4 Tdo 577/2017-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2017 o dovolání
obviněného P. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016 č.
j. 9 To 433/2016-346, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.
zn. 5 T 125/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 3. 2016 č. j. 5 T 125/2015-322
byl obviněný P. L. uznán vinným přečinem podněcování k trestnému činu podle §
364 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále
také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 18. 5. 2014 v nočních
hodinách v O., okres K., v restauraci N. K. před nejméně dalšími čtyřmi osobami
sděloval P. H. a T. K., že pro něj není problém vybrat půl milionu za fyzickou
likvidaci T. S. st., na základě čehož P. H. a T. K. před restaurací skutečně T.
S. st. fyzicky napadli a P. H. mu sdělil, že za jeho smrt dostane půl milionu“.
Za to byl obviněný P. L. podle § 364 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku okresního soudu rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2016 č. j. 9 To
433/2016-346 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. L.
následně dovolání, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel)
předně namítl, že krajský soud se ve skutečnosti vůbec nevypořádal s jeho
odvolacími námitkami a omezil se na paušální konstatování o správnosti
hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně. Ani on nevzal v úvahu
výpovědi svědků H., K., A., Č. a L., které vyznívaly spíše pro závěr, že se
stíhaného skutku nedopustil. K porušení zásady materiální pravdy došlo po výtce
dovolatele již v přípravném řízení. Ve věci činný policejní orgán vůbec nevzal
v potaz, že P. H. a T. K. mohli být spíše v postavení poškozených, kdy jim
násilím ze strany T. S. st. a jeho syna byla způsobena těžká újma na zdraví.
Uvedené tvrzení má důkazní oporu ve zprávě ošetřujícího lékaře P. H.. Svědci H.
a K. připustili, že T. S. st. vulgárně uráželi. Tím se však dopustili pouze
přestupku proti občanskému soužití. Trestněprávní důsledky bylo podle názoru
dovolatele naopak nutno spojovat s reakcí T. S. st., který je v odvetě napadl
údery pěstí do obličeje, a to s takovou intenzitou, že jeho jednání rozhodně
nevykazovalo charakteristiky nutné obrany. Dovolatel v uvedených souvislostech
připomněl, že T. S. st. váží cca 120 kg, zatímco tělesná hmotnost zraněného P.
H., který utrpěl frakturu dolní čelisti, je zhruba poloviční. Jednostrannost v
postupu orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování celého incidentu
spatřuje dále v tom, že na P. H. a T. K. byly vypracovány znalecké posudky,
aniž by o tom byl jakkoli informován jeho obhájce a mohl tak případně k osobě
znalce vznést námitky podle § 105 odst. 3 tr. ř. Stejně neobjektivně a v
rozporu se zásadou materiální pravdy postupovala policie i potud, že si
vyžádala pouze odborné vyjádření ke zranění T. S. ml., aniž by si zároveň
vyžádala lékařskou zprávu ke zraněním P. H. a T. K., která byla mnohem
závažnější. V přípravném řízení ani před soudem prvního stupně nebyla zkoumána
věrohodnost výpovědí svědků S. ani K. S., ačkoli ty vyznívaly mnohdy rozporně a
nepřesvědčivě. Zejména u svědkyně S. jsou v tomto směru dány významné
pochybnosti, když z jejího vyjádření vyplynulo, že byla k výslechu na policii
dopravena S. a dopředu se s nimi domluvila na tom, co a jak zde bude vypovídat.
Podle dovolatele je tudíž dán důvod k vrácení věci do přípravného řízení. Znovu
zopakoval, že není vyloučeno, že útočníky byli ve skutečnosti T. S. st. a jeho
syn, kteří fyzicky napadli již pravomocně odsouzené H. a K.
V další části dovolání obviněný namítl, že ze znělky obžaloby nevyplývá, před
jakými čtyřmi současně přítomnými osobami měl P. H. a T. K. nabádat k fyzické
likvidaci T. S. st. Tuto skutečnost přitom oba jmenovaní výslovně popřeli a
nepotvrdil ji svou výpovědí ani žádný jiný svědek. Pak se ovšem dovolatel
přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 tr. zákoníku dopustit nemohl.
Svým jednáním totiž minimálně nenaplnil obligatorní znak dané skutkové podstaty
spočívající ve veřejném spáchání činu ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku.
Pochybnosti podle dovolatele vzbuzuje i závěr soudů, podle nějž měl za
likvidaci T. S. st. nabízet částku půl milionu korun. Z výpovědi svědkyně M. L.
totiž vyplynulo, že v rozhodné době měli na společném účtu pouze částku cca
340.000 Kč. Předmětný skutkový závěr však soud prvního stupně učinil jednak na
podkladě nepřípustně deformující interpretace obsahu výpovědi svědkyně B. a
dále na základě předem připravené a evidentně účelové výpovědi svědkyně S.
S ohledem na výše rekapitulované důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2016 sp. zn. 9 To 433/2016 zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i
další rozhodnutí na ně obsahově navazující.
Opis dovolání obviněného zaslala samosoudkyně soudu prvního stupně v rámci
řízení podle § 265h tr. ř. nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření.
Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 11. 4. 2017 pověřený státní zástupce
činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání
věcně vyjadřovat nebude. Omezil se pouze na souhlas s tím, aby bylo projednáno
v neveřejném zasedání i v případě předpokládaném v ustanovení § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího
státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k
dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto
opravného prostředku.
Obviněný P. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho
bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta
první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané
v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého
stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut
řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního
stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá,
lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na
které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst.
1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
O prvé alternativě tohoto dovolacího důvodu v předmětné trestní věci uvažovat
nelze, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání
obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá
alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu,
že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně
zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování
o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní
posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové
podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování
je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotněprávního
posouzení stíhaného skutku jako přečinu podněcování k trestnému činu podle §
364 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku založil primárně na
výhradách vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj
mimořádný opravný prostředek tak v zásadě založil na zpochybnění jejich
skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom, při současném prosazování
vlastní verze skutkového děje, namítal vady rozhodnutí předpokládané v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podaným mimořádným opravným
prostředkem se tedy domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy
zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání de facto
uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním
základě. Takové námitky ovšem obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně
vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a
restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především
ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces;
tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost
pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil
i obviněným namítané opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv.
extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn.
I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže
zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci
příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na
soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným
opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato
zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda
skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní
posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze
připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z
výše uvedených podstatných vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením
§ 125 odst. 1 tr. ř., předně nelze vyvozovat, že by soud prvního stupně dospěl
k zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení
provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a
spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného spočívající na
tezi, že o fyzické likvidaci T. S. st. nikdy s nikým nehovořil a nikomu za ni
nic nenabízel, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz
pasáž odůvodnění rozsudku na str. 5/6). S prakticky totožnou procesní
(skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném
dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) vypořádal i
odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl
žádných výhrad, rovněž on své stanovisko v tomto směru na str. 4 a 5 písemného
vyhotovení napadeného usnesení odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§ 134
odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nedovodil, že by
byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován povrchně, nebo
že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř.
mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují
právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce
mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků
ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva
stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro
přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence
dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná
povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a)?l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné
ustanovení formálně odkazováno.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud jako obiter dictum doplňuje, že i
hmotněprávní posouzení stíhaného skutku pokládá za věcně správné.
Podněcováním ve smyslu § 364 tr. zákoníku se rozumí takový projev pachatele,
který je způsobilý vyvolat u jiných osob náladu nebo rozhodnutí spáchat některý
z trestných činů vymezených v trestním zákoně, nebo je v takové náladě či
odhodlání utvrdit. Z hlediska naplnění skutkové podstaty podle § 364 tr.
zákoníku je bez významu, nakolik se záměr pachatele (podněcovatele) zdaří; tj.
s jakou odezvou se podněcování setkalo a zda pachatel dosáhl sledovaného cíle
či nikoliv. Trestný čin je zde dokonán již samotným projevem, kterým chce
pachatel u jiného vzbudit rozhodnutí spáchat trestný čin. K naplnění formálního
znaku v podobě spáchání činu veřejně ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku, tj.
před nejméně třemi osobami současně přítomnými, se pak vyžaduje, aby k
podněcujícímu projevu došlo před více než dvěma osobami odlišnými od pachatele
(zde dovolatele), které jsou zároveň způsobilé projev postřehnout, porozumět mu
a pochopit jeho smysl. Pro naplnění uvedeného formálního znaku přitom nemá
význam, zda závadná slova byla namířena třebas jen vůči jedné konkrétní osobě,
nebo k širšímu okruhu přítomných. Zbývá doplnit, že přečin podle § 364 tr.
zákoníku je trestným činem úmyslným. Pachatel si tedy musí být přinejmenším
vědom toho, že jeho projev může vyvolat u jeho adresáta (či adresátů)
rozhodnutí spáchat blíže nevymezený trestný čin, a současně s takovou
eventualitou musí být srozuměn (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku).
Výše uvedená výkladová východiska soudy činné v posuzované trestní věci plně
respektovaly. Skutkový stav, z nějž soudy obou stupňů vycházely při
hmotněprávním posouzení projednávaného skutku, lze stručně charakterizovat tak,
že dovolatel v rámci hovoru vedeného s P. H. a T. K. v restauraci, v níž byly v
danou chvíli přítomny desítky dalších hostů, zřetelně vyjádřil svoji ochotu
odměnit penězi toho, kdo by „zlikvidoval“ T. S. st. za domnělé udržování
intimního poměru s jeho manželkou, svědkyní M. L. Poznatek o tom, že hovor byl
ze strany dovolatele veden záměrně hlasitě, aby jej slyšel co možná nejširší
okruh osazenstva restaurace, získal soud prvního stupně v hlavním líčení z
výpovědi svědkyně K. S., jako jednoho z klíčových důkazů, na jejichž podkladě
následně rekonstruoval skutkový děj. Že byl verbální projev dovolatele
způsobilý vyvolat v jeho posluchačích zájem a odhodlání „přilepšit si“ násilnou
trestnou činností, dosvědčuje samotný fakt, že P. H. a T. K. se ještě téhož
večera rozhodli realizovat jeho výzvu. Z hlediska trestní odpovědnosti
dovolatele za podněcování k trestnému činu pak není podstatné, že jejich „mise“
nevedla ke kýženému cíli. Relevantní význam by z tohoto pohledu nemělo ani
případné zjištění, že počínání napadeného T. S. st. vůči útočníkům vybočilo z
mezí nutné obrany, jak trvale prosazuje obhajoba. V této věci bylo trestní
řízení vedeno proti dovolateli P. L. pro jednání, které bylo vymezeno v
usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v podané obžalobě. Obviněný v
podaném dovolání odkazuje na okolnosti týkající se jiných osob a odlišného
skutku, byť oba skutky spolu do jisté míry souvisí. Nikoli ale natolik, aby ve
věci dovolatele bylo relevantní zabývat se průběhem a případně výsledkem
fyzického konfliktu mezi H. a K. na jedné straně a S. st. a S. ml. na straně
druhé. Pokud dovolatel v této souvislosti dokonce prohlašuje, že stíhán měl být
S. st., tak nelze než připomenout, že soudní orgán není oprávněn rozhodovat o
tom, kdo má či nemá, a případně za jaké jednání, být trestně stíhán či dokonce
postaven před soud. To je výsostným právem státního zástupce (viz § 2 odst. 3,
8 tr. ř.).
Pokud jde o některé zjištěné nedostatky, tak soudu prvního stupně lze nanejvýš
vytknout strohý a ne zcela výstižný popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku, byť zákonné znaky trestného činu podněcování v něm identifikovat lze.
Toto procesní pochybení (srov. § 120 odst. 3 tr. ř.) ale nemá na výsledné
správné hmotněprávní posouzení skutku natolik negativní dopad, aby je bylo
nutno napravovat cestou dovolání.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci
obviněného P. L. bylo dospěno k závěru, že jeho dovolací argumentace ve
skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitých dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §
265b tr. ř., bylo rozhodnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí
podaného dovolání, aniž by napadené rozhodnutí bylo věcně přezkoumáno podle
kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Toto rozhodnutí pak bylo
učiněno za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu