8 Tdo 373/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2009 o
dovolání obviněného RNDr. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
29. 9. 2008, sp. zn. 5 To 484/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 174/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného RNDr. J. M. o d m í t
á .
Obviněný RNDr. J. M. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 5 To
484/2008, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání
proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 1 T
174/2006. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k
trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2
písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst.
1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
všech motorových vozidel na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR, Ú. p. J., částku
110.746,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená V. z. p. ČR P. a
poškozená L. V. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
dopustil tím, že dne 18. 12. 2005 kolem 00.40 hodin jako řidič osobního
automobilu zn. Škoda Superb, provozovatele W. H., s. r. o., T., P., při jízdě
po dálnici D1 ve směru na P. poté, co v km … dojel ke koloně vozidel, která
vznikla v důsledku předchozí dopravní nehody, otočil své vozidlo do protisměru
a jel v protisměru na B. v dálničním pruhu určeném k jízdě na P., v důsledku
čehož v km … v katastru obce M., okr. J., se čelně střetl s osobním automobilem
zn. Fiat Brava, jedoucím v pravém jízdním pruhu ve správném směru na P. a
řízeným O. M., a způsobil tak vedle závažného a těžkého zranění spolujezdkyně
ve vozidle řidiče M. L. V. O. M. těžká zranění, na jejichž následky tento na
místě zemřel, a dalšímu spolujezdci v tomto vozidle J. H. zhmoždění pravého
laloku jater, krvácení do obou polovin hrudníku, zlomeninu levé spánkové kosti,
otřes mozku I. stupně, zlomeninu levé horní čelisti a levého jařmového oblouku
s posunem úlomků, zlomeninu nosních kostí, zlomeninu pravé klíční kosti s
posunem úlomků a zlomeninu levé lopatky s posunem úlomků s předpokladem léčení
a pracovní neschopností po dobu 4 měsíců.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým ve věci rozhodl. V prvém případě usnesením ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 5
To 339/2007, odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Z
podnětu dovolání obviněného však bylo usnesením Nejvyšší soudu ze dne 23. 7.
2008, sp. zn. 8 Tdo 756/2008, označené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno.
Současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 5 To
484/2008, bylo podáno v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Obviněný
v něm odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b),
g) tr. ř. s tím, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tato okolnost
jím byla před rozhodnutím odvolacího soudu o jeho odvolání namítnuta, a
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel namítal, že ve věci rozhodl vyloučený orgán – soudce soudu prvního
stupně JUDr. V. S.; tato okolnost byla před odvolacím soudem namítána, avšak
bez jakékoliv reakce. Podjatost soudce vyvozoval z obsahu protokolu o výslechu
svědka provedeného K. ú. v., pracoviště B., ve Z., ze dne 30. 10. 1998, sp. zn.
ČVS:KVV-952/20-97, v rámci kterého soudce JUDr. V. S. vypovídal jako poškozený
ve věci společnosti Č. z., v níž byl dovolatel trestně stíhán. Z obsahu
protokolu vyplývá, že JUDr. V. S. na závěr výslechu uvedl pod bodem 10.
Případné další skutečnosti, jež chcete uvést ve Vaší výpovědi „Nakopejte jim za
mě prdel“, čímž měl zjevně na mysli, aby orgány činné v trestní řízení za něho
tak učinily obviněnému RNDr. J. M. Přestože dovolatel na tyto skutečnosti
upozorňoval již v odvolacím řízení, odvolací soud se s těmito námitkami
nevypořádal s tím, že „tato věc je již pravomocně skončena“ a v odůvodnění
napadeného usnesení odkázal na závěry obsažené v usnesení ze dne 11. 7. 2007,
sp. zn. 5 To 338/2007. Samosoudce JUDr. V. S. přitom svá tvrzení, že není
podjatý, dokládal tím, že se na uvedenou věc již téměř nepamatuje. Toto jeho
sdělení je ale ve zjevném nesouladu s emotivním, vulgárním a arogantním
vyjádřením v protokolu o jeho svědecké výpovědi. Pro značnou osobní zaujatost
celou záležitostí a nepřátelský vztah soudce JUDr. V. S. vůči obviněnému svědčí
mimo jiné i množství dokumentů, které ke své svědecké výpovědi doložil. Také
tvrzení, že si soudce nepamatoval, že to byl obviněný, kdo byl v souvislosti s
jeho poškozením trestně stíhán, je nutné z objektivních důvodů odmítnout,
protože z písemných dokumentů předložených ve veřejném zasedání odvolacímu
soudu jasně vyplývá, že JUDr. V. S. byl při své výpovědi na Policii České
republiky jednoznačně seznámen, že trestní stíhání ve věci, kde byl jako
poškozený, je vedeno proti RNDr. J. M. Navíc celá věc byla mediálně intenzivně
komentovaná a jméno obviněného bylo opakovaně uváděno. Dovolatel měl proto za
to, že z objektivních důvodů byly dány podmínky pro to, aby JUDr. V. S. mohl
vědět, že v případě nyní obviněného RNDr. J. M. jde o identickou osobu.
Předložené listiny i další skutková zjištění dosti přesně dokreslují
nepřátelský vztah soudce JUDr. V. S. vůči němu a naopak z nich lze učinit
závěr, že s velkou pravděpodobností se u něj mohl předpokládat jeho nikoliv
neutrální poměr k obviněnému a že tedy objektivně nebylo možné vyloučit
pochybnosti o jeho nestrannosti a objektivitě. Podle jeho přesvědčení tak jsou
naplněny subjektivní i objektivní elementy pro vyloučení jmenovaného soudce z
vykonávání úkonů trestního řízení v jeho trestní věci.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
vytkl, že odvolací soud nerespektoval zrušující usnesení Nejvyšší soudu, s
důkazy navrženými k doplnění dokazování před veřejným zasedáním, ani s důkazy
navrženými během něho se neseznámil a bez dalšího a bez jakéhokoli odůvodnění
je opět pro nadbytečnost zamítl. Poukazoval na nesprávnost protokolace
veřejného zasedání, za podstatnou chybu považoval absenci protokolace jeho
návrhů na výslech obou policistů a též jeho osoby na polygrafu. Odvolacímu
soudu dále vytýkal, že neprovedl jím navrhované důkazy, bránil jakémukoli
provedení jakýkoliv důkazů. Jeho postup označil za ryze formalistický, bez
náznaku snahy o zjištění skutkového stavu a prověření důkazů svědčících v jeho
prospěch, čímž došlo k flagrantnímu porušení zásady in dubio pro reo a práva
obviněného na spravedlivý proces.
Dovolatel dále tvrdil, že po dálnici D1 nejel v protisměru, jak mu bylo
obžalobou kladeno za vinu. Orgány činné v trestním řízení se nezabývaly
otázkou, zda by něco takového z jeho strany bylo možné, nezkoumaly důvody jeho
cesty, časový plán, otázku převáženého nákladu, jeho charakter ani celkovou
hmotnost vozidla. S odkazem na Z. H. z. s. k. V. tvrdil, že nemohl v době, kdy
došlo k dopravní nehodě, dojet ke koloně, která měla vzniknout v důsledku
dřívější nehody jiného vozidla, neboť dálnice byla v tuto dobu již plně
průjezdná. Vytkl, že soudy se otázkou, zda v inkriminovanou dobu stála nebo
nestála kolona a zda se v tomto místě někdo otáčel, nezaobíraly, a sám zevrubně
poukazoval na důkazy, které podle něho prokazovaly neexistenci obžalobou
tvrzené kolony a nemožnost jeho jízdy v protisměru.
Další pochybení spatřoval v tom, že policejní orgán se u tak závažné dopravní
nehody spokojil s odborným vyjádřením Ing. J. Š., z čehož dovozoval, že došlo
ke zkrácení práva obhajoby, neboť se nemohl k osobě znalce a položeným otázkám
vyjádřit. Přestože závěry znalce Ing. J. Š. odmítli všichni znalci včetně
znalce Ing. F. K., odvolával se soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí právě na již exaktně vyvrácené závěry tohoto znalce. Odmítnutými
znaleckými posudky chtěl jako odvolatel dokladovat zásadní chyby v protokolu o
nehodě v silničním provozu, resp. v zákresu na plánku. Vše, na základě čeho
byla dopravní nehoda znalci posuzována, bylo chybné, všechny předchozí závěry
je třeba odmítnout, resp. znovu přezkoumat. Za takových okolností nebylo možné
jím navrhované důkazy – znalecký posudek Ing. J. P. a revizní posudek
znaleckého ústavu odmítnout pro nadbytečnost.
Dovolatel znevěrohodnil také výpovědi policistů, kteří zpracovávali protokol o
dopravní nehodě. Tito svědci se rozcházeli v údaji, zda byla na km 122 dálnice
kolona či nikoliv, jak působil obviněný bezprostředně po nehodě, zda utrpěl
nějaká zranění, a nevypověděli pravdu o skutečnosti, zda vozidlo obviněného
mělo zapnuta varovná světla. Policisté na místě nezpracovali podklady, tak jak
měli, neohledali důsledně místo nehody, nezajistili všechny potřebné stopy a
nepořídili fotodokumentaci celého místa dopravní nehody, což konstatovali
všichni znalci. Policisté vypovídali u hlavního líčení v rozporu s obsahem
vlastního protokolu, v rozporu s dokumentací z výjezdové karty záchranné
služby, pokud se jednalo o vzniklá poranění obviněného. S poukazem na sdělení
ošetřujícího lékaře MUDr. N., na svůj zdravotní stav po nehodě, kdy nebyl
schopen výslechu, tvrdil, že soudy měly znalecky zkoumat jeho schopnost
komunikovat a vypovídat k předmětné věci. Pokud tak přes jeho návrhy neučinily,
porušily tím zásady fair procesu.
Obviněný nesouhlasil se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho
návrhy na doplnění dokazování. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu se
domáhal přezkumu skutkových zjištění, polemizoval s praxí Nejvyšší soudu a jeho
výkladem důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud v rámci
dovolacího řízení přezkoumává pouze posouzení, zda ve výroku o vině skutková
věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala
všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu
na to, zda byl skutek skutečně prokázán, označil jej za velmi restriktivní,
stojící mimo rámec spravedlivého procesu. Výslovně namítal také tzv. opomenuté
důkazy s vysvětlením, že jeho právo na spravedlivý proces bylo obecnými soudy
porušeno jejich nezákonným postupem. Ač nejsou povinny provést všechny
navržené důkazy, musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim
nevyhoví – musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedly, což
ale v dané věci neučinily.
V návaznosti na již uvedené vytýkal i nesprávné posouzení objektivní stránky
souzeného trestného činu, a to v souvislosti s rolí policie v daném skutkovém
ději na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, a měl za to, že nebyl
naplněn znak zavinění.
Obviněný původně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
jakož i vadné řízení před tímto soudem mu předcházející zrušil a aby odvolacímu
soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, a to v
jiném složení senátu – bez předsedkyně senátu JUDr. H. K.
V doplnění dovolání obviněný zevrubněji rozvedl již uplatněné námitky. Opakoval, že vylučuje, že by jel po dálnici D1 v protisměru nebo že by se na
dálnici otáčel u jakékoliv kolony stojících vozidel. Navržené důkazy, které
předložil při odvolání a které odvolací soud nepochopitelně zamítl, prokazují,
že jednání, jež mu kladla obžaloba za vinu, nebylo možné ani ze subjektivních,
ani objektivních důvodů. Trestní stíhání proti jeho osobě vycházelo z
nepravdivých a hrubě zkreslených podkladů, které ovlivnily všechny kroky orgánů
činných v trestním řízení od sdělení obvinění, přes práci znalců až po
rozhodnutí soudu prvního stupně. Protokol o nehodě v silničním provozu
zpracovaný Policií České republiky byl podle něj v hrubém rozporu se
skutečnostmi, které byly zaznamenány na fotodokumentaci dopravní nehody, a
zkresleny pak byly i závěry znaleckého posudku Ing. F. K., Ph.D., které z něj
vycházely. Znovu vytkl, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jím navrhovaným
doplněním dokazování o znalecký posudek Ing. J. P. a revizní znalecký posudek
znaleckého ústavu V. V. V. E., a. s., které stanovily místo střetu zásadně
rozdílně oproti policejnímu protokolu o nehodě v silničním provozu, ze kterého
vycházel znalec Ing. F. K., Ph.D. Odvolacímu soudu vytkl, že neměl vůli ani
zájem se s navrženými důkazy seznámit, a již a priori před jednáním se rozhodl
odvolání zamítnout. Pominuto bylo, že odvolacímu soudu předložil důkazy o tom,
že v době bezprostředně předcházející jeho dopravní nehodě na dálnici D1
nestála na km … ve směru na P. žádná dopravní kolona, dálnice byla volně
průjezdná a nebyl tedy žádný důvod, aby se vracel po dálnici v protisměru. Obviněný též namítl, že obhajobě nebyla poskytnuta možnost vyjádřit se k osobě
znalce a ani k obsahu položených otázek, odborné vyjádření znalce Ing. J. Š. postrádalo exaktní odůvodnění a znalci přibranými obhajobou bylo jako lživé
vyvráceno. Připomněl také, že u soudu prvního stupně jej soudil soudce, který
byl před několika lety vyslýchán jako poškozený v trestní věci, v níž byl
obviněn ze zpronevěry, přičemž ve své výpovědi do policejního protokolu se vůči
jeho osobě vyjádřil zvláště emotivně, vulgárně a arogantně. Za chybu také
pokládal, že rozsudek soudu prvního stupně se opíral o tvrzení dopravního
policisty v protokolu o nehodě v silničním provozu o jeho údajném ústním
sdělení krátce po nehodě, přičemž on sám si na rozhovor s dopravním policistou
na místě nehody nepamatuje, a proto opakovaně žádal, aby byl vypracován
znalecký posudek (traumatologie, psychiatrie) k posouzení odborné otázky, zda
vůbec bylo možné, aby se bezprostředně po nehodě mohl k jejímu průběhu
vyjádřit. Závěrem žádal o řádné projednání a objektivní posouzení všech důkazů
včetně důkazů obhajoby a korektní skutkové závěry odpovídající zjištěnému
skutkovému stavu, o respektování základních zásad trestního řízení, zejména
„rovnosti zbraní“ a „in dubio pro reo“, které byly nesprávným a tendenčním
postupem soudů obou stupňů hrubě porušeny a vyústily ve zjevně nespravedlivý
proces. Za vhodné a potřebné považoval, aby věc byla podle § 25 tr. ř.
Krajskému soudu v Brně odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Současně také učinil podnět, aby předsedkyně senátu Nejvyššího soudu odložila
výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o
dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému
dovolání k tvrzení obviněného, že předseda senátu soudu prvního stupně měl být
podle § 30 odst. 1 tr. ř. vyloučen z vykonávání úkonů v této věci po
zrekapitulování podstatného obsahu odůvodnění usnesení Okresního soudu v
Jihlavě ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 1 T 174/2006, uvedl, že je jistě na
zváženou, zda je možné výše citovaný výrok JUDr. V. S., učiněný v průběhu
svědecké výpovědi, považovat za zcela vhodný a adekvátní. Současně ovšem nelze
přehlédnout, že pro rozhodnutí o vyloučení soudce (či jiné osoby) z vykonávání
úkonů trestního řízení není významné posouzení vhodnosti jeho výroků, ale
posouzení, zda lze u něj mít pochybnosti o nestranném přístupu k projednávané
věci. JUDr. V. S. přitom měl určitý poměr k obviněnému, avšak ten souvisel se
záležitostí starou cca 10 let, jež se z pohledu JUDr. V. S. netýkala ničeho
významného. Zmíněná záležitost navíc již byla k jeho spokojenosti vyřešena, což
je možné nepochybně dovodit z postoje JUDr. V. S., neboť v této souvislosti
nevystupoval aktivně jako poškozený, nedomáhal se svých (ať už jakýchkoli) práv
apod. Rovněž je nutné zohlednit, že základ naznačeného vztahu ani nebyl přímo
mezi JUDr. V. S. a obviněným, ale mezi JUDr. V. S. a právnickou osobou, u níž
si zadal objednávku – byť mu tedy nepochybně bylo na počátku výslechu před
několika lety jistě sděleno jméno obviněného, lze připustit, že si ho (i s
ohledem na další okolnosti) po celou následnou dobu až doposud nepamatoval a i
své tehdejší vyjádření „Nakopejte jim za mě prdel.“ vzhledem k užití množného
čísla tak nemínil jako konkrétní navádění policejního orgánu k určitému postupu
proti obviněnému (jak dovozuje obviněný v dovolání), ale spíše jako obecnou
poznámku. Jinou věcí potom je, jak již bylo zmíněno, vhodnost vyslovení
takového obratu, i když natolik fatální význam, jaký mu přisuzuje obviněný,
patrně nemá.
Podle jeho mínění JUDr. V. S. měl nepochybně jistou vazbu na obviněného z doby
dřívější, avšak jednalo se o záležitost staršího data, již uzavřenou, kterou si
navíc ani JUDr. V. S. nijak primárně s osobou obviněného nespojoval. Za
takových okolností nelze dovodit existenci významnějšího poměru JUDr. V. S. k
obviněnému, jež by mu bránil v nestranném posouzení věci a tedy současně
zakládající nutnost vyloučení JUDr. V. S. z rozhodování. Proto uzavřel, že k
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nedošlo.
Pokud jde o druhou část argumentace obviněného, předeslal, že dovolání je
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují
jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze
úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Pokud jde
tedy o argumentaci obviněného předloženou v dovolání, opírající se o tvrzení
údajně nedostatečného rozsahu dokazování provedeného ve věci, nesprávného
hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů a z toho vyplývajícího vyvození
nesprávných skutkových závěrů, konstatoval, že tato se zcela míjí s uplatněným
dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími
důvody ostatními, třebaže neuplatněnými. V naznačeném rozsahu proto dovolání
obviněného, byť formálně se opírající o zákonný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., hodnotil jako podané z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b trestního řádu.
Za naznačených podmínek měl za to, že dovolání obviněného je zjevně
neopodstatněné, a navrhl je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
K námitkám obviněného, jimiž odkazoval na důvod dovolání uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zejména pak k obsahu protokolu o jeho výslechu ze
dne 30. 10. 1998, se znovu vyjádřil soudce JUDr. V. S. a ve svém podání ze dne
18. 3. 2009 odkázal na své vysvětlení podané v usnesení ze dne 30. 5. 2007, sp.
zn. 1 T 174/2006, s tím, že na něm nic nemění ani uvedení jména obviněného na
poučení poškozeného a v protokole o výslechu svědka. Znovu opakoval, že si
žádnou souvislost v postavení procesního soudce neuvědomoval, a zdůraznil, že i
kdyby věděl, že obviněný „má něco společného s D.“, nic by to pro něj
neznamenalo; poškozeným se necítil. Stran inkriminovaného výroku pod bodem 10.
protokolu o jeho výslechu uvedl, že tento výrok nespojoval s nějakou konkrétní
osobou, pronesl jej na adresu firmy, proto je tam také uvedeno množné číslo.
Rozhodně nepředpokládal, že by šlo jen o jednu osobu, která přivedla projekt
encyklopedie k zániku. Dodal, že jím chtěl jen vyjádřit rozčarování nad tím, že
takovým způsobem někdo poškodil velký čtenářský zájem, a označil jej za „takový
nevhodný haškovský úlet bez sebemenší touhy po reálném naplnění“.
V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a k
vyjádření soudce JUDr. V. S. dovolatel nesouhlasil s názorem státního zástupce,
který prezentoval ve vztahu k jím uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř., a znovu opakoval, že důkazy předložené ve věci
podjatosti soudce JUDr. V. S. jsou průkazné a objektivní. Dokazují, že JUDr. V.
S. neuhradil zálohu na encyklopedie jednorázově, ale hradil ji postupně ve
splátkách, přičemž všechny doklady o jednotlivých úhradách měl pečlivě
uschovány a předložil je jako důkazní materiál k jeho trestnímu stíhání.
Vulgární a agresivní vyjádření JUDr. V. S. do policejního protokolu podle něj
také svědčí o mimořádné osobní zainteresovanosti tohoto soudce v záležitosti s
encyklopediemi i o značných emocích, které u něj osobně tento případ vyvolal.
Akcentoval, že JUDr. V. S. byl prokazatelně osobou poškozenou v případě, ve
kterém on byl obviněn ze zpronevěry, a podle dovolatele existuje řada
objektivních důvodů, na něž také poukázal, proč si JUDr. V. S. jméno obviněného
a především jeho propojení s encyklopedickým projektem D. pamatovat měl a mohl.
Měl za to, že je nepochybné, že při tak mediálně exponované kauze, jakou byla
jeho, což dokládal odkazy na články v tisku, při možnostech, které poskytuje
internet, i při možnostech skýtajících postavení soudce, byl JUDr. V. S.
schopen si uvědomit či zjistit, že RNDr. J. M. coby osoba obviněná z předmětné
dopravní nehody a osoba, která byla v minulosti obviněna ze zpronevěry v
souvislosti s předplatným na encyklopedie D., je jedna a tatáž osoba.
Jde-li o vyjádření soudce JUDr. V. S., veškerá jeho argumentace stojí podle
názoru obviněného na subjektivních osobních sděleních, která jsou nejen
nepřezkoumatelná, ale jsou především ve zjevném nesouladu s důkazy, jež
předložila obhajoba. Objektivně je jednoznačně dáno a doloženo, že JUDr. V. S.
byl poškozeným ve věci, v níž byl RNDr. J. M. obviněný, a že tuto věc
subjektivně vnímal značně emotivně. Vyjádření samosoudce i státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství jsou podle dovolatele pouze obhajobou
skutečnosti, že se soudce JUDr. V. S. v nyní projednávané trestní věci proti
němu nevyloučil včas a sám. I s odkazem na judikaturu Ústavního soudu k výkladu
pojmů nezávislého a nestranného soudu a zákonného soudce obviněný shrnul, že v
dané věci jsou jednoznačně dány důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr.
V. S., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jakož i řízení před tímto
soudem zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout prostřednictvím jiného soudce. Protože JUDr.V. S. je
současně předsedou Okresního soudu v Jihlavě jakožto soudu prvního stupně,
pokládal obviněný za potřebné, aby trestní věc byla ve smyslu § 25 tr. ř.
Okresnímu soudu v Jihlavě, resp. Krajskému soudu v Brně, odňata a přikázána
jinému soudu v obvodu Krajského soudu v Praze.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však že dovolání obviněného je
zčásti zjevně neopodstatněné a z části podané z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b odst. 1 tr.ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci
vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu,
kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo
podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Tento předpoklad byl ve vztahu k osobě soudce
JUDr. V. S. (nadále též jen soudce) splněn, poněvadž obviněný v průběhu
odvolacího řízení námitku, že jmenovaný soudce rozhodl jako vyloučený orgán,
opakovaně namítl. Obviněný jak v písemném odůvodnění odvolání, tak ve veřejném
zasedání odvolacího soudu dne 29. 9. 2008 v podstatě odkazoval na okolnost, že
v trestní věci, která byla proti němu v minulosti vedena původně pro trestný
čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., vystupoval jako poškozený též JUDr. V. S.,
z čehož vyvozoval jeho osobní předpojatost vůči jeho osobě. Tento závěr ve
veřejném zasedání dokládal „šokujícím, arogantním a sprostým“ prohlášením JUDr.
V. S. pod bodem 10. protokolu o jeho výslechu jako svědka ze dne 30. 10. 1998.
O námitkách obviněného uplatněných v písemném odůvodnění odvolání bylo
rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 1 T
174/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2007, sp.
zn. 5 To 338/2007. Pakliže obviněný námitku podjatosti soudce JUDr. V. S. znovu
uplatnil i ve veřejném zasedání odvolacího soudu, soud se s ní vypořádal v
odůvodnění dovoláním napadeného usnesení.
Z hlediska věcného je třeba k námitkám obviněného rekapitulovat, že Okresní
soud v Jihlavě usnesením samosoudce JUDr. V. S. ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 1 T
174/2006, rozhodl tak, že jmenovaný soudce není vyloučen z vykonávání úkonů
trestního řízení ve věci obviněného RNDr. J. M. vedené u Okresního soudu v
Jihlavě pod sp. zn. 1 T 174/2006. V odůvodnění usnesení soudce připustil, že
před více jak deseti lety se snažil zálohovými platbami získat jednu z forem
encyklopedií D. a záloha dosáhla celkem zanedbatelné částky, přičemž k ukončení
tohoto projektu došlo bez smluvního plnění ze strany vydavatelské společnosti.
Následně byl sám osloven policií a k věci vyslechnut, aniž by si ovšem
záležitost spojoval s nějakou konkrétní osobou. V době projednávání posuzované
trestní věci soudce nevěděl, že je obviněný spojen se zmíněnou záležitostí,
navíc ve věci vedené posléze u Okresního soudu ve Zlíně si jako poškozený
nepočínal, ani se o její průběh nezajímal. Žádný zákonný důvod pro své
vyloučení proto neshledal.
Stížnost obviněného proti označenému rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 5 To 338/2007, podle § 148 odst. 1 písm.
c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud se ztotožnil se závěry
soudce soudu prvního stupně a sám dodal, že věc vedená u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 3 T 92/2004 byla vrácena státnímu zástupci k došetření, a
posléze bylo trestní stíhání obviněného RNDr. J. M. pro skutek, v němž byl
orgány činnými v trestním řízení spatřován trestný čin zpronevěry a později
porušování povinnosti při správě cizího majetku, z důvodu uvedeného v § 172
odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. Jak již bylo konstatováno, na tyto závěry
odkázal odvolací soud i v odůvodnění napadeného usnesení k opakovaně uplatněné
námitce obviněného, že soudce JUDr. V. S. rozhodl jako vyloučený orgán, jak ji
přednesl ve veřejném zasedání dne 29. 9. 2008.
Z obsahu spisového materiálu se skutečně podává, že proti obviněnému RNDr. J.
M. bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, jehož se měl dopustit v letech 1994
až 1996 a který byl původně právně posuzován jako trestný čin zpronevěry podle
§ 248 tr. zák., později v obžalobě jako trestný čin porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění
před novelou zák. č. 253/1997 Sb. Podstata jeho jednání měla spočívat v tom,
že jako jednatel společnosti Č. z., s. r. o., rozhodoval v označeném období o
propagaci prodeje formou předplatného V. e., přičemž ač na účet jmenované
obchodní společnosti byly zasílány finanční prostředky od zájemců, jen část z
nich byla použita ke sledovanému záměru, větší část z nich měla být s jeho
souhlasem využita k zajištění chodu ČMZ, s. r. o., vybavení kanceláří apod., a
v důsledku nedostatku finančních prostředků nebyly vytištěny další díly
encyklopedie a předplatitelům měla být způsobena škoda přesahující 30 milionů
Kč (viz obžaloba Okresního státního zastupitelství ve Zlíně pod sp. zn. Zt
626/2002). Obviněný posléze nebyl odsouzen, jeho trestní stíhání bylo z důvodu
uvedeného v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. V průběhu
trestního stíhání dne 30. 10. 1998 byl ve věci jmenovaného obviněného, jak je
patrno z protokolu o výslechu svědka, vyslechnut v procesním postavení svědka –
poškozeného JUDr. V. S. Vypovídal k okolnostem souvisejícím s nabídkou knih
prostřednictvím ČMZ, s. r. o., o níž se dozvěděl na počátku roku 1995, o
splátkách na V. e. ve 12 svazcích, jimiž zaplatil celkem 3.762,- Kč, přičemž
společnost svůj závazek nesplnila a peníze mu nevrátila. Uvedl i okolnosti,
které souvisely s jeho telefonickým kontaktem na uvedenou společnost
prostřednictvím muže, jehož jméno si ani nepamatoval. Prohlásil, že se
nepřipojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, a nakonec pod bodem
10. se vyjádřil způsobem, který již byl reprodukován.
Obviněný ve svém vyjádření k podjatosti soudce ve veřejném zasedání a posléze
zejména v odůvodnění dovolání akcentoval tu část protokolu o jeho výslechu ze
dne 30. 10. 1998 před policejním orgánem ve Z., v níž je uvedeno konkrétně
jméno obviněného RNDr. J. M. a posléze vyjádření k bodu 10. „Případné další
skutečnosti, jež chcete uvést ve Vaší výpovědi“ obsahující již zmiňované
sdělení.
Dovolací soud předložil protokol o výslechu svědka ze dne 30. 10. 1998 soudci
JUD.V. S. k doplnění vyjádření s tím, zda jeho obsah modifikuje jeho dosavadní
postoj a zda jeho sdělení pod bodem 10. protokolu odráželo osobní a konkrétní
vazbu k osobě tehdy obviněného RNDr. J. M. Z podání soudce vyplývá, že na jeho
předchozích postojích nic nemění ani uvedení jména obviněného na poučení
poškozeného a v protokole o výslechu svědka. Znovu opakoval, že si žádnou
souvislost v postavení procesního soudce neuvědomoval. Stran výroku pod bodem
10. protokolu o jeho výpovědi uvedl, jak již bylo též rekapitulováno, že tento
výrok nespojoval s nějakou konkrétní osobou, pronesl jej na adresu firmy, proto
je tam také uvedeno množné číslo. Rozhodně nepředpokládal, že by šlo jen o
jednu osobu, která přivedla projekt encyklopedie k zániku.
Ani dovolací soud v posuzované věci neshledal, že JUDr. V. S., soudce soudu
prvního stupně, ve věci rozhodl jako vyloučený orgán.
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má
každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a
nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak
v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že
rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou
výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je
zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat.
Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho
zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí
být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen
osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným
na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na
rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., podle něhož
je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze
mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být pokladem pro
rozhodnutí v trestním řízení. Ustanovení § 30 odst. 2, 3 tr. ř. upravující
další důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení vyplývající z jejich
podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení nepřicházejí v
úvahu.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva
aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k
účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné
pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít
význam (např. v rozhodnutí P. proti Belgii ze dne 21. září 1982, § 30, soud
konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje
opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost,
kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u
účastníků řízení; srov. též W. proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, § 42 -
44). Ústavní soud v jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných
v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na
pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto
pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in
Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 182/1999, nález sp. zn.
II. ÚS 105/01, publikovaný tamtéž, sv. 23, č. 98).
Obviněný namítl, že soudce JUDr. V. S. je vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení, neboť existují pochybnosti o jeho schopnosti nestranně rozhodovat. Tyto
pochybnosti pak zdůvodňoval jeho postavením poškozeného v trestní věci, jež
byla proti témuž obviněnému v minulosti vedena, navíc angažovaným vnímáním
postavení poškozeného, o čemž podle dovolatele svědčí vyjádření JUDr. V. S. pod
bodem 10. protokolu o jeho výslechu ze dne 30. 10. 1998, které on sám opakovaně
označil za emotivní, agresivní a vulgární. Názor obviněného, že soudce rozhodl
jako vyloučený orgán, protože existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti
nestranně rozhodovat, však nemůže obstát, poněvadž nemá dostatečnou oporu ve
zjištěních, na něž odkazuje, ani ve spisovém materiálu, a je v daných
souvislostech neopodstatněný.
V projednávaném případě nemá ani dovolací soud důvod polemizovat s tím, že se
soudce JUDr. V. S. (nadále jen „soudce“) subjektivně necítí být podjatým.
Současně ale ani dovolací soud nezpochybňuje, že s okolnostmi, které by mohly
vyvolat pochybnosti o objektivní nestrannosti, se musí soud při rozhodování o
námitce podjatosti vypořádat s ohledem na skutečnost, že i zdání může mít pro
jejich posouzení jistý význam. I podle judikatury Evropského soudu pro lidská
práva jsou soudci pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak (C. proti
Itálii, č. 55634/00, § 37, ze dne 22. dubna 2004). Při objektivním posuzování
nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě
určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání
může mít jistý význam. Z toho vyplývá, že při posuzování, zda je v dané věci
dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se zvažuje také
stanovisko obviněného, to však není zcela rozhodující. Podle Evropského soudu
pro lidská práva určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za
objektivně odůvodněné (F. a S. proti Itálii, rozsudek ze dne 7. srpna 1996,
Sbírka 1996-III, § 58; Morel proti Francii, č. 34130/96, § 42, ESLP 2000-VI).
Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře mimo jiné konstatoval, že k vyloučení
soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je
evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům
dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti
nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci
nebo účastníkům, příp. k jejich zástupcům, je třeba zpravidla posoudit ze dvou
vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se
jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem
individualizovaný) vztah (k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01).
V předmětném případě je relevantní zjištění, že v již opakovaně označované
trestní věci vedené proti obviněnému RNDr. J. M. jako poškozený figuroval právě
JUDr. V. S. Pro spolehlivé posouzení otázky, zda byl JUDr. V. S. způsobilý
nestranně rozhodovat v nyní projednávané trestní věci obviněného JUDr. J. M.,
je významné, jaké povahy byla trestní věc zakládající vztah mezi obviněným a
soudcem jako vztah obviněného a poškozeného, doba, jež uplynula od
inkriminované události, skutečná povaha vztahu a vazby mezi obviněným a JUDr.
V. S. Bylo zjištěno, že podstata vzájemného vztahu mezi obviněným a JUDr. V. S.
spočívala v tom, že JUDr. V. S. si - před více jak deseti lety k době jeho
rozhodování coby samosoudce soudu prvního stupně - objednal V. e. u obchodní
společnosti, jejímž jednatelem byl obviněný RNDr. J. M., ve splátkách složil
zálohu 3.762,- Kč, ale společnost svému závazku nedostála a ani mu peníze
nevrátila. Nebylo zjištěno, že by právě JUDr. V. S. inicioval trestní stíhání
obviněného, jisto ale je, že byl slyšen policejním orgánem v přípravném řízení
jako svědek. Z obsahu protokolu o jeho výslechu se také podává, že s žádnou
osobou ze zasílatelské společnosti osobně nejednal, vstoupil pouze do
telefonického kontaktu s osobou, jejíž jméno si ani nepamatoval. On sám vůči
uvedené společnosti žádný nárok na náhradu škody neuplatnil. Z této
rekapitulace je zjevné, že není ničím podložena úvaha obviněného, že JUDr. V.
S. vystupoval jako „aktivní poškozený“, dávající najevo svoji zasaženost
údajnou trestnou činností obviněného. Takový názor nelze opřít ani o zjištění,
že předložil policejnímu orgánu složenky potvrzující jednotlivé zálohy, jak
naznačuje dovolatel; spíše než o zaujatosti problémem svědčí o pečlivosti v
organizování a evidenci osobních věcí. Že JUDr. V. S. neměl racionální důvod
být předmětnou záležitostí dotčen nad rámec, který specifikoval ve svém
vyjádření, a že pro něj skutečně nepředstavovala nic významného, dokládá nejen
samotná povaha věci – nesplněný závazkový vztah, vcelku nevýznamná částka,
kterou složil, ale i skutečnost, že svůj záměr opatřit si encyklopedii vyřešil
jiným pro něj přijatelným způsobem a posléze ani neuplatnil nárok na náhradu
škody. Za nikoliv nevýznamné pak dovolací soud pokládá, že s obviněným nikdy
osobně nejednal, a přestože v protokole o výslechu svědka bylo skutečně uvedeno
jméno obviněného RNDr. J. M., lze uvěřit, že nebylo poznatkem, který by si
musel uchovat i po více jak deseti letech. Navíc trestní stíhání obviněného
skončilo jeho zastavením, čímž se relativizuje i dovoláním tvrzený vztah
založený procesním postavením obviněného a poškozeného, když sám JUDr. V. S. ve
své výpovědi neuvedl žádné jiné okolnosti svědčící v neprospěch obviněného než
právě ty, které souvisely s jeho objektivním shrnutím charakteru předmětného
závazkového vztahu, který navíc existoval mezi JUDr. V. S.a obchodní
společností Č., s. r. o., nikoliv obviněným.
Dovolatel akcentuje k doložení nepřátelského poměru soudce k jeho osobě
především jeho již citované vyjádření pod bodem 10. protokolu o jeho výslechu.
Jakkoliv je třeba takový výrok označit přinejmenším za nepatřičný a nevhodný,
ani dovolací soud nesdílí názor obviněného, že tento výrok činí jeho výhrady
vůči nestrannosti soudce opodstatněnými. Takové vyjádření neprokazuje agresi či
aroganci osobně směřující proti obviněnému, jak to dokládá i použití množného
čísla při jeho formulaci; JUDr. V. S. ostatně s obviněným do přímého kontaktu
nikdy nepřišel. Dovolací soud zcela akceptuje vysvětlení soudce, že se jednalo
o nevhodnou reakci bez sebemenší touhy po reálném naplnění, a jeho výroku
nepřikládá význam, který v něm spatřuje dovolatel. Je přesvědčen, že citovaný
výrok s ohledem na okolnosti, za nichž byl učiněn, nečiní námitky obviněného,
jimiž dokládal existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.,
objektivně odůvodněnými. Současně je vhodné dodat, že způsob vedení hlavního
líčení a ani obsah rozsudku soudu prvního stupně rozhodně nezpochybňují
způsobilost samosoudce v jeho věci nestranně rozhodovat.
V této části, opírající se o důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. b) tr. ř., je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že v části opírající se o důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky, které směřovaly
výlučně proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a ve
svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou
stupňů. Dovolatel vylučoval, že by po dálnici jel v protisměru, že by vozidlo
otáčel u jakékoliv kolony stojících automobilů. Ačkoliv si nevybavoval přesně
události po nehodě, rozhodně si nepamatoval na rozhovor s policisty a v této
souvislosti pokládal za potřebné doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru
traumatologie. Tvrdil, že celé trestní stíhání vůči jeho osobě od samého
počátku vycházelo z nepravdivých a hrubě zkreslených podkladů (zvláště pak
protokolu o nehodě v silničním provozu), které ovlivnily všechny kroky orgánů
činných v trestním řízení i práci znalců včetně znalce Ing. F. K., Ph.D. Za
takových okolností nebylo možné jím navrhované důkazy pokládat za nadbytečné a
odmítnout jejich provedení bez řádného odůvodnění. Nesouhlasil nejen s věcným
obsahem, ale ani s procesním postupem, na základě něhož bylo opatřeno odborné
vyjádření znalce Ing. J. Š.; obhajoba neměla možnost vyjádřit se k osobě znalce
a ke kladeným otázkám, byla tak krácena na právech, která jí při vyžádání
znaleckého posudku poskytuje trestní řád. Poukazoval i na nedostatky
protokolace jím navrhovaných důkazů v průběhu veřejného zasedání. Obviněný tak
dokládal, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu, zejména zásada in
dubio pro reo a „rovnosti zbraní“.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že jím vytýkané
vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli
hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu
dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02,
III. ÚS 78/05 aj.). Této rozhodovací praxe dovolacího soudu a takového výkladu
dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. si byl
ostatně obviněný vědom, ale označil jej za příliš restriktivní a ve svých
důsledcích stojící mimo rámec spravedlivého procesu.
Dovolací soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se totiž
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).
Z pohledu ústavněprávního tak lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o
procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu,
přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění
zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních
rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná
či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se
dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění
meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení
jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a
hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94,
III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01,
II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená,
není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní
procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v
kontrapozici k předchozímu \"opomenut\") z předmětu úvah směřujících ke
zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III.
ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v
řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí
nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním
rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a
další).
Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, jakožto procesu
zjišťování skutkového stavu, tak lze podle Ústavního soudu vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on
je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III.
ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty
zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu
připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby
mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy
věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu
povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro
dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze
jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče výhrad dovolatele proti rozsahu provedeného dokazování a jeho
polemiky s hodnocením důkazů provedeným ze strany odvolacího soudu, pochybení
podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují
zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení § 2 tr. ř., a to zejména
v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v
trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle
orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy
vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem
odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění
rozsudku (§ 125 tr. ř.) a usnesení (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění musí
být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s
obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané
skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a
trestu.
Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním
řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy dostály.
Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci.
Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně
podle § 2 odst. 6 tr. ř., učinil přesvědčivá skutková zjištění a rovněž právní
závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající jsou řádně zdůvodněny. Soud
prvního stupně zevrubně reagoval na obhajobu obviněného, jak ji uplatnil v
hlavním líčení, přesvědčivě vyložil, proč jí neuvěřil, a stejně pečlivě se
věnoval hodnocení věrohodnosti obviněným zpochybňovaných výpovědí policistů D.
L. a Z. F., kteří s obviněným po nehodě komunikovali, svědků - poškozených J.
H. i L. V. v konfrontaci se závěry obhajobou předloženého znaleckého posudku
Ing. F. K., Ph.D., i odborným vyjádřením Ing. J. Š. V tomto ohledu je též jeho
rozsudek racionálně logickým způsobem odůvodněn (strany 3 až 5 rozsudku).
Jde-li o výhrady vůči věcné správnosti a procesnímu postupu, na základě něhož
bylo opatřeno odborné vyjádření Ing. J. Š., je vhodné poznamenat, že obsah
odborného vyjádření pro stručnost až kusost jeho zpracovatele Ing. J. Š.
skutečně svědčí o tom, že nemohl splňovat předpoklady přesvědčivého
usvědčujícího důkazu. Ačkoliv je jako jeho zpracovatel označován znalec Ing. J.
Š., takové označení zpracovatele nic nemění na tom, že jde toliko o odborné
vyjádření, nikoliv znalecký posudek, a nebyla-li obhajobě dána možnost se k
osobě zpracovatele odborného vyjádření a k jemu zadávaným otázkám vyjádřit,
nebyl postup policejního orgánu v rozporu s trestním řádem. K otázkám místa
střetu, charakteru střetu, povaze jízdy obou předmětných vozidel byl však
obhajobou předložen znalecký posudek Ing. F. K., Ph.D., znalec byl podrobně
vyslechnut i v hlavním líčení a své závěry přesvědčivě a srozumitelně vyložil.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně také vyplývá, že právě on – vedle
usvědčujících výpovědí svědků - se stal významným důkazem o vině obviněného.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního
stupně, zmínil toliko, že v úvahu přicházelo přísnější právní posouzení skutku
jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák., ale vzhledem k zásadě zákazu reformationis in peius změna výroku o vině v
neprospěch obviněného nepřicházela v úvahu (strany 4, 5 usnesení).
Obviněný mimo jiné také vytkl, že nebyla správně posouzena objektivní stránka
trestného činu a že nebyl naplněn znak zavinění, přičemž je však zjevné, že
podstatou těchto výhrad je nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem. Závěr o
formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však
ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a
jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat.
Obviněný i v této části zaměřil dovolání proti způsobu hodnocení důkazů a proti
skutkovým zjištěním, která se stala podkladem právního závěru o jejich
zavinění, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky
zavinění.
Pokud jde o návrhy obviněného na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná,
že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96,
usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému
důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci
své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních
návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy
obou stupňů dostály.
Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování,
a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v
daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování
nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces.
To však neshledal.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud
prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů.
Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o
odvolání obviněného s těmito závěry plně ztotožnil. Odvolací soud se zabýval i
důkazními návrhy obviněného a pokud je neakceptoval, řádně o jejich neprovedení
rozhodl a tento postup odůvodnil. V této souvislosti uvedl, že návrhy obhajoby
na doplnění dokazování o důkazy, jež také specifikoval a jež byly v podstatě
shodně konkretizovány i v odůvodnění dovolání, zamítl. Učinil tak proto, že
„provádění dalších důkazů by bylo v této věci nadbytečné, bezvýznamné, event.
duplicitní“. Skutečnost, že závěry odborného vyjádření, znaleckého posudku či
výpovědi svědků nevyhovují jedné ze stran nejsou podle odvolacího soudu důvodem
pro doplnění dokazování přibráním dalších znalců. Vyložil, že ze znaleckého
posudku Ing. F. K., Ph.D., se mimo jiné podává, že na místě dopravní nehody
došlo k nedostatečnému a neúplnému zachycení jednotlivých stop. Fotodokumentace
pořízená na místě činu založená ve spise je přehledná jako předložené
„zvětšeniny“ a je z ní mimo jiné zřejmé, jaký náklad byl ve vozidle obviněného.
Zdravotní stav obviněného po dopravní nehodě a situace na dálnici před dopravní
nehodou se podává ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů provedených před
soudem prvního stupně. Fotografie dokumentující mezeru v dělícím středovém pásu
označil odvolací soud jako bezvýznamný důkaz (viz strana 4 usnesení).
Zdůraznil, že trestná činnost obviněného byla prokázána i dalšími důkazy,
zejména výpověďmi svědků a v této souvislosti dovolací soud dodává, že nutno
zvláště připomenout výpovědi svědků J. H. a L. V.
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů
opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah
dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami
obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení pravidel obsažených v § 2 odst.
5, 6 tr. ř., zásad in dubio pro reo či „rovnosti zbraní“ a o nezbytnosti zásahu
Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolací soud neshledal, že soudce JUDr. V. S. rozhodl jako vyloučený
orgán, a dovolání bylo v části, v níž obviněný namítl, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
neexistovaly zákonné důvody pro rozhodnutí o zrušení napadeného usnesení
odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podle § 265k odst. 1 tr. ř. a
samozřejmě nebylo na místě zabývat se ani otázkou, zda vůbec existovaly
důležité důvody pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému soudu ve
smyslu § 265l odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl, neboť je (jako celek) zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném
zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V řízení o dovolání
předsedkyně senátu Nejvyššího soudu neshledala důvody pro případný postup podle
§ 265o odst. 1 tr. ř. a odklad výkonu rozhodnutí, k němuž obviněný dal podnět.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková