U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010
o dovoláních, která podali JUDr. M. K. a JUDr. J. B. proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 1 To 48/2007, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2005, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr.
M. K. a JUDr. J. B. o d m í t a j í .
Obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J. B. byli rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 52 T 2/2005, uznáni vinnými trestným činem
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 zákona č.
140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák., a odsouzeni oba shodně podle § 128 odst. 4 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Oběma obviněným soud uložil podle § 49
odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a
družstvech s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a
prodej na dobu pěti let a rovněž každému z obviněných byl podle § 53 odst. 1
tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře dva miliony korun se stanoveným
náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku podle § 54 odst. 3 tr.
zák. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných
zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody ve výši 41.565.822,01 Kč
společnosti K A B spol. s r.o. se sídlem v Blansku, Rožmitálova 5/7, k rukám
konkursního správce Mgr. Marka Reichla, advokátní kancelář Brno, Tišnovská 143.
Se zbytkem svého nároku byla tato poškozená společnost odkázána na řízení ve
věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř.
Proti uvedenému rozsudku podali obvinění JUDr. M. K. i JUDr. J. B.
odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 9. 7. 2009,
sp. zn. 1 To 48/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř.
zrušil napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3
tr. ř. nově rozhodl o vině obviněných trestným činem zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost soud každému z obviněných
uložil podle § 128 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. trest
odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon obviněné zařadil podle § 39a
odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Zároveň byl obviněným uložen jednak
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v
obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti nákup zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků v souladu s § 49 odst. 1
tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. a dále podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý
trest ve výměře jeden milion Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl
ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní
trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně vrchní soud podle § 229
odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost K A B spol. s r.o. se sídlem v
Blansku, Rožmitálova 5/7, zastoupenou správcem konkursní podstaty Mgr. Markem
Reichlem, AK Brno, Tišnovská 143, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Shora citovaný rozsudek vrchního soudu napadli obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J.
B. prostřednictvím svých obhájců dovoláními, která shodně opřeli o důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Obviněný JUDr. M. K. ve svém dovolání nejprve obecně konstatoval, že skutek
zjištěný odvolacím soudem nenaplňuje znaky daného trestného činu a závěry soudu
nemají oporu v provedeném dokazování. Konkrétně ve vztahu ke znaku prospěchu
vytkl soudu, že nikde nevysvětlil, jak dospěl k částce 8.434.177,99 Kč, ačkoli
se jedná o podstatnou okolnost mající vliv na přísnější právní kvalifikaci.
Naznačil možnost, že pokud by byl prospěch snížen pod 5 milionů Kč, bylo by
trestní stíhání promlčeno. Zpochybnil současně existenci prospěchu vůbec,
přičemž konstatoval, že prospěch z trestného činu by měl odpovídat způsobené
škodě. V této souvislosti pak odkázal na tu část odůvodnění rozsudku, v níž
odvolací soud uzavřel, že výše škody není v trestním řízení zjistitelná. Z toho
obviněný dovodil, že nebylo možno zjistit ani výši prospěchu a rozhodnutí soudu
druhého stupně označil za rozporuplné. Obviněný JUDr. M. K. se ohradil i proti
naplnění subjektivní stránky s argumentem, že v trestním řízení nebylo
jednoznačně prokázáno, že jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch
nebo výhodu. Namítl rovněž nedostatečnou společenskou nebezpečnost činu, neboť
obě obchodní společnosti byly propojené právě osobami obviněných a tvořili
koncern, nemohlo tudíž dojít k poškozování práv jedné z nich. Tento obviněný
vytkl odvolacímu soudu, že selektoval důkazy, neprovedl výslech svědka Štefana
Dubáně a nedostatečně provedl dokazování zejména ohledně úkoru, prospěchu
velkého rozsahu a škody. Napadené rozhodnutí tak podle obviněného JUDr. M. K.
trpí znakem libovůle. V další části svého dovolání tento obviněný vyjádřil
přesvědčení, že soud při rozhodování o trestu nezohlednil náležitě nepřiměřenou
délku trestního řízení, nerespektoval ústavní požadavek proporcionality, uložil
obviněnému čistě represivní a nepřiměřeně přísný trest a byla tak porušena jeho
práva na spravedlivý proces a projednání věci bez zbytečných průtahů. Závěrem
ještě připojil návrh na přerušení výkonu rozhodnutí s odkazem na ustanovení §
265o odst. 1 tr. ř., resp. § 265h odst. 3 tr. ř. Vzhledem k uvedeným důvodům
obviněný JUDr. M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
vrchního soudu a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Podobně jako obviněný JUDr. M. K. i obviněný JUDr. J. B. namítl nepřiměřenou
délku trestního řízení. Z tohoto důvodu spatřoval v postupu soudů jednání
zakládající porušení základních ustanovení trestního zákona, trestního řádu,
Ústavy České republiky jakož i stanovisek Ústavního soudu a Listiny lidských
práv (patrně Listina základních lidských práv a svobod), což zdůraznil i v
doplnění svého dovolání. Nesouhlasil ani s tím, jakým způsobem postupoval
Vrchní soud v Olomouci, a domníval se, že pouze formalisticky převzal právní
názor Nejvyššího soudu a sám skutky znovu neprověřil a neposoudil. Zejména
nezjistil, v jaké výši, zda vůbec a komu měla vzniknout jednáním obviněných
škoda nebo neoprávněný prospěch. Obviněný vyslovil přesvědčení, že s ohledem na
absenci určení výše škody nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného
činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. V
případě převodu akcií byl obviněný toho názoru, že tímto úkonem žádná škoda
nevznikla, protože skutečná hodnota akcií byla nulová. Pokud by však připustil,
že celková škoda ve výši 8.434.177,- Kč vznikla, měl soud každému z obviněných
přičíst k tíži pouze její polovinu, neboť i akcie byly jimi nakoupeny ve výši
jedné poloviny. Co se týče škody způsobené uzavřením nájemní smlouvy namítl, že
obecně je běžné, aby vlastníkovi nemovitosti bylo za užívání prostor placeno
nájemné. Za příslušné nebytové prostory v obchodním domě sám obviněný vyčíslil
běžné tržní nájemné na 14.400.000,- Kč ročně, což je více, než bylo ujednáno ve
smlouvě, a firmě K A B spol. s r.o. tak nemohla vzniknout škoda podobně jako
ani prospěch obviněným. Současně v souvislosti se sjednáním nájemní smlouvy
dovolatel popřel, že by se tohoto úkonu účastnil nebo věděl o výši dohodnutého
nájemného, s níž byl seznámen až později poté, co si vyžádal nájemní smlouvy
při snaze vymoci dlužné nájemné. Obviněný JUDr. J. B. byl tak přesvědčen, že
jeho součinnost při uzavírání této smlouvy nebyla před soudem dostatečně
prokázána. Pokud jde o vložení nemovitosti z majetku společnosti K A B spol. s
r.o. do základního kapitálu nově založené CENTRUM KAB a.s., takový postup podle
obviněného nepředstavoval protiprávní jednání, ale zákonný výkon jeho práva
nakládat s vlastním majetkem, neboť spolu se spoluobviněným JUDr. M. K. byli
jedinými vlastníky celého majetku společnosti K A B spol. s r.o. Dále
dovolatel brojil proti naplnění materiální stránky trestného činu, k čemuž
připojil i námitku absence podmínek použití přísnější trestní sazby podle § 88
odst. 1 tr. zák. Obviněný JUDr. J. B. se rovněž ohradil proti rozhodnutí
odvolacího soudu neprovést důkaz výpovědí svědka Štefana Dubáně, jenž podle
dovolatele nezákonně vyvedl majetek ze společnosti K A B spol. s r.o. Ve
vztahu k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu z předcházejícího
rozhodnutí o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podle něhož byl odsuzující
rozsudek krajského soudu správný, uvedl, že jeho vyslovením dovolací soud de
facto ve věci sám rozhodl.
Obviněný to považoval za porušení ustanovení
trestního řádu, Nejvyšší soud podle něj k tomuto není oprávněn. Odvolacímu
soudu dovolatel vytkl rovněž porušení zákona, jehož se dopustil v souvislosti s
ukládáním peněžitého trestu. Soud nezkoumal jeho majetkové a osobní poměry, jak
vyžadují ustanovení §§ 53 a 54 tr. zák. Uložením peněžitého trestu, který
obviněný nemohl vykonat, tak ve skutečnosti byl zvýšen jeho trest odnětí
svobody o šest měsíců. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný JUDr. J. B. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého
stupně „s tím, že tento soud po vyslovení právního názoru věc znovu projedná“.
V rámci doplnění dovolání ze dne 16. 9. 2009 (jež mělo doplňovat mimořádný
opravný prostředek datovaný dnem 14. 10. 2009 – pravděpodobně tedy písařská
chyba obhájce, který doplnění dovolání podal na poštu dne 16. 10. 2009, viz
obálka na č. l. 1339) navrhl obviněný JUDr. J. B. přerušení výkonu trestu, a to
jak podle ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř., tak podle ustanovení § 265o dst. 3
tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva podle
§ 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním. Učinila tak
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství,
a to ke každému dovolání samostatně. Ohledně dovolání obviněného JUDr. M. K.
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolatel
nepřípustně vytýkal vady v odůvodnění rozsudku a v důkazním řízení, zaměňoval
pojem škoda s pojmy výhoda, prospěch a úkor, považoval trest za nepřiměřený,
což nespadá pod uplatněný dovolací důvod, materiální stránka byla již s ohledem
na judikát č. 43/1996 Sb. rozh. tr. naplněna a skutečnost, že obvinění byli
jedinými společníky poškozené společnosti, nemá na předmětnou právní
kvalifikaci zásadní vliv. Proto navrhl dovolání obviněného JUDr. M. K.
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž neshledal důvody pro
přerušení výkonu rozhodnutí. Obdobně ani u obviněného JUDr. J. B. neviděl
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství důvody pro přerušení výkonu
trestu a rovněž navrhl jeho dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nesouhlasil s obviněným, že by Nejvyšší soud
překročil své pravomoci, námitky proti materiální stránce, nepřiměřenému trestu
a škodě, jež není znakem dané skutkové podstaty, odmítl stejnými argumenty jako
u obviněného JUDr. M. K. Účast obviněného na sjednání nájemní smlouvy měl za
dostatečně prokázanou a délku řízení podle státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství odvolací soud nepřehlédl, protože s odkazem na ni
snížil výměru uloženého trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
K podání nejvyšší státní zástupkyně předložil obviněný JUDr. J. B. vyjádření ze
dne 16. 2. 2010, jímž oponoval názoru nejvyšší státní zástupkyně a zopakoval
své výhrady k postupu Vrchního soudu v Olomouci ze svého dovolání. Zdůraznil,
že soud druhého stupně sice stanovil výši prospěchu, ale neuvedl, jakým
způsobem k částce 8.434.177.99,- Kč dospěl, neobjasnil ani škodu, jež měla být
způsobena společnosti K A B spol. s r.o. Odvolací soud rovněž neuposlechl
pokynu dovolacího soudu, aby doplnil dokazování ve vztahu k účasti obviněného
JUDr. J. B. na uzavření nájemní smlouvy. Dovolatel se navíc domníval, že
stíhané jednání neneslo znaky společenské nebezpečnosti, obvinění koupili akcie
od své společnosti a škodu tak způsobili sami sobě. Závěrem svého vyjádření
připojil žádost o projednání jeho dovolání ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b) tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.) a obsahují náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Oba obvinění opřeli svá dovolání o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., který dopadá na případy, v nichž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací
důvod je tedy určen k nápravě vad, jež mají svůj původ v hmotném právu. K jeho
naplnění může dojít tehdy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tzv. jiné
nesprávné hmotně právní posouzení se týká vady v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Mimo rámec tohoto
důvodu dovolání jsou tzv. skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout
jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěly soudy ve věci rozhodující, a
snaží se je nahradit svou vlastní verzí průběhu skutku. Mezi přípustné námitky
nepatří ani nesouhlas s hodnocením důkazů soudy, s rozsahem provedeného
dokazování či postupem soudů při provádění důkazů. Jedná se totiž o otázky
související s dodržováním procesních ustanovení, tj. především ustanovení
trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů
činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení
důkazů, které nejsou kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek slouží k nápravě pouze
závažných vad pravomocných rozhodnutí a Nejvyšší soud tak nemá povahu třetí
instance, jež by mohla znovu přezkoumat rozhodnutí a řízení jemu předcházející
v takovém rozsahu, jaký zákon určuje soudu odvolacímu. Nejvyšší soud je v
dovolacím řízení v podstatě vázán skutkovým zjištěním, k němuž soudy nižších
stupňů dospěly a nemůže tak přihlížet k námitkám, které nevytýkají vadu v
aplikaci hmotného práva a směřují proti skutkovým závěrům.
Nejvyšší soud předesílá, že v této trestní věci se jedná již o druhé dovolací
řízení. O odvolání obou obviněných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
6. 6. 2007, sp. zn. 52 T 2/2005, původně rozhodl Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 1 To 48/2007, jímž zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného
JUDr. J. B. zprostil obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala trestný
čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., a
trestní stíhání obviněného JUDr. M. K. pro skutek, jímž se měl dopustit
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák., zastavil z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň bylo
rozhodováno o náhradě škody a o zrušení zajištění majetku obviněného JUDr. M.
K. Tento rozsudek napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v
neprospěch obou obviněných a na jeho podkladě rozhodl Nejvyšší soud usnesením
ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1439/2008, tak, že zrušil napadený rozsudek
vrchního soudu včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a tomuto soudu přikázal
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V opakovaném odvolacím
řízení vynesl Vrchní soud v Olomouci již citovaný odsuzující rozsudek, proti
němuž podali dovolání tentokrát obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J. B.
Podle právní věty napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
9. 7. 2009, sp. zn. 1 To 48/2007, se trestného činu zneužívání informací v
obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. dopustili obvinění ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to obviněný JUDr. M. K. v té
alternativě, že jako člen orgánu dvou podniků se stejným předmětem činnosti v
úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch uzavřel smlouvu na úkor jednoho z nich a
získal uvedeným činem pro sebe a jiného prospěch velkého rozsahu, a obviněný
JUDr. J. B. v té alternativě, že jako člen orgánu dvou podniků se stejným
předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě a jinému prospěch dal popud k uzavření
smlouvy na úkor jednoho z nich a získal uvedeným činem pro sebe a jiného
prospěch velkého rozsahu. (Ke správnosti tohoto postupu se Nejvyšší soud
vyjádří níže.)
Skutek, který byl takto právně posouzen, spočíval podle výroku o vině rozsudku
vrchního soudu v podstatě v tom, že dne 25. 1. 1995 uzavřeli obvinění jako
fyzické osoby a společnost K A B spol. s r.o. IČ 41603257, zakladatelskou
smlouvu o založení akciové společnosti CENTRUM KAB a.s. s předmětem činnosti
koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, schválili její stanovy a
zvolili její orgány (členy představenstva byli obvinění), v důsledku čehož
obvinění od 25. 1. 1995 do 29. 12. 1995 působili současně ve dvou obchodních
společnostech se stejným předmětem podnikání, neboť byli také jednateli a
společníky společnosti K A B spol. s r.o. se sídlem Blansko, Rožmitálova 5/7,
IČ 41603257, jejímž předmětem podnikání byla obchodní činnost koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Základní kapitál nově založené akciové
společnosti tvořily peněžité vklady každého z obviněných ve výši 98.947,- Kč a
vklad nemovitosti obchodního domu ve vlastnictví společnosti K A B spol. s r.o.
v hodnotě 73.002.106,- Kč (vklad byl dne 17. 11. 1995 doplněn i o pozemky), na
jehož koupi a provoz společnost K A B spol. s r.o. získala úvěr v celkové výši
44.225.000,- Kč od Komerční banky, a. s., na základě celkem pěti úvěrových
smluv z období od 14. 3. 1995 do 24. 4. 1995 za současného zajištění úvěrů
zřízením zástavního práva ke kupované nemovitosti, následně pak dne 25. 2. 1995
byla mezi společnostmi K A B spol. s r.o. za niž podepisoval z pověření JUDr.
M. K. Ing. V. M., a CENTRUM KAB a.s., za niž podepisoval JUDr. M. K., uzavřena
smlouva o nájmu nebytových prostor, jíž CENTRUM KAB a.s., pronajala společnosti
K A B spol. s r.o. nebytové prostory v obchodním domě za roční nájemné
9.500.000,- Kč v roce 1995 a 18.200.000,- Kč v roce 1996 a o níž podle urgence
nájemného byl ode dne jejího podpisu seznámen i obviněný JUDr. J. B., který
uzavření smluv inicioval. Na valné hromadě společnosti K A B spol. s r.o.
konané dne 24. 4. 1995 rozhodli obvinění jako její jednatelé a společníci o
prodeji akcií společnosti CENTRUM KAB a.s. ve jmenovité hodnotě 73.000.000,- Kč
sobě jako fyzickým osobám za kupní cenu 1,- Kč za akcii v hodnotě 1.000,- Kč,
čímž společnost K A B spol. s r.o. zbavili podstatné části jejího majetku, a
dne 29. 12. 1995 převedli své obchodní podíly ve společnosti K A B spol. s r.o.
na nové společníky. Uzavřením nájemní smlouvy ze dne 25. 2. 1995 tedy obvinění
způsobili úkor společnosti K A B spol. s r.o. a prospěch společnosti CENTRUM
KAB a.s. přičemž po dodatku ke smlouvě ze dne 5. 12. 1995 dosáhla škoda jen
částky 205.000,- Kč, a vkladem obchodního domu do základního kapitálu
společnosti CENTRUM KAB a.s. a smlouvami o prodeji akcií společnosti CENTRUM
KAB a.s. náležejících společnosti K A B spol. s r.o. obvinění na úkor
společnosti K A B spol. s r.o. vyvedli z jejího majetku nemovitost v hodnotě
nejméně 50.000.000,- Kč, čímž způsobili prospěch společnosti CENTRUM KAB a.s. a
sobě jako fyzickým osobám a akcionářům této společnosti ve výši nejméně
8.434.177,99 Kč.
Proti takto formulovanému skutku a jeho právní kvalifikaci vznesl každý z
obviněných dovolací námitky, které však Nejvyšší soud posoudil jako
neopodstatněné.
Většina argumentů, o něž obvinění opřeli svá dovolání, byla totožná, a proto se
v jejich rozsahu Nejvyšší soud vyjádří k oběma dovoláním společně.
Obvinění především shodně uplatnili výtky směřující proti výši škody, resp.
prospěchu, který měl být jejich protiprávním jednáním způsoben a který tvoří
jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu. V kontextu uplatněných námitek
se vada dotýká škodlivého následku, resp. účinku, kterým je získání prospěchu
velkého rozsahu. Obviněný JUDr. M. K. nesouhlasil s tím, že soud nezjistil výši
škody, ale výše prospěchu stanovena byla, přestože získaný prospěch měl podle
jeho přesvědčení odpovídat výši škody. Způsob vyčíslení konečné sumy
8.434.177,99 Kč představující prospěch soud podle názoru dovolatele nijak
nevysvětlil a v tomto směru považuje dovolatel rozsudek vrchního soudu za
nepřezkoumatelný. Obviněný JUDr. J. B. se také domáhal zjištění výše způsobené
škody, tvrdil, že škodou byl rozdíl mezi cenou nemovitosti a hodnotou jejího
právního zatížení, které podle něj přesahovalo hodnotu nemovitosti tvořící
základní kapitál společnosti CENTRUM KAB, a. s. Z toho dovodil, že hodnota
akcií byla nulová. Ani uzavření nájemních smluv nevedlo podle dovolatele ke
vzniku škodlivého následku nebo prospěchu. K tomu obviněný JUDr. J. B. dále
podotkl, že soudem vyčíslená výše prospěchu měla být o polovinu snížena, neboť
on sám nakoupil pouze polovinu akcií společnosti CENTRUM KAB a. s.
K této části uplatněných námitek je možné konstatovat, že oba obvinění ve svých
dovoláních v podstatě zaměnili pojmy „prospěch“ a „škoda“, a to adekvátně s
jejich užitím především v odůvodnění napadeného rozsudku. Správně totiž vrchní
soud v části týkající se výroku o vině a výkladu znaků skutkové podstaty
předmětného trestného činu určil „prospěch“ získaný protiprávním jednáním a
teprve v části napadeného rozhodnutí, v níž se zabýval výrokem učiněným soudem
prvního stupně v tzv. adhezním řízení, odvolací soud užil správně pojem
„škoda“. V této souvislosti je proto nutné připomenout, že zákonným znakem
základní skutkové podstaty podle § 128 odst. 2 tr. zák. je úmysl pachatele
získat činem prospěch (nebo, ve druhé alternativě, výhodu) a nikoli způsobit
škodu, na což upozornil již soud rozhodující v prvním stupni (srov. rozsudek
krajského soudu, str. 78). Trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle citovaného ustanovení se dopustí, kdo jako pracovník, člen orgánu,
společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo
organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě
nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na
úkor jedné nebo více z nich, přičemž přísněji bude potrestán, získá-li činem
uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu.
Prospěch může mít materiální i nemateriální povahu a jakoukoli podobu (v praxi
se nejběžněji bude jednat o prospěch hospodářské povahy, např. hmotný zisk).
Zákon sice nestanoví konkrétní pravidla pro stanovení výše prospěchu, pokud je
vyjádřitelný v penězích, avšak výslovně se v těchto případech užije pro určení
výše prospěchu (tj. zdali jde o prospěch nikoli nepatrný, nikoli malý atd.)
ustanovení odst. 11 § 89 tr. zák. primárně upravujícího určení výše škody. Není
však možné oba pojmy ztotožňovat, neboť prospěch, který pachatel trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku získá, resp., má v úmyslu získat,
většinou ani není shodný s výší nároku, s níž se poškozený k trestnímu řízení
připojí a o němž může soud rozhodovat v adhezním řízení. Škodu právní teorie
definuje jako újmu nastalou v majetkové sféře poškozeného, již je možno
objektivně vyjádřit penězi a pro jejíž výpočet jsou striktně stanovena pravidla
v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák.
Za takové situace je tedy pro účely trestního řízení ohledně trestného činu
podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. irelevantní, zda soud stanovil mimo jiné i
konečnou výši škody, při jejímž vyčíslení je třeba postupovat podle pravidel v
ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., a zda si tak opatřoval podklady pro své
rozhodnutí v adhezním řízení ve smyslu § 228 tr. ř. Z hlediska naplnění
předmětné skutkové podstaty pro správný výrok o vině uvedeným trestným činem je
významná výhradně výše prospěchu, kterou se pachatel snažil získat, event. ji
skutečně získal. V předmětné věci vycházel odvolací soud ze zjištění výše
prospěchu určeného soudem prvního stupně, v napadeném rozsudku výslovně odkázal
na příslušnou část odůvodnění rozsudku krajského soudu, s jehož závěry ohledně
prospěchu týkajícího se nájemní smlouvy i prodeje akcií společnosti CENTRUM KAB
a.s., obviněným se zcela ztotožnil. Byl to tedy již Krajský soud v Brně, který
ve svém rozsudku podrobně popsal způsob určení konečné částky 8.434.177,99 Kč
představující prospěch získaný obviněnými a společností CENTRUM KAB a.s., na
úkor společnosti K A B spol. s r.o. Co se týče převodu akcií, postupoval soud
následovně. Nejprve stanovil hodnotu obchodního domu v době trestného jednání,
která podle ocenění z listopadu 1994 doloženého k návrhu na zápis společnosti
CENTRUM KAB a.s., činila 73.002.106,- Kč (viz č. l. 209). Nejvyšší soud
podotýká, že sám obviněný JUDr. J. B. prezentoval hodnotu objektu ve výši 73
milionů Kč, když prodával své akcie na společnosti CENTRUM KAB a.s., G. K.,
resp. JUDr. M. K., srov. kupní smlouva ze dne 2. 5. 1996, resp. 5. 6. 1996 na
č. l. 447, resp. 641. Soud však vyšel z ceny pro obviněné příznivější, která
byla stanovena znaleckým posudkem vypracovaným společností NEMO Consult, s. r.
o., ve výši 50 milionů Kč. Od této částky byly odečteny nesplacené závazky z
úvěrových smluv včetně úroků v celkové výši 41.565.822,01 Kč, jež i po vložení
nemovitosti do základního kapitálu CENTRUM KAB a.s. byla povinna splácet
společnost K A B spol. s r.o. Po uvedeném odpočtu zůstala částka 8.434.177,99
Kč, která vlastně představovala sumu, jež by zůstala firmě K A B spol. s r.o.
kdyby splnila své závazky vůči úvěrovému věřiteli realizací prodejem
nemovitosti, a současně představovala finanční obnos, o který byla obohacena
akciová společnost (resp. následně obvinění), do jejíhož majetku byla
nemovitost vložena, avšak bez existujícího úvěrového závazku, jehož plněním
byla nadále povinována společnost K A B spol. s r.o.
Ke způsobu, jakým soud prvního stupně, jehož závěry zcela převzal posléze i
soud odvolací, vypočetl výši prospěchu, Nejvyšší soud považuje za nutné
doplnit, že je pro obviněné příznivý hned z několika důvodů. Soudy v souladu se
zásadou „in dubio pro reo“ vzaly za základ nejnižší zjištěnou hodnotu
nemovitosti a dále pak od této hodnoty odečetly vyšší peněžní částky, než jaké
by odpovídaly době spáchání činu. Podkladem pro zjišťování výše nesplacených
jistin a úroků z jednotlivých úvěrových smluv se totiž pro krajský soud stalo
sdělení společnosti Konpo, s. r. o., na niž byly postoupeny pohledávky
původního věřitele – Komerční banky, a. s., a jež vyčíslovala stav závazku
společnosti K A B spol. s r.o. jako úpadce, pro účely konkursního řízení
vedeného u Krajského soudu v Brně sp. zn. 37 K 75/98 (viz č. l. 924). Údaje o
nesplacených jistinách a úrocích převzaté soudy z této zprávy společnosti
Konpo, s. r. o., se váží k datu 25. 3. 2000, kdy na ni byly postoupeny
pohledávky, nikoli k době spáchání trestného činu. Z této skutečnosti vyplývá,
že výše prospěchu vyčíslená soudy nižších stupňů byla v době činu vyšší nejméně
o částku, o kterou došlo k navýšení úroků z jistin. Čím vyšší hodnoty totiž
byly odečteny od ceny nemovitosti, tím nižší byla konečná výše prospěchu. Lze
proto uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal pochybení ve zjištění výše prospěchu,
který obviněný získali pro společnost CENTRUM KAB a.s., resp. pro sebe.
Argumenty obviněných ohledně pochybností vrchního soudu, jež vyjádřil v rámci
napadeného rozsudku, se v podstatě týkaly odůvodnění výroku o náhradě škody. V
tomto směru lze sice souhlasit s poněkud stručnou a ne zcela zřetelnou úvahou
vrchního soudu, ale z hlediska dovolacího přezkumu je podstatné, že obviněným
nebyla stanovena povinnost k náhradě škody, na rozdíl od rozsudku soudu prvního
stupně. Tím, že odvolací soud zrušil původní výrok o náhradě škody a v souladu
s ustanovením § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost K A B spol. s
r.o. zastoupenou správcem konkursní podstaty Mgr. Markem Reichlem, s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nemohlo dojít k porušení
hmotného práva v adhezním řízení. Z tohoto důvodu nemůže Nejvyšší soud
posuzovat případnou vadnou aplikaci příslušných ustanovení občanského resp.
obchodního zákoníku, z nichž by vyplývala odpovědnost obviněných za způsobenou
škodu.
Konečně k námitce obviněných, že měla být v trestním řízení oceněna nemovitost
včetně zástavy, dovolací soud zjistil, že se tak stalo v rámci civilního řízení
vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 301/2001. V odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu v této věci jsou interpretovány závěry znaleckého
posudku znalce Ing. Jiřího Lysáka, který vyčíslil hodnotu zastavených
nemovitostí na 40.110.000,- Kč (srov. č. l. 873). Nesporně je tato peněžní
částka mnohem vyšší, než výše prospěchu určeného soudy nižších stupňů v této
trestní věci, a i z tohoto pohledu je možné postup stanovení výše celkového
prospěchu v rámci trestního řízení považovat za výhodný pro oba obviněné.
V rámci zjišťování výše prospěchu tedy soudy zohlednily i právní zatížení
nemovitosti, byť se to neodrazilo přímo v hodnotě nemovitosti, ale až v dalších
výpočtech prospěchu. Třeba v této souvislosti dodat, že není vyloučeno, aby o
koupi zastavené nemovitosti s vysokým podnikatelským potenciálem – obchodního
domu v centru Blanska s šesti nadzemními podlažími o průměrné zastavěné ploše
jednoho podlaží 719,90 m2 (srov. str. 8 znaleckého posudku znaleckého ústavu
NEMO Consult, s. r. o.) existoval nějaký vážný zájemce. Pokud se obvinění
domnívali, že právní zatížení převyšovalo hodnotu obchodního domu, vytýkali
vady v provedeném dokazování, což deklarovaný dovolací důvod nepřipouští.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že v dovolání se nelze úspěšně
domáhat revize skutkových zjištění soudy nižších stupňů či přezkoumání
správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž
v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry je oprávněn
doplňovat a korigovat soud odvolací, který za tím účelem může provádět
dokazování.
Nejvyšší soud považuje za vhodné na tomto místě zdůraznit, že obviněný JUDr. M.
K. poukazoval na nulovou až zápornou hodnotou akcií, jež obvinění odkoupili od
společnosti K A B spol. s r.o. Tento ukazatel – tedy cena akcií společnosti
CENTRUM KAB a.s. – však byla významná z hlediska majetkové újmy způsobené
společnosti K A B spol. s r.o. Pro účely naplnění znaků skutkové podstaty podle
§ 128 odst. 2, 4 tr. zák. bylo stěžejní, že prodejem akcií sobě jako fyzickým
osobám bylo dokonáno způsobení úkoru, a to výrazné ztížení, resp. znemožnění
dalšího podnikání společnosti K A B spol. s r.o., k němuž došlo vyvedením
prakticky jediného majetku – předmětné nemovitosti, v němž provozovala tato
společnost své podnikání, a s nímž v důsledku jednání obviněných nadále nemohla
nakládat ani jako majoritní akcionář společnosti CENTRUM KAB a.s. Pro stručnost
dovolací soud odkazuje blíže k objasnění úkoru, prospěchu a výhody na velmi
podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu (viz zejména str. 72 – 80) i
předcházející usnesení dovolacího soudu vydané v této věci.
Zcela bezpředmětná je námitka obviněného JUDr. J. B., jíž se dožadoval snížení
výše prospěchu na polovinu odkazem na to, že každý z obviněných odkoupil od
společnosti K A B spol. s r.o. pouze polovinu akcií společnosti CENTRUM KAB
a.s. Oba obvinění byli napadeným rozsudkem uznáni vinnými trestným činem podle
§ 128 odst. 2, 4 tr. zák., jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák. Při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství se
podle doslovného znění citovaného ustanovení trestního zákona čin každého ze
spolupachatelů posuzuje tak, jako by jej spáchal sám. Z této formulace tedy
jasně vyplývá, že i každému ze spolupachatelů se přičítá škoda způsobená
trestným činem, resp. v předmětné trestní věci získaný prospěch.
V podstatě shodně obvinění vytkli naplnění materiální stránky trestného činu,
přičemž obviněný JUDr. J. B. se ohradil především proti existenci podmínek pro
použití vyšší trestní sazby uvedených v § 88 odst. 1 tr. zák. Je možné
souhlasit s tím, že vrchní soud se v odůvodnění svého rozsudku výslovně
nevěnoval úvahám, které jej vedly k právnímu závěru o těchto otázkách, ale na
straně 19 napadeného rozsudku uvádí okolnosti, které jsou z hlediska ustanovení
§ 3 odst. 1 tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák. významné. Stručné argumenty soudu
druhého stupně Nejvyšší soud tak může doplnit, neboť právní kvalifikaci skutku,
k níž soud odvolací dospěl, považuje za správnou (viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 2151/09). Materiální podmínka trestnosti činu
stanovená v § 3 odst. 1 tr. zák. (konkrétní hlediska pro její určení pak
demonstrativně uvádí § 3 odst. 4 tr. zák.) je z pohledu soudní praxe vykládána
tak, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než
nepatrný, popř. bude dán v potřebné míře požadované pro kvalifikovanou
skutkovou podstatu (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V trestní věci obviněných
JUDr. M. K. a JUDr. J. B. bylo možno podstatně vyšší nežli nepatrný stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost odvodit zejména ze způsobu, jakým byl čin
spáchán. Obvinění totiž společnými kroky činili na sebe navazující právní
úkony, jejichž cílem bylo dosažení prospěchu velkého rozsahu ve výši nejméně 8
a půl milionu korun a to na úkor společnosti K A B spol. s r.o. Původně
obvinění zamýšleli dosáhnout ještě vyššího prospěchu, a to s ohledem na výši
nájemného, které měla společnost K A B spol. s r.o. hradit nově založené
společnosti CENTRUM KAB a. s. Nelze pominout ani evidentní zneužití postavení v
těchto dvou podnicích, jež představuje veřejný zájem chráněný dotčeným
ustanovením trestního zákona. Soudem stanovená výše prospěchu téměř dvojnásobně
překročila minimální hranici ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Již
tyto okolnosti svědčí o tom, že čin, který je předmětem trestního řízení
vedeného proti obviněným, odpovídá běžně se vyskytujícím případům a jeho stupeň
nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný. Podmínky pro podstatné
zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení
§ 88 odst. 1 tr. zák. naplňuje především promyšlený, předem plánovaný a obtížně
odhalitelný způsob provedení trestného činu, jenž se na první pohled mohl jevit
jako běžná obchodní transakce. Rovněž evidentní zištná pohnutka obou
obviněných, kteří na konci postupného řetězce právních kroků dosáhli vlastního
obohacení na úkor společnosti s ručením omezeným K A B, a jejích věřitelů,
významně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
V tomto smyslu jsou zcela bezpředmětné námitky především obviněného JUDr. M. K., jimiž podporoval své výhrady proti naplnění materiální stránky trestného
činu. Absenci této podmínky trestnosti činu totiž obviněný spatřoval v tom, že
úkor měl být obviněnými způsoben obchodní společnosti s ručením omezeným,
jejímiž byli pouze oni dva společníky (jeho slovy „vlastníky“). Obviněný tak
nesprávně ztotožnil majetek obchodní společnosti s osobním majetkem společníků. Tento názor však soudní praxe nezastává, naopak rozlišuje vlastní majetek
společníků či statutárního orgánu – jednatelů a majetek právnické osoby –
společnosti s ručením omezeným, jelikož jde o dva odlišné právní subjekty
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 875/2009,
přiměřeně rozhodnutí č. 18/2006 – II. Sb. rozh. tr.). Rovněž poukaz na
vytvoření koncernu, kterým mělo podle názoru obviněného JUDr. M. K. dojít
založením akciové společnosti CENTRUM KAB a.s. postrádá jakékoli opodstatnění,
přičemž je nutné dodat, že ani sám obviněný tento svůj argument blíže
neodůvodnil. Nejvyšší soud proto pouze v obecné rovině připomíná, že podle
ustanovení § 66a odst. 7 obchodního zákoníku představuje koncern sdružení dvou
nebo více osob nadaných právní subjektivitou, které podléhají jednotnému
řízení. Sám koncern právní subjektivitu nemá. Z obsahu trestního spisu a
provedených důkazů v předmětné trestní věci však vůbec nevyplývá, že by po
založení akciové společnosti, jejímž akcionářem se mj. stala jmenovaná
společnost s ručením omezeným, byly oba tyto subjekty ve vzájemném vztahu
ovládající (řídící) osoby a osoby ovládané (řízené), tj. byly podrobeny
jednotnému řízení a splňovaly tak zákonné vymezení pro koncern, resp. koncernové podniky (§ 66a odst. 6 obchodního zákoníku). Z jednotlivých kroků,
jež obvinění jménem dotčených právnických osob činili, lze naopak dovodit
jejich snahu vyvést majetek ze společnosti s ručením omezeným, a to v jejich
osobní prospěch a ponechat v této společnosti závazek z úvěru, dále ji zatížit
povinností hradit nájemné, což se nakonec ukázalo nereálným s ohledem na zisky
z podnikání, a obvinění tedy nakonec prodali své obchodní podíly v zadlužené
společnosti s ručením omezeným a to osobám, o nichž věděli, že ani nebudou
pokračovat v podnikatelské činnosti. I v případě, že by bylo možné uvažovat o
vzniku tzv. faktického koncernu (ovládací smlouva uzavřena nebyla, existence
tzv. smluvního koncernu je tak zcela vyloučena) však ustanovení § 66a odst. 8
obchodního zákoníku zakazuje ovládající osobě využít svého vlivu k tomu, aby
prosadila přijetí opatření nebo uzavření takové smlouvy, z nichž by mohla
ovládané osobě vzniknout majetková újma, ledaže vzniklou újmu uhradí nejpozději
do konce účetního období, v němž újma vznikla, nebo v téže době uzavře smlouvu
o tom, v jaké přiměřené lhůtě a jak bude ovládající osobou tato újma uhrazena. Taková situace však v předmětné trestní věci nenastala, společnosti K A B spol. s r.o.
nebylo za její nemovitý majetek poskytnuto adekvátní plnění, naopak byla
nadále zavázána plnit smlouvu o úvěru, kterou uzavřela právě za účelem pořízení
si předmětné nemovitosti, a navíc zatížena placením nájmu za užívání původně
výlučně svého majetku. Poznámka obviněného JUDr. M. K. ohledně vzniku koncernu
tak nemohla nijak zvrátit správný právní závěr o naplnění všech znaků trestného
činu zneužití informací v obchodním styku v jeho přísnější trestní sazbě.
Délka trestního řízení v této věci přesáhla devět roků, což i Nejvyšší soud
považuje za překročení přiměřené délky ve smyslu výkladu tohoto institutu
judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Otázkou bylo, zda vůbec a pokud ano,
tak jakým způsobem, soudy zohlednily určitý stupeň porušení ústavně
garantovaných práv obviněných, aby jejich věc byla projednána v přiměřené
lhůtě. Jak zjistil dovolací soud, Vrchní soud v Olomouci vzal tuto skutečnost v
potaz a náležitým způsobem ji promítl do svých úvah při ukládání trestu odnětí
svobody.
Obecně k této problematice lze uvést, že právo na projednání věci bez
zbytečných průtahů je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Jedná se
tudíž o základní práva garantovaná ústavními zákony. Přiměřenost délky řízení
je podle platné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“)
posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím
zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž je míněna např. složitost případu, chování
stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná,
tj. co je pro něj v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B.
proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992;
Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku,
2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Proto Soud v
žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by
bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat.
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že
v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení
Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská
práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní
úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije
výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a
uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z
15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při
překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za
těchto podmínek má Soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu
právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení
poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání
stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Soud
vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací
v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu
nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto
obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným
způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení
již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li
splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že
čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
V souladu s nazíráním Soudu na řešení otázky související s porušením práva na
přiměřenou délku řízení postupuje zásadně i Ústavní soud České republiky, který
ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 46
ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006,
zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1
Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež
jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech
takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva
na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu
proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody
obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či
nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního
obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je
vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení a také faktory
důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst.
1 tr. zák.
Vrchní soud v Olomouci podle názoru Nejvyššího soudu postupoval v souladu s
ustálenou soudní judikaturou. Neúměrné délky trestního řízení, na níž se
obvinění v podstatě nepodíleli, si byl vědom a při svých úvahách o výši trestu
dospěl k závěru, že trest uložený soudem prvního stupně, byť se rovnal spodní
hranici trestní sazby podle kvalifikované skutkové podstaty, by neodpovídal
stupni porušení práv obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez
zbytečných průtahů. Shledal poté, že u obou obviněných jsou splněny podmínky
pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1 tr. zák., a
uložil každému z obviněných trest odnětí svobody v délce čtyř roků. Dále soud
využil zmírňujícího ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák. a oba obviněné zařadil
pro výkon trestu do věznice s dozorem. Rovněž trest peněžitý oproti soudu
prvního stupně byl obviněným uložen v poloviční výměře včetně trestu
náhradního. Vzhledem k tomu, že za „normálního“ průběhu trestního řízení by
obviněným hrozilo uložení trestu odnětí svobody v rozmezí pěti až dvanácti
roků, představuje aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. vhodnou reakci na
zjištěné porušení práva na spravedlivý proces. K úvahám o proporcionalitě
uloženého trestu Nejvyšší soud dodává, že předmětem trestního stíhání bylo
poměrně sofistikované jednání obviněných, kterým postupnými kroky realizovali
svůj zločinný záměr, zastírali jej navenek právními úkony běžnými v obchodním
právu (založení akciové společnosti, vklad nemovitosti do jejího základního
kapitálu, sjednání nájemní smlouvy, prodej akcií CENTRUM KAB a.s. a prodej
obchodních podílů ve společnosti K A B spol. s r.o.), a proto odhalení a
zadokumentování trestného činu, jakož i důkazní řízení vyžadovalo větší úsilí,
než je tomu ve věcech jednodušších.
Lze shrnout, že porušení ústavně garantovaného práva obviněných na projednání
věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů bylo v předmětné trestní
věci konkrétně vyjádřeno především uložením trestu odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby stanovené zákonem za trestný čin podle § 128 odst. 4 tr.
zák. Kompenzace, kterou vrchní soud obviněným poskytl mimořádným snížením
trestu odnětí svobody včetně způsobu jeho výkonu, podle názoru Nejvyššího soudu
dostatečným způsobem zohlednila delší dobu trvající trestní řízení a současně
odráží i kritéria rozhodná pro naplnění účelu trestu. (Srov. jiné případy, kdy
Ústavní soud považoval snížení trestu, a to k dolní hranici trestní sazby a
nikoliv pod ni, jako tomu bylo v posuzované věci, za dostatečnou kompenzaci,
např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 858/09, ze dne 30. 11. 2006,
sp. zn. III. ÚS 701/06, aj.). Pro úplnost upozorňuje Nejvyšší soud na možnost
obviněných domáhat se finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu
prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění
dalších zákonů (zejména jeho § 31a). V této části tedy Nejvyšší soud neshledal
námitky dovolatelů důvodnými.
V podstatě mimo rámec důvodů dovolání se obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J. B.
ocitli svými námitkami proti rozsahu dokazování. Soudy totiž odmítly
vyslechnout obhajobou navrhovaného svědka Š. D., což obviněný JUDr. M. K. navíc
považoval za libovůli v rozhodování soudu. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud jen
připomíná, že zejména krajský soud náležitě vysvětlil, z jakých důvodů
považoval provedení navrhovaného důkazu za nadbytečné. Kromě toho, že byl Š. D.
pro soud těžko dosažitelný (neznámý pobyt), skutečnosti, o nichž mohl podat
tento svědek vysvětlení, se stíhaného skutku týkaly pouze okrajově (srov. str.
68 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud s tímto názorem zcela
souhlasí, neboť předmětem trestního stíhání nebyl osud společnosti K A B spol.
s r.o. po prodeji obchodních podílů obviněných svědkům Š. D. a R. H., ale jen
skutek, jímž byla tato společnost zbavena významné části svého majetku a
ponechán jí úvěrový závazek. To vše navíc za stavu, kdy byl vyslechnut druhý
nabyvatel obchodního podílu ve společnosti K A B spol. s r.o. R. H. Nejvyšší
soud pouze doplňuje, že vývoj podnikání společnosti K A B spol. s r.o. je
celkem dostatečně zřetelný i z jiných důkazů – např. probíhající konkurs na
majetek této společnosti.
Co se týče argumentu, že obvinění byli fakticky odsouzeni předchozím usnesením
Nejvyššího soudu v této trestní věci, nezakládá se na pravdě. Dovolací soud
rozhodoval o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch
obviněných, jak je k tomu oprávněn ustanoveními trestního řádu (§ 265a a
násl.). Vrchní soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí,
rozhodně nebyl rozhodnutím Nejvyššího soudu zavázán obviněné odsoudit, byl však
upozorněn na některé důkazy svědčící o účasti obviněného JUDr. J. B. na
sjednání nájemní smlouvy, jež původně zcela pominul, a především na platnou
judikaturu, s níž se ve svém prvním rozhodnutí nevypořádal. Jednalo se zejména
o judikát č. 36/2000 Sb. rozh. tr., který upřesňuje subjekty a druhy právních
úkonů zakládající trestní odpovědnost podle § 128 odst. 2 tr. zák. Soudu
druhého stupně bylo dovolacím soudem uloženo, aby se skutkem opětovně zabýval s
přihlédnutím k citované judikatuře a teprve v jejím světle stíhané jednání
právně posoudil ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Jestliže byl
odvolacímu soudu dán určitý pokyn, týkal se účasti obviněného JUDr. J. B. na
uzavírání nájemní smlouvy s tím, že ačkoli se Nejvyšší soud ztotožnil s
krajským soudem ohledně aktivní účasti a znalosti obviněného JUDr. J. B. o
podrobnostech nájemní smlouvy, upozornil na vadnou formulaci právní věty z
rozsudku krajského soudu. Skutková zjištění totiž neodpovídala té alternativě,
že by nájemní smlouvu obviněný JUDr. J. B. přímo uzavřel, ale že k jejímu
uzavření dal popud. Právní teorie přitom popudem k uzavření smlouvy nemíní
pouze přímý návrh smlouvy, pod slovní spojení „dát popud k uzavření smlouvy“ je
zahrnováno i jakékoli chování pachatele, které má vést k jednání o uzavření
smlouvy (např. poptávka, která není návrhem smlouvy, ale slouží k zjištění
možností, podmínek, ceny apod., a je podkladem pro rozhodnutí o podání návrhu
smlouvy nebo i jakýkoliv jiný, byť neformální, popud ve formě nabídky, která
nemá náležitosti smlouvy, dále návodu či podnětu apod.).
Vrchní soud v Olomouci akceptoval důkazní řízení provedené před soudem prvního
stupně, čímž se ztotožnil i s jeho závěry ohledně vědomé aktivní účasti
obviněného JUDr. J. B. na sjednání nájemní smlouvy (viz str. 78 rozsudku
krajského soudu), a sám popsal jednání obviněného JUDr. J. B. tak, aby i ve
skutkové větě korespondovalo se zákonným znakem „dal popud k uzavření smlouvy“,
který soud prvního stupně v právní větě nevyjádřil. Odvolací soud výslovně
uvedl, že dovolatel uzavření nájemní smlouvy inicioval. V této souvislosti
Nejvyšší soud upozorňuje, že právní věta v napadeném rozsudku nevyjadřuje obě
alternativy základní skutkové podstaty trestného činu, ačkoli skutkové
okolnosti jasně svědčí o naplnění obou zákonem vymezených způsobů protiprávního
jednání obviněným JUDr. J. B. Vrchní soud v Olomouci totiž v právní větě
citoval pouze alternativu, kdy pachatel dá popud k uzavření smlouvy, což se v
dané věci týkalo výlučně nájemní smlouvy mezi společnostmi CENTRUM KAB a.s. a K
A B spol. s r.o. a chybí alternativa, kdy pachatel smlouvu přímo uzavře,
přestože ve skutkové větě je vyjádřena i účast obviněného JUDr. J. B. na
založení společnosti CENTRUM KAB a.s., vložení nemovitosti do nově založené
společnosti, jakož i následný převod akcií společnosti CENTRUM KAB a.s.,
přičemž obviněný byl těchto právních aktů přímo účasten. Zjištěná vada však
vyznívá ve prospěch obviněného JUDr. J. B. a je nutné respektovat zásadu zákazu
změny k horšímu v situaci, kdy dovolání podal pouze obviněný.
Pouze obviněný JUDr. J. B. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku
výhradu, že obvinění jednali v mezích obchodního zákoníku. S jeho přesvědčením
se Nejvyšší soud neztotožnil. Skutečnost, že některá jednotlivá část nebo části
stíhaného jednání probíhala v souladu s ustanoveními obchodně právních
předpisů, je třeba důsledně odlišovat od faktu, že tímtéž jednáním byly
současně v kontextu s dalšími částmi skutku naplněny znaky skutkové podstaty
trestného činu, tj. že totéž jednání je protiprávní ve smyslu trestního zákona.
Shodně se k této problematice staví ustálená soudní praxe (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č.
575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005,
sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006, vydávaném nakladatelstvím C. H.
Beck. Užití trestního práva bylo v posuzované věci oprávněné, neboť jednání
obviněných odpovídalo jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák. a, jak
je judikováno v rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., např. i v případě, kdy je
smlouva, již pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, neplatná podle
předpisů občanského nebo obchodního práva, není vyloučena trestní odpovědnost
podle § 128 odst. 2 tr. zák.
Oba dovolatelé shodně vyjádřili určité pochybnosti ve vztahu k naplnění
subjektivní stránky trestného činu, byť její absenci dovozovali spíše z jiné
než soudy zjištěné verze skutkového stavu. Úmyslné zavinění ve formě přímého
úmyslu konstatovaly soudy obou stupňů (viz str. 78 a násl. rozsudku krajského
soudu a str. 19 rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud pouze poznamenává, že
sami dovolatelé jako zakladatelé akciové společnosti spolu se společností K A B
spol. s r.o. v úvodu Zakladatelské listiny akciové společnosti (jež původně
měla mít název K A B, a. s.) ze dne 24. 11. 1994 deklarovali důvod jejího
založení tak, že bude nástupnickou organizací a převezme všechna práva a
povinnosti společnosti K A B spol. s r.o. (srov. č. l. 198 a násl.). Přestože
pro nedostatky návrhu na zápis akciové společnosti do obchodního rejstříku byla
poté dne 25. 1. 1995 sepsána nová zakladatelská listina (založena na č. l. 219
a násl.), která již takový účel založení neproklamovala, svědčí původní
zakladatelský dokument o záměrech obviněných dostatečně. Primárním cílem pro
oba obviněné bylo vzhledem k následným událostem vyvedení podstatného majetku
(nemovitostí) společnosti K A B spol. s r.o. sloužícího k jejímu podnikání, a
ponechání velkého finančního zatížení na této obchodní společnosti, kterou
následně obvinění opustili. Prodali své obchodní podíly a to evidentně osobám,
které nehodlaly pokračovat v podnikání, přičemž právě s ohledem na protiprávní
jednání obviněných byla možnost dalšího provozování obchodního domu spolu s
povinností hradit úvěr a nájemné velice ztížena. Zjištěný skutkový stav popsaný
ve výroku napadeného rozsudku tak v podstatě nedovoluje jinou alternativu
zavinění, než jakou konstatovaly soudy obou stupňů (přímý úmysl).
Vázanost právním názorem Nejvyššího soudu po přikázání věci vychází z
ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. Je tudíž naprosto v pořádku, pokud soud v
rámci svého rozhodnutí kromě vlastního hodnocení věci odkáže na závazný právní
názor Nejvyššího soudu. Za poznámku však stojí fakt, že se nejedná o absolutní
vázanost, jak by snad mohlo vyplynout z odůvodnění rozsudku vrchního soudu. Lze
připustit odchýlení se od takového závazného právního názoru za předpokladu, že
ve věci byly zjištěny zcela nové okolnosti, jež podstatně změní skutkový stav
věci, nebo pokud by došlo k radikální změně právní úpravy vztahující se k
projednávanému skutku. Žádná taková okolnost však v daném případě nenastala,
nebylo tedy důvodu, aby odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího
soudu.
Současně s trestem odnětí svobody soud uložil každému z obviněných také
peněžitý trest ve výměře jeden milion Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle § 54 odst. 3 tr.
zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněný JUDr. J. B.
namítl, že vrchní soud se nezabýval jeho majetkovými a osobními poměry, jak mu
ukládalo ustanovení § 54 tr. zák., a uložení tohoto trestu znamenalo fakticky
prodloužení trestu odnětí svobody o šest měsíců. Uvedenou námitkou se však
dovolatel ocitl mimo rámec dovolání, jež opřel výhradně o důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu mohou být
namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním
podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu,
úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§§ 35 odst.
1, 2 tr. zák. a § 37a tr. zák., viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tento dovolací
důvod se však nevztahuje na jiné úvahy při ukládání trestu za daný trestný čin.
Důvod dovolání, který je zásadně určen k nápravě nesprávného výroku o trestu,
tedy vůči jeho druhu a výměře, je výslovně upraven v ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, tudíž uvedená námitka nemohla být
předmětem dovolacího přezkumu.
Nejvyšší soud tedy posoudil tu část dovolacích námitek, jež naplnily
deklarovaný důvod uplatněný v obou dovoláních, jako nedůvodnou. Ostatními
námitkami uplatněnými obviněnými se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť
neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. V provedeném trestním řízení soudy správně posoudily svá skutková
zjištění tak, že obvinění JUDr. M. K. a JUDr. J. B. naplnili zákonné znaky
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4
tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., jak jsou popsány ve
výroku odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Soud řádně zvážil dopad
nepřiměřené délky trestního řízení na každého z obviněných a s ohledem na to
snížil oběma trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené
zákonem za daný trestný čin. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení
tak nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání
obviněných JUDr. M. K. a JUDr. J. B. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný JUDr. J. B. navrhl, aby bylo jeho dovolání projednáno ve veřejném
zasedání a obviněný JUDr. M. K. vyjádřil nesouhlas s projednáním jeho dovolání
v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud však odmítl obě dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř., a proto bylo možno takové rozhodnutí učinit v
neveřejném zasedání i bez souhlasu obviněných [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Výslovný souhlas dovolatele jakož i nejvyšší státní zástupkyně s rozhodnutím v
neveřejném zasedání je třeba tehdy, činí-li Nejvyšší soud jiná rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz také § 265h odst. 2 tr.
ř.).
Návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o tr. ř., který
učinili oba dovolatelé, Nejvyšší soud nevyhověl, neboť pro takový postup
neshledal už s ohledem na výše uvedený způsob rozhodnutí důvody. Odklad výkonu
rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. dovolací soud neprojednal, neboť
předpokladem pro rozhodnutí o něm je návrh předsedy senátu soudu prvního
stupně, který v dané věci učiněn nebyl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný
(§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová