné rozpory, když ani nebyly předloženy
výpisy z účtů poškozených vyjma V. K. st., kdy z jejího výpisu nevyplývá výběr
uvedených částek. Zdůrazňuje, že poškození nemohli uvedené finanční částky mít
k dispozici, neboť byli nezaměstnaní a na podpoře. Ohledně poškozené V. K. ml.
namítá, že předložil doklad, že částku 100.000 Kč jí řádně vrátil a že
poškozená neprokázala, že by měla částku 50.000 Kč k dispozici, když uvedla, že
měla 20.000 Kč od Money bank a 17.000 Kč z Providentu a že má doklad o tom, že
jí frézu předal. V případě poškozeného P. K. namítá, že žádné částky od tohoto
poškozeného nepřevzal, v řízení nebylo objasněno, kdy měl částky 180.000 Kč a
50.000 Kč převzít. Poškozený pouze uvedl, že tyto částky byly zaslány na účet
V. K. st., která je měla předat jemu (obviněnému). Poškozená V. K. ovšem toto
neuvedla. Rozporuplné je i tvrzení tohoto poškozeného ohledně toho, jak k této
částce přišel, když tvrdí, že uvedenou částku získal od své sestry jako
kompenzaci za převedení domu v k. ú. Č. na její osobu. To je ovšem v rozporu s
její výpovědí, když tato uvedla, že za dům dala pouze 15.000 Kč, když následně
byla uzavřena dohoda, podle níž měl částku 300.000 Kč uhradit její otec a to z
úvěru, který měli získat její rodiče od Raiffeisenbanky na jejich dům. Dohoda o
doplacení ovšem byla uzavřena až v srpnu 2011, takže v únoru 2011 mu nemohl
poškozený částku 180.000 Kč předat své matce.
Pokud se týká poškozeného J. K. tak soud se spokojil pouze s tím, že
poškozený doložil, že získal u banky Moneta Money bank úvěr ve výši 50.000 Kč,
aniž by byly vzaty v úvahu listinné důkazy a to ověřené podepsané prohlášení
poškozeného z dubna 2011, že mu obviněný nic nedluží. Soud také nepřihlédl k
prohlášení ze dne 27. 3. 2012, podle kterého mu dluží tento poškozený se svojí
manželkou (poškozenou V. K. st.) částku 550.000 Kč. V případě poškozené V. K.
st. je situace obdobná. Zdůrazňuje, že poškození měli finanční problémy už
předtím, než ho potkali. Nebylo vzato v úvahu, že v předmětném období
opravovali více domů, a on jim půjčoval peníze na opravy, přičemž si nechal
vystavit úředně ověřená potvrzení o těchto půjčkách, ovšem soudy k těmto
listinným důkazům nepřihlížely.
Dovolatel zároveň poukazuje na své chování během výkonu trestu odnětí
svobody, a že si přeje budovat rodinný život. Soudy ovšem uvěřily tvrzení
poškozené V. K. st., aniž by vzaly v úvahu její příjmy, uvěřily jejímu tvrzení,
že si obstarala skoro 2.000.000 Kč a že peníze předala bez jakéhokoliv dokladu
jeho osobě, přičemž následně podepsali poškození prohlášení, že jim nic nedluží
a přesto ho soudy odsoudily. Současně namítá, že částka 50.000 Kč, kterou
poškozeným měl poskytnout svědek P., mu byla přičítána dvakrát. Soud uvěřil i
tvrzení této poškozené, že mu měla předat částku 600.000 Kč, aniž by o tomto
tvrzení byl nějaký důkaz. Obviněný v tomto směru odkazuje na svoji obhajobu,
kterou podrobně rozvádí. Nebylo také vzato v úvahu, že poškozená připustila, že
jim jednou peníze půjčil, přičemž nebyla dotázána na skutečnost, zda peníze
vrátila a nebylo to zohledněno při určení výše způsobené škody. Nebylo ani
vzato v úvahu, že tvrzení poškozené, že mu podepisovali prázdné papíry je
nesmyslné, když za takové situace, by úřady podpisy neověřily.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30.
9. 2016, sp. zn. 1 T 121/2015, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 25. 1. 2017, sp. zn. 12 To 455/2016, a obžaloby ho podle § 226 písm. b) a §
265m odst. 1 tr. ř. zprostil. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího
soudu rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu trestu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze
dne 8. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 499/2017, uvedla, že se k podanému dovolání
nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i
ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeného v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. V posuzované věci, byť to obviněný výslovně neuvádí, přichází v úvahu
druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané
odvolání projednal v rámci veřejného zasedání a toto zamítl.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. dovozuje v podstatě v porušení zásady presumce neviny,
nedostatečném popisu skutku, v tom, že soudy prováděly toliko důkazy navrženém
obžalobou, ve způsobu hodnocení provedených důkazů a v existenci extrémního
rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy.
Nejvyšší soud shledal, že argumentaci obviněného vztahující se k nesprávnému
právnímu posouzení skutku nelze pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Byť obviněný v rámci podaného dovolání uvádí,
že namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný v tomto směru žádnou právně
relevantní argumentaci neuplatňuje. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že
v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat toliko nesprávnost aplikace norem trestního práva nebo norem jiné
hmotněprávní povahy, popř. chybné posouzení předběžné otázky podle § 9 odst. 1
tr. ř. Jistou výjimku z tohoto závěru představuje existence extrémního rozporu
mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Vzhledem k obsahu
konkrétně uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný sice své
námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., avšak ve skutečnosti toliko vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů
nižších stupňů. Takovým postupem míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu,
když námitky mají procesní charakter, neboť směřují do způsobu hodnocení
provedených důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje
nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když
zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů (soudy uvěřily výpovědím
poškozených a svědků, nevzaly v úvahu listinné důkazy), přičemž na podkladě
vlastní verze dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti a že měl být obžaloby zproštěn. Takto formulovanými
námitkami obviněný míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu, takže tyto nemohou
naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat
přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které
směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v
předmětné věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním
soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně
své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů dostatečně
odůvodnil. Uvedený soud rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu
obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze
poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 5–18
rozhodnutí). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním soudem prvního stupně
zcela ztotožnil (blíže viz str. 3–4 rozhodnutí). Proto Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající
skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit
následující skutečnosti. Pokud obviněný namítá, že popis skutku je
nedostatečný, tak obecně je třeba uvést, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy
„skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně
stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se
skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí
orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho
popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu
skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo
179/2010). Z obsahu uplatněné argumentace je zřejmé, že obviněný nenamítá, že
by skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňoval
všechny znaky zvolené skutkové podstaty, což by nepochybně naplňovalo zvolený
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). Obviněný v
podstatě namítá, že skutek, tak jak byl formulován ve skutkové větě rozsudku
soudu prvního stupně je neurčitý, jinak řečeno, že neobsahuje náležitosti
uvedené v § 120 odst. 3 tr. ř., když ve skutku není uvedeno konkrétní místo a
den, kde mělo dojít k předání finančních částek od poškozených. Náležitosti
výroku rozsudku upravuje § 120 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení výrok,
jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně
označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a
uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin
nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných
skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou
trestní sazbu. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak,
aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného
činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o
vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové
podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS
195/2005-n, srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666). V dané věci je třeba zdůraznit, že
soud prvního stupně v popisu skutku vyjádřil všechny podstatné skutečnosti,
které ve svém souhrnu naplňují znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §
209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku. Soud v popisu skutku rovněž uvedl čas
spáchání skutku, neboť uvedl, v kterém měsíci a roce byly předmětné částky
předány obviněnému. Skutečnost, že není uvedeno přesné datum předání těchto
částek poškozenými obviněnému nelze interpretovat tak, že by popis skutku
neodpovídal ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., když čas spáchání skutku nemusí
být určen konkrétním datem, postačí časové vymezení skutku určitým obdobím,
pokud zjištění konkrétního data není objektivně možné, např.
pro odstup času
mezi spácháním skutku a podáním trestního oznámení, když v praxi je běžné, že
poškození velmi často již nejsou pro odstup času schopni přesné datum spáchání
trestné činnosti určit. V tomto směru je třeba zdůraznit, že poškozená V. K. st. podávala trestní oznámení s jistým časovým odstupem, když skutek byl
spáchán v roce 2011 a trestní oznámení bylo podáváno až 14. 2. 2013, přičemž
poškození měli peníze předávat obviněnému v hotovosti, kdy si nenechali
vystavit žádné potvrzení, takže je přirozené, že si přesná data, tedy den
předání finanční hotovosti již nepamatovali. Obdobná je situace v případě místa
spáchání skutku, když ovšem u skutků pod bodem 2, 3 bylo místo předání finanční
hotovosti určeno (M. K. a obec S.), takže tato námitka ve vztahu k těmto bodům
je nepřípadná. U skutku pod bodem 1 sice výslovně nebylo místo předání určeno,
ovšem z provedených důkazů a odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že to
bylo v místě bydliště poškozené V. K. st., popř. na dalších místech, které
poškozená pro odstup času a skutečnost, že finanční částky byly předávány
vícekrát, již nedokázala přesně určit. Tato skutečnost vyplývá nejen z výpovědi
poškozené V. K. st., ale i z výpovědí dalších svědků (např. svědek P. K.,
svědek M. K.). Z výpovědi poškozené V. K. st., pak vyplývá, že nemůže určit
přesné datum předání částky 600.000 Kč obviněnému (bod 4), když ovšem z její
výpovědi je nepochybné, že to muselo být po prodeji domu v Č. a obci S., neboť
z prodeje těchto domů získala částku 600.000 Kč pro obviněného. Ohledně místa
předání této částky uvedla, že to bylo v autě, blíže nedokázala místo určit. V
dané souvislosti lze připustit, že v popisu skutku mohlo být v případě bodu 4
uvedeno, že k předání částky 600.000 Kč došlo v průběhu listopadu 2011 a
prosinci 2011 (v té době došlo k prodeji předmětných domů), ovšem tato jistá
nepřesnost nemá vliv na skutečnost, že skutková věta obsahuje popis všech
rozhodných skutečností naplňujících znaky zvolené skutkové podstaty, kdy skutek
je natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným. Nad rámec shora uvedeného je
pak třeba opětovně zdůraznit, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve
výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s ustanovením §
120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti
rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů,
podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí
(blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo
1311/2016). O takový případ se jedná.
Rovněž argumentace obviněného směřující do rozsahu dokazování
nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když rozsah dokazování je limitován
ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., podle kterého musí soud zjistit takový skutkový
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro jejich rozhodnutí. Ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř.
pak nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Přesto
považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že tvrzení obviněného uplatněné v
podaném dovolání, že soudy prováděly pouze důkazy navržené obžalobou, nemá
oporu v průběhu řízení soudem prvního stupně. V tomto směru je třeba
podotknout, že ve věci proběhlo několik hlavních líčení (30. 9. 2015, 23. 11.
2015, 13. 4. 2016, 16. 5. 2016, 27. 7. 2016, 12. 9. 2016 a 30. 9. 2016), v
jejichž rámci soud reagoval na důkazní návrhy obviněného a jeho obhájce a k
věci provedl řádu navrhovaných důkazů (viz např. výslech znalců, opětovný
výslech poškozených V. K. st. a V. K. ml., svědků K. K., M. K., V. Č., JUDr.
K., JUDr. A. G., J. S., E. T., listinné důkazy), takže tvrzení obviněného je
evidentně v rozporu s objektivně zjištěným stavem. Soud prvního stupně skutečně
neprovedl všechny požadované důkazy, ovšem ve svém rozhodnutí odůvodnil, z
jakých důvodů nepovažoval za potřebné provádět další navrhované důkazy (viz
str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s rozsahem
dokazování ztotožnil (viz str. 3–4 rozhodnutí). Nad rámec shora uvedeného je
třeba podotknout, že samotný obviněný ani v rámci podaného dovolání nenamítá
konkrétní důkazy, které nebyly provedeny. Stejně tak tvrzení obviněného, že
soudy prováděly výslechy poškozených formálně a povrchně je v rozporu s
objektivně zjištěným stavem, když poškození byli ve věci vyslýchání a někteří
dokonce opakovaně a byli jim kladeny otázky jak ze strany soudu, tak i státního
zástupce, ale zejména obviněného a jeho obhájce.
Ohledně námitek obviněného, že výrok o vině je postaven toliko na
výpovědích poškozených a svědků a že soudy ignorovaly listinné důkazy, když i
namítá, že soudy nehodnotily, zda mohli poškození uvedenými částkami disponovat
(body II. a III. dovolání) lze uvést, že se opětovně jedná o procesní námitky.
Obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem
prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud druhého stupně. Přestože uvedená
argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, jen na podporu závěru, že
se nejedná o případ tzv. extrémního rozporu ve smyslu výkladu Ústavního soudu a
Nejvyššího soudu (blíže viz k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp.
zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), lze konstatovat následující. V
dané věci je třeba především odmítnout tvrzení obviněného, že soudy rozhodly
toliko na základě výpovědí poškozených a že nijak nehodnotily listinné důkazy,
které byly v řízení opatřeny jednak orgány činnými v trestním řízení, jednak
byly předloženy obviněným. Zde je nutno poukázat na písemné odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, který konstatuje obsah listinných důkazů provedených v
rámci hlavního líčení (viz str. 14–15 rozsudku), když následně i tyto listinné
důkazy hodnotí (blíže viz str. 16–17), přičemž dospívá k závěru, že z listin
předložených obviněným nelze vycházet a poukazuje na výpovědi poškozených (viz
výpověď poškozené V. K. st.) ohledně vzniku a důvodů, pro které tyto listiny
podepsali. Byť to soud prvního stupně zcela explicitně neuvádí, je třeba
konstatovat, že listinné důkazy mají stejnou důkazní váhu, jako každý jiný
důkaz, tedy nelze jim přičítat vyšší důkazní hodnotu a to i za situace, pokud
jsou na některých z těchto listin ověřeny podpisy. Pravdivost obsahu
předložených listin totiž musí soudy posuzovat v kontextu dalších provedených
důkazů. Jinak řečeno, skutečnost, že listina obsahuje podpis ať již ověřený či
nikoliv nelze chápat tak, že obsah listiny odpovídá skutečnosti. K hodnocení
obsahu listinných důkazů lze uvést, že v trestním řízení neplatí presumce
správnosti předložených listinných důkazů obecně. Pravdivost listiny (tzn. zda
to, co je v ní uvedeno, odpovídá skutečnosti) musí být orgány činnými v
trestním řízení zkoumána zcela v souladu se zásadami uvedenými v ust. § 2 odst.
2, 5 a 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III.
ÚS 2042/08). Takto podle Nejvyššího soudu soudy v dané věci při hodnocení
obsahu listinných důkazů předložených obviněným postupovaly.
V souvislosti s hodnocením obsahu listinných důkazů je nutno poukázat na
skutečnost, že poškození se k obsahu těchto listin vyjádřili, připustili, že
nějaké doklady podepsali včetně jejich ověření (viz např. výpověď svědkyně V.
K. ml., že nějaké papíry se podepisovaly, svědkyně V. K. st., že nějaké papíry
podepisovala, že to byly i prázdné papíry, že obviněný uváděl, že to potřebuje,
protože hraje automaty a že by měl doma peklo a že doklady se nezakládaly na
pravdě). Pokud svědci již nebyli schopni logicky objasnit proč tyto doklady
podepsali, popř. i podepsali prázdné papíry, tak je nutno jednak zdůraznit, že
z provedeného dokazování je nepochybné, že poškození, zejména poškozená V. K.
st., která jak vyplývá z provedeného dokazování se v rámci rodiny starala o
zajištění finančních prostředků pro obviněného, když si jednak sama půjčovala
peníze na své jméno, jednak zajišťovala půjčky pro ostatní členy rodiny (např.
pro P. K. od svědka P.), kteří v podstatě plnili její pokyny a zjišťovali
finanční prostředky, aniž by se nějak podrobněji o celou záležitost zajímali,
bezmezně obviněnému věřili. Zde je třeba i poukázat na závěry znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, včetně
vyjádření znalců u hlavního líčení, ze které vyplývá, že poškození jsou
věrohodní, když se ovšem snadno dají zmanipulovat. V dané souvislosti také
nelze pominout závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a psychologie, ze kterého vyplývá, že obviněný je velmi sociálně
zdatný a působí velmi věrohodně a důvěryhodně, což nepochybně přispělo i s
ohledem na osobnosti poškozených k tomu, že tito jeho tvrzení bezvýhradně
věřili a nechali se v podstatě obviněným ovládnout. Zároveň také nelze
pominout, že pokud si např. v předchozím období poškozená V. K. st. půjčila
nějaké finanční prostředky, vždy je řádně vrátila. K námitce obviněného, že
poškození dluží peníze jemu a že proto nemluví pravdu, je třeba poukázat na
hodnocení pravdivosti obsahu předložených listin, na osobnosti poškozených,
když také nelze pominout, že trestní oznámení bylo podáno z delší časovou
prodlevou, přičemž ani z výpovědi obviněného nevyplývá, že by v době podání
trestního oznámení snad uplatnil po poškozených nějaké požadavky na vrácení
údajných dluhů a že by proto měli tito zájem obviněného křivě obvinit. Nad
rámec shora uvedeného je třeba uvést, že o schopnosti obviněného zmanipulovat
jiné osoby nakonec svědčí i jeho předchozí trestní věci, kdy se opětovně
dopustil trestného činu podvodu a k jeho spáchání zneužil jiné osoby s
vysokoškolským vzděláním.
Jestliže obviněný dále namítá, že ačkoliv se měl obohatit o uvedené finanční
prostředky, tak nedošlo k zvětšení jeho majetku, je třeba uvést, že finanční
prostředky poškození poskytovali obviněnému v hotovosti, takže se logicky
nemohly objevit na jeho účtu, přičemž skutečnost, na co obviněný konkrétně tyto
finanční prostředky použil je pro posouzení věci nerozhodná, důležité je, že
sebe o tyto prostředky obohatil, tedy dostaly se do jeho dispozice. K tvrzení
obviněného, že nebylo prokázáno, že by poškození mohli mít uvedené finanční
prostředky k dispozici za současného odkazu na jejich finanční situaci je možno
uvést, že soudy se touto otázkou řádně zabývaly, když v tomto směru vycházely
nejen z výpovědí poškozených, ale i svědků, kteří potvrdili, že jim finanční
prostředky, o kterých hovoří poškození zapůjčili, když i bylo prokázáno, že
finanční prostředky získali poškození i od bankovních ústavů, popř. jiných
institucí (viz např. výpověď J. K., V. K. st.). Zde lze podotknout, že
poškození nikdy netvrdili, že předmětné finanční prostředky pocházely z jejich
vlastních zdrojů, naopak vždy uváděli, že si uvedené finanční částky půjčili od
jiných osob a popř. od bankovních institucí či jiných institucí. Současně z
provedeného dokazování vyplývá, že poškozená V. K. st. získala částku 600.000
Kč prodejem nemovitostí patřící její dceři a nemovitostí patřící jí, když
dohromady z prodeje získala tuto částku (200.000 Kč prodej domu v Č., 400.000
Kč prodej domu v obci S.). Za této situace bylo skutečně bezpředmětné zkoumat
blíže jejich finanční situaci.
Pokud se týká námitek obviněného ve vztahu ke skutku týkající se
poškozené V. K. ml., tak tyto námitky opětovně směřující do způsobu hodnocení
důkazů soudem prvního a druhého stupně. Přesto lze uvést ohledně namítaného
potvrzení o vrácení částky 100.000 Kč této poškozené ze dne 14. 1. 2011 (viz č.
l. 374), že pravdivost obsahu této listiny nelze dovozovat ze skutečnosti, že
na této listině je úředně ověřen podpis poškozené. V tomto směru je možno
odkázat na předchozí úvahy ohledně hodnocení listinných důkazů, když nelze ani
pominout osobnost poškozené a její snadnou zmanipulovatelnost. Ohledně údajného
neprokázání předání částky 50.000 Kč je třeba uvést, že samotný obviněný
připouští, že peníze za frézu od poškozené převzal, kdy dokonce uvádí, že frézu
poškozené prodal za částku 70.000 Kč. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést,
že obviněný předložil pouze doklad o koupi jednoosého malotraktoru od
poškozeného J. K. za částku 70.000 Kč dne 21. 11. 2011 (viz č. l. 372),
nepředložil žádný doklad o tom, že by frézu skutečně předal poškozené. Navíc i
pokud by tento doklad předložil, je třeba poukázat na předchozí úvahy ohledně
pravdivosti obsahu předložených listin.
Obdobná je situace v případě námitek týkajících se poškozeného P. K., když je
třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně hodnocení listinných důkazů a
pravdivosti jejich obsahu. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že
smlouva předložená obviněným je rozporuplná, když ve smlouvě se tvrdí, že jak
poškozený P. K., tak V. K. ml., jsou oba kupujícími, kupní cena ve výši 250.000
Kč byla poškozenému prodávající uhrazena a vzápětí je ve smlouvě uváděno, že
zbytek kupní ceny uhradil poškozený J. K. dne 12. 5. 2011 (viz č. l. 367).
Samotný poškozený vypověděl, že částku 180.000 Kč měl od své sestry a že se
jednalo o vyrovnání za prodej domu v Č. jeho sestře (viz č. l. 342), přičemž
peníze byly na účtu jeho matky, která je předala obviněnému. Tuto skutečnost
potvrdila i svědkyně V. K. st. (viz č. l. 391). Navíc je třeba zdůraznit, že
věrohodnost výpovědi poškozeného P. K. a poškozené V. K. podporuje skutečnost,
že na účet poškozené V. K. st., která měla fakticky částku 180.000 Kč předat
obviněnému, byla dne 9. 2. 2011 připsaná částka 235.000 Kč a dne 10. 2. 2011
poškozená z účtu vybrala částku 230.000 Kč.
V případě námitek týkajících se poškozeného J. K. obviněný znovu jen vyjadřuje
nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Pokud obviněný
poukazuje na prohlášení obviněného ze dne 1. 4. 2011 (viz č. l. 359) o tom, že
mu obviněný nic nedluží, je třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně
pravdivosti obsahu těchto listinných důkazů. Pokud se týká poškozené V. K. st.
je možno uvést, že obviněný opakuje námitky, které již částečně uplatnil v
případě bodu II. dovolání. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za nutné pro
stručnost odkázat své závěry týkající se popisu skutku. Ve vztahu k této
poškozené obviněný jen znovu předestírá svoji verzi události (poškozená měla
dluhy a on jim pomohl a nechal si vystavit úředně ověřená potvrzení), kdy
vyjadřuje pochybnosti o chování poškozené, která mu měla předávat předmětné
finanční prostředky bez jakéhokoliv potvrzení, a vyjadřuje přesvědčení, že za
situace, kdy na jedné straně stojí výpovědi svědků a na druhé straně listinné
důkazy, tak by soudy měly vycházet z těchto listinných důkazů. Jedná se tedy o
námitky procesní povahy, které nemohou naplnit zvolený dovolací důvod. Přesto
lze ohledně tvrzení obviněného, že částka 50.000 Kč, kterou měli poškození
získat od svědka Panchartka, mu byla přičítána 2x je třeba odkázat na popis
skutku, ze kterého je nepochybné, že obviněnému není kladeno za vinu, že by od
poškozené V. K. st. převzal částku 50.000 Kč.
Rovněž námitky týkající se předání částky 600.000 Kč (bod 4 rozsudku soudu
prvního stupně) směřují do způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Ze
strany obviněného se jedná opětovně toliko o vyjádření nesouhlasu se způsobem
hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Přesto je třeba zdůraznit, že o předání
částky 600.000 Kč obviněnému a důvodech předání hovoří nejen poškozená V. K.
st., ale i řada dalších svědků (např. P. K., V. K. ml. včetně svědků, jejíž
výslech požadoval právě obviněný např. svědek M. K. a svědkyně E. T.).
K námitce obviněného, že z výpovědi poškozené V. K. st. vyplývá, že měl nějaké
peníze půjčit poškozenému P. K., je nutno připustit, že toto ve výpovědi
poškozené zaznělo, ovšem poškozená neuvedla, o jakou částku se mělo jednat,
když ani samotný obviněný v tomto směru neměl k svědkyni žádné dotazy. Navíc je
třeba uvést, že případná půjčka poškozenému P. K. nemůže mít žádný vliv na
trestní odpovědnost obviněného za trestný čin podvodu. Obviněný poškozeného
uváděl v omyl, když od tohoto získával peníze tím, že předstíral, že pro
poškozené zajistí úvěr od Raiffeisenbanky a z tohoto důvodu mu i poškozený
předával peníze, přičemž obviněný nikdy neměl v úmyslu úvěr pro poškozené
zajistit a ani v tomto směru nečinil žádné kroky. Případná půjčka obviněného
poškozenému pak ani nemůže mít vliv na náhradu škody v rámci trestního řízení,
když započtení při rozhodování o nároku na náhradu škody v rámci trestního
řízení není možné, když pro přiznání nároku na náhradu škody je rozhodující
výše škody vyjádřená v popisu skutku případně snížena o částky, které do doby
rozhodování o nároku na náhradu škody obviněný na náhradě škody prokazatelně
uhradil, popř. uplatněný nárok poškozeného, pokud byla škoda požadována v nižší
částce, než jaká je vyjádřena v popisu skutku.
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je třeba konstatovat následující. Jak již bylo naznačeno
shora, vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně
uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o
relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v
těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy
dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve
věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence
extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo
1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního
rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní
skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných
důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného
dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech,
které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2
odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů
důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek
náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a §
134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn.
3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že přes jistou stručnost odůvodnění
rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům dostalo.
Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu
v podstatě toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a
druhého stupně. V dané věci ovšem lze mít za to, že soudy k náležitému
objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení
§ 2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy
odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř., byť lze
připustit, že je stručnější. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že
existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených
verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily
k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným
způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady
volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad
spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že hodnocení
důkazů soudy nižších stupňů odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když i k
náležitému objasnění věci byly provedeny všechny potřebné důkazy, tak jak to
vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Proto lze uzavřít, že soudy nižších
stupňů byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. V dané věci tedy není
dán namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým
stavem věci.
K argumentaci obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumce
neviny lze uvést, že tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný.
Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových
zjištění soudů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Zásada
presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na
základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), kdy našla svůj výraz v zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek
skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani
žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že
Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení
obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a
důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je
zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné
soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně
prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť
soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci. Nejvyšší soud
považuje za potřebné konstatovat, že pokud soudy hodnotily provedené důkazy
odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení
zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších
zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný uplatněnou argumentací
nenaplnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný
jiný. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo
obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí
soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice
dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, když je ovšem zjevně
neopodstatněné, když dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl
naplněn.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku
tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší
soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci
podaného dovolání navrhl, aby byl přiznán odkladný účinek rozhodnutí soudů
nižších stupňů, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno
učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu
rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v
posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu
Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za
této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným
(negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová