Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání
dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně
dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§
265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., je existence zákonem předvídaného důvodu
dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další proto
Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda formálně citované dovolací důvody, v podání
označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze také z
obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v tomto ustanovení zákona.
Relevantními námitkami pak bylo nutno se zabývat z věcného hlediska.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné
aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo
hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V dovolání je totiž možné
vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak
není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových
zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v
návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Prostřednictvím citovaného
dovolacího důvodu tedy nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a
zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by
se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz
zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a §
263 odst. 6, 7 tr. ř.). Hmotně právní posouzení je možné teprve v návaznosti na
zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán a nemůže jej měnit.
Dovolání totiž nelze podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako
odvolání. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud,
který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Nejvyšší soud v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku
není třetí instancí, v níž by byl oprávněn přezkoumávat kterékoli rozhodnutí
soudu druhého stupně. Na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně totiž
dovolací soud nemá možnost provádět či opakovat důkazy podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti, jak je zřejmé již ze zákonné úpravy rozsahu dokazování v
dovolacím řízení uvedeném v § 265r odst. 7 tr. ř.
Podle rozsudku Okresního soudu v Přerově se obviněný Ing. V. M. trestného činu
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a obvinění
A. V. a J . V. téhož trestného činu podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4
tr. zák. dopustili tím, že: “obviněný Ing. V. M. jako jednatel a společník
obchodní společnosti N. D. P. , s. r. o., se sídlem P. , C. , jež měla více
věřitelů a po delší dobu nebyla schopna plnit své splatné závazky, s prvotním
záměrem z vlastnictví předlužené společnosti získat ve svůj prospěch a prospěch
dalších osob část lukrativního majetku, jinak využitelného k řádnému uspokojení
majetkových nároků oprávněných věřitelských subjektů, po předchozím ujednání s
A. V. , dne 13. 6. 1997 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu dle §
115 obchodního zákoníku převedl svůj obchodní podíl v této společnosti na
bezprizorní osobu M. J. , jehož za tímto účelem prostřednictvím další dosud
neustanovené osoby sjednal A. V. ,
když Ing. V. M. v období bezprostředně předcházejícím realizovanému převodu
obchodního podílu na společnosti N. D. P. , s. r. o., jako fyzická osoba
nedisponující právem na plnění vůči této společnosti, převzal z jejího majetku
nejméně:
- 40 ks souprav pro kuchyňské linky v hodnotě cca 320.000,- Kč, aniž by za
předmětné věci ve prospěch společnosti N. D. P. , s. r. o., poskytl
jakoukoliv protihodnotu a dále společně s A. V. zajistil, aby na podkladě
kupní smlouvy ze dne 13. 6. 1997, uzavřené mezi novým jednatelem obchodní
společnosti N. D. P. , s. r. o., M. J. jako prodávajícím, a Ing. P. M.,
jako kupujícím, došlo k převodu nemovitého majetku této společnosti tzv. areálu
P. mlýnu v P. v hodnotě 5.158.910,- Kč, stavební pozemky p. č. 147, 153,
54/1 díl 2, zahrada – součást stavebního pozemku p. č. 54/6, 54/7, ostatní
plochy p. č. 53/2, 54/2, 55/1, louky p. č. 55/1, 55/2 a ostatní pozemky v k. ú. P. , vše zapsáno na LV pro obec P. a k. ú. P. v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu v P. , aniž by formálně určená kupní cena 1.500.000,- Kč
byla ve skutečnosti původnímu vlastníkovi převáděných nemovitostí, tedy
společnosti N. D. P. , s. r. o., uhrazena, načež Ing. V. M. ve smyslu
předchozí dohody s A. V. další správu nad majetkem společnosti N. D. P. ,
s. r. o., fakticky předal A. V. pověřené J. V. , kdy jmenovaná poté, co z
titulu účelově sepsaného zplnomocnění ze dne 16. 6. 1997, podepsaného M. J. ,
převzala vedení v této společnosti, z její pokladny si ve svůj vlastní prospěch
nechala postupně vyplatit finanční částku v celkové výši nejméně 230.000,- Kč,
a dále zorganizovala nakládku a přepravu veškerého zpeněžitelného materiálu a
hotových výrobků z výroby a skladových zásob, vybavení dílen a kancelářských
prostor, vše v účetní hodnotě 9.629.593,- Kč, přičemž tento majetek, aniž by
došlo byť k částečné úhradě jeho hodnoty, byl odvezen do objektu společnosti
T. C. , s. r. o., ve Z. , okres K. , kde s tímto bylo naloženo nezjištěným
způsobem, a takto všichni obvinění jednali ve vzájemné shodě a s vědomím
jednak, že převod obchodního podílu na společnosti Nábytek D. P. , s. r. o.,
na osobu M. J. je jimi pouze účelově předstírán s cílem z této obchodní
společnosti, která v inkriminovaném období byla již v reálné ekonomické
situaci odpovídající stavu úpadku, bez poskytnutí jakékoliv protihodnoty
převést, přemístit a ukrýt všechen její lukrativní majetek a dále s vědomím, že
svým počínáním tak trvale zmaří budoucí uspokojení skutečných pohledávek
věřitelských subjektů vyplývajících ze závazkových právních vztahů, když návrh
jednoho z věřitelů B. H. , a. s., na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka,
podaný u Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 5. 2. 1997, byl usnesením
označeného soudu ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 20K 7/97, zamítnut pro nedostatek
majetku obchodní společnosti Nábytek D. P. , s. r. o., z čehož je zřejmé, že
její věřitelé se svými oprávněnými nároky v celkové výši nejméně 32.464.098,-
Kč nemají žádnou reálnou možnost dosáhnout ani částečného uspokojení svých
pohledávek, přičemž A. V. za účelem zamaskování svého protiprávního jednání
následně za asistence další neztotožněné osoby sjednal P. B. , na kterého na
základě smlouvy o převodu obchodního podílu dle § 115 obchodního zákoníku,
uzavřené s M. J. dne 27. 6. 1997, nechal dále převést obchodní společnost
Nábytek D. P. , s. r.
o., avšak již bez jakéhokoliv majetku využitelného k
uspokojení jejích věřitelů, když ve vlastnictví společnosti zůstaly pouze
zdevastované nemovitosti původního výrobního areálu, zapsané v katastru
nemovitostí u katastrálního úřadu v P. , zatížené pak zástavním právem Banky H. , a. s.“
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. V. M. , shledal jej Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněným. Nemohl se věcně zabývat převážnou částí jeho námitek, jež
uplatnil v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
nebyly způsobilé tento dovolací důvod naplnit. Obviněný totiž vznesl
pochybnosti o výsledku dokazování, které učinil soud prvního stupně a s nímž se
zcela ztotožnil i soud odvolací. V podstatě setrval na své obhajobě spočívající
v tom, že nevěděl o nezpůsobilosti svědka M. J. pokračovat ve vedení
společnosti Nábytek D. P. , s. r. o., a spoléhal na A. V. a jeho matku J.
V. , kteří jej údajně ubezpečovali o tom, že nadále budou pokračovat v
podnikatelské činnosti v rámci této společnosti, tedy výrobě nábytku. Popřel
rovněž, že by věděl o stavu úpadku společnosti, v tomto smyslu považoval za
neúplné provedené dokazování a dále poukázal na to, že při převodu obchodního
podílu postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, a
vyslovil přesvědčení o tom, že věc byla způsobilá k řešení v rámci práva
civilního a soudy zcela pominuly zásadu „in dubio pro reo“.
Za situace, kdy obviněný v rámci dovolání namítal nesprávnost právního
posouzení, avšak tento svůj názor opíral v podstatě jen o nedostatečně zjištěný
skutkový stav a rozsah dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních předpisů. Do této kategorie
námitek spadá i jeho názor na nedostatečné odůvodnění zejména rozsudku soudu
prvního stupně. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání proti důvodům rozhodnutí
není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Vady, jež byly v souladu se zákonným vymezením uplatněného důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívaly pouze v obviněným zpochybněné
správnosti právního posouzení skutku tak, jak byl zjištěn soudy dříve ve věci
rozhodujícími. Dovolatel naznačil, že skutek, jež je předmětem obžaloby měl být
rozdělen na jednání před podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu, tedy
převzetí nákladního motorového vozidla a 40 ks souprav pro kuchyňské linky a
zajištění odprodeje areálu P. mlýna v P. (tuto poslední fázi však sám
následně vyloučil ze své trestní odpovědnosti s tím, že v době převodu
nemovitosti již nebyl jednatelem obchodní společnosti). Zcela odmítl nést
odpovědnost za další jednání, které následovalo po převzetí společnosti M. J.
, jehož se měli dopustit spoluobvinění A. a J , V.
Nejvyšší soud již zdůraznil, že v rámci řízení o dovolání je povinen
respektovat skutková zjištění, která ve věci učinily dříve rozhodující soudy
nižších stupňů. V posuzovaném případě lze souhlasit s tím, že popis skutku
(který je doslova citován i v tomto rozhodnutí) působí nepřehledně a poněkud
komplikovaně, čemuž napomáhá právě formální úprava, jež nerozlišuje jednotlivé
fáze jednání obviněných a jejich osobní účast na nich. (Bohužel soudy převzaly
skutek prakticky zcela shodně tak, jak jej popisovala obžaloba.) Nicméně pro
samotné posouzení věci a viny jednotlivých obviněných je podstatné, že takto
vyjádřené skutkové okolnosti obsahují veškeré zákonem vyžadované znaky
trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. Pokud se obviněný Ing. V.
M. snaží zbavit trestní odpovědnosti tvrzením, že nemůže být postižen za
konání spoluobviněných, k němuž došlo po převodu jeho obchodního podílu
společnosti, nelze s ním souhlasit.
Výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně velice podrobně popisuje, v
jakém časovém sledu, za účasti kterého z obviněných a s jakými následky došlo k
„odchodu“ Ing. V. M. ze společnosti N. D. , P. , s. r. o. Obviněný převedl
svůj obchodní podíl společnosti, které byl jediným společníkem, na osobu M. J.
, jehož „zajistil“ spoluobviněný A. V. Jak plyne z obsahu obou rozhodnutí,
soudy jednoznačně vzaly za prokázáné, že oba obvinění si museli být vědomi
schopností, jež mohl M. J. uplatnit v rámci podnikání, navíc jako jediný
společník a jednatel výrobny nábytku. Jednalo se o osobu sociálně
neadaptovanou, která se pohybovala prakticky na dně společenského žebříčku (sám
uvedl, že byl osloven před prostorem, kde se zdržují bezdomovci), navíc těžce
psychicky nemocnou (trpí schizofrenií), jež i k jednání soudu musela být
doprovázena opatrovnicí, neboť byl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Těžko
tedy uvěřit tvrzení Ing. V. M. o tom, že spoléhal na další pokračování
výrobní činnosti firmy pod vedením člověka, jenž nemohl být absolutně vybaven
intelektovými ani finančními prostředky k podnikání.
Z hlediska trestní odpovědnosti Ing. V. M. (jakož i obou spoluobviněných) je
však zásadní ten skutkový závěr, k němuž dospěly soudy obou stupňů, že všichni
jednali na základě dohody, jejímž hlavním obsahem bylo získat pro sebe maximum
na úkor společnosti Nábytek D. P. , s. r. o., a to v době, kdy prokazatelně
byl již jedním z věřitelů (bývalá IPB, a. s., jako právní nástupce bývalé B.
H., a. s., nyní ČSOB, a. s.) podán návrh na prohlášení konkursu společnosti
(dne 5. 2. 1997). Časový sled událostí zcela odpovídá tomuto správnému
skutkovému závěru, neboť prakticky v jeden den 13. 6. 1997 obviněný Ing. V.
M. nejprve podepisuje u notářky, jejíž službu domluvil spoluobviněný A. V. ,
smlouvu o převodu svého obchodního podílu s M. J. Ten jako nový jednatel
společnosti Nábytek D. P. s. r. o., bezprostředně poté, jako prodávající
podepisuje smlouvu s Ing. P. M. , synem obviněného, jako kupujícím o prodeji
nemovitého majetku tzv. areálu P. mlýna, v majetku společnosti, a to za
sjednanou cenu 1 500 000,- Kč, která však ve skutečnosti nikdy nebyla do
majetku společnosti vložena. Ještě před tímto datem obviněný Ing. V. M.
získal do své dispozice další majetek společnosti (nákladní vozidlo a kuchyňské
linky), jež následně již jako fyzická osoba prodal a peníze si ponechal pro
vlastní potřebu. (Soudy opět učinily jednoznačný skutkový závěr, že žádná
půjčka ve výši 17 milionů Kč nebyla poskytnuta, nemohlo tak dojít k obviněným
tvrzenému „započtení“ pohledávky.) Tři dny po převodu obchodního podílu
obviněná J. V. získala od nového jednatele plnou moc, na základě které s
vědomím obou spoluobviněných počala s faktickým odstraňováním zbylého majetku
společnosti včetně výrobního zařízení a zásob.
Z obsahu provedených důkazů, které podrobně popsal především soud prvního
stupně, a jen doplnil soud odvolací, tak vyplynulo jednoznačné skutkové
zjištění, že převod obchodního podílu obviněným Ing. V. M. byl pouze
fiktivním úkonem, kterým chtěl zastřít skutečný účel ukončení své osobní
činnosti ve společnosti N. D. P. , s. r. o., a tím bylo zmaření možnosti
věřitelů společnosti, uspokojit jejich oprávněné pohledávky z majetku
společnosti, které převyšovaly hranici škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr.
zák.), a současně vlastní obohacení všech obviněných. Z důkazů je zřejmé, že
ačkoli se Ing. V. M. formálně „zbavil“ své odpovědnosti za chod firmy,
fakticky dále s jejím majetkem nakládal, popř. byl přinejmenším srozuměn s tím,
že bude majetku zbavována spoluobviněnými. Skutková zjištění jasně naznačují,
že šlo o dohodu všech tří obviněných, jejímž účelem bylo vyvedení majetku ze
společnosti, přičemž každý z nich se na tomto cíli podílel rozdílným jednáním.
Následkem něho pak byla poslední fáze jejich společného ujednání, kdy M. J.
prodal svůj obchodní podíl P. B. , a to již dne 27. 6. 1997, tedy dva týdny
poté, co tento svědek společnost odkoupil od obviněného Ing. V. M. , přičemž v
této době již společnost nevlastnila žádný majetek, z něhož by bylo možné
oprávněné nároky věřitelů uspokojit. Návrh na prohlášení konkursu tak byl
rozhodnutím bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 20.4. 2000,
sp. zn. 20 K 7/97, zamítnut pro nedostatek majetku obchodní společnosti N. D.
P. , s. r. o.
Uvedené skutkové závěry jsou tak zcela v souladu s právním posouzením skutku,
kdy všichni obvinění jsou odsouzeni jako pachatelé, nikoli účastníci, neboť
všichni jednali na podkladě své předcházející domluvy, vedeni jednotným záměrem
zmařit uspokojení věřitelů společnosti a využít jejího majetku k vlastnímu
obohacení (byť tento znak není v uvedené skutkové podstatě vyžadován). O
spolupachatelství se v posuzovaném případě nemůže jednat jenom z důvodu
nedostatku speciálního subjektu na straně obviněných A. V. a J. V., přičemž
tito byli shledáni vinnými stejným trestným činem (poškozování věřitele podle §
256 tr. zák.), ale podle samostatné skutkové podstaty vyjádřené v odstavci 2
písm. a) citovaného ustanovení trestního zákona (bez ohledu na přísnější právní
kvalifikaci). Obviněný Ing. V. M. pak byl odsouzen podle odst. 1 písm. a) §
256 tr. zák. (odhlédnuto od přísnější kvalifikace), neboť po celou dobu
fakticky jednal jako jednatel společnosti, tudíž splňoval kritéria konkrétního
subjektu ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák. Dovolání obviněného Ing. V. M. tak
Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodné.
Pokud ve svém dovolání poukázal na údajné rozpory napadeného rozhodnutí s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002, aniž by
konkrétní nesrovnalosti pojmenoval, lze jen usuzovat, že vada měla spočívat v
nedostatečném popisu skutku v předmětné trestní věci, neboť tato byla důvodem
pro zrušení rozhodnutí napadeného dovolání ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo
1074/2002. Nejvyšší soud k tomu pouze dodává, nad rámec již uvedeného, že byť
popis skutku, o němž je vedeno současné řízení, není perfektní, zcela
dostatečným způsobem vystihuje okolnosti, jež naplňují veškeré zákonné znaky
skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými.
Další námitkou se obviněný Ing. V. M. snažil vnést pochybnost o nutnosti
aplikace trestního práva na jednání, které se stalo předmětem obžaloby, neboť
se domníval, že postupoval v souladu s normami obchodního práva, z jehož rámce
nevybočil žádný z jeho kroků. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že trestný
čin může být spáchán i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, za níž lze
legitimně považovat převody obchodních podílů v obchodních společnostech. Za
legální ve smyslu norem obchodního práva však již nelze považovat převody
fiktivní, kterými se statutární zástupce společnosti účelově zbavuje
odpovědnosti za závazky, kterými je povinna společnost, jestliže je z takového
konání zcela zjevné (jako v dané věci), že tak činí v úmyslu poškodit věřitele,
kterým se v důsledku navenek „běžných obchodních transakcí“ nedostane plnění ve
výši, jakého by dosáhli při běžném chodu událostí, tedy např. v konkursním
řízení, nebo (jako tomu bylo v projednávaném případě) jejich pohledávky není
možné uspokojit vůbec z důvodu nedostatku majetku, který byl ze společnosti
pachatelem vyveden. (Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000,
sp. zn. 4 Tz 49/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3
Tdo 823/2002, publikované pod č. T 523 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 23, C. H. Beck, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn.
5 Tdo 265/2003, publikované pod č. 575, svazek 24 téhož Souboru rozhodnutí.)
Obviněný A. V. spatřoval naplnění důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. v podstatě v tom, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho
odvolání, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně nebyl řádně odůvodněn a výrok je
podle jeho názoru popsán chaoticky a nepřehledně. Pokud jde o nesprávné hmotně
právní posouzení, domáhal se toho, aby skutek byl rozdělen do čtyř vět, jež by
lépe vyjadřovaly jednání, kterým byl uznán vinným. Nabídl svou verzi, v níž ve
čtyřech bodech stručně shrnul obsah odsouzení. Blíže však nevysvětlil, v čem
spatřuje vadné hmotně právní posouzení skutku, neboť jeho popis v podstatě
obsahuje všechny zásadní okamžiky, jež tvoří základ výroku rozsudku soudu
prvního stupně a to dostatečným způsobem pro jeho možné právní
posouzení.Veškeré okolnosti, jež tvoří znaky skutkové podstaty trestného činu
podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., jsou v něm zahrnuty. V další
části svého podání pak opakoval svůj nesouhlas s rozsahem i kvalitou
provedeného dokazování a především pak vytýkal soudům, že odůvodnění svých
rozhodnutí nepřizpůsobili požadavkům trestního řádu a porušili tak ustanovení §
120 tr. ř. a § 125 tr. ř. Vytkl především soudu prvního stupně, že jeho
odůvodnění je nepřesvědčivé, není z něho možné zjistit, o jaké důkazy soud
opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl obhajobou navrhované další důkazy,
z čeho dovozoval protiprávnost rozsudku, kterou v podstatě potvrdil svým
zamítavým usnesením i soud odvolací.
Těmito námitkami se však obviněný A. V. ocitl mimo zákonné meze dovolacích
důvodů. Nejvyšší soud se již vyjadřoval k formulaci výroku odsuzujícího
rozsudku, která se týká všech obviněných. Dovolatel A. V. však ve svém podání
neuvedl jedinou vadu, jež by mohla naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., tedy nesprávné hmotně právní posouzení skutku či jiné hmotně
právní posouzení. Jeho námitky směřovaly prakticky výlučně proti odůvodnění
obou napadených rozhodnutí, proti neúplnosti provedeného dokazování a
nepřesvědčivému (dle jeho názoru i „nevýchovnému“) hodnocení důkazů. Tyto vady,
které však navíc Nejvyšší soud neshledal, však nespadají pod žádný z důvodů
dovolání, které jsou taxativně vymezeny v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud se proto
uvedeným dovoláním nemohl zabývat.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li
zjevně neopodstatněné, což učinil ve vztahu k dovolání obviněného Ing. V. M.
Obviněný A. V. svým dovoláním nenaplnil žádný z dovolacích důvodů, proto
Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová