5 Tdo 1414/2017

5 Tdo 1414/2017-137

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o

dovolání obviněného A. R., a o dovolání nejvyššího státního zástupce podané v

neprospěch obviněného A. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12.

7. 2017, sp. zn. 9 To 35/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci

vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 11/2008, t a k t o

:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. R. a

nejvyššího státního zástupce o d m í t a j í .

1. Obviněný A. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

13. 10. 2016, sp. zn. 51 T 11/2008, uznán vinným pokusem zvlášť závažného

zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 21 odst. 1

trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen

„tr. zákoník“), § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že

jako předseda představenstva, dílem jako ředitel a člen představenstva,

obchodní společnosti Czech Venti, a. s., se sídlem v Chomutově, Vršovců čp.

1176/23, IČ 25474197, od 29. 3. 2006 se sídlem v Chomutově, Nerudova čp. 63/16

(dále jen „Czech Venti“), a jako předseda představenstva obchodní společnosti

PROVENTI, a. s., se sídlem v Chomutově, Vršovců čp. 1176/23, IČ 26506246 (dále

jen „PROVENTI“), obou společností se stejným předmětem podnikání v oborech

přípravné práce pro stavby, zprostředkování obchodu, velkoobchod,

specializovaný maloobchod, činnost technických poradců v oblastech

strojírenství, hutnictví, energetiky, zemědělství a lesnictví a dalších, v

rozporu se smlouvou o poskytnutí zajištění ve vztahu k rozpočtové podpoře pro

projekt větrných elektráren Krušný Hora uzavřené dne 12. 11. 2004, uzavřenou

mezi obchodními společnostmi Czech Venti, Virtual Utility Ltd., PROVENTI, R.

Engineering Services, s. r. o., a Vestas Deutschland GmbH, neučinil žádné úkony

směřující k tomu, aby společnost PROVENTI převedla veškerá práva k projektu

výstavby větrných elektráren v Krušných horách známého také pod označením

Větrný park Chomutov na společnost Czech Venti, a naopak v úmyslu realizovat

tento projekt větrných elektráren pouze prostřednictvím společnosti PROVENTI,

bez účasti společnosti Czech Venti, jednal tak, že:

1) v blíže nezjištěné době od srpna 2005 do října 2005 v P., Ch. a na

dalších místech jednal se zástupci společnosti AES Corporation, Inc., se sídlem

4300 Wilson Boulevard, Arlington, Virginia, USA, o jejich vstupu do projektu a

o uzavření smlouvy označené jako soupis podmínek vztahujících se ke společné

výstavbě a investici mezi touto společností na straně jedné a společností

PROVENTI a jejími akcionáři obviněným A. R., svědkem D. J. a svědkyní J. Š. na

straně druhé, přičemž v případě uzavření smlouvy by na úkor společnosti Czech

Venti projekt Větrného parku Chomutov realizovala společnost PROVENTI, která by

podle uvedené smlouvy získala od společnosti AES Corporation, Inc. investici na

výstavbu projektu ve výši nejméně 3 035 000 Euro (nejméně 89 714 600 Kč), když

nakonec k uzavření smlouvy nedošlo pouze z důvodu, že ji svědek D. J. odmítl

podepsat,

2) poté dne 9. 2. 2006 dal jako ředitel a člen představenstva

společnosti Czech Venti, neoprávněně souhlas s využitím studie vstupních

podkladů pro výpočty návrhu distribuční sítě Větrného parku Chomutov,

zpracované společností EGÚ Brno, a. s., a studie vyvedení výkonu větrných

elektráren z oblasti Krušných hor, zpracované společností ENERGO EKOPROJEKT

TURNOV, s. r. o., pro řízení o udělení státní autorizace vedené před

Ministerstvem průmyslu a obchodu pro společnost PROVENTI, dále dne 7. 4. 2006

vzal zpět žádost společnosti Czech Venti o připojení Větrného parku Chomutov k

přenosové soustavě České republiky a tentýž den podal obdobnou žádost za

společnost PROVENTI, adresovanou obchodní společnosti ČEPS, a. s., a následně

dne 29. 6. 2007 jako předseda představenstva společnosti PROVENTI uzavřel s

obchodní společností ČEPS, a. s., se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, IČ

25702556, smlouvu o připojení k přenosové soustavě České republiky č.

12100/004,

v důsledku čehož obchodní společnost PROVENTI získala možnost realizovat

projekt Větrný park Chomutov, jehož čistá hodnota ke dni 29. 6. 2007 dosahovala

částky nejméně 1 000 000 Kč, s předpokládanou aktuální investiční hodnotou

ekonomického výnosu z projektu pro případ jeho realizace v částce nejméně 67

900 000 Kč a s ohledem na skutečnost, že společnost Czech Venti byla joint

venture, založená výlučně pro realizaci tohoto projektu, ve které společnost

PROVENTI držela 50 % akcií, čímž společnost PROVENTI získala prospěch v rozsahu

nejméně 500 000 Kč a v částce nejméně 33 950 000 Kč pro případ faktické

realizace tohoto projektu, ke které však nedošlo.

2. Za uvedený pokus zvlášť závažného zločinu zneužití informace a

postavení v obchodním styku byl obviněný A. R. odsouzen podle § 255 odst. 4 tr.

zákoníku, za užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání

3 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 82 odst. 1 tr. zákoníku, mu

byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 5 roků.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, byl

obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy

celkem ve výši 500 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému

stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán,

náhradní trest odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3

tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu

výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech v

trvání 5 roků.

3. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný A. R. a

státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvoláními,

o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9

To 35/2017, tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítnul.

4. Současně je nutno podotknout, že oběma uváděným rozhodnutím, tj.

rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, předcházelo usnesení Nejvyššího soudu

ze dne

26. června 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013, kterým bylo rozhodnuto tak, že podle §

265k odst. 1 tr. ř. byl z podnětu obviněného A. R. a nejvyššího státního

zástupce zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 9

To 54/2012, podle § 265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na

zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v

Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Nejvyšší soud se ve svém zrušujícím rozhodnutí vyhradil k určené výši

prospěchu a současně poukázal na rozdílnost v provedených ústavních znaleckých

posudcích, zejména pokud jde o hodnotu projektu a tím tedy výši prospěchu

společnosti PROVENTI. Nejvyšší soud uložil, že při novém projednání v této věci

bude třeba doplnit dokazování zejména o výslech znalce prof. Ing. Oldřicha

Starého, CSc., dále uvedl, že bude také nezbytné vyslechnout znalce Ing. Jana

Džbánka ke znaleckému posudku znaleckého ústavu TACOMA CONSULTING, a. s., č. 130-11/2012 ze dne 10. 10. 2012, a pokud by ani po jejich výslechu a následném

náležitém zhodnocení závěrů obou znaleckých posudků (včetně jejich dodatků)

nebylo možno učinit jednoznačný závěr o výši prospěchu, který vznikl

společnosti PROVENTI v podobě čisté hodnoty projektu, a dále prospěchu, ke

kterému tato společnost směřovala, pokud by získala možnost realizovat projekt

Větrný park Chomutov, bude třeba postupovat podle § 109 věta druhá tr. ř. a

příp. § 110 tr. ř. a vyžádat zcela nový znalecký posudek. Nejvyšší soud dále

poznamenal, že v rámci výslechu znalce či zadání znaleckého posudku je třeba

zaměřit se na zjištění, jaké hodnoty projekt výstavby větrných elektráren v

důsledku již realizovaných postupných kroků dosáhl v rozhodné době, pokud byl

na úkor společnosti Czech Venti převeden na společnost PROVENTI, a jakého

prospěchu by bylo dosaženo, pokud by se obviněnému tento projekt ve společnosti

PROVENTI podařilo realizovat, přičemž teprve po takto doplněném dokazování bude

moci nalézací soud posoudit, zda obviněný svým jednáním dosáhl pro sebe nebo

jiného prospěch a v jakém rozsahu, čímž budou vytvořeny podmínky pro posouzení,

zda obviněný naplnil znaky i kvalifikované skutkové podstaty podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku a v jakém rozsahu byl takový čin dokonán a v jakém rozsahu příp. zůstal v pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Teprve poté, až bude tato

zásadní otázka jednoznačně a bez pochybností vyřešena, bude možné se zabývat

uplatněním zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). V

neposlední řadě Nejvyšší soud zmínil, že pokud soud v rámci úvah o druhu a výši

trestu přikročí k aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení

trestu, bude nutné, aby respektoval platnou judikaturu ohledně užití tohoto

ustanovení (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11

Tdo 408/2012). Každopádně rozhodnutí o mimořádném snížení trestu svobody podle

§ 58 tr. zákoníku bude nutno velmi podrobně zdůvodnit, a to z hledisek

uvedených v § 39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a pokud bude obviněný uznán

vinným pokusem zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v

obchodním styku podle § 21 odst. 1 k § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, pak i z

hledisek uvedených v § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku (srov. např. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 634/2012).

Závěrem Nejvyšší

soud podotkl, že aniž by chtěl předjímat další postup odvolacího soudu při

projednávání této věci, považuje za nutné dodat, že není vyloučeno, aby

odvolací soud postupoval ve veřejném zasedání podle § 263 odst. 6 a 7 tr. ř. a

sám doplnil dokazování potřebnými důkazy, z hlediska správné právní kvalifikace

jejich jednání, ale není ani vyloučeno, že po zrušení napadeného rozsudku bude

postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. Rozhodne-li se odvolací soud provést ve

veřejném zasedání důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (§ 263 odst. 6 tr. ř.), nic mu nebrání, aby i po jejich provedení napadený rozsudek zrušil podle §

258 odst. 1 tr. ř. a věc vrátil podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního

stupně, jestliže dojde k závěru, že bude zapotřebí provádět další rozsáhlé a

pro odvolací soud obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo

nahrazovat činnost soudu prvního stupně (srov. č. 2/2003 Sb. rozh. tr.).

6. V novém dovolacím řízení opětovně podali mimořádný opravný prostředek

k Nejvyššímu soudu jak nejvyšší státní zástupce, tak i obviněný A. R.. Nejvyšší

státní zástupce podal své dovolání v neprospěch obviněného A. R., které

směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To

35/2017, kterým byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného a

státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaná

proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 51

T 11/2008, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem

na § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí

odvolání, ač rozsudek soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku a

současně jím byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

7. Svůj mimořádný opravný prostředek nejvyšší státní zástupce odůvodnil

tím, že v rámci aplikace hmotněprávních norem soudy nižších stupňů chybně

posoudily vzájemný vztah společností Czech Venti a PROVENTI. Konstatovaly totiž

(a to i v rámci skutkové věty, byť se jedná o dílčí závěr právní), že

společnost Czech Venti byla joint venture (tj. podnik se společnou majetkovou

účastí), založená výlučně pro realizaci předmětného projektu, ve které

společnost PROVENTI držela 50 % akcií, v důsledku čehož by výnos z tohoto

projektu byl v budoucnu rozdělen mezi akcionáře, a tedy společnost PROVENTI by

navíc (v důsledku trestné činnosti obviněného) získala pouze 50 % zjištěného

prospěchu, připadajícího na druhého akcionáře. Proto soudy výši prospěchu pro

účely konečné kvalifikace přičetly obviněnému – oproti ze strany znalců

vysloveným hodnotám, a to aktuální ve výši 1 000 000 Kč a budoucí ve výši 67

900 000 Kč – toliko z poloviny. Zmíněné odůvodnění ovšem není možné

akceptovat, neboť zcela nerespektuje skutečnost, že společnosti Czech Venti a

PROVENTI byly samostatné a majetkově oddělené, a tudíž hypotetické budoucí

nakládání s profitem projektu je zcela irelevantní. Jak vyplývá z rozhodnutí

publikovaného pod č. 18/2006 Sb. rozh. tr., akcionáře, a to i když je

stoprocentním akcionářem, nelze ztotožňovat s akciovou společností jako

právnickou osobou, coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva odlišné

subjekty. Jestliže proto obviněný, který je předsedou představenstva a

stoprocentním akcionářem, způsobil trestným činem škodu akciové společnosti

(srov. § 154 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění

účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obchodní zákoník“, nyní § 243 a násl. zákona o obchodních společnostech a družstvech – zákon o obchodních

korporacích), nevznikla tím škoda současně obviněnému, jakožto jejímu

akcionáři, protože majetek akciové společnosti jako právnické osoby je pro něj

majetkem cizím, ale vznikla škoda pouze akciové společnosti. Za způsobení

takové škody lze dovozovat trestní odpovědnost obviněného a stejně tak mu lze

uložit povinnost ji nahradit (srov. též § 194 odst. 5, věta třetí obchodního

zákoníku, nyní zejména § 159 odst. 1 občanského zákoníku). Analogicky je

zásadně nutné ze shodného přístupu vycházet v nyní posuzované věci, a tedy

hodnotit, jaký prospěch získala v důsledku jednání společnost PROVENTI, ač jej

jako celek, bez ohledu na strukturu svých akcionářů, měla získat společnost

Czech Venti (a akcionář PROVENTI s ohledem na akcionáře druhého, by s ním

samozřejmě nemohl zdaleka nakládat podle své úvahy). Je namístě doplnit, že

popsaný názor by ve svém důsledku vedl k deformaci § 255 odst. 2 tr. zákoníku,

neboť tento žádnou výjimku pro obdobné situace nepředpokládá – naopak výslovně

stanoví možnost postihu např. společníka dvou společností s ručením omezeným. Zde lze na okraj doplnit, že výjimkou by nepochybně byla např. situace, kdyby

se úkony pachatele týkaly např. dvou společností s ručením omezeným, v nichž by

tento pachatel byl jediným společníkem a jednatelem (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn.

5 Tdo 1482/2016-I.). V předmětné věci však

takový stav dán nebyl, společnosti Czech Venti a PROVENTI byly v konečném

důsledku v konkurenčním vztahu, v jehož rámci obviněný pro společnost PROVENTI

získal zjevný prospěch, který současně společnost Czech Venti v podstatě z

hospodářské soutěže eliminoval a zajistil (společnosti PROVENTI) zcela zjevnou

konkurenční výhodu. Je proto nutné dovodit, že skutečnost právního vtahu mezi

společnostmi Czech Venti a PROVENTI nemá v právním posouzení takový význam,

jaký mu přiřadily soudy obou stupňů, a proto znalci zjištěný prospěch, a to jak

v době činu obviněného, tak i budoucí, k němuž obviněný směřoval, měl být při

konečné kvalifikaci hodnocen v plné výši.

8. K hmotněprávnímu posouzení, konkrétně k vývojovému stupni trestné

činnosti, nejvyšší státní zástupce uvedl, že obviněný se podle vyslovených

závěrů svého jednání dopustil v pokusu. Zcela jednoznačná je z tohoto pohledu

situace v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 1. výroku o vině, neboť

obviněný své kroky cílil k podpisu určité smlouvy, čehož však nedosáhl. V

případě bodu 2. je ovšem třeba zohlednit, že obviněný dosáhl významného momentu

v podobě sjednání smlouvy o připojení k přenosové soustavě ve prospěch

společnosti PROVENTI, čímž definitivně dosáhl úkoru společnosti Czech Venti, a

tedy i plně došlo k naplnění znaků základní skutkové podstaty ve smyslu § 255

odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž je zřejmé, že obviněný dále postupoval tak, aby

projekt byl proveden, což se (za účasti obviněného) nestalo, avšak toliko pro

jeho specifičnost a náročnost, tedy pro skutečnosti na obviněném nezávislé.

Současně nelze přehlédnout, že obviněný – jak vyplývá z učiněných skutkových

zjištění, která nejsou součástí skutkové věty, avšak byly dovozeny – také

vstoupil do jednání se svědkem P. B., resp. společností APB-PLZEŇ, a. s., které

vyvrcholilo prodejem akcií společnosti PROVENTI, držených obviněným, tomuto

subjektu. Jinak řečeno, obviněný dosáhl v konečném důsledku alespoň svého

(osobního) prospěchu, který spočíval v podstatě v prodeji projektu jinému

podnikateli, bez ingerence původně zúčastněného partnera, čímž zužitkoval

výhodu, získanou na úkor společnosti Czech Venti.

9. Popsané nesprávnosti v hmotněprávním posouzení se projevily v dalším

pochybení, a to ve výroku o trestu. Z formálního pohledu soudy aplikovaly § 58

odst. 5 tr. zákoníku, jenž je namístě, jsou-li zjištěny určité specifické

okolnosti, vyplývající z toho, že pachatel je souzen za přípravu či pokus

trestného činu či za pomoc k němu. Důvody zmiňované soudy ale většinově než

vývojové stadium jednání v obecném smyslu zohledňují okolnosti případu, tedy

mělo být spíše vycházeno z § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc v případě

obviněného je zde dána řada okolností přitěžujících, a to vedle nalézacím

soudem uváděných podle § 42 písm. a), b) a k) tr. zákoníku i podle písm. e),

f), l) a m) téhož ustanovení. Pokud jde o vývojové stadium deliktu, lze

zohlednit, že obviněný nedosáhl svého konečného cíle spočívajícího v realizaci

projektu prostřednictvím společnosti PROVENTI, nicméně svými realizovanými

úkony již zcela dosáhl „odstřihnutí“ společnosti Czech Venti od projektu

(sjednáním smlouvy o připojení k přenosové soustavě), tedy zásadního úkoru

tohoto subjektu. Následně potom obviněný činil kroky k realizaci projektu,

jehož nedosáhl toliko proto, že tento projekt byl specifický a vyžadoval časově

dlouhý prostor, což v konečném důsledku bylo ukončeno prodejem akcií

společnosti PROVENTI, a jeho prospěchem osobním. Jediným významným argumentem,

dovozeným soudy, jenž by mohl směřovat k mimořádné úpravě výroku o trestu ve

prospěch obviněného, je tak délka řízení. Lze akceptovat, že doba od zahájení

trestního stíhání činí cca 10 let, přičemž obviněný se na tomto běhu nepodílel

svým (např. obstrukčním) jednáním. K posouzení adekvátnosti doby řízení v

předmětné věci je ovšem nutné uvést, že se jednalo o věc, jejímž středobodem

bylo hodnocení jedinečného projektu, který vyžadoval (i časově) velké úsilí

(zejména) znalců. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je zřejmé, že zmíněná

doba 10 let není zásadním porušením práva obviněného na projednání věci v

přiměřené lhůtě, ale spíše omezeným vybočením z něj. Navíc je třeba mít za to,

že adekvátnímu zohlednění se této skutečnosti dostalo již v rámci výroku o

peněžitém trestu, jenž byl obviněnému navzdory jeho získanému prospěchu a

ekonomické situaci uložen v nízké celkové výměře 500 000 Kč. Souhrnně řečeno,

ve věci nebyly dány natolik významné důvody pro mimořádné snížení trestu, jak

dovodily soudy, naopak zde existovaly poměrně výrazné okolnosti, které

obviněnému znatelně přitěžovaly. Při komplexním souhrnu těchto zjištění tak

mohly být namístě takové výroky o peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti,

jak byly uloženy, avšak následně již nebyl dán prostor pro razantní (a

mimořádný) postup podle § 58 tr. zákoníku, jak dovodily soudy obou stupňů.

Pokud proto vyslovily závěr, že je adekvátním výrok o trestu odnětí svobody ve

smyslu jeho snížení na výměru tří let s podmíněným odkladem výkonu, tedy pod

jinak zákonem stanovenou sazbou, ocitl se tento výrok mimo zákonné mantinely.

10. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v

neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §

265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené

v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7.

2017, sp. zn. 9 To 35/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc

Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným

způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil

nejvyšší státní zástupce i pro tento případ souhlas s projednáním věci v

neveřejném zasedání.

11. Obviněný A. R. ve svém posledním dovolání ze dne 8. 11. 2017 uvedl,

že je mu známo, že u Nejvyššího soudu je pod sp. zn. 5 Tdo 1414/2017 vedeno

řízení o dovolání, které v jeho neprospěch podal nejvyšší státní zástupce. S

argumentací uvedenou v tomto dovolání se neztotožňuje a domnívá se, že toto

dovolání by mělo být zamítnuto jako nedůvodné.

12. Obviněný A. R. podal své dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst.

1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože

byl v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání dán důvod dovolání uvedený v §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

13. Své dovolání A. R. odůvodnil tím, že zcela nesprávně soudy posoudily

z věcného i odborného pohledu průběh budování projektu Větrný park Chomutov,

zejména pak stav, ve kterém byl projekt v době, kdy se měl dopustit jednání,

pro které je stíhán, resp. odsouzen. V popisu skutku, jehož spácháním byl uznán

vinným, a to ve stadiu pokusu, byly nesprávně vytrženy dějové výseky, které

byly označeny jako zneužití informace a postavení v obchodním styku a

mechanicky podřazeny pod jednání s nejvyšší trestní sazbou, aniž by se kdo

zabýval tím, že je-li někdo v postavení člena statutárního orgánu, konkrétně

pak jako předseda či člen představenstva akciové společnosti a také v postavení

vedoucího manažera, tedy ředitele, má mnoho povinností, které jej nutí jednat s

péčí řádného hospodáře, neprohlubovat ztrátu společnosti a činit kroky ke

stabilizaci její činnosti i v případě, kdy společnost nedisponuje dostatkem

finančních prostředků, a zejména z tohoto hlediska je třeba posuzovat jeho

kroky, rozhodnutí a jím podepsané dokumenty a teprve poté, kdy neobstojí z

hlediska povinností kladených na tyto osoby, zvažovat, zda došlo k překročení

pravomoci osoby jednající v tomto postavení a zda takové překročení dosahuje té

míry společenské nebezpečnosti, aby mohlo být namísto manažerského pochybení

posuzováno jako jednání trestné. Dovolatel v jiné části svého mimořádného

opravného prostředku poukázal na to, že vytržení určitých událostí ve vztahu ke

společnostem uvedeným v popisu skutku vedlo k tomu, že je vyvozen závěr, že

došlo pouze k uzavření smluv mezi dvěma společnostmi, ve kterých byl dovolatel

v angažmá člena statutárního orgánu, a že tyto společnosti mají obdobný předmět

činnosti a z toho dovozena jeho trestní zodpovědnost za uzavření těchto smluv.

Nicméně stále zůstává pravdou to, že v rámci tohoto projektu došlo k uzavření

mnoha smluv a vzniku dalších právních vztahů mezi vícero společnostmi, které

byly spojeny přes členy svých statutárních orgánů, či přes osoby vedoucích

pracovníků těchto společností a že všechny tyto společnosti měly obdobný

předmět činnosti, jinak by se na tomto projektu nemohly podílet. S ohledem na

to, že projekt není do dnešního dne realizován, je otázkou, kdo v některé z

jeho fází zneužil informace a tím opatřil sobě nebo jinému výhodu nebo

prospěch. Dovolatel chce tímto poukázat na skutečnost, že soud se při svém

rozhodování spokojil s formálním zjištěním, že dovolatel byl v angažmá ve

statutárních orgánech dvou společností s obdobným předmětem činnosti, a již se

nesnažil prokazovat, že dovolatel zneužil informace v úmyslu opatřit sobě nebo

jinému výhodu nebo prospěch.

14. Soudy podle názoru dovolatele rovněž zcela nesprávně aplikovaly

zásadu subsidiarity trestní represe. Dovolatel se domnívá, že tento případ

neměl nikdy opustit rovinu obchodněprávní. Za situace, kdy se jednalo o

podnikání ve vysoce specializované oblasti, osobami, které v ní měly dlouholeté

zkušenosti a zavázaly se určitým způsobem kooperovat na dosažení společného

cíle a kdy zejména údajní poškození pánové K. C. J. a I. R. M. a společnosti,

jejichž jménem vystupovali, neplnili své povinnosti, nezajistili financování

projektu v rozsahu, v jakém se k tomu zavázali, navíc svým jednáním

(nepřiměřené náklady na cestovní náhrady, vyvádění peněz z projektu do

spřátelených firem apod.) ještě značně zvyšovali náklady projektu a nechovali

se s péčí řádného hospodáře, lze jen těžko hovořit o tom, že jednání dovolatele

směřovalo k tomu, aby komukoli byla způsobena škoda v trestně právní dimenzi.

Navíc za situace, kdy je jeho jednání posuzováno jako pokus, je velmi

diskutabilní, zda skutečně směřovalo k dokonání trestného činu podle § 255 tr.

zákoníku. Dovolatel se domnívá, že soud předbíhá výsledek projektu, ačkoli

tento není do dnešního dne dokončen a lze jen velmi těžko předbíhat, zda

uzavřené smlouvy byly na úkor jednoho nebo více podnikatelů, či zda skutečně

nešlo jen o minimalizaci ztrát z nepodařeného podnikatelského záměru.

15. Dovolatel rovněž upozornil na skutečnost, že projekt není možné

realizovat a že do dnešního dne nejsou pravomocná ani stavební povolení na

části projektu, a to z důvodu nesouhlasu některých obcí a ekologických spolků,

což potvrdil i soudem slyšený svědek P. B., který od roku 2007 ovládá

společnost PROVENTI. Toho, že projekt nemá de facto žádnou hodnotu, si

nepochybně byli vědomi i zástupci společnosti Czech Venti, a proto se nevydali

cestou vymáhání škody, kterou jim dovolatel měl údajně způsobit,

prostřednictvím žaloby u příslušného soudu, ale uchýlili se k prostředkům

trestního práva, tedy k trestnímu oznámení.

16. Dovolatel od samého počátku poukazuje na to, že projekt byl

převoditelný až po dosažení určité své fáze a k té nedošlo. V tomto směru

považuje dovolatel zahájení trestního stíhání minimálně za předčasné, neboť z

jeho strany nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty § 255 odst. 2, 4 tr.

zákoníku ani ve fázi pokusu podle § 21 tr. zákoníku a orgány činné v trestním

řízení již předjímaly, že dovolatel měl úmysl zneužít informace a že uzavřené

smlouvy byly na úkor společnosti Czech Venti, aniž by o tom byl jediný důkaz.

Vzhledem k fázi, ve které se projekt nacházel, lze těžko dovozovat to, že

dovolatel měl v úmyslu jej v budoucnosti realizovat pouze společností PROVENTI

a zkrátit tak společnost Czech Venti na jejích právech a výnosu z realizace

projektu. Vzhledem k tomu, že jednání dovolatele je posuzováno jako pokus

trestného činu, dovoluje si poukázat i na to, že se nepodařilo prokázat, v čem

jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a také v

prokázání toho, že vůbec měl úmysl trestný čin spáchat. Domnívá se, že se

nepodařilo prokázat ani úmysl dovolatele jednat na úkor jednoho z podnikatelů,

které v této věci zastupoval.

17. Obviněný A. R. na závěr uvedl, že se tímto dovoláním domáhá toho,

aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. shledal, že jím podané dovolání

je důvodné, a aby zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To

35/2017, podle § 265 odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na

zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby pokud v souladu s ustanovením § 265l

odst. 1 tr. ř. nepřikáže soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném

rozsahu znovu projednal a rozhodl, aby v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. ve

věci rozhodl sám rozsudkem tak, že A. R. se zprošťuje obžaloby, a to z důvodu

uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř., neboť skutek označený v žalobním návrhu není

trestným činem. Dovolatel rovněž souhlasil s tím, aby o jeho dovolání soud

rozhodl v neveřejném zasedání.

18. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího

státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu §

265h odst. 2 tr. ř. Ve svém vyjádření uvedl, že s odkazem na dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. s odkazem na § 265b odst. 1 písm.

l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což by s ohledem na procesní

okolnosti bylo přesnější] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění

učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi

provedeného dokazování. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k

tomu dále uvedl, že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných

ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a dále rozvedených v

odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z

těchto zjištění je přitom zcela zřejmý průběh skutkového děje, v jehož rámci

obviněný vystupoval ve vztahu k projektu větrného parku. Lze připustit, že

obviněný byl při celkovém postupu jednou z nejvýraznějších osob, tedy případně

i tzv. otcem myšlenky, což ovšem nijak nemůže eliminovat jeho trestní

odpovědnost, stejně tak jako skutečnost, že se jednalo opravdu o projekt

náročný, dlouhodobý, při jehož realizaci byla pochopitelně sjednána celá řada

smluv – skutečnost sjednání více smluvních dokumentů jednou osobou (členem

statutárního orgánu) v určitém časovém období totiž nemůže snížit zákonem

kladené nároky na jednotlivé z nich. Jinak řečeno, přes jisté nadstandardní

znaky projektu, jeho rizikovost, mnohost účastníků či jejich dohod byl obviněný

povinen respektovat zákonná omezení, vyplývající v konečném důsledku i z § 255

odst. 2 tr. zákoníku [resp. obdobně v danou dobu z § 128 odst. 2 trestního

zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr.

zák.)], pokud chtěl v projektu vystupovat, což bylo jeho dobrovolným

rozhodnutím, a v případě, že tak plně nečinil, je namístě (za naplnění dalších

podmínek) dovodit jeho trestní odpovědnost. Navíc dodal, že hodnocení jen

určitých dílčích kroků není jejich vytrháváním z kontextu, ale logickým

omezením se na trestněprávně relevantní momenty (např. nemá smysl, aby popis

skutkového děje obsahoval detailní vývoj celého projektu od jeho počátku,

všechny založené vztahy, osoby apod.). Pokud jde potom o stav projektu, jeho

vývoj a další průběh, soudy obou stupňů provedly, i podle pokynů Nejvyššího

soudu, vyslovených v jeho kasačním usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo

113/2013, dostatečné dokazování, z něhož vyplývají podstatná zjištění pro

dovození průběhu skutkového děje, a to včetně hodnoty projektu v době jednání

obviněného i v budoucnu, včetně striktního dodržení zásady in dubio pro reo

(byť jisté následné kalkulace soudů, jak je uvedeno v dovolání nejvyššího

státního zástupce, již zcela správné nejsou). Zcela je proto nutné odmítnout

tvrzení obviněného o nulové hodnotě projektu, což by i vzhledem k energii a

finančním prostředkům, věnovaným mu ze strany obviněného i dalších osob,

postrádalo logiku.

19. Stran právního posouzení jednání obviněného je namístě dovodit, že

nebylo soudy obou stupňů provedeno zcela správně, ovšem nikoli v tom smyslu,

jak to tvrdí obviněný, ale jak je namítnuto v dovolání nejvyššího státního

zástupce. K argumentaci obviněného toliko ve stručnosti státní zástupce

Nejvyššího státního zastupitelství zmínil, že skutkový děj nebyl hodnocen

předčasně, když jsou dány podklady pro jeho kvalifikaci jako zločinu zneužívání

informací a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku

(resp. jeho pokus). Ostatně i Nejvyšší soud ve svém výše citovaném rozhodnutí

sice uložil opětovně projednat zejména následek jednání (prospěch), avšak

výchozí momenty (znaky) deliktu, tedy, zjednodušeně řečeno, účast obviněného na

podnikání dvou subjektů, jeho smluvní aktivita a její směřování, zpochybněny

nebyly.

20. K posouzení možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe

státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v posuzované věci

předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný byl za zcela zjevných podmínek §

255 odst. 2 tr. zákoníku činný v projektu, jenž, byť se nakonec projevily jisté

komplikace, měl v danou dobu předpokládanou mnohamilionovou hodnotu a byly do

něj investovány, jak již bylo zmíněno, čas, energie i finanční prostředky.

Pokud za takových okolností obviněný naprosto cíleně provedl, dokonce opakovaně

(když se první nerealizovala) transakce, a to zneužitím své funkce ve více

subjektech, kterými vyloučil jednoho účastníka (obchodní společnost) z účasti

na projektu, není možné v takto zjištěném skutkovém ději dovodit ničeho, co by

odůvodňovalo tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se

vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Státní zástupce

Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že závěr o potřebě aplikace naznačené

zásady nepodporuje ani postoj obviněného, který je zcela nekritický a

odmítající jakékoli pochybení. Rovněž na popsaném závěru nemění nic skutečnost,

že součástí skutkového děje nepochybně je i soukromoprávní (obchodněprávní)

rovina, jejíž existence ovšem za výše popsaných okolností nemůže eliminovat

trestněprávní relevanci útoků obviněného a potřebu jejich trestněprávního

postihu. Jinak řečeno, je zřejmé, že obviněný se dopustil jednání, které je mu

soudy kladeno za vinu, přičemž jeho právní kvalifikace nevykazuje pochybení,

tvrzená obviněným (když stran celkové jeho správnosti je nutné odkázat na

dovolání nejvyššího státního zástupce).

21. V konečném důsledku státní zástupce Nejvyššího státního

zastupitelství tudíž dovodil, že předložené námitky obviněného, pokud jsou

vůbec podřaditelné pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, není

možné akceptovat, proto podání považuje za zjevně neopodstatněné a navrhl je

podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby

Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v

neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž

souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí

bylo učiněno v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného

A. R. k replice vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Dovolatel se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci

prostřednictvím svého obhájce nevyjádřil.

III.

Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem

zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí některého z obou dovolání

podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že obě

dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. jsou přípustná, byla

podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 tr. ř.],

řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Po

takto provedeném vymezení přípustnosti se následně Nejvyšší soud zabýval

důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde

o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože dovolání lze podat jen z důvodů

taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda

obviněným a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi tvrzené

dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),

h) a l) tr. ř. byly alespoň částečně uplatněny v souladu se zákonem vymezenými

podmínkami.

23. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné

namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní

kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z

toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení

(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková

zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku

a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z

hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně

posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze

skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných

odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní

posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích

nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v

závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To

vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém

mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a

právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další

(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v

takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z

hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také

nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr.

ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může

skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §

150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního

soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II.

ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV.

ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností

nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,

přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah

Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu

jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními

závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne

17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál.

a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS

84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov.

rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03).

Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen

tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K

extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními

srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo

448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09,

nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje

podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý

proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou

základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v

rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena

základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu

srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st.

38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno

pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud se zabýval

některými skutkovými námitkami zejména obviněného A. R. z hlediska případného

extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními,

ale takový extrémní nesoulad s ohledem na dále uvedené závěry neshledal. Stejně

tak nedospěl k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s

právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutí, a to s ohledem na obsah obou

citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je

zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem.

24. K nápravě vad výroku o trestu, který nejvyšší státní zástupce v

dovolání napadl, je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,

který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li

obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl

uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za

trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v

nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v

důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného

trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu

uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). Za

jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu

důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud

jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v

porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.

pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný

trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012).

Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k právnímu

posouzení trestu uloženého obviněnému A. R.

25. V neposlední řadě je třeba dodat, že dovolacím důvodem podle

ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo

odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v

§ 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené

zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod

dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých

okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů

podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř.,

přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo

odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253

odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla

poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, a nebo je zde třetí okolnost,

uplatněná oběma dovolateli, a to, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z

jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení

předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními

dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V případě

obviněného A. R. se jedná o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v

případě nejvyššího státního zástupce navíc o písm. h) téhož ustanovení.

IV.

Důvodnost dovolání obviněného

A) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

26. Obviněný A. R. uplatnil svým dovoláním několik námitek, které ve

skutečnosti mají svůj základ zejména v jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními

obou nižších soudů, dále s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem, jak

se oba soudy s výsledky dokazování vypořádaly. Dovolatel konkrétně namítal, že

soudy zcela nesprávně posoudily z věcného i odborného pohledu průběh budování

projektu Větrný park Chomutov, zejména pak stav, ve kterém byl projekt v době,

kdy se měl dopustit jednání, pro které je stíhán, resp. odsouzen. V popisu

skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, a to ve stadiu pokusu, byly nesprávně

vytrženy dějové výseky, které byly označeny jako zneužití informace a postavení

v obchodním styku a mechanicky podřazeny pod jednání s nejvyšší trestní sazbou.

Podle dovolatele se soud při svém rozhodování spokojil s formálním zjištěním,

že obviněný byl v angažmá ve statutárních orgánech dvou společností s obdobným

předmětem činnosti, a již se nesnažil prokazovat, že dovolatel zneužil

informace v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Dovolatel

rovněž upozornil na skutečnost, že projekt není možné realizovat, a že do

dnešního dne nejsou pravomocná ani stavební povolení na části projektu.

27. Nejvyšší soud předně upozorňuje, že obviněný A. R. uplatnil dovolací

důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř., který však neumožňuje, aby se dovolatel domáhal opravy

skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání

správnosti jimi provedeného dokazování. Uplatněný dovolací důvod stojí na

předpokladu nesprávné aplikace hmotného práva, nikoliv na nesprávnosti v

provádění důkazů, jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů. Nejvyšší

soud přitom neshledal extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na

straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, což by byl případ, jenž

by připouštěl zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších

stupňů. Jak již bylo obecně uvedeno, Nejvyšší soud může zasáhnout do hodnocení

důkazů, pokud obviněný takový extrémní nesoulad v dovolání uplatnil a dále za

podmínky, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry

učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5.

2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve svazku 18 Sbírky nálezů a

usnesení Ústavního soudu ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1990, sp.

zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení

Ústavního soudu ČR, dále srov. usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS

166/95 nebo III. ÚS 376/03). V případě projednávané věci je pak nutné poukázat

také na skutečnost, že již v minulosti byla ze strany obviněného napadána

skutková zjištění soudu prvního stupně, a to i v rámci předchozího dovolání

obviněného A. R., přičemž jeho námitkami se dostatečně zabývaly jak nalézací

soud a odvolací soud, a to dokonce dvakrát, tak i Nejvyšší soud v předchozím

zrušujícím rozhodnutí, a lze tedy uzavřít, že dovolací soud považuje učiněné

skutkové závěry za zcela v souladu s provedenými důkazy a s přihlédnutím k

obsahu spisu a hodnocení důkazů oběma soudy nižších stupňů jsou logickým

výstupem jejich řádného zhodnocení.

28. Skutková zjištění soudů nižších stupňů jednoznačně svědčí o tom, že

obviněný A. R. aktivně jednal v rámci projektu větrného parku, přičemž nebylo

soudy rozporováno, že se skutečně jednalo o projekt velmi náročný a dlouhodobý,

jehož realizace vyžadovala uzavření řady smluv. Tyto okolnosti případu však nic

nemění na skutečnosti, že obviněný A. R. je trestně odpovědný za své jednání,

kterým překročil zákonná omezení, jež pro něj vyplývají z ustanovení § 255

odst. 2 tr. zákoníku. Nalézací soud velmi komplexně zachytil složitou situaci

vzniklou kolem projektu Větrného parku Chomutov, o čemž svědčí i podrobný popis

opatřeného důkazního materiálu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz

str. 26 – 51 rozsudku nalézacího soudu). Uvedené důkazy považoval nalézací soud

za podstatné pro své úvahy, v rámci kterých mohl posuzovat průběh skutkového

děje, bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud dále poznamenává, že ve výroku

rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové

okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků

skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin

obviněného právně posouzen. Popis skutku, zejména způsob jeho spáchání, musí

být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové

podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). Pokud tedy

skutková věta výroku rozsudku nalézacího soudu uvádí skutkové okolnosti, které

jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty

ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, potom se

nejedná o vytrhávání určitých částí skutkového děje z kontextu, ale o omezení

se na podstatné a právně relevantní skutečnosti, které je třeba podřadit pod

příslušné znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Pokud se týká stavu

projektu, jeho vývoje a dalšího průběhu, soudy obou stupňů provedly, a to v

souladu s pokyny Nejvyššího soudu, dostatečné dokazování, z něhož bylo možné

dovodit průběh skutkového děje, a to včetně hodnoty projektu v době jednání

obviněného i v budoucnosti. Zcela bezpředmětné je potom s poukazem na znalecký

posudek zpracovaný Institutem oceňování majetku, Vysoké školy ekonomické v

Praze (srov. č. l. 4120 spisu a násl. a č. l. 4206 spisu – v podrobnostech dále

pod V. A. – body 38. až 50. tohoto usnesení) i tvrzení obviněného o nulové

hodnotě projektu. Skutkový děj nebyl hodnocen předčasně, naopak soudy doložily

podklady pro jeho kvalifikaci podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Ostatně, jak

již bylo Nejvyšším soudem při vypořádávání předchozích námitek zmíněno, v

případě obviněného A. R.

bylo již v původním řízení prokázáno naplnění všech

znaků stanovených trestním zákonem, které charakterizují porušení zákazu

konkurence, včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu,

když správně zjištěný skutek po objektivní i subjektivní stránce nese všechny

zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu zneužití

informace v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu

pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

29. Obviněný A. R. ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítal,

že z jeho strany nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty § 255 odst. 2, 4

tr. zákoníku ani ve fázi pokusu podle § 21 tr. zákoníku a orgány činné v

trestním řízení již předjímaly, že dovolatel měl úmysl zneužít informace a že

uzavřené smlouvy byly na úkor společnosti Czech Venti, aniž by o tom byl jediný

důkaz. Vzhledem k fázi, ve které se projekt nacházel, lze těžko dovozovat to,

že dovolatel měl v úmyslu jej v budoucnosti realizovat pouze společností

PROVENTI a zkrátit tak společnost Czech Venti na jejích právech a výnosu z

realizace projektu. Vzhledem k tomu, že jednání dovolatele je posuzováno jako

pokus trestného činu, poukázal i na to, že se nepodařilo prokázat, v čem jeho

jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a také v prokázání

toho, že vůbec měl úmysl trestný čin spáchat. Domnívá se, že se nepodařilo

prokázat ani jeho úmysl jednat na úkor jednoho z podnikatelů, které v této věci

zastupoval.

30. Zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním

styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako podnikatel,

společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více

podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti uzavře nebo dá popud k

uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků a

získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

Ustanovení § 255 odst. 2 tr. zákoníku o tzv. selftradingu (obchodování ve svůj

prospěch – na sebe – v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou nebo více

ekonomických subjektech), které je samostatnou skutkovou podstatou, trestně

postihuje zneužívání postavení u dvou nebo více podnikatelů, bez ohledu na to,

zda jde o podnikatele fyzickou osobu nebo podnikatele právnickou osobu, a to

zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti, čímž poskytuje ochranu zájmu

na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu (objekt trestného činu).

Prospěch velkého rozsahu vyplývá z § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a činí nejméně

5 000 000 Kč, poněvadž se na jeho určení vztahuje obdobně výkladové pravidlo

pro určení výše škody. Prospěch velkého rozsahu může být pachatelem získán jak

„pro sebe“, tak i „pro jiného“, a to ať činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 §

255 tr. zákoníku. Jde o nejvyšší hranici prospěchu podle trestního zákoníku.

Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a)

nedbalost.

31. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci

zkonstatoval, že v řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění

znaků § 255 odst. 2 tr. zákoníku, o čemž svědčí jak předložený spisový

materiál, tak i odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů. V případě obviněného

A. R. bylo již v původním řízení prokázáno naplnění všech znaků stanovených

trestním zákonem, které charakterizují porušení zákazu konkurence, včetně

postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, publikované pod

č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.). Společnost Czech Venti byla založena za účelem

realizace společného záměru české obchodní společnosti PROVENTI a britské

Virtual Utility na výstavbu větrných elektráren v České republice a rovněž pro

realizaci offsetu společnosti BAE, která zde jednala o prodeji vojenských

stíhaček Gripen. Z dokazování je zřejmé, že od počátku byly rozděleny úlohy

mezi jednotlivými subjekty a spolupráce až do doby sporů, jejichž příčinou byly

problémy kolem financování projektu a výběru strategického investora, probíhala

na bázi vzájemné důvěry. Obviněný tedy bez pochyb věděl o podstatných částech

smlouvy, kterou letěl do L. s M. K. podepsat (dohoda o dalším financování a

zajištění prostředků s Vestas). Smlouva o rozpočtové podpoře byla ze strany

Vestas naplněna, o čemž svědčí příloha smlouvy, která stanovuje dobu

poskytování podpory pouze do ledna 2005, a na to navazující výpověď svědka L. Prokázáno bylo rovněž postavení obviněného jako předsedy představenstva ve

společnostech Czech Venti a PROVENTI, včetně jejich stejného předmětu činnosti. Podle zjištěných skutečností nic nebránilo dojednat nové smlouvy s obcí B.,

která byla výstavbě jednoznačně nakloněna. Podle vyjádření ministerstva

životního prostředí lze na základě dohody postoupit i Stanovisko k posouzení

vlivů provedení záměru na životní prostředí /EIA/ na jinou osobu, pokud

oznamovatel záměru stavby tuto nemá zájem realizovat. Obviněný jako předseda

představenstva zůstal nejméně v uvedeném rozsahu nečinný. Listiny prokazují, že

I. M. měl oprávnění jednat s výrobci technologií a že se s nimi připravovaly

smlouvy podle FIDIC. Proto uzavřel nejprve smlouvu na dodávku 62 turbín a 11. 11. 2004 její dodatek na dalších 118 turbín. Svědci se shodli na tom, že

sjednaná cena za turbíny Vestasu odpovídala standardu. Smlouvu však nebylo

možno podle názoru soudu soudně vymáhat, neboť nebyla za společnost řádně

podepsána. Výsledku dokazování neodpovídá ani obhajoba obviněného, že B. nebyli

schopni v roce 2005 sehnat peníze pro projekt. Zavinění obviněného prokazuje

následná korespondence z měsíce září, v průběhu kterého I. M. usiloval o

jednání s obviněným jako předsedou představenstva (dopis z 14. 9. 2005 na č. l. 981 spisu) a naopak obviněný R. dne 18. 9. 2005 sdělil, že jednání jsou pro

rozdílné názory zbytečná, že se jejich spolupráce vyčerpala a informoval, že

jedná o prodeji svých akcií a těší se na spolupráci s novým partnerem.

Podle

obviněného se spolupráce s Virtual Utility vyčerpala poté, co od podpory

odstoupila BAE a musel hledat nové finanční zajištění. Tato obhajoba je však v

rozporu s procesem hledání strategického partnera prostřednictvím WestLB. Jako

nevěrohodná a především logicky rozporná byla vyhodnocena obhajoba obviněného

stran jednání členů představenstva dne 16. 8. 2005 v P., při kterém měl být

pověřen zástupci Virtual Utility k pokračování jednání s AES. Odporuje to další

části výpovědi obviněného, v níž uvádí, že byl informován I. M. o jejich

domluvě s Vestasem na Iberdrole. Provedené důkazy umožňují učinit závěr, že AES

s vědomím obviněného nepočítala se spoluprací s Virtual Utility, a proto její

nabídka směřovala toliko PROVENTI. Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o tom, že

k dalším jednáním přistoupil obviněný toliko za společnost PROVENTI, kterou při

jednáních zastupoval jako předseda představenstva. Jisté je i to, že rozhodnutí

obviněného pokračovat v projektu mimo rámec Czech Venti ve spolupráci s AES se

stalo osudným pro samotný projekt a že bylo počátkem dalších kroků obviněného

popsaných pod bodem dva rozsudečného výroku. Zmiňované rozhodnutí obviněného a

na ně navazující kroky také zakládají jeho trestní odpovědnost. Není pochyb o

tom, že obviněný jednáním kladeným mu za vinu porušením zákazu konkurence

vytvářel situaci nepříznivou pro svého původního obchodního partnera z joint

venture společnosti Czech Venti. Realizaci projektu a jeho budoucí výnosy

směřoval toliko ve prospěch PROVENTI a logicky na úkor Czech Venti. Přitom již

ze samotné podstaty uzavřené spolupráce s britským obchodním partnerem musel

vědět, že ve svém postavení a funkci má hájit podnikatelské zájmy Czech Venti a

její obchodní činnost zaměřovat k vytváření zisků a ke zhodnocení společného

akciového kapitálu. Pravděpodobně svou roli tehdy sehrály zájmy výrobců

technologií a vázanost společnosti Virtual Utility, a. s., na Vestas díky

zástavě svých akcií této společnosti. Zřejmé je i to, že americká strana

vytvořila svým jednáním prostředí pro žalované jednání na úkor společnosti

Czech Venti a obviněnému nelze než přistoupení k jejich nabídce důvodně

vytýkat. Byl přitom dopisem ze dne 14. 10. 2005 C. L. upozorněn mimo jiné i na

trestněprávní odpovědnost s ohledem na výkon funkcí předsedy představenstva v

obou společnostech, což má význam pro závěr obou soudů o jeho úmyslném

zavinění. Podstatné pro posouzení je, že pro samotnou realizaci projektu byla

založena společnost Czech Venti. Nic na tom nemění skutečnost, že společnost

PROVENTI vstupovala do Czech Venti s již rozpracovaným projektem a disponovala

klíčovými právy k projektu. Přesto v rozporu se smlouvou o rozpočtové podpoře

umožnil obviněný realizovat rozhodčí řízení o určení vlastnictví k projektu

Větrný park Chomutov mezi jím ovládanými společnostmi. Pochybnosti nemá

Nejvyšší soud ani o tom, že společnost PROVENTI dílčími kroky popsanými pod

bodem dva rozsudečného výroku získala na úkor společnosti Czech Venti možnost

realizovat projekt Větrného parku Chomutov.

Následně potom obviněný činil kroky

k realizaci projektu, jehož nedosáhl toliko proto, že tento projekt byl

specifický a vyžadoval časově dlouhý prostor, což v konečném důsledku bylo

ukončeno prodejem akcií společnosti PROVENTI a jeho prospěchem osobním.

32. Obviněný tedy jednal jako člen orgánů dvou podnikatelů se stejným

předmětem činnosti, přičemž v tomto postavení a za této situace uzavřel smlouvu

na úkor jednoho z nich, a to za současného vzniku prospěchu na straně

zvýhodněné společnosti. Tato společnost tak získala reálnou možnost provedení

předmětného projektu, jenž měl určitou objektivní hodnotu. Nejvyšší soud již v

minulosti dovodil, že se oba nižší soudy náležitě vypořádaly i s rozhodnými

skutkovými okolnostmi, které tvoří podklad pro závěr o úmyslném zavinění

obviněného A. R.. Obviněný nepochybně jednal v úmyslu přímém realizovat projekt

větrných elektráren prostřednictvím společnosti PROVENTI namísto společnosti

Czech Venti. K realizaci uvedeného záměru totiž mělo dojít po uzavření smlouvy

mezi PROVENTI a jejími akcionáři se společností AES, což by mělo za následek,

že by společnost Czech Venti nemohla realizovat svou účast na projektu výstavby

větrných elektráren, a společnost PROVENTI by získala prospěch, a to i v

důsledku dalších kroků obviněného A. R., zejména v důsledku uzavření smlouvy o

připojení k přenosové soustavě, kterou v zastoupení společnosti PROVENTI

uzavřel dne 29. 6. 2007 se společností ČEPS, a. s., čímž vznikla pro společnost

PROVENTI možnost realizovat na úkor společnosti Czech Venti projekt Větrného

parku Chomutov. Přitom obviněný uvedeným úmyslným jednáním zbavil společnost

Czech Venti možnosti stejný projekt realizovat. Smlouva tudíž byla uzavřena na

úkor společnosti Czech Venti. Jednání v přímém úmyslu prokazují učiněné

předchozí kroky, jimiž obviněný neoprávněně umožnil společnosti PROVENTI v

řízení o vydání obou státních autorizací využít technických dokumentů

náležejících společnosti Czech Venti, přičemž vlastnictví státních autorizací

je jednou z podmínek platnosti vyjádření ČEPS, a. s. (v podrobnostech srov. str. 16 – 17 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5

Tdo 113/2013). Nejvyšší soud tedy v tomto svém novém rozhodnutí dále již jen

odkazuje na své dřívější závěry, které vyvracejí dovolatelovu námitku ohledně

nenaplnění znaků skutkové podstaty § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve fázi pokusu

podle § 21 tr. zákoníku. V návaznosti na to Nevyšší soud odkazuje rovněž na

odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť jak soud nalézací (srov. str. 59 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), tak i odvolací soud se touto

problematikou zevrubně zabývaly. Odvolací soud konkrétně uvedl, že správně

zjištěný skutek po objektivní i subjektivní stránce nese všechny zákonné znaky

skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu zneužití informace v

obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve stádiu pokusu

podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně uzavřel prvostupňový soud.

Tohoto

trestného činu se obviněný, jak plyne z výše uvedeného, dopustil tím, že v

postavení předsedy představenstva ve dvou obchodních společnostech se shodným

předmětem činnosti uzavřel a měl v úmyslu uzavřít nevýhodné smlouvy pro jednu z

nich se záměrem realizovat připravovaný projekt výstavby větrných elektráren

pouze se zvýhodněnou společností na úkor znevýhodněné a svým jednáním pro

zvýhodněnou společnost získal prospěch ve výši nejméně 500 000 Kč a ve výši

nejméně 33 950 000 Kč by společnost prospěch získala v případě realizace

projektu, k čemuž však nedošlo. Jednání obviněného směřovalo k opatření

prospěchu velkého rozsahu podle pravidla daného ustanovením § 138 odst. 1, 2

tr. zákoníku a v této podstatné části zůstalo ve stádiu pokusu, neboť projekt

větrných elektráren nebyl realizován. Čin obviněného byl dokonán pouze v

rozsahu opatření prospěchu společnosti PROVENTI ve výši částky 500 000 Kč,

která představuje minimální hodnotu projektu podle dosaženého stupně

připravenosti ke dni 29. 6. 2007, kdy obviněný podepsal smlouvu o připojení k

přenosové soustavě České republiky za společnost PROVENTI na úkor společnosti

Czech Venti. Úmysl obviněného směřoval k opatření prospěchu velkého rozsahu,

avšak skutečně byl prospěch opatřen pouze v rozsahu, který odpovídá zákonné

kategorii značného rozsahu a nedosahuje spodní hranice velkého rozsahu. K

dokonání činu v kvalifikované skutkové podstatě § 255 odst. 4 tr. zákoníku, tj. k získání prospěchu velkého rozsahu, tedy nedošlo (srov. str. 13 odůvodnění

rozhodnutí odvolacího soudu).

33. Obviněný A. R. rovněž namítal, že soudy zcela nesprávně aplikovaly

zásadu subsidiarity trestní represe. Dovolatel se domnívá, že tento případ

neměl nikdy opustit rovinu obchodněprávní. Za situace, kdy se jednalo o

podnikání ve vysoce specializované oblasti, osobami, které v ní měly dlouholeté

zkušenosti a zavázaly se určitým způsobem kooperovat na dosažení společného

cíle a kdy zejména údajní poškození pánové I. R. M. a K. C. J. a společnosti,

jejichž jménem vystupovali, neplnili své povinnosti, nezajistili financování

projektu v rozsahu, v jakém se k tomu zavázali, navíc svým jednáním ještě

značně zvyšovali náklady projektu a nechovali se s péčí řádného hospodáře, lze

jen těžko hovořit o tom, že jednání dovolatele směřovalo k tomu, aby komukoli

byla způsobena škoda v trestně právní dimenzi. Navíc za situace, kdy je jeho

jednání posuzováno jako pokus, je velmi diskutabilní, zda skutečně směřovalo k

dokonání trestného činu podle § 255 tr. zákoníku. Dovolatel se domnívá, že soud

předbíhá výsledek projektu, ačkoli tento není do dnešního dne dokončen a lze

jen velmi těžko předbíhat, zda uzavřené smlouvy byly na úkor jednoho nebo více

podnikatelů, či zda skutečně nešlo jen o minimalizaci ztrát z nepodařeného

podnikatelského záměru.

34. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uložil, aby odvolací

soud znovu zvážil a posoudil všechny konkrétní okolnosti, jež jsou

spoluurčující z hlediska uplatnění principu „ultima ratio“ vyplývajícího z

obecně platné zásady subsidiarity trestní represe (srov. str. 26 – 27

odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo

113/2013). Odvolací soud v návaznosti na závěry soudu prvního stupně (srov. str. 60 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) uvedl, že jmenovaný soud správně

dovodil, že podmínka subsidiarity trestní represe je naplněna a opačné

stanovisko obviněného nemůže obstát. Obecně platí, že trestným činem podle

trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a

který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Za

spáchání takového činu je třeba zásadně vyvodit trestní odpovědnost. Tento

závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady

subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž

trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze

uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje

uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ze zásady subsidiarity

trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako

„ultima ratio“ vyplývá, že za trestný čin má být považován jen čin společensky

škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu a má

význam jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní

represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném

případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji

zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2

tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty

trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s

ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu

nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že

posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se

vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zločin zneužití informace a

postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, pro který

obviněný stojí před soudem, je zvlášť závažným zločinem (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), s přísnou trestní sankcí pět až deset let odnětí svobody, u něhož se

zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio zpravidla uplatnit

nemůže, a to i přesto, že zůstal ve stádiu pokusu, neboť ani tak nepatří do

kategorie trestných činů méně závažných. Tomuto závěru nasvědčují i konkrétní

okolnosti posuzovaného případu, neboť uvedený pokus trestného činu obviněný

spáchal dvěma útoky, jeho úloha byla dominantní, jednal sofistikovaně,

plánovitě a po delší dobu, v zištném úmyslu, jeho jednání směřovalo ke

způsobení velmi vážného škodlivého následku, přičemž čin dokonal ve vztahu k

značnému prospěchu.

Tyto uvedené konkrétní skutečnosti vylučují hovořit o

trestném činu s nižším stupněm společenské škodlivosti, poněvadž opak je

skutečností (srov. str. 12 – odůvodnění usnesení odvolacího soudu), přičemž

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti

rovněž nelze dospět k závěru, že by v tomto případě u obviněného postačilo

uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než podle trestního

zákoníku.

35. Nejvyšší soud v dalším plně odkazuje na závěry učiněné soudy nižších

stupňů, které plně korespondují také s jeho stanoviskem ze dne 30. 1. 2013, sp.

zn. Tpjn 301/2012, publikovaným pod č. 26/2013 Sb. a ustálenou navazující

judikaturou (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005,

5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.), a tudíž nesouhlasí s

argumentací obviněného A. R., který namítal, že soudy zcela nesprávně

aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Zásadně totiž platí, že každý

protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je

trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento

závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady

subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž

trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze

uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje

uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V posuzované věci však v

žádném případě nelze hovořit o méně závažném trestném činu. Jak soudy nižších

stupňů správně uzavřely, jednání obviněného naplňuje všechny znaky zvlášť

závažného zločinu podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu

podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. S přihlédnutím k trestní sazbě v souladu s §

14 odst. 3 tr. zákoníku se tedy jedná o zvlášť závažný zločin. Již ze samotné

povahy věci je nutné konstatovat, že jednání naplňující skutkové znaky takto

závažného trestného činu musí být zásadně považováno za natolik společensky

nebezpečné, že jeho postih prostřednictvím jiných právních odvětví nemůže být v

zásadě dostatečný.

36. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Ten v

usnesení shrnul, že bylo zjištěno, že obžalovaný stál u celého projektu od

počátku a vyvíjel aktivní kroky v rámci přípravy projektu ve dvou časových

liniích diferencovaně; zhruba od května 2002 se záměrem založit obchodní

společnost Czech Venti a v ní realizovat společný projekt s britským akcionářem

a zhruba od období léto – podzim 2005 naopak společnost Czech Venti z tohoto

projektu vytěsnit a obchodní aktivity související s větrnými elektrárnami

realizovat výlučně ve společnosti PROVENTI. Uvedený záměr je naprosto čitelný

(viz např. podání žádosti o udělení státní autorizace za společnost PROVENTI,

udělení souhlasu k využití studií zpracované pro společnost Czech Venti,

vypovězení smlouvy z 12. 11. 2004, zpětvzetí žádosti o připojení k přenosové

soustavě za společnost Czech Venti, souběžné podání téže žádosti za společnost

PROVENTI). Byť příprava projektu se ocitla vlivem sporů v kritickém bodě,

obžalovaný měl a mohl situaci řešit legálně, nikoliv zneužít svého postavení ve

dvou navzájem si konkurujících obchodních společnostech a jednu z nich

neoprávněně zvýhodnit na úkor druhé. Není tak pochyb o tom, že obviněný spáchal

trestný čin dvěma útoky, jeho úloha byla dominantní, jednal sofistikovaně,

plánovitě a po delší dobu, v zištném úmyslu, jeho jednání směřovalo ke

způsobení velmi vážného škodlivého následku.

37. Pokud se dovolatel domnívá, že tento případ neměl nikdy opustit

rovinu obchodněprávní, je podle Nejvyššího soudu nutné zmínit, že ačkoliv

projednávaná trestná činnost má svůj základ i v soukromoprávní, či spíše

obchodněprávní rovině, nelze s ohledem na ostatní okolnosti případu popřít

trestněprávní dopad jednání obviněného. Není pochyb o tom, že obviněný A. R. se

dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a jak již bylo shora rozebráno,

soudy nižších stupňů jeho jednání také správně trestně právně kvalifikovaly.

Obviněný A. R. se velmi aktivně angažoval v projektu, který měl v rozhodné době

předpokládanou mnohamilionovou hodnotu, kdy za těchto okolností opakovaně

zneužil své funkce ve více subjektech, načež vyloučil společnost Czech Venti z

účasti na projektu větrných elektráren. Ze zjištěných skutkových okolností

případu tedy ani podle názoru Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by zde byl dán

prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.

V.

Důvodnost dovolání nejvyššího státního zástupce

A) K námitce nesprávného zjištění výše prospěchu

38. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zejména namítal, že v

rámci aplikace hmotněprávních norem soudy nižších stupňů chybně posoudily

vzájemný vztah společností Czech Venti a PROVENTI. Konstatovaly totiž, že