Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Kocmanové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1386/2025-406 ze dne 29. 7. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 79/2024-322 ze dne 7. 1. 2025, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 79/2024-328 ze dne 28. 1. 2025, a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 12 C 48/2022-267 ze dne 14. 12. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2025 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Zároveň Ústavní soud žádá o odložení jejich vykonatelnosti podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Blansku se stěžovatelka domáhala určení, že pozemky v žalobě vymezené jsou zatíženy věcným břemenem - služebností, spočívajícím v právu cesty a stezky. Fakticky se jednalo o to, aby byl stěžovatelce a jejímu manželovi zajištěn přístup ke stěžovatelčině nemovitosti přes pozemky sousedů. Vedle tohoto řízení je před Okresním soudem v Blansku vedeno ještě řízení separátní o zřízení nezbytné cesty, které však není předmětem této ústavní stížnosti.
3. Okresní soud v Blansku stěžovatelčinu žalobu zamítl a Krajský soud v Brně pak k jejímu odvolání rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Soudy obou stupňů vyšly při svém rozhodování z následujících skutkových zjištění. Manžel stěžovatelky nabyl v roce 1988 na základě kupní smlouvy pozemek se stavbou (tzv. "X", o přístup k níž se jedná). Prodávající si ponechaly sousedící pozemky, které posléze přešly či byly převedeny na jejich právní nástupkyně (žalované v původním řízení). Stěžovatelce pak vilu v roce 1993 její manžel daroval. Stěžovatelka a její rodinní příslušníci již od roku 1988 užívali cestu přes pozemky sousedů, nicméně věcné břemeno, byť bylo v roce 1988 ústně přislíbeno, nebylo v písemné formě zřízeno. Právní předchůdkyně žalovaných a jejich rodinní příslušníci již od roku 1988 opakovaně vyzývali stěžovatelku a jejího manžela, aby jejich pozemky neužívali, a to ani k průjezdu k vlastní nemovitosti.
4. Soudy obou stupňů rozhodly, že jednání stěžovatelky a jejího manžela nebylo držbou práva odpovídajícího věcnému břemeni, nýbrž užíváním pozemků na základě prosté společenské úsluhy či nezávazné výprosy, poskytované konkludentně, resp. později bez právního důvodu. Kromě toho, že stěžovatelka nedržela právo odpovídající věcnému břemeni, konstatoval odvolací soud i to, že stěžovatelka nejednala v "nikoli nepoctivém úmyslu". Nesouhlas majitelek sousedních pozemků jí byl totiž sdělen před 1. 1. 2019 a stěžovatelka se zjevně snažila proměnit pouhou nezávaznou výprosu (či prostou společenskou úsluhu) v trvalé právo.
5. Soudy obou stupňů tak uzavřely, že stěžovatelka ani její právní předchůdce nedrželi právo průchodu a průjezdu odpovídající věcnému břemeni v době do 31. 12. 2013, ani právo služebnosti stezky a cesty v době od 1. 1. 2014 (účinnost zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále jen "občanský zákoník"), a nemohlo tak dojít k řádnému vydržení takového práva k podle dřívější právní úpravy ani k mimořádnému vydržení takového práva k 1. 1. 2019 podle § 1095 občanského zákoníku.
6. Nejvyšší soud pak stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné.
7. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 11 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i různé aspekty práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
8. Stěžovatelka ve své velmi rozsáhlé ústavní stížnosti namítá celou řadu pochybení soudů všech stupňů, velkou většinu námitek však lze zařadit do širší kategorie polemiky se skutkovými závěry obecných soudů. Stěžovatelka obsáhle brojí proti hodnocení jednotlivých soudem provedených důkazů (zejména výpovědí svědků). Stěžovatelka má rovněž za to, že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry je extrémní rozpor. Rozhodnutí obecných soudů jsou pak podle ní projevem svévole. Tyto námitky stěžovatelka prokládá doslovnými citacemi četných nálezů Ústavního soudu.
9. Další širší skupina námitek pak brojí proti tomu, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s tvrzeními stěžovatelky a že jejich závěry nejsou dostatečně odůvodněné.
10. Specificky pak stěžovatelka tvrdí, že soud prvního stupně bez náležitého odůvodnění zamítl její důkazní návrhy, v důsledku čehož se jedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem je pak dle stěžovatelky projevem přepjatého formalismu.
13. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
15. Navzdory rozsahu ústavní stížnosti je podstata věci projednávané nyní Ústavním soudem poměrně jednoduchá. Stěžovatelčině žalobě nebylo vyhověno zejména proto, že obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka ani její právní předchůdce nedrželi právo průchodu a průjezdu odpovídající věcnému břemeni v době do 31. 12. 2013 ani právo služebnosti stezky a cesty v době od 1. 1. 2014. Již proto (tj. pro absenci držby práva) nemohlo dojít k řádnému ani mimořádnému vydržení. Tyto právní závěry obecné soudy vyvodily ze skutkových závěrů, jež byly opřeny o rozsáhlé dokazování. Zároveň obecné soudy při formulaci těchto právních závěru odkázaly na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a krajských soudů, která jejich závěry podporovala. Pakliže tato konstrukce z ústavněprávních hledisek obstojí, nemůže být návrh stěžovatelky úspěšný.
16. Námitky stěžovatelky proti napadeným rozhodnutím jsou pak z velké části totožné s námitkami, které uplatňovala již v řízení před obecnými soudy (srov. např. v kostce shrnutí jejích odvolacích námitek v bodě 9 rozsudku odvolacího soudu).
17. Pokud jde o námitky stěžovatelky proti postupu obecných soudů, zejména soudu prvního stupně, v rámci procesu dokazování, Ústavní soud uvádí následující. Z ustálené judikatury Ústavního soudu zřetelně plyne, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy by panoval extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci.
Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. K tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Stěžovatelkou tvrzený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - v nyní posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
18. Soud prvního stupně přistoupil ke zjišťování skutkového stavu velmi pečlivě. Provedl rozsáhlé dokazování mnoha listinami, výslechy 16 svědků i účastnickou výpovědí stěžovatelky. Hodnocení těchto důkazů i následné vyvozování skutkových závěrů bylo racionální a logické. Soud prvního stupně zejména přesvědčivě vysvětlil, proč některým svědkům v určitých otázkách uvěřil a jiným ne (srov. zejména body 80 až 83 napadeného rozsudku okresního soudu).
19. Obecné soudy při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry přiléhavě zdůvodnily.
20. Za přesvědčivý a adekvátně odůvodněný považuje Ústavní soud specificky závěr stran absence držby tvrzeného práva, přičemž taková držba je ovšem podmínkou řádného i mimořádného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Rozhodnutí obecných soudů tak dle Ústavního soudu nejsou projevem nepřípustné svévole, jak namítá stěžovatelka, nýbrž představují výraz nezávislého výkonu soudnictví, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.
21. Podle názoru Ústavního soudu Okresní soud v Blansku též sice stručně, ale logicky a dostatečně vyložil, proč nebylo nezbytné provedení dalších stěžovatelkou navrhovaných důkazů. Nedopustil se tak tzv. "opomenutí důkazu" (srov. rozsudek okresního soudu, bod 46). O takové pochybení se totiž jedná pouze v případě, kdy soud neprovede důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by zároveň vysvětlil, z jakých důvodů jeho provedení považuje za nadbytečné, nedůvodné či jde podle jeho názoru o důkaz nevěrohodný anebo neproveditelný (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2067/14 ze dne 23. 6. 2015).
22. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. zákona o Ústavním soudu.
23. O stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud separátně nerozhodoval, neboť věc projednal urychleně. Nad rámec uvedeného však dodává, že odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí by v projednávané věci na stěžovatelčině právní situaci nemohl nic změnit. Brojila totiž proti rozsudku, jímž byla její žaloba zamítnuta a rozhodnutím o opravných prostředcích, jež toto původní zamítnutí žaloby aprobovaly.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu