Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku
se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových
zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního
zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V
dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tento výklad uplatněného důvodu
dovolání tudíž připouští i možnost opaku, tj. námitku, podle níž skutek
zjištěný soudy nižších stupňů naplňuje zákonné znaky kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu, ačkoli soudy aplikovaly ustanovení základní skutkové
podstaty příslušného trestného činu, nebo byl obviněný obžaloby zproštěn proto,
že soudy zjištěný skutek za trestný čin nepovažovaly. O takový případ se jedná
i v posuzované trestní věci. Obviněný JUDr. M. K. měl podle odvolacího soudu
naplnit znaky základní skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2 tr.
zák., nikoli kvalifikované podle odst. 4 citovaného ustanovení, za který byl
odsouzen krajským soudem. Ohledně obviněného JUDr. J. B. pak vrchní soud učinil
zjištění, že nebylo dostatečně prokázáno jeho spolupachatelství při uzavírání
nájemní smlouvy, jež byla součástí žalovaného skutku. Ze shora uvedených důvodů
tak Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody podle § 265i odst. 1 tr. ř.
pro odmítnutí dovolání nejvyšší státní zástupkyně, přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadené části rozhodnutí předcházející.
Jak již bylo uvedeno výše, Vrchní soud v Olomouci obviněného JUDr. J. B.
zprostil obžaloby v celém rozsahu. Učinil tak po novém zhodnocení důkazů
provedených v řízení před soudem prvního stupně, z nichž dovodil, že obviněný
JUDr. J. B. se nepodílel na uzavření nájemní smlouvy ze dne 25. 2. 1995 a
nemůže být proto trestně odpovědný za její obsah. Ve vztahu k obviněnému JUDr.
M. K. odvolací soud v podstatě omezil skutek, jímž byl uznán vinným krajským
soudem, kdy za protiprávní považoval pouze tu jeho část, podle níž obviněný
poté, co spolurozhodl o založení společnosti C. K., a. s., a o vložení
nepeněžitého vkladu, jenž tvořila nemovitost obchodního domu ve vlastnictví
společnosti K., spol. s. r. o., uzavřel za tuto společnost smlouvu o nájmu
nebytových prostor nacházejících se v této nemovitosti se společností C. K., a.
s., za niž jednal Ing. V. M. Nájemné bylo stanoveno částkou 9 500 000,- Kč pro
rok 1995 a pro následující rok částkou 18 200 000,- Kč. Z obsahu provedených
důkazů bylo zjištěno, že ve skutečnosti nebylo dohodnuté nájemné společnosti
K., s. r. o., nikdy zaplaceno, nýbrž došlo k úhradě částky 205 000,- Kč. S
ohledem na to, že činem obviněného JUDr. M. K. nebyl získán značný prospěch ani
prospěch velkého rozsahu jako znaků kvalifikovaných skutkových podstat
trestného činu podle § 128 tr. zák., odvolací soud skutek posoudil podle
základní skutkové podstaty uvedené v odst. 2 § 128 tr. zák. K promlčení tohoto
trestného činu dochází v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.
po pěti letech od jeho spáchání (dne 25. 2. 1995). Na skutková zjištění
následující po uvedeném datu již podle názoru vrchního soudu příslušná právní
kvalifikace nedopadala. Vzhledem k tomu, že trestní stíhání obviněného JUDr. M.
K. bylo zahájeno až 31. 10. 2000, stanovená promlčecí lhůta uplynula a odvolací
soud z tohoto důvodu zastavil trestního stíhání obviněného.
S takovým právním posouzením se však ani u jednoho z obviněných nejvyšší státní
zástupkyně neztotožnila a dovolací soud jí po přezkoumání napadeného rozsudku a
jemu předcházejícího řízení přisvědčil. Zjistil, že dovolání podané v
neprospěch obou obviněných je důvodné, a napadený rozsudek tak nemůže obstát.
Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák., se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel
nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným
nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo
prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z
nich. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným, a proto se k jeho spáchání
vyžaduje zavinění ve formě úmyslu ve smyslu § 4 tr. zák. Trestný čin je spáchán
úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit
nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může
takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn. Následkem porušení zákonem chráněného zájmu je v tomto případě
opatření výhody či prospěchu sobě či jinému, přičemž z hlediska subjektivní
stránky pachatel musí jednat ve zvláštním úmyslu opatřit sobě nebo jinému
výhodu nebo prospěch. Výhoda i prospěch mohou mít materiální i nemateriální
povahu a mohou mít jakoukoli podobu.
Dovolací soud předesílá, že v některých specifických případech je třeba do
skutkové věty zahrnout mj. i ty okolnosti, jež samy o sobě s žádným zákonným
znakem příslušné skutkové podstaty nekorespondují, avšak dotváří celkový obraz
o podstatě a průběhu trestné činnosti (např. jsou jejím předpokladem,
následkem, objasňují motiv apod.). V krajních případech tak může popis
skutkových zjištění působit až nepřehledným dojmem, což však nelze považovat za
vadu pod podmínkou, že skutková věta vyjadřuje všechny zákonné znaky příslušné
skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn.
5 Tdo 507/2007).
V tomto smyslu je nutné označit postup soudu druhého stupně v projednávané věci
za nesprávný. Součást popisu skutkových okolností části výroku o vině
obviněného JUDr. M. K. tvoří sice i založení obchodní společnosti C. K., a. s.,
a vložení předmětné nemovitosti do základního kapitálu této nové společnosti,
ale za protiprávní odvolací soud považoval evidentně pouze tu část žalovaného
skutku, jež obsahuje jednání spočívající v uzavření nájemní smlouvy mezi oběma
společnostmi a v dohodě o nájmu v nepřiměřené výši (srov. str. 14 a násl.
napadeného rozsudku). Tato smlouva sjednaná mezi společnostmi K., s. r. o., a
C. K., a. s., představovala pouze jeden článek z celého řetězce obchodních
operací, jejichž společným cílem bylo vyvést majetek ze společnosti K., s. r.
o., v čemž jednoznačně spočíval úkor ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. Proto je
třeba pohlížet na skutečnosti uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku Krajského
soudu v Brně v celém kontextu, s ohledem na jejich vzájemné souvislosti. Opačný
přístup ale zvolil vrchní soud, který omezil trestnou činnost na smlouvu o
nájmu a to pouze ve vztahu k obviněnému JUDr. M. K. Postupoval tudíž nesprávně,
když nevzal v potaz také jednání, jež neúměrnému zatížení společnosti K., s. r.
o., vyplývajícímu ze smlouvy o nájmu předcházela, jakož i následující majetkové
převody.
Např. na pouhé založení akciové společnosti a vložení nemovitosti do jejího
základního kapitálu stejně jako na prodej akcií se zjevně ustanovení trestního
zákona nevztahují. Takovýmto postupem se společnost K., s. r. o., resp.
obvinění jako fyzické osoby stali akcionáři společnosti C. K., a. s., což není
jednání, které by samo o sobě odpovídalo znakům skutkové podstaty některého
trestného činu.
Z komplexního pohledu však šlo o dílčí skutečnosti, jež přispěly k cílenému
škodlivému následku – prodeji akcií společnosti C. K., a. s., za neúměrně
nízkou cenu obviněným JUDr. J. B. a JUDr. M. K. jako fyzickým osobám. Dalšími
kroky, jež spočívaly v převodu obchodních podílů obviněných ve společnosti K.,
s. r. o., na R. H. a Š. D. tak byl v podstatě završen proces vyvedení
nemovitého majetku z obchodní společnosti K., s. r. o., do akciové společnosti
C. K., jejímiž stoprocentními vlastníky se stali obvinění, přičemž původnímu
vlastníkovi nemovitosti zůstala povinnost splácet bankovní úvěr poskytnutý
výlučně za účelem nabytí této nemovitosti a k provozu podnikatelské činnosti
společnosti K., s. r. o.
Jak bylo již řečeno, vrchní soud část původní skutkové věty nesprávně vypustil
z nově formulovaného popisu skutku. Svůj postup zdůvodnil tím, že uvedené úkony
nepovažoval za způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu
zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. Proti
takovému nesprávnému právnímu posouzení se důvodně ohradila nejvyšší státní
zástupkyně.
Vrchní soud v Olomouci především pochybil ve výkladu o charakteru jednotlivých
subjektů, mezi nimiž byla uzavřena smlouva ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák.
(nebo k jejímuž uzavření byl dán popud). Odvolací soud uvedl, že „k převodu
akcií nedošlo mezi subjekty účastnými na podnikání, nýbrž mezi společností K.,
s. r. o., na straně jedné a obžalovanými jako fyzickými osobami na straně
druhé“ (viz str. 16 rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud však již dříve
judikoval v rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr., že smluvní stranou takové
smlouvy může být i třetí subjekt, na jehož činnosti se pachatel nijak nepodílí.
Zásadním z hlediska objektivní stránky příslušné trestně právní normy tedy
bylo, zda se pachatel účastnil na podnikání dvou nebo více podniků či
organizací se stejným nebo podobným předmětem podnikání, přičemž v důsledku
příslušné smlouvy byl alespoň jeden z těchto subjektů znevýhodněn. Z dostupného
spisového materiálu plyne, že obvinění byli v době převodu akcií minoritními
akcionáři společnosti C. K., a. s., a současně jedinými společníky a jednateli
společnosti K., s. r. o., tj. působili v obou společnostech, měli tak informace
získané díky svému postavení, jehož využili k odsouhlasení zjevně nevýhodného
prodeje akcií na valné hromadě společnosti K., s. r. o. Na oba obviněné je
proto možné ohledně prodeje akcií hledět jako na pachatele trestného činu podle
§ 128 odst. 2 tr. zák.
Za vhodné považoval dovolací soud na tomto místě konstatovat, že k naplnění
citované skutkové podstaty se nevyžaduje ani to, aby uzavřená smlouva spadala
do oblasti společného předmětu činnosti či se ho přímo týkala, takže uvedený
zákonný znak nelze zaměňovat s požadavkem, aby uzavřená smlouva (na úkor
jednoho ze subjektů, v nichž pachatel zároveň působí) byla součástí určité
soustavné podnikatelské aktivity, ale postačí i jednorázový obchod (srov. v
předchozím odstavci citovaný judikát). Pokud jde o nevýhodnost smlouvy
vyjádřenou zákonným znakem, který spočívá v jejím uzavření na úkor jednoho
podniku či organizace nebo více z nich, může ji zakládat jakékoli znevýhodnění
jednoho subjektu vůči jinému subjektu, přičemž se nemusí nutně jednat jen o
ekonomické, resp. peněžní vyjádření úkoru. V praxi se bude jednat např. i o
situace, kde smlouva, kterou pachatel uzavřel (nebo k jejímuž uzavření dal
popud), vyvolá ukončení určitého smluvního vztahu znevýhodněného subjektu,
přestože se ho smlouva přímo (výslovně) netýká (viz již zmíněné rozhodnutí č.
36/2000 Sb. rozh. tr.). Co se týče konkrétně způsobení úkoru prodejem akcií v
posuzované věci, spočíval nesporně v nepoměrně nízké ceně, kdy akcie v
nominální hodnotě 1.000,- Kč/1 ks získali obvinění za 1,- Kč/1 ks (blíže k
podstatě úkoru jednotlivých úkonů viz str. 72 – 76 rozsudku krajského soudu).
Proto byl také v soudní praxi zaujat právní názor, od kterého se ani v této
věci Nejvyšší soud nehodlá odchylovat a podle něhož není nutné, aby se smlouva
uzavřená na úkor jednoho nebo více podnikatelských subjektů, v nichž pachatel
zároveň působí, týkala přímo toho předmětu jejich činnosti, který je jim
společný, přičemž může jít o jakoukoli smlouvu, třeba i neplatnou. Smluvní
stranou takové smlouvy pak může být i třetí subjekt, na jehož činnosti se
pachatel nijak nepodílí (srov. rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že pro naplnění skutkové podstaty
trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr.
zák. je mimo jiné nutné, aby pachatel buď sám uzavřel určitou smlouvu, nebo dal
popud k jejímu uzavření, a aby tak učinil v rámci své účasti na podnikání dvou
nebo více podnikatelských subjektů, které mají stejný nebo podobný předmět
činnosti. V soudní praxi Nejvyššího soudu byl zaujat právní názor, že stejným
nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může
být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý
předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu
na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení
skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou
v reálném konkurenčním vztahu na trhu (srov. rozhodnutí č. 39/2006 Sb. rozh.
tr.). Dovolací soud si je vědom, že s tímto se neshoduje názor Městského soudu
v Praze vyslovený v usnesení ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 40 T 2/2004,
uveřejněném v časopise Trestněprávní revue vydávaném nakladatelstvím C. H.
Beck, sešit 6/2005, str. 153, jenž však byl citovaným judikátem překonán, a
také proto se nehodlá dovolací soud v projednávané věci od judikovaného
právního názoru odchylovat.
V dalším řízení tudíž při právních úvahách týkajících se formálního požadavku
skutkové podstaty na stejný či podobný předmět činnosti obchodních společností
nebude významné, zda společnost C. K., a. s., fakticky podnikala nebo zůstávala
zcela nečinná, jak od počátku tvrdili obvinění.
Naopak z hlediska subjektivní stránky okolnost, že obvinění akciovou společnost
zakládali již s myšlenkou nulové podnikatelské aktivity této společnosti,
svědčí o promyšleném konání obviněných, jež ve svém souhrnu směřovalo primárně
k získání prospěchu pro jiného (společnost C. K., a. s.) a pro sebe. Současně
smlouvy o nájmu a převodu akcií znevýhodnily společnost K., s. r. o. Tato
obchodní společnost se díky smluvním ujednáním popsaným ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně v podstatě ocitla bez svého jediného majetku – předmětné
nemovitosti, nemohla tak využívat svůj předmět činnosti, resp. jí možnost
dalšího podnikání byla ztížena pro ni nevýhodnou smlouvou o nájmu. Za účelem
pokračování v provozování obchodní činnosti bylo pro tento podnikatelský
subjekt nezbytné nadále užívat obchodní dům, jenž se stal vlastnictvím
společnosti C. K., a. s., která původnímu vlastníku nemovitost pronajala za
cenu, jíž nebyl schopen hradit mj. i v důsledku splácení úvěru, neboť tento
závazek nový vlastník nemovitosti nepřevzal. Jak důvodně namítla nejvyšší
státní zástupkyně ve svém dovolání, obvinění postupnými kroky vyvedli majetek
ze společnosti K., s. r. o., který získala nově založená společnost C. K., a.
s., bez zatížení finančního závazku ve formě splácení úvěru.
Svůj záměr mohli obvinění uskutečnit díky svému postavení v obou uvedených
společnostech, využili informace k opatření prospěchu jinému, resp. sobě, jež
měli k dispozici právě v souvislosti s jejich postavením společníků a jednatelů
ve společnosti K., s. r. o., a členů představenstva společnosti C. K., a. s.
Nejvyšší soud tak nemá žádnou pochybnost o naplnění znaků skutkové podstaty
ustanovení § 128 oddst. 2, 4 tr. zák. oběma obviněnými, kteří tak neoprávněně
přenesli ekonomickou ztrátu na jeden z podnikatelských subjektů a na jeho úkor
uzavřely smlouvy, z nichž měl prospěch jiný podnikatelský subjekt, nakonec jej
získali obvinění jako fyzické osoby, a to díky jejich působení v obou těchto
subjektech.
Vzhledem k těmto skutečnostem je nesprávný také závěr vrchního soudu v otázce
posouzení účasti obviněného JUDr. J. B. na uzavírání smlouvy o nájmu nebytových
prostor ze dne 25. 2. 1995. Odvolací soud v podstatě pouze konstatoval, že
obviněný se na tomto úkonu nepodílel a považoval za chybné, jestliže krajský
soud dovodil jeho trestní odpovědnost z pouhé vědomosti o existenci smlouvy,
již podepsal za K., s. r. o., Ing. V. M. a za C. K., a. s., obviněný JUDr. M. K.
Ačkoli na předmětné listině obviněný JUDr. J. B. opravdu podepsán není (viz č.
l. 349-350), nemá Nejvyšší soud jakýchkoli pochyb o tom, že smlouva byla
uzavřena s jeho souhlasem a na jejím vzniku participoval. Z dostupného
spisového materiálu vyplývá, že obviněný JUDr. J. B. již před založením
společnosti C. K., a. s., coby mateřské společnosti nově vzniklého holdingu
počítal s tím, že společnost K., s. r. o., bude nadále podnikat v obchodním
domě C. Právě proto v nájemním vztahu spatřoval řešení situace, kdy nemovitost
vlastnila společnost C. K., a. s., avšak obchodní činnost v jeho prostorách
měla provozovat K., s. r. o. (viz č. l. 772, resp. str. 14 protokolu z hlavního
líčení konaného dne 14. 3. 2007 u Krajského soudu v Brně). Obviněný JUDr. J. B.
dále uvedl, že založená akciová společnost „nikdy neměla provozovat přímou
obchodní činnost, tu měla fakticky nadále vykonávat společnost K., s. r. o.,“ a
také, že ačkoli mezi těmito společnostmi vznikl nájemní vztah, nájem hrazen
nebyl, neboť utržené peníze odváděla společnost K., s. r. o., na splácení úvěrů
(srov. výpověď obviněného JUDr. J. B. na č. l. 762-763). Účelem nájemních smluv
bylo potom podle obou obviněných převést placení úvěru a další závazky na
akciovou společnost, k čemuž však pro nesouhlas K. b., a. s., nedošlo (srov.
výpověď JUDr. M. K. na č. l. 789 a JUDr. J. B. na č. l. 763).
O sjednání nájemní smlouvy s vědomím JUDr. J. B. nepřímo svědčí také vysvětlení
problematiky nájmu a hrazení služeb druhým z obviněných, JUDr. M. K. Ten se
jednak ke stíhanému skutku vyjadřoval převážně v plurálu (např. „My jsme to
nazvali nájemní smlouva… původní úmysl byl ten, že převedeme na sebe splácení
úroků a úvěrů v té výši cca 9,5 milionů a potom jsme zjistili, že účetně by to
bylo naprosto nevýhodné a nesmyslné, tak to tak asi zůstalo. Nad tím se asi
nikdo tehdy nepozastavoval, protože oba dva jsme věděli, že je to vlastně
provozování celé té nemovitosti.“ – viz č. l. 800) a dále konstatoval, že
ačkoli to nebylo ve smlouvě o nájmu právně ošetřeno, služby spojené s provozem
nemovitosti hradila společnost K., s. r. o., neboť oba obvinění byli majiteli
těchto dvou společností a byli srozuměni s tím, že akciová společnost ani
nebude schopna platit náklady na provoz obchodního domu, protože jejím jediným
příjmem byly peněžní vklady obviněných.
Lze tedy shrnout, že způsob, jakým obviněný JUDr. J. B. popisoval okolnosti,
jež vedly k uzavření nájemní smlouvy ze dne 25. 2. 1995 (na niž byl explicitně
dotazován) a které po jejím uzavření následovaly, společně s výpovědí
spoluobviněného JUDr. M. K. evidentně svědčí o účasti obviněného JUDr. J. B. na
přípravě smlouvy o nájmu a o jeho nesporné informovanosti a vůli tuto smlouvu
uzavřít. Proto Nejvyšší soud přisvědčil námitce nejvyšší státní zástupkyně, že
znak pachatele daného trestného činu byl dán nejen u obviněného JUDr. M. K.,
ale také u obviněného JUDr. J. B. V této souvislosti je třeba nad rámec
dovolání upozornit na to, že vrchní soud se vůbec nezabýval druhou alternativou
jednání, jímž může dojít k naplnění znaků trestného činu podle § 128 odst. 2
tr. zák., a které spočívá v tom, že pachatel dá popud k uzavření smlouvy.
Obviněný JUDr. J. B. tak na podkladě provedeného dokazování může být trestně
odpovědný, za splnění dalších podmínek citovaného ustanovení, právě tím, že
uzavření smlouvy o nájmu inicioval, aniž by se osobně na této dohodě účastnil
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo
1254/2006).
Vrchní soud v Olomouci tak bude muset znovu posoudit soudem prvního stupně
zjištěný skutek v celém rozsahu i ve vztahu k obviněnému JUDr. J. B., který
evidentně k uzavření nájemní smlouvy ze dne 25. 2. 1995 aktivně přispěl a
event. přizpůsobit znění právní věty skutkovým zjištěním tak, aby odpovídala
konkrétní alternativě jednání ve smyslu základní skutkové podstaty ustanovení §
128 odst. 2 tr. zák. („dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho z podniků
se stejným předmětem činnosti, v nichž současně působil“).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně
podané v neprospěch obviněných JUDr. M. K. a JUDr. J. B. důvodným, neboť
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 1 To 48/2007,
byl stižen namítanou vadou nesprávného právního posouzení, a proto dovolací
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Podle § 265k odst. 2
tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v
Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že
je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se bude odvolací soud znovu zabývat právním hodnocením skutku, a
to jednak v jeho celém rozsahu tak, jak jej formuloval Krajský soud v Brně,
jednak ve vztahu k oběma obviněným. Odvolací soud tak bude posuzovat smlouvu o
nájmu, ve vztahu k níž dosud spatřoval protiprávní jednání obviněného JUDr. M.
K., jako součást smluvních vztahů, které ve svém celku vedly ke zbavení majetku
společnosti K., s. r. o., a k neoprávněnému prospěchu obchodní společnosti C.
K., a. s., resp. obou obviněných. Bude třeba, aby vrchní soud srozumitelně a
přesvědčivě zdůvodnil své úvahy, a to při respektování nejen závazného právního
názoru vysloveného v tomto usnesení, ale také platné judikatury související s
danou problematikou. Zejména bude nutné z hlediska naplnění formálních znaků
základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním
styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. znovu posoudit jednání obviněného JUDr. J.
B. spojené se sjednáním smlouvy o nájmu a také se vypořádat s vytýkanými
nedostatky v aplikaci ustanovení trestního zákona na jednání spočívající v
prodeji akcií společnosti C. K., a. s., obviněným.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud
v Olomouci, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí (ale
případně i Krajský soud v Brně), vázán právními názory, které byly v tomto
usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění, jejichž
provedení Nejvyšší soud nařídil. Při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat
důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které mj. stanoví, že v
odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů. Soud musí rovněž vyjádřit, jakými úvahami se
řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona
v otázce viny a trestu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová