11 Tdo 408/2012

11 Tdo 408/2012-279

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2012

dovolání, která podali jednak obvinění Ing. J. E., a JUDr. L. T., a jednak

nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných Ing. J. E., JUDr. L. T. a J.

V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To

6/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze

pod sp. zn. 3 T 14/2001, a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního

zástupce částečně z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 29. 6.

2011, sp. zn. 6 To 6/2011, a to pouze ve výroku, jímž, po zrušení rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001, ohledně

obviněných Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. ve všech výrocích o trestech, bylo

podle § 259 odst. 3 tr. ř. u těchto obviněných znovu rozhodnuto o trestech.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí

na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. E. a

JUDr. L. T. o d m í t a j í .

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001,

byli obvinění Ing. J. E., JUDr. L. T. a J. V. společně s již odsouzeným Ing. P.

S., uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst.

5 písm. a) trestního zákoníku účinného od 1. l. 2010 (dále jen tr. zákoník), a

to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno.

Za tento zločin byli odsouzeni:

obvinění Ing. J. E. a J. V.

podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků

nepodmíněně, a to každý z nich, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 3 tr.

zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou,

obviněný JUDr. L. T. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v

trvání osmi let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným dále uložen trest zákazu činnosti

spočívající jednak v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve

všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku, jednak v

zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní

činnosti, a to vše každému z nich na dobu deseti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích

poškozených na náhradu škody.

Vůči konstatovanému rozsudku podali odvolání obvinění Ing. J. E., J. V. a JUDr.

L. T. a poškozená K. N., z jejichž podnětu rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud

v Praze, a to rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011, tak, že podle

§ 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně

zrušil, a to ve všech výrocích o trestech. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. při

nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a)

tr. zákoníku znovu rozhodl a obviněné Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. podle §

209 odst. 5 a § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku odsoudil k trestům

odnětí svobody, u Ing. J. E. a J. V. v trvání tří roků a u JUDr. L. T. v trvání

dvou roků a šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 tr. zákoníku

tresty odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let u

Ing. J. E. a J. V. a na dobu čtyř let u JUDr. L. T., přičemž podle § 82 odst. 2

tr. zákoníku všem obviněným uložil, aby podle svých sil nahradili škodu, kterou

trestným činem způsobili.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněným dále uložil trest zákazu činnosti

spočívající jednak v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve

všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku, jednak v

zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní

činnosti, a to Ing. J. E. a J. V. na sedm let a JUDr. L. T. na šest let.

Odvolání poškozené K. N. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Naposledy citované rozhodnutí napadli dovoláními obvinění Ing. J. E. a JUDr. L.

T., kteří tak učinili prostřednictvím obhájců, a nejvyšší státní zástupce.

Obviněný Ing. J. E. své dovolání směřující proti všem výrokům jeho se

týkajícím, opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

skutku a dalším nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci své dovolací argumentace obviněný setrval na námitkách, které uplatnil

již v odvolání. Konkrétně uvedl, že vrchní soud nesprávně hodnotil jak

subjektivní, tak objektivní stránku jemu za vinu kladeného trestného činu, čímž

mimo jiné porušil zásadu legality a požadavek totožnosti skutku. Rovněž bylo

porušeno jeho právo na obhajobu, když soud neprovedl jím navrhované důkazy a

naopak dodatečně provedené důkazy prokazující jeho nevinu nebral v potaz, čímž

porušil zásadu oficiality a zásadu volného hodnocení důkazů. Taktéž nesprávně

aplikoval jak trestní zákoník, tak trestní řád, nesprávně hmotně právně

posoudil jemu za vinu kladený trestný čin a nesprávně uložil trest odnětí

svobody a trest zákazu činnosti. Subjektivní stránka trestného činu nebyla jeho

jednáním naplněna v tom směru, zda a do jaké míry byly naplněny u jednotlivých

obviněných všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (a jakým

konkrétním jednáním), a zda byly v plné míře kryty zaviněním, neboť neměl

úmysl, a to ani přímý, ani nepřímý, sebe nebo jiného obohatit tím, že by někoho

uvedl v omyl, něčího omylu využil nebo zamlčel podstatné skutečnosti. K celému

projektu vždy přistupoval s maximální důvěrou a vírou v jeho naplnění. Pokud mu

může být něco kladeno za vinu, pak jen snad jeho jistá nezkušenost či

podnikatelská naivita, která mohla dílčím způsobem přispět k nerealizování

celého projektu, nicméně nebyla vedena jeho podvodným úmyslem. Rovněž vytkl, že

odvolací soud pochybil i při hodnocení objektivní stránky, neboť je nepochybné,

že se na transakcích, tak jak jsou popsány v obžalobě, žádnou měrou nepodílel,

a už vůbec ne v podvodném úmyslu někomu způsobit škodu a sebe nebo jinou osobu

obohatit. Míra participace jeho osoby na realizaci celého projektu byla pouze

symbolická, o podstatných věcech rozhodovaly zcela jiné osoby. Soud skutek

rozmělnil na jednotlivé transakce a operace v rámci realizace celého projektu,

čímž došlo k nesprávnému zjištění a následně i posouzení skutku samotného.

Skutek tak jak je popsán v obžalobě nelze na jeho jednání aplikovat, čímž

dochází k významnému rozporu mezi tím, co popisuje obžaloba a o čem posléze

rozhodoval soud. Nebyl tak naplněn požadavek jednoty skutku a byla porušena

zásada legality a požadavek totožnosti skutku.

Obviněný dále namítl neúplnost dokazování, když odvolací soud neprovedl některé

z jím navržených důkazů s paušálním poukazem na jejich nadbytečnost. Takto byl

k důkazu odmítnut zejména listinný důkaz doklady nacházejícími se v tzv.

archivu v H. ulici, ve V. P. ve vzorovém domku typu "G", ačkoli by tímto bylo

zjištěno, že projekt byl od počátku míněn naprosto vážně a že by si byl vědom

či byl srozuměn s tím, že projekt jako takový není životaschopný, či že by

úmyslně vytvářel zdání jeho životaschopnosti. Z posléze doplněných důkazů

jednoznačně prokazujících jeho nevinu vyplývá, že z jeho strany nedošlo k

naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. Ve smyslu zásady in

dubio pro reo pak měl být vydán zprošťující rozsudek a nikoli „pouze“

podmínečné odsouzení. Následně obviněný zmínil jednotlivé důkazy, které

prokazují jeho nevinu. Ze svědeckých výpovědí odkázal zejména na výpověď Ing.

I. P., který výslovně potvrdil, že celému projektu věřil, nikdy neměl

pochybnost o tom, že by výstavba nebyla míněna vážně, že by příprava měla

probíhat pouze na oko, či že by ve skutečnosti vůbec neexistoval záměr stavět.

Rovněž potvrdil existenci výše uvedeného archivu, jehož obsahem jsou listiny

prokazující přípravu výstavby na řadě míst, které nikdy nebyly součástí žádných

spisů získaných na stavebních úřadech, a které tak soud nemohl mít k dispozici.

Rovněž odkázal na výpověď svědka B., který již dříve potvrdil nesprávnost úvah

soudu o hypotetické zpronevěře peněz obviněnými v souvislosti s tím, že

vybírali prostřednictvím šeků peníze z účtu společnosti do pokladny. Osvětlil,

že dokument, kterým obviněný potvrdil dřívější platby ve prospěch SRJ - Ing. P.

S. v částce 432 mil. byl pouze bilančním dokumentem pro účetnictví po uplynutí

účetního roku, který neznamenal, že by na základě něho uvedené prostředky ze

společnosti odešly anebo že by takové dřívější převody dodatečně posvětil či

konvalidoval; ale pouze fakt, že byly provedeny. Ani svědek nezískal pocit či

podezření, že by se dělo v rámci H-Systemu něco nekalého, že by projekt

výstavby nebyl či neměl být realizován (tedy že by se děl podvod). Potvrdil, že

to byl Ing. S., který v podstatě autoritativně sám rozhodoval o každé částce

nad 10.000,- Kč a držel i veškeré informace.

Další námitky obviněný zaměřil proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, které

podle jeho názoru odporuje požadavkům uvedeným v § 125 tr. ř. Pokud jde o

důkazy svědčící v jeho prospěch a prokazující jeho nevinu, soud nedostatečně

vyložil, proč k nim při posuzování skutku nepřihlédl a jakými úvahami se při

jejich hodnocení řídil. V rámci celého řízení nebyl proveden ani jediný

doplňující důkaz, který by svědčil o vině obviněných či vyzníval v jejich

neprospěch, přinejmenším ve vztahu k tomu, zda u nich byla naplněna subjektivní

stránka trestného činu v podobě úmyslu, který by kryl všechny znaky skutkové

podstaty. Obviněný setrval na tom, že šlo o zcela reálný, životaschopný a

seriózně míněný projekt, který měl a mohl přinést bydlení řadě osob, ale

samozřejmě také legální zisky společnostem, které jej realizovaly. Respektuje

sice, že existuje pravomocné soudní rozhodnutí, které situaci hodnotí jinak,

odmítá však svou vědomou účast na uvedeném skutku.

Vytkl, že oba soudy rezignovaly na individualizaci postavení jednotlivých

obviněných jak z hlediska objektivní stránky (jak konkrétně který z nich měl

svým jednáním naplňovat skutkovou podstatu), tak z hlediska subjektivní stránky

(jakou vědomost každý jednotlivý z nich měl a z jakého důkazu takový závěr

vyplývá, z jakých objektivních okolností a čím prokazovaných je u každého

jednotlivě usuzováno na to, že měl úmysl uvádět v omyl s cílem sebe nebo jiného

obohatit ke škodě cizího majetku, také případně od kdy měl takový úmysl atd.),

ačkoli postavení každého z nich bylo velmi rozdílné, a každý z nich působil

zcela jinak, v rozporu s provedenými důkazy tvrzením, že od počátku obvinění

dělali vše společně. V řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání

naplňujícího skutkovou podstatu zločinu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku.

Závěry soudu ohledně naplnění základní skutkové podstaty uvedeného trestného

činu jsou nesprávné a neodpovídají provedenému dokazování. Nebyl prokázán žádný

úmysl ze strany obviněného (přímý ani nepřímý) mj. i ve vztahu k tvrzenému

spolupachatelství, tj. společnému cílenému protiprávnímu jednání spolu s

ostatními spoluobviněnými, resp. odsouzeným S.. Z popsaných důvodů navrhl, aby

jej Nejvyšší soud zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., ačkoli se

podle jeho názoru skutek popsaný v obžalobě nestal a byl by namístě postup dle

§ 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. a) tr. ř., musí však

respektovat, že obviněný S. byl za uvedený skutek již odsouzen.

Obviněný JUDr. L. T. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí o vině spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku. Pokud odvolací soud ve zrušené části rozsudku nalézacího

soudu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že změnil původní výrok Městského

soudu v Praze o trestu a jeho výrok o vině ponechal bez změny, aniž v této

části odvolání obviněných zamítl, naplnil též dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. k) tr. ř.

Obviněný odkázal na námitky uplatněné v jím podaném odvolání proti odsuzujícímu

rozsudku nalézacího soudu ohledně jednotlivých skutkových tvrzení obsažených v

popisu skutku ve výroku o vině a jejich rozporu s provedenými důkazy, s jehož

výrokem o vině (i když ne s jeho odůvodněním) se odvolací soud zcela ztotožnil.

Namítl, že skutkový stav zjištěný nalézacím soudem nenaplňuje znaky trestného

činu podvodu a nedošlo k naplnění zákonných předpokladů spolupachatelství

trestného činu podvodu jednáním a k němu směřujícím společným úmyslem, jímž byl

uznán vinným. Odvolací soud taktéž ponechal bez povšimnutí časové rozlišení

skutkových zjištění ve vztahu k obviněným a všechny obviněné spojoval se všemi

skutkovými zjištěními, když ze samotné podstaty jejich funkčních období v čele

představenstva spol. H-System, a. s., možnou společnou účast na skutcích

vylučovalo. Navíc ze stručného odůvodnění je patrná absence jména obviněného,

který je spojován s věcí v kolektivním označení „obžalovaní“. Tato obecná

tvrzení jak v rozsudku nalézacího, tak i odvolacího soudu proto označil za

nepřezkoumatelná a k prokázání viny za nedostatečná, neboť z jeho odůvodnění

není patrno, co vlastně soud po skutkové stránce bere za prokázáno a z jakých

důvodů. Tato nezákonnost činí výrok o rozhodných skutečnostech o jeho vině

nejasným a neúplným a ve vztahu k předcházejícím stanoviskům vrchního soudu též

zcela zmatečným. V tomto směru zmínil judikaturu Ústavního soudu - rozhodnutí

sp. zn. III. ÚS 521/05, I. ÚS 113/02, IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS

593/04. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že z provedeného dokazování v

řízení před nalézacím soudem není možno dovodit závěr, že se dopustil těch

jednání, která jsou mu kladena za vinu.

Soud rovněž opomenul některé důkazy, neboť nepřipustil doplnění dokazování dle

návrhu, který učinil. V tomto směru zpochybnil tvrzení odvolacího soudu o

neexistenci jiných návrhů na dokazování ze strany obviněných než dokumentací o

výstavbě H-Systemu, pořizovanou v době výstavby hlavním organizátorem a

zajišťovatelem inženýrských prací svědkem Ing. P.. To, že bez bližšího

zdůvodnění soud označil doplnění jeho předcházejících výpovědí za nevěrohodné,

svědčí o selekci důkazů v neprospěch obviněného. Opomenutým důkazem zůstal i

požadavek na provedení listinného důkazu trestním spisem městského soudu.

Vrchní soud se nezabýval ani hodnocením otázky možné změny právní kvalifikace

jednání obviněných, když sám nalézací soud polemizoval s možností

překvalifikace na trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku

podle § 255 tr. zák. Obviněný setrval na tom, že se žádného trestného činu

nedopustil, a pokud byl vmanipulován do postavení předsedy představenstva

H-System, a. s. na počátku projektu, učinil tak stejně jako desítky dalších

zaměstnanců Ing. S.. Rozhodnutí o vině obsahuje skutečnosti, které jsou v

rozporu s obsahem provedených důkazů před nalézacím soudem, a proto výrok o

vině trestným činem podvodu nemůže obstát. V tomto směru odkázal na nález

Ústavního soudu II. ÚS 418/99. Rovněž zdůraznil, že v dané věci se navíc

projevuje skutečnost, že od počátku rozhodné doby, tedy od počátku dokazování

uplynulo cca 18 1et a od zahájení trestního stíhání obviněných 11 1et. Navrhl

tedy, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze

dne 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011, a vrátil věc tomuto soudu k novému

projednání a rozhodnutí.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první

tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K

argumentaci obviněného Ing. J. E., s odkazem na jím uplatněný dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že přestože obviněný formálně

napadá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky směřují do

oblasti skutkových zjištění. Soudům obou stupňů v podstatě vytýká nesprávné

zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo jak v důsledku vadného hodnocení

provedených důkazů (zejména stran svědectví Ing. I. P. a Ing. B.), tak

nevyhověním jeho návrhu na provedení dalších důkazů (zejména opatřením

takzvaného archivu v H. ulici). Rovněž námitkou, že ze skutkových zjištění

soudů nelze usuzovat na naplnění subjektivní stránky trestného činu uvedeného

shora, ve skutečnosti napadá ve věci učiněná skutková zjištění, když se domáhá

hodnocení provedených důkazů jiným, pro něj výhodnějším způsobem, než učinily

soudy obou stupňů. Takové námitky nespadají pod deklarovaný dovolací důvod.

Rovněž skutková zjištění Městského soudu v Praze, která v napadeném rozsudku

akceptoval také odvolací soud, nejsou podle dostupných spisových materiálů v

extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud jde o obviněného JUDr. L. T.

podle státního zástupce do rámce dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. zapadá pouze ta námitka, v níž poukazuje na rozpor mezi

skutkovými zjištěními obou soudů a provedenými důkazy. Dovodil, že mezi

skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která v napadeném rozsudku

akceptoval také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně

druhé se o extrémní rozpor nejedná. Skutková zjištění soudů mají obsahové

zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům

vyžadovaným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy své skutkové závěry opřely o

konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Pokud jde o dovolací

důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nelze v daném případě

konstatovat neúplnost výroku tohoto rozhodnutí pokud bylo odvolání podáno i do

výroku o vině a soud zrušil napadený rozsudek pouze ve výrocích o uložených

trestech a jinak nechal napadený rozsudek nezměněn a odvolání do výroku o vině

výslovně nezmínil. Je-li podle § 258 odst. 2 tr. ř. vadná jen část napadeného

rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší soud rozsudek jen v této části.

Zrušil-li tedy odvolací soud rozsudek pouze co do uložení trestů, nebylo nutné,

aby to, že výrok o vině zůstává beze změny, vyjadřoval nějakým zvláštním

výrokem. Zejména by pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání v části směřující

proti výroku o vině, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Podle § 256 tr.

ř. odvolací soud postupuje tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém

rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání tedy nepřichází v úvahu. Obě podaná

dovolání tak státní zástupce shledal jako podaná z jiného důvodu, než je uveden

v § 265b a navrhl jejich odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněných Ing. J.

E., J. V. a JUDr. L. T. proti výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze

do výroku o trestu, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,

neboť obviněným byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v

trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Vytkl, že nebyly

splněny podmínky pro to, aby obviněným byly uloženy tresty odnětí svobody pod

dolní hranici sazby, a že Vrchní soud v Praze nesprávně opřel své rozhodnutí o

důvody vyplývající z ust. § 58 odst. l, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které

bylo aplikováno jednak z důvodu kompenzace délky trestního řízení a vyjádření

odstupu od doby spáchání činu a jednak v důsledku absence negativních poznatků

o způsobu života obviněných před a dlouhodobě po spáchání trestné činnosti,

neboť v okamžiku vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně uplynula od doby

dokončení trestné činnosti obviněných doba delší třinácti let, přičemž důvody,

které přispěly k délce trestního řízení shledal odvolací soud v závažných

pochybeních procesní povahy na straně městského soudu. Podle státního zástupce

však tyto důvody nelze považovat za „okolnosti případu“ ani za „poměry

pachatele“. Aplikací ustanovení § 58 tr. zákoníku odvolací soud nedodržel

zmíněnou zásadu proporcionality, neboť kompenzaci délky trestního řízení

nepromítl do uloženého trestu přiměřeně a délku trestního řízení ve vztahu k

dalším okolnostem případu výrazně přecenil. Státní zástupce rovněž poukázal na

mimořádně vysokou míru společenské škodlivosti jednání obviněných, kterou

zvyšuje zištná pohnutka obviněných, záminka, pod kterou od poškozených lákali

peněžní prostředky, počet útoků proti cizímu majetku i počet poškozených, jakož

i skutečnost, že v páchání trestné činnosti pokračovali po určitou dobu. Rovněž

zmínil vysokou škodu, která nebyla reparována. Podle státního zástupce

okolnosti případu nemohou být vyváženy délkou trestního řízení natolik, aby

odůvodňovaly zmírnění uložených trestů odnětí svobody pod dolní hranicí trestní

sazby, navíc podmíněně odložených. Podotkl, že ke kompenzaci nepřiměřené délky

řízení je především určen institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §

13 odst. l, § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Závěrem dovolání nejvyšší státní

zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky

uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. v napadeném výroku zrušil rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011, jakož i všechna

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu, podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze,

aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání nejvyššího státního zástupce se ve smyslu ustanovení § 265h

odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil prostřednictvím obhájce obviněný

JUDr. L. T.. V podání blíže rozvedl své výhrady k námitkám nejvyššího státního

zástupce vůči druhu a výměře uloženého trestu. Odkázal na judikaturu Evropského

soudu pro lidská práva a nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2445/09,

vztahující se k problematice tzv. testu proporcionality, a projevil souhlas s

argumentací Vrchního soudu v Praze obsaženou v napadeném rozhodnutí, kterým

tento odůvodnil snížení výměry uloženého trestu a jeho podmíněný odklad.

Konstatoval, že od zahájení trestního stíhání do dnešního dne uplynula doba 11

roků, která pro něj i jeho rodinu znamenala výkon trestu. Navrhl, aby Nejvyšší

soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádných

opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných Ing. J. E. a JUDr.

L. T. a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2

písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. a), b),

odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e

odst. 1, 3 tr. ř.).

Nejvyšší soud poté dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. platí, že dovolání lze podat,

je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotně právním posouzení,

h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu

byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na

trestný čin, jímž byl uznán vinným,

k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v

obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že tento důvod dovolání je dán

v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě

právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním

posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z

hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti

porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu

posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS

279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho

hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně

posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze

přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či

prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve

smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,

sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu

justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.

5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí

založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze

skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je

vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné

skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak

řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele

a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy

zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv.

skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),

není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné

skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty

dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento

dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného

činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě

dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto

dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným

činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226

písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným

činem).

K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia

Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb.

rozh. tr., str. 298.

K tomu je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud opakovaně připustil, že v

ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení

skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že

nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a

svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle

některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném

opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv

jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)

též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního

soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).

Ústavní soud především zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z

čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být

dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro

prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka

pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také –

pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z

jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní,

zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních

předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté

Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté

důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy,

jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy

založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho

protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96,

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS

402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu 2/2006, nebo

sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo judikátu

58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu

srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu, svazek 2, nález č. 49), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho

rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění

ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu

srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS

1285/08, str. 3).

V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp.

zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že

rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně

zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v

extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence

důležitých skutkových zjištění).

Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu

vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace

důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu

dotčení postulátů spravedlivého procesu.

I když se obvinění svými, výše podrobně rozvedenými dovolacími námitkami

evidentně ocitli mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu, tak

Nejvyšší soud s ohledem i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který rozlišuje

v podstatě tři okruhy případů představující takové porušení základních práv a

svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, a které odůvodňují

zásah dovolacího soudu do skutkových závěrů napadeného rozhodnutí soudů, se

jejich námitkami blíže věcně zabýval.

Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů (k tomu viz též

výklad shora). Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami

navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl

soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut,

což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho

zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající

povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení

provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně

či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je

neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp.

zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS

213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS

219/03 a další).

Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm

obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu

dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine

vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících

ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000,

III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou

případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně

druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění

v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS

166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto

procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit

případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i

použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného

hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního

logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též

zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější

excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty

zpochybňovat, ostatně k tomu ani není povolán. Musí však znovu připomenout, že

rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného

prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými.

Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném ohledu povolán korigovat pouze

případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se

přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně

uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu srov. například

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 373/2009).

V návaznosti na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci

především zřejmé, že obviněnými namítané vady nelze podřadit nejen pod jimi

uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod

žádný jiný zákonný dovolací důvod. Přestože obvinění formálně namítají

nesprávné právní posouzení skutku, jimi uplatněné dovolací námitky, jež jsou

blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní.

Rovněž je zřejmé, že jde převážně o námitky, jež by bylo možno obecně zahrnout

do výše popsané první a třetí skupiny vad důkazního řízení, nicméně v

projednávaném případě jim není možno přiznat důvodnost. Pokud jde o úplnost

dokazování, tak Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že v řízení o dovolání

nemůže bez dalšího přehodnocovat proces dokazování provedeného před soudy

nižších stupňů. Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v

neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud

některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu

vyhovět. Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování

v posuzované trestní věci obviněných za dostatečný pro meritorní rozhodnutí a

neodporující výše uvedené judikatuře v otázce tzv. opomenutých důkazů.

Z obsahu dovolání obviněných Ing. J. E. a JUDr. L. T. vyplývá, že ve svých

podáních soudům obou stupňů primárně vytýkají nesprávné zjištění skutkového

stavu věci, k němuž došlo v důsledku neúplně provedeného dokazování a

nesprávného hodnocení důkazů. Tak je tomu v případě pokud Ing. J. E. namítá, že

soudy neprovedly navržený listinný důkaz doklady nacházejícími se v tzv.

archivu v H. ulici ve V. P. ve vzorovém domku typu „G“ a JUDr. L. T. za

opomenutý důkaz označil neprovedení listinného důkazu trestním spisem městského

soudu, který řešil trestnost jednání obviněných a pracovníků komerční banky ve

věci úvěrů poskytnutých na koupi pozemků pro bytovou výstavbu, jakož i námitky,

že soudy nesprávně vyhodnotily výpovědi svědka Ing. I. P. a svědka Ing. M. B..

Oba obvinění se tím v podstatě domáhají přehodnocení skutkových závěrů, které

měly vyplynout z provedeného dokazování pro ně výhodnějším způsobem, než

učinily soudy obou stupňů.

Pokud oba jmenovaní obvinění poukazovali na jimi navržené důkazy, které soudy

nižších stupňů odmítly provést, spatřovali v takovém postupu soudů porušení

svých základních práv obsažených v Listině, příp. v Úmluvě o ochraně lidských

práv a základních svobod, a oprávněnost svých nároků obsáhle dokumentovali

odkazy na v tomto směru bohatou judikaturu Ústavního soudu. V přesvědčení, že

oba soudy nižších stupňů v řízení opomněly provést jimi navržené důkazy, příp.

že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními existovaly

zásadní rozpory, se domnívali, že řízení je zatíženo natolik extrémní vadou,

která způsobuje jeho nepřezkoumatelnost a protiústavnost.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého

stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit - a to s ohledem na principy

vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces - jestliže mezi

skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Ten je dán

zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy,

když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky

přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem

toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,

apod.

V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých

rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná,

logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily

skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou

výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená

rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV.

ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je namístě uvést, že soudy obou

stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je

zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je

zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými

skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a

jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich

rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim

nelze vytýkat svévoli. Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z

nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a

provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Činí-li

za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v

uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozují vadnost právního posouzení

skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit,

že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.

Vyloženě jen skutkovou povahu mají taktéž námitky obviněných proti výroku o

vině, pokud v dovolání uvádí, že nebyly zjištěny důkazy, z nichž by vyplývalo

naplnění zákonných znaků zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zejména jeho subjektivní stránka. I tyto své

námitky totiž obvinění staví na skutkových zjištěních, která jsou zásadně

odlišná od zjištění, která ve věci na podkladě provedeného dokazování učinily

oba soudy. Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad

vyvozují obecné závěry o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném

nesprávném hmotně právním posouzení. Tímto pojetím uplatněných námitek se

dovolání obviněných, pokud jde o část směřující proti výroku o vině, ocitla

mimo rámec zákonného dovolacího důvodu. Obvinění sice formálně deklarovali

dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., avšak dovolání proti

výroku o vině založili na námitkách, které svým obsahem tomuto dovolacímu

důvodu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Městský soud v Praze v souladu s

trestním zákonem, pokud skutek uvedený ve skutkové větě rozsudku nalézacího

soudu, který popisuje jednání obviněných a s jehož závěry o vině se ztotožnil

i odvolací soud, právně kvalifikoval jako trestný čin - zvlášť závažný zločin

podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Toto konstatování

je plně namístě, neboť ze skutkových zjištění, jež jsou rozvedena v odůvodnění

rozhodnutí soudů obou stupňů, není jakýchkoliv pochybností o účasti obviněných na předmětné trestné činnosti.

Rovněž bylo nadevší pochybnost prokázáno, že všechny dílčí úkony obviněných

spolu s odsouzeným S. vedly ve svém souhrnu k naplnění spolupachatelství k

tomuto zločinu, když jednání každého z nich bylo jednotlivým článkem řetězce

celkových událostí, které ve svém souhrnu vedly ke spáchání předmětného

trestného jednání. Jen pro úplnost tak lze dodat, že soudy své skutkové závěry

opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. V průběhu

několik roků trvajícího trestního řízení bylo v předmětné trestní věci

shromážděno značné množství důkazů, jejichž provedení vyplynulo z rozsahu a

závažnosti protiprávního jednání obviněných (trestní spis čítá 169 svazků,

obsahuje přes 41.000 stran a další desítky tisíc stran tvoří přílohy spisu).

Bylo vyslechnuto několik stovek svědků, zejména poškozených, byly prováděny

opakované podrobné výslechy všech obviněných, vypracována řada znaleckých

posudků, zajištěno značné množství dokumentů a dalších listinných důkazů. Je

tedy patrno, že nalézací soud v posuzovaném případě provedl dokazování v

potřebném rozsahu, přičemž se zaměřil na všechny skutečnosti svědčící ve

prospěch i v neprospěch obviněných v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí.

Provedené důkazy pak také náležitým způsobem vyhodnotil. V odůvodnění svého

rozhodnutí vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel a současně uvedl

argumenty, které jej vedly k závěru, že obhajoba obviněných byla spolehlivě

vyvrácena. Evidentní je z provedených důkazů také součinnost obviněných

spočívající v úmyslném společném jednání. Rovněž závěry obou soudů jsou logické

a přesvědčivé, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z

mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Není úkolem Nejvyššího

soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,

rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové

závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně jasně, srozumitelně a

především logicky zcela přijatelně vyložily svůj hodnotící postup. V

podrobnostech lze odkázat na obsáhlá odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu,

přičemž za správný lze považovat závěr, k němuž oba soudy dospěly na podkladě

skutkových zjištění, že obvinění s již odsouzeným S. ke škodě cizího majetku

sebe nebo jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na

cizím majetku škodu velkého rozsahu. Tento plyne zejména ze skutečnosti, že

obviněný JUDr. L. T. nejprve jako předseda představenstva obchodní společnosti

H-System, a. s. a poté jako člen představenstva této společnosti a Ing. J. E. a

J. V. jako členové představenstva této obchodní společnosti, poté co odsouzený

Ing. P. S. s podvodným úmyslem vytvořil projekt H-System, založený s

deklarovaným účelem společného provedení výstavby rodinných domků a jiných

staveb a jejich následným prodejem včetně příslušných pozemků třetím osobám a

jehož skutečná podstata spočívala ve vylákání značných finančních částek od

velkého množství poškozených, vysoce profesionálním, předem připraveným

způsobem, prostřednictvím značného množství osob, se vědomě podíleli na

přípravě a poté realizaci podvodného jednání ke škodě klientů H-Systemu, a to

jednak svou osobní účastí při uzavření smlouvy o sdružení H-System Konsorcium

dne 17. 12. 1993, ale rovněž i účastí při uzavírání smluv o úvěru s a. s.

Komerční banka, souvisejících většinou s realizací výstavby v rámci H-Systemu.

Již od roku 1994 si tak byli vědomi narůstající úvěrové zatíženosti v důsledku

neuhrazení úvěrů, které vedly ke značnému zadlužení zúčastněných obchodních

společností stejně jako rizika realizace zajišťovacích institutů věřitelem, a

to prodejem pozemků určených k výstavbě. Rovněž bylo prokázáno, že obvinění

nabízeli a postupně uzavřeli, ať již sami nebo prostřednictvím zaměstnanců

těchto společností, s nejméně 1095 osobami kupní smlouvy nebo tzv. „Smlouvy o

účasti klienta v H-Systemu“, ačkoliv již od roku 1994 si museli být vědomi

narůstajících ekonomických rizik projektu, které ohrožovaly a později zcela

vylučovaly naplnění klientských smluv ve sjednaných termínech. Tyto své závazky

vůči klientům s výjimkou 34 nedodrželi a nesplnili, ani splnit nemohli, protože

společnost H-System byla předlužena, fakticky ve stavu insolvence. Tyto

skutečnosti obvinění z titulu svých funkcí ve společnosti věděli, stejně jako

věděli o soustavném odlivu peněz klientů na jiné subjekty i o tom, že nedochází

k jejich vrácení, popř. pouze ve zlomku původních částek, věděli i o tom, že se

na nabízených lokalitách prakticky žádná stavební činnost neprovádí, ani

nemohla, protože společnost H-System, a. s. neměla dostatek prostředků na

výstavbu, a takto svojí činností způsobili nejméně 1095 klientům škodu ve výši

nejméně 982.655.845,40 Kč.

Obvinění si tak přinejmenším v rozhodující míře byli vědomi užití peněžních

prostředků získaných ze záloh klientů H-Systemu na odlišné účely než na

sjednanou výstavbu. Přesto zejména obviněný Ing. J. E., ale i ostatní obvinění

o závažnosti ekonomických rizik neinformovali při jednáních klienty a podřízené

pracovníky pověřené jednáním s klienty a ke škodě 1095 poškozených klientů

H-Systemu sebe, ale především jiného obohatili tím, že je vědomě uváděli v omyl

a způsobili jim tak škodu, která takřka dvěstěkrát převyšuje spodní hranici

škody velkého rozsahu stanovené v § 138 tr. zákoníku. K námitkám obviněných,

týkajících se především absence zavinění nutno zdůraznit, že z hlediska

obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného zločinu – zavinění, je v

jejich jednání naplněn úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku, jak vrchní soud uvedl na str. 16 napadeného rozsudku, a který

zahrnuje všechny jeho podstatné znaky (v případě objektivní stránky: jednání,

následek a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem). Pokud si obvinění

byli s ohledem na jejich prokázanou informovanost o současném negativním

působení faktorů ovlivňujících financování projektu rychlého bydlení nutně

vědomi zcela reálné možnosti, že ve sjednaných lhůtách nedojde ze strany

společnosti k naplnění klientských smluv a v důsledku toho ke vzniku majetkové

škody poškozených klientů, byly u jejich podvodného úmyslu naplněny zákonné

znaky srozumění podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je tedy zřejmé, že

soudy učinily ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty zločinu podvodu

zcela konkrétní skutková zjištění, která následně nalézací soud popsal v tzv.

skutkové větě výroku o vině, přičemž postupoval zcela v souladu s § 120 odst. 3

tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní okolnosti, v nichž po objektivní i

subjektivní stránce spatřuje naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného

zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Rovněž je třeba odmítnout námitku obviněného JUDr. L. T., vyplývající ovšem z

jeho skutkové verze věci, že se odvolací soud nezabýval otázkou možné změny

právní kvalifikace tohoto skutku jako trestného činu porušování povinnosti při

správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Lze připomenout, že z ustanovení §

255 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že v podstatě povinnost opatrovat nebo spravovat

cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat záležitosti jiných osob,

pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním.

Takováto povinnost může být uložena ustanovením zákona nebo určitou smlouvou. V

daném případě však nic takového ani z obsahu klientských smluv nevyplývá. Toto

ustanovení je tak možno uplatnit tam, kde nebylo prokázáno, že by pachatel,

jemuž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, ve své funkci

obohatil sebe nebo jiného, ani tento majetek nebyl do opatrování či svěření

vylákán podvodným způsobem, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu

může být ustanovení § 255 tr. zák. považováno za subsidiární k ustanovení o

trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák., obdobně jako k trestnému činu

zpronevěry podle § 248 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 21/ 2002 Sb. rozh. tr.).

Není tedy namístě jednání obviněných případně kvalifikovat podle tohoto

ustanovení zákona.

Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného

Ing. J. E., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp.

pravidlem in dubio pro reo, a měl být tedy vydán zprošťující rozsudek. Tato

námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti

způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo

vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2

odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na

základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že

toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako

takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací

důvod.

Pokud jde o výtku tohoto obviněného spočívající v tvrzení, že soud nesprávně

uložil trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti, nutno konstatovat, že

námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody

na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu

uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný

neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který

zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem

na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v

nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení

kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v

důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v

dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je

založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady

tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a

výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či

neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za

pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu

ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud

„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení

soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,

tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo

hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní

hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný

dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro

nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o

trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31

odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro

jeho ukládání.“

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného de facto

směřující proti nepřiměřené přísnosti výroku o trestu z rozsudku odvolacího

soudu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani

jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. Nadto lze na tomto místě jen

konstatovat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a trest odnětí

svobody mu byl uložen jako podmíněný ve výměře tří roků s odkladem jeho výkonu

na zkušební dobu pěti let, tedy pod spodní hranicí zákonné trestní sazby ve

smyslu § 58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu,

jímž byl uznán vinným.

Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ani námitku obviněného Ing. J. E.,

že nebyla zachována totožnost skutku, pro který byla u jeho osoby podána

obžaloba, a skutku, pro který byl rozsudkem soudu odsouzen.

Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a

„popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti

tomu popis skutku je slovní formou, jejíž prostřednictvím se skutek odráží ve

vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v

trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoli jeho popis, protože

trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku.

V souladu s obžalovací zásadou vyjádřenou v ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř.,

která je dále rozvedena v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout

jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle § 176 odst. 2 tr. ř.

může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní

stíhání podle § 160 tr. ř. Předmětem trestního stíhání a procesu dokazování

je skutek, který však trestní řád blíže nevymezuje a nedefinuje. Trestní

stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením

o zahájení trestního stíhání (před novelou trestního řádu provedenou zákonem č.

265/2001 Sb. ve sdělení obvinění), jehož výrok musí obsahovat zejména popis

skutku, z něhož je osoba obviněna, a to tak, aby skutek nemohl být zaměněn s

jiným. Především je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují

skutek, tj. přesné označení osoby obviněného, místo a čas, kdy se skutek stal,

způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění,

následek a případně další okolnosti, které jej charakterizují. V usnesení o

zahájení trestního stíhání (shodně i ve sdělení obvinění) však nemusí být v

popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, které jsou následně výsledkem

dokazování a v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě známy.

Totožnost skutku je zachována při totožnosti jednání nebo totožnosti následku,

přičemž při popisu skutkových okolností charakterizujících jednání nebo

následek postačuje shoda částečná. Totožnost skutku tedy neznamená, že mezi

skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. ve sdělení

obvinění), v žalobním návrhu obžaloby a ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku

je nutná úplná shoda. Pro posouzení totožnosti jednání a následku, dvou

základních součástí skutku, je důležité vyjádření jen podstatných skutkových

okolností charakterizujících jednání i následek, z nichž je vyvozováno zavinění

obviněného, případně další znaky subjektivní stránky trestného činu.

Z obsahu trestního spisu lze zjistit, že trestní stíhání obviněného Ing. J. E.

bylo zahájeno sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12.

2001 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve

spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. dne 21. 12. 1999 (č. l. 19 – 20,

svazek 1 trestního spisu). Skutek, jímž měl obviněný společně se

spoluobviněnými Ing. P. S. a J. V. spáchat uvedený trestný čin, byl podstatnou

částí převzat i do obžaloby podané dne 6. 8. 2001 (č. l. 30.133, sv. 97

trestního spisu) a rozšířen byl o spoluúčast obviněného JUDr. L. T. s tím, že

všem bylo kladeno za vinu uzavření smluv o přistoupení do projektu H-Systemu s

celkem 1200 poškozenými (ve sdělení obvinění uvedeno celkem 1319 smluv). První

rozsudek soudu prvního stupně z 19. 2. 2004, sp. zn. 3 T 14/2001 vycházel v

popisu skutku v bodu I. výroku o vině v podstatné míře z obžaloby, přičemž jej

rozšířil zejména o specifikaci jednotlivých poškozených (celkem 1095), dobu

páchání a výši škody, jež vylákáním jednotlivých částek poškozeným vznikla v

celkové částce 983.215.338,80 Kč. Skutkové závěry pak byly toliko v dílčích

částech, s ohledem na doplněné dokazování v dalších řízeních u soudů obou

stupňů upraveny v rozsahu, jenž je patrný z výroku o vině rozsudku soudu

prvního stupně ze dne 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001, přičemž došlo též k

upřesnění výše škody, jež byla způsobena, a to v celkové výši 982.655.845,40

Kč. S těmito skutkovými zjištěními se ztotožnil i odvolací soud v napadeném

rozsudku ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 6 To 6/2011.

Je sice pravdou, že skutek popsaný ve sdělení obvinění v posuzované trestní

věci byl značně stručnější oproti jeho popisu v obžalobě i v rozsudcích soudů

obou stupňů, avšak z hlediska zachování totožnosti skutku není taková podrobná

konkretizace na počátku trestního stíhání nutná, naopak je logické, že právě

tyto skutečnosti byly v průběhu řízení předmětem dokazování a byly podle

výsledků trestního řízení postupně zjišťovány. Nejvyšší soud v této souvislosti

připomíná, že - jak vyplývá z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení § 220

odst. 1, 3 tr. ř. - vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku

soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu jeho slovního vyjádření, ani právní

kvalifikací skutku v obžalobě soud vázán není a povinnost soudu rozhodnout o

žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku.

Požadavek ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. totiž neznamená, že musí jít o

naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti

uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé je možné

doplnit, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v

celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při

projednávání věci před soudem. Vyplývá to např. z ustanovení § 221 odst. 1 tr.

ř., podle něhož ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu

okolností případu (tedy skutkových okolností), může soud věc vrátit státnímu

zástupci k došetření, jen je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření. Z této

zásady (argumentum a contrario) vyplývá, že v případě, kdy není třeba takového

dalšího šetření, protože věc byla po skutkové stránce objasněna např. důkazy

provedenými u hlavního líčení, je soud oprávněn převzít do svých skutkových

zjištění změny okolností případu, pokud se tím nemění přímo podstata skutku.

Totožnost skutku tedy nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které

individualizují skutek (např. co do času spáchání), když jinak totožnost

jednání zůstala zachována; při neshodě mezi jednáním uvedeným v obžalobě a tím,

které vyšlo najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost

způsobeného následku. Týkají-li se změny, k nimž došlo v důsledku dokazování

při hlavním líčení, skutečností, které ve svém souhrnu tvoří jednání, bude

zachována totožnost skutku, jestliže jednání uvedené v obžalobě ve srovnání se

změnami, k nimž došlo v hlavním líčení, budou alespoň částečně totožná (např. v

částečné shodě časového vymezení), a totéž platí, pokud jde o následek. Taková

shoda musí být zachována i ve vztahu ke skutku, pro který bylo zahájeno trestní

stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména rozhodnutí pod č. 6/1962, č.

19/1964, č. 9/1972, č. 64/1973, č. 52/1979 a č. 1/1996-I Sb. rozh. tr.).

Z pohledu vytčených zásad je zřejmé, že skutek, o kterém rozhodovaly v

posuzované věci soudy obou stupňů, je totožný se skutkem vymezeným ve sdělení

obvinění. Jednak byla zachována totožnost následku ve formě škody způsobené

vylákáním finančních prostředků od klientů zapojených do projektu H-System při

zamlčení podstatných skutečností o dalším nakládání s těmito penězi. Rovněž tak

podstatná část jednání obviněného Ing. J. E., jež vzniku škody předcházelo,

byla vyjádřena od počátku jeho trestního stíhání zásadně shodnými skutkovými

okolnostmi (způsob provedení, doba i rozsah). V dalších stadiích trestního

řízení docházelo pouze k upřesnění a přeformulování jednotlivých okolností

charakterizujících protiprávní jednání tohoto obviněného, rozsah a způsob

obohacení, které zásadně nezpochybňují kontinuitu samotného skutku, a tím i

znaky trestnosti činu, jenž byl obviněnému kladen za vinu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v

rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem se rozumí

výrok jako celek, který příslušný orgán činný v trestním řízení nevyslovil,

ačkoliv podle zákona tak učinit měl. Neúplný výrok je takový výrok napadeného

rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Pod tento dovolací důvod naopak nespadá absence či neúplnost odůvodnění,

třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí ani

není neúplný. Náležitosti výrokové části rozsudku jsou vymezeny zejména v

ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. Obviněný

JUDr. L. T. spatřuje zmíněný důvod dovolání v tom, že výrok rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud ve zrušené části rozsudku nalézacího soudu rozhodl

podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že změnil původní výrok Městského soudu v Praze

o trestu a jeho výrok o vině ponechal bez změny, aniž v této části odvolání

obviněných odmítl, je neúplný.

Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že ze zásad, jimiž se řídí

rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně

postupem podle § 254 tr. ř., a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2

tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného

rozsudku a lze ji od ostatních oddělit, odvolací soud zruší rozsudek jen v této

části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý

výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání,

nemusí již samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí

„zbývající části“ odvolání. V takových případech odvolací soudy často používají

výrok „Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen“, a to pouze pro lepší

srozumitelnost rozhodnutí, neboť je určeno i osobám neznalým trestního práva.

Zmíněný výrok je však evidentně nadbytečný, jak ostatně dovolací soud v

minulosti vícekrát ve svých rozhodnutích uvedl (srov. např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1083/2006, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn.

7 Tdo 1079/2002).

Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud podle § 254 odst. 1

tr. ř. přezkoumal všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl tak,

že zrušil všechny výroky o trestech. To znamená, že se ztotožnil s výrokem o

vině a náhradě škody, přičemž za vadné považoval pouze výroky vztahující se k

uloženým trestům. V souladu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. proto zrušil jen

tu oddělitelnou část rozsudku, kterou považoval za vadnou, aniž bylo vůbec

nutné, aby nějakým dalším výrokem konstatoval, že se odvolání obviněných „ve

zbývající části“ jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítají. Námitce obviněného

JUDr. L. T. tudíž nelze přisvědčit, neboť v napadeném rozhodnutí žádný výrok

nechybí ani není neúplný a tvrzený dovolací důvod tak není dán.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f

odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na

ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se

dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních

názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v

příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,

je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho

ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací

důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b)

tr. ř. odmítl dovolání obviněných Ing. J. E. a JUDr. L. T., neboť byla podána z

jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nebyl oprávněn

postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný opravný prostředek podaný v neprospěch

obviněných Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. opřel o dovolací důvod ve smyslu

ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž v podrobnostech namítá, že

obviněným byl napadeným rozsudkem vrchního soudu uložen trest odnětí svobody ve

výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž

byli uznáni vinnými. Konkrétně v tomto směru vytýká nesprávnost výroku o trestu

odnětí svobody, který byl obviněným uložen za použití § 58 odst. 1 tr.

zákoníku, ačkoliv pro jeho aplikaci nebyly splněny zákonem předpokládané

podmínky. Tyto námitky jsou pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

podřaditelné.

Pokud jde o další námitky dovolatele vztahující se k vlastní výměře uložených

trestů odnětí svobody, podmíněného odkladu jejich výkonu či délky zkušební

doby, ty mají vztah jen k otázce přiměřenosti trestů, nejsou dovolacím důvodem

a Nejvyšší soud k nim nepřihlížel. Jestliže dovolacím důvodem podle § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř. je uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní

sazbu, pak Nejvyššímu soudu přísluší přezkoumat pouze to, zda napadeným

rozsudkem bylo důvodně rozhodnuto o mimořádném snížení trestu odnětí svobody

pod dolní hranici sazby ve shodě se zákonným hlediskem vymezeným v § 58 odst. 1

tr. zákoníku jako „okolnosti případu“ nebo „poměry pachatele“. Nepřísluší mu

zkoumat rozsah tohoto snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu. V tomto

ohledu již jde o otázku přiměřenosti trestu v mezích daných na jedné straně

spodní hranicí sazby a na druhé straně limitem snížení podle § 58 odst. 3 tr.

zákoníku. Tato otázka nespadá do rámce tohoto dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí je zatíženo tvrzenou

právní vadou. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat mimo jiné

tehdy, jestliže obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Předně je třeba uvést, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu nemá

opodstatnění námitka nejvyššího státního zástupce vůči uložení trestu odnětí

svobody pod dolní hranici trestní sazby opírající se o tvrzení, že ke

kompenzaci nepřiměřené délky řízení je především určen institut zadostiučinění

za nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený institut lze

využít ke kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení pouze subsidiárně, a to v

případě, že kompenzace není poskytnuta v rámci řízení, v němž došlo k

nedůvodným průtahům. K nápravě vad musí dojít primárně v řízení, v němž k nim

došlo, neboť tím se naopak předchází odpovědnosti státu za újmu způsobenou

vadným výkonem veřejné moci (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 302/2012).

Obvinění Ing. J. E., JUDr. L. T. a J. V. byli uznáni vinnými zvlášť závažným

zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Na tento

trestný čin je v § 209 odst. 5 tr. zákoníku stanovena trestní sazba odnětí

svobody od pěti let do deseti let. Obviněným Ing. J. E. a J. V. byly napadeným

rozsudkem uloženy podmíněné tresty odnětí svobody ve výměře tří roků, JUDr. L.

T. trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, tedy nesporně jde o

tresty pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, ukládané při aplikaci § 58

odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení, má-li soud

vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by

použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro

pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem

kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici sazby tímto

zákonem stanovené. Při tomto snížení trestu odnětí svobody nelze uložit trest

pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň pět

let[§ 58 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku].

Lze připomenout, že trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 na

„výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z

názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí

svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Ostatně samotné ustanovení § 58

tr. zákoníku je nadepsáno „Mimořádné snížení trestu odnětí svobody“, a z toho

logicky vyplývá, že okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v

nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé spodní

hranici sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Proto jej nemohou

odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest

odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele

příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.).

Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné

doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada

způsobené škody, vedení řádného života apod. (srov. přiměřeně č. II/1967 Sb.

rozh. tr., s. 14 a 15). Použití § 58 odst. 1 je tedy výjimkou a musí být v

každém případě pečlivě odůvodněno (č. I/1965 Sb. rozh. tr., s. 9).

Z ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k

mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a

to:

a) jsou zde konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují,

že: b) použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – a to s ohledem

na její dolní hranici - by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že: c) lze

dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí tedy být splněny

zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci

zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení

okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné

přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí

svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o

poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, vždy ovšem bude stačit

alespoň jedno z nich. Okolnostmi případu z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku se

zejména rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a

závažnosti spáchaného trestného činu (§ 39 odst. 1, 2). Mimořádné snížení

trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné

skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita

naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a

odůvodňují shovívavější postup při trestání. Nelze je však dovozovat pouze z

mírnější alternativy, kterou byla naplněna určitá skutková podstata (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 5/1966 Sb. rozh. tr.). Okolnostmi případu ve smyslu

tohoto ustanovení mohou být i takové skutečnosti, které nejsou nutnou součástí

příslušné skutkové podstaty, pokud se v dané kvalitě a kvantitě pravidelně

nevyskytují. Hodnocení povahy a závažnosti trestného činu a možností nápravy

pachatele vzájemně úzce souvisí, protože některé okolnosti (např. recidiva

pachatele) ovlivňující možnost nápravy pachatele mnohdy vyplývají z okolností

rozhodných i pro stanovení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a

hodnotí se v rámci osoby pachatele. Proto postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze odůvodnit poukazem jen na malou závažnost spáchaného trestného

činu anebo jen na dobré možnosti nápravy pachatele, neboť nestačí izolované

posuzování každého z těchto hledisek. Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí

svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry

pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci

okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné

(nesnížené) trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto

pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a

byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné,

majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku

jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku jenom za předpokladu, že by použití nesnížené trestní sazby

trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout

nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

Při posuzování splnění této

zákonné podmínky je třeba vycházet z odůvodněného předpokladu, jak bude působit

trest odnětí svobody v určité výši na konkrétního pachatele jako na objekt

trestu s tím, že k nápravě pachatele (ale zároveň k ochraně společnosti) může a

musí postačovat i trest odnětí svobody kratšího trvání, než jaká je dolní

hranice příslušné trestní sazby. Dále je nutno zohlednit i všechna kritéria

ovlivňující druh trestu a jeho výměru (§ 39), včetně okolností polehčujících a

přitěžujících (§ 41 a § 42). Není vyloučeno, aby k dosažení nápravy pachatele

mu byl uložen též jiný přípustný druh trestu (§ 53 odst. 1) nebo i ochranné

opatření (§ 98) vedle sníženého trestu odnětí svobody tak, aby byl doplněn

chybějící účinek té části trestu odnětí svobody, o kterou byl zkrácen postupem

podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. I když zde zákon zdůrazňuje nápravu pachatele jako neopomenutelné hledisko při

úvahách o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, nelze zcela ignorovat ani

potřebu dostatečné ochrany společnosti, která zde má význam zejména z důvodu,

že trest odnětí svobody, především je-li nepodmíněný, se ukládá v závažnějších

případech (viz též omezení podle § 55 odst. 2), kde jde o trestní postih pro

společnost škodlivějších trestných činů. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jimž zrušil ve všech výrocích o

trestech rozsudek prvostupňového soudu, se především podává, že podle jeho

názoru byly všem obviněným uloženy zcela nepřiměřeně přísné nepodmíněné tresty

odnětí svobody a nepřiměřeně přísné tresty zákazu činnosti. Odvolací soud v

tomto kontextu zdůraznil, že nalézací soud opětovným uložením nepřiměřeně

přísných nepodmíněných trestů odnětí svobody nerespektoval ustanovení § 38

odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku a současně vytkl, že přes proklamované zohlednění

pozitivních hodnocení osob obviněných a nižší míry jejich zavinění oproti

zavinění Ing. P. S., který byl podle výsledků provedeného dokazování nejen

iniciátorem, ale i realizátorem trestné činnosti, a který též získal

nejvýznamnější majetkový prospěch, ve skutečnosti při rozhodování o trestech

přihlédl výhradně k negativním faktorům ovlivňujícím jejich trestní

sankcionování, jmenovitě k mimořádné intenzitě naplnění znaků skutkové podstaty

zločinu podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. způsobení škody

přesahující takřka dvěstěkrát hranici škody velkého rozsahu, dále k vysokému

počtu poškozených klientů H-Systemu, a. s., k pokračování v trestné činnosti po

delší dobu, k pohnutce vedoucí ke spáchání trestné činnosti spočívající ve

snaze získat finanční prostředky klientů v co největší míře, když na druhé

straně významné okolnosti svědčící ve prospěch obviněných zcela pominul. Prvostupňový soud tak podle odvolacího soudu zcela zásadním způsobem v

neprospěch obviněných porušil povinnost podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku

přihlédnout při stanovení druhu trestu a jeho výměry vedle polehčujících a

přitěžujících okolností (§ 41 a § 42 tr.

zákoníku), zejména k bezúhonnému

způsobu života obviněných v době před spácháním činu a v době po jeho spáchání,

jakož i k době, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i k délce

trestního řízení, jež trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu. V neposlední řadě

soudu prvního stupně vytkl, že při jinak správné aplikaci ustanovení o časové

působnosti trestních zákonů, a tedy při správném použití nového trestního

zákoníku, uložením trestů odnětí svobody při horní hranici trestní sazby nijak

nezohlednil skutečnost, že horní hranice trestní sazby u trestného činu podvodu

podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku je o dva roky nižší než činila tato trestní

sazba u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák., kterýmžto trestným

činem byli obvinění uznáni vinnými předchozím prvostupňovým rozsudkem z roku

2009, a přesto jim byly nyní znovu uloženy tresty odnětí svobody ve stejné

výměře. V tomto směru odvolací soud odkázal též na závěry vyplývající z

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 562/2010. Potud lze

se závěry odvolacího soudu obsaženými na str. 18 až 21 v podstatě souhlasit a

vůči jeho postupu, jímž u obviněných z důvodů předvídaných ustanovením § 258

odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve

výrocích o trestech, nelze ničeho namítat. Za této situace pak i podle názoru

Nejvyššího soudu bylo skutečně namístě uvážit uložení podstatně mírnějších

trestů odnětí svobody, a to výrazně při dolní hranici zákonné trestní sazby, či

dokonce na její samé dolní hranici trestní.

Jinak je tomu ovšem pokud jde o další výrok odvolacího soudu podle § 259 odst.

3 tr. ř., jímž bylo znovu rozhodnuto o trestech ukládaných těmto obviněným za

použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci se důvodem

aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu

odnětí svobody staly „okolnosti případu“ (nikoliv „poměry pachatele“), které

podle odvolacího soudu spočívaly zejména v nepřiměřeně délce trestního řízení,

v delším časovém odstupu od spáchání posuzovaného činu a v celkové bezúhonnosti

obviněných. Podle vrchního soudu především došlo k takovému porušení základního

práva obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod), resp. práva na projednání věci v přiměřené

lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), že

jej bylo třeba kompenzovat zmírněním trestů odnětí svobody pod dolní hranici

trestní sazby oproti tomu, jak by jim byly uloženy, pokud by se o nich

rozhodovalo v řízení nezatíženém jakýmikoli průtahy.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen

„Listina“) platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. V čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“) se stanoví, že každý má právo na to, aby

jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána

nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho

občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního

obvinění proti němu.

Při posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se

přihlíží zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k

prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V každém

individuálním případě je nezbytné se zabývat nejen okolnostmi, jež měly na

vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení § 1

odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné

činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě

potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a

zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a

pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami

zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen

z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností

ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených,

obětí trestných činů).

Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro

lidská práva (dále též jen „Evropský soud“) je založena na tom, že v případě

porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení

Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský

soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace - na úrovni vnitrostátní

úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije

výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a

uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má

Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům

vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení

poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti.

Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o

tyto poznatky zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i

prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z

nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí

svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li

to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby

nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, dále

snížení trestu odnětí svobody, až po zastavení trestního stíhání). Upozornil,

že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv

jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž

očekávají ochranu svých práv. Ústavní soud rovněž uvedl, že zároveň s otázkou

spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou

povahou procesních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou

povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je

zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2

Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou

řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat

vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem

na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za

předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li

sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané

omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Evropský

soud pro lidská práva považuje za dostatečnou kompenzaci porušeného práva na

přiměřenou délku řízení i pouhé zmírnění trestu, ovšem pouze v případech, kdy

bylo soudem užito výslovně z důvodu porušení práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě a ten současně uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu

zmírněn (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Eckle proti SRN,

1982). Ačkoliv i dle názoru vysloveného Ústavním soudem nelze kritérium

přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením

určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez

dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy, je s ohledem na

rozhodovací praxi Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva

zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat

za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro

překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Nelze tedy než shrnout, že doba trestního stíhání obviněných s ohledem na její

chápání též judikaturou Ústavního soudu, resp.

Evropského soudu pro lidská

práva, dosahující v posuzované věci třinácti let, nepochybně vykazuje prvek

výjimečnosti, co do svého trvání, a tak spornou tedy v podstatě zůstává otázka,

jakým způsobem, a to ovšem nikoliv odtrženě od dalších okolností případu, lze

tuto okolnost kompenzovat.

Ústavní soud především vymezil jistá kritéria přístupu k řešení této otázky,

když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro opodstatnění délky

řízení (např. z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení),

závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v

neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s

délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu.

Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání

činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do

tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy,

dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané

osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně

ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).

Z obsahu spisu vyplývá, že přípravné řízení v posuzované věci bylo zahájeno v

roce 1999 a bylo ukončeno podáním obžaloby dne 6. 8. 2001. Městský soud v Praze

se posuzovanou věcí zabýval více než dva roky, než dne 19. 2. 2004 došlo k

vydání prvního odsuzujícího rozsudku. Následně pak odvolacím soudem byla jeho

meritorní rozhodnutí zejména pro závažné vady procesní povahy a nedostatky

důkazního řízení opakovaně rušena a věc vracena k dalšímu řízení. Naposledy

rozhodoval ve věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 a Vrchní

soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem dne 29. 6. 2011. Trestní řízení tak

trvalo třináct let a řízení před soudy do skončení trestního stíhání dne 29. 6.

2011 takřka deset let, přičemž z obsahu spisu nevyplývá, že by délka trestního

řízení byla relevantně ovlivněna jednáním samotných obviněných. Na druhé straně

není pochyb o tom, že trestnou činnost obviněných je možno označit za mimořádně

rozsáhlou, když trestní stíhání, které bylo vedeno proti šesti obviněným, se

týkalo složité materie, přičemž počet poškozených přesáhl hranici tisíce osob a

orgány činné v trestním řízení musely vyslechnout značný počet svědků a

poškozených a zajistit množství listinných a dalších důkazů.

Za situace, kdy základní ústavně garantovaná práva obviněných byla dotčena

relevantními průtahy v řízení, které obvinění nezavinili, bylo i podle

Nejvyššího soudu namístě, aby obviněným byla poskytnuta jistá kompenzace ve

formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu, a to s konstatováním, že k němu

dochází právě pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší

soud s odkazem na výše již citovanou judikaturu Ústavního a Evropského soudu

týkající se dané problematiky zdůrazňuje, že obecné soudy při rozhodování o

trestu musí zvážit, zda výše uložených trestů je ještě v proporcionálním poměru

ke skrze ně dosahované ochrany veřejného statku vymezeného prostřednictvím

účelu trestu, a zvolit vhodný způsob nápravy tak, aby byl dodržen požadavek

spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a

veřejným zájmem na stíhání a potrestání obviněných na straně druhé. V

posuzované věci však samotné délce řízení s ohledem na další okolnosti případu

nebylo možno přiznat takový význam, aby bylo možno dovodit splnění zákonných

podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní

sazby. Nebylo možno odhlédnout od těch okolností případu s nimiž je

neslučitelný závěr o možnosti aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

V návaznosti na shora vyslovené závěry Nejvyššímu soudu nezbývá než

konstatovat, že námitkám, které proti napadenému rozsudku odvolacího soudu

nejvyšší státní zástupce uplatnil, lze v uvedeném rozsahu přisvědčit. Vrchní

soud v Praze nepostupoval v odvolacím řízení správně, neboť použitím ustanovení

§ 58 tr. zákoníku nedodržel zmíněnou zásadu proporcionality, kompenzaci délky

trestního řízení nepromítl do uloženého trestu přiměřeně a délku trestního

řízení, časový odstup od spáchání trestného činu, jakož i bezúhonný způsob

života obviněných před spácháním činu i poté v době trestního řízení, ve vztahu

k dalším okolnostem případu výrazně přecenil.

V posuzované věci tento závěr platí i s přihlédnutím k tomu, že pod pojem

„okolnosti případu“ ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku mohou být

zahrnuty nejen vlastní okolnosti spáchání činu (viz výše), ale i jiné

skutečnosti, a to např. i vrchním soudem zvažovaná neúměrná délka řízení, jejíž

příčinou byly i průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení, celková

doba, která uplynula od spáchání činu, způsob života obviněného jak před

spácháním činu, tak i v době po jeho spáchání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 302/2012, str. 11). Jak bylo výše

konstatováno, pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné, aby

použití trestní sazby stanovené trestním zákonem bylo nepřiměřeně přísné

(vzhledem k okolnostem případu nebo k poměrům pachatele), přičemž nápravy

pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Vrchní soud však při

ukládání trestu tyto zákonné podmínky důsledně nerespektoval, neboť v tomto

směru vyzvedl výlučně okolnosti, které bylo možno použít ve prospěch

obviněných. Na okolnosti případu spočívající v nepřiměřené délce řízení a v

dosavadním řádném způsobu života obviněných bylo poukazováno jednak jako na

polehčující okolnosti a zároveň jako na okolnosti na straně pachatele, které

odůvodňují uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Nejde přitom

jak kvantitativně, tak kvalitativně o takové okolnosti, které by tento postup

nevylučovaly. Přeceněna byla zejména délka trestního řízení a průtahy v něm,

aniž byly zvažovány další okolnosti případu. Nelze sice též přehlédnout délku

doby od spáchání trestné činnosti, což je více než 13 let, ale tyto okolnosti

není možno posuzovat izolovaně od dalších, z nichž vyplývá, že jednání

obviněných vykazuje mimořádně vysokou míru společenské škodlivosti. Obvinění se

dopouštěli trestné činnosti sofistikovaně, když zneužili svého vysoce

odpovědného postavení v H-System, a. s., i ke svému vlastnímu obohacení a

využívali svých odborných znalostí i znalostí poměrů ve společnosti k jejímu

zastírání. Vrchní soud též dostatečně nevzal v potaz, že jednání obviněných

nebylo motivováno nějakou sociální potřebností, nýbrž snahou zajistit si na

úkor cizího majetku luxusní životní podmínky. Rovněž náležitě nepřihlížel k

negativním faktorům ovlivňujícím jejich trestní sankcionování, jmenovitě k

mimořádné intenzitě naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §

209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. k výši způsobené škody nejméně

982.655.845,40 Kč, přesahující takřka dvěstěkrát hranici škody velkého rozsahu,

dále k vysokému počtu poškozených klientů H-Systemu, a. s. v řádu více jak

1000 osob, ke skutečnosti, že tato vysoká škoda způsobená trestným činem nebyla

(až na minimum) reparována, přičemž je zřejmé, že zůstane neuhrazena a pro

poškozené je v podstatě nedobytná, přičemž v případě poškozených se mnohdy

jednalo o osoby, které byly podvedeny o své celoživotní úspory, jež hodlaly

použít na zajištění jedné ze základních lidských potřeb (tj.

opatření si

vlastního bydlení), v pokračování v trestné činnosti po delší dobu, jakož i

pohnutce ke spáchání trestné činnosti spočívající ve snaze získat finanční

prostředky klientů v co největší míře. Z tohoto pohledu jde také o zcela

odlišnou situaci oproti případu, posuzovaném ve věci Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 302/2012.

Lze tak konstatovat, že v posuzované věci nesporně správný závěr o existenci

některých významných okolností případu svědčících v prospěch obviněných však s

ohledem na jiné okolnosti spáchání činu neodůvodňoval vrchním soudem použitý

postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku při ukládání trestů obviněným Ing. J.

E., J. V. a JUDr. L. T..

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní

zástupce podal dovolání důvodně, opíraje se o důvod dovolání uvedený v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve vztahu k té části napadeného

rozsudku Vrchního soudu v Praze, v níž byl, při nezměněném výroku o vině,

zrušen ve všech výrocích o trestech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.

12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001, a znovu rozhodnuto o trestech, neboť výrokem

podle § 259 odst. 3 tr. ř. (bod II. napadeného rozsudku) byl obviněným z

důvodů výše rozvedených uložen trest odnětí svobody ve výměře mimo (pod dolní

hranici) trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byli uznáni

vinnými. Nejvyšší soud jej proto v tomto rozsahu ohledně všech obviněných

zrušil (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na

zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Vrchnímu soudu v

Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l

odst. 1 tr. ř.). Při novém projednávání je odvolací soud vázán právním názorem,

který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil

toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. října 2012

Předseda senátu:

JUDr. Antonín Draštík