USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem v Praze 6, Sartoriova 60/12, proti žalovaným 1) R. M., 2) S. J. a 3) Š. Ch., všem zastoupeným Mgr. Petrou Plhoňovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Rožmitálova 2302/6, o určení zatížení nemovitostí věcným břemenem, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 48/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 79/2024-322, ve znění usnesení ze dne 28. 1. 2025, č. j. 14 Co 79/2024 -328, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 79/2024-322, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 14. 12. 2023, č. j. 12 C 48/2022-267, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) 5 770 Kč, žalované 2) 4 646 Kč a žalované 3) 3 522 Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Plhoňové.
1. Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 12 C 48/2022-267, připustil změnu žaloby (výrok I), zamítl žalobu na určení, že pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY jsou zatíženy věcným břemenem – služebností, spočívajícím v právu cesty a stezky, v části pozemků vymezených dle geometrického plánu č. 1037-1343/2021, ověřeného Ing. Petrem Wagnerem, pod č. 2562/2021 dne 18. 11. 2021 a potvrzeného KÚ XY, Katastrálním pracovištěm XY dne 29. 11. 2021, in rem, ve prospěch každého vlastníka nemovitostí - pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, XY a XY v katastrálním území XY, a to v rozsahu blíže popsaném ve výroku II, a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 79/2024-322, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že řízení o určení věcného břemene – služebnosti v části týkající se panujícího pozemku žalobkyně parc. č. XY v katastrálním území XY zastavil (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění. Manžel žalobkyně nabyl kupní smlouvou z 18. 10. 1988 pozemky parc. č. XY se stavbou č. p. XY (tzv. „XY vila“), parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY od tehdejších spoluvlastnic s tím, že jedna z nich si ponechala ve vlastnictví pozemky parc. č. XY a XY, které po jejím úmrtí nabyly první dvě žalované, a další z nich pozemky parc. č. XY a XY, které později darovala třetí žalované. Manžel žalobkyně vilu přebudoval do dnešního stavu a smlouvou z 12.
8. 1993 ji daroval žalobkyni. Žalobkyně a její rodinní příslušníci užívali už od nabytí vily manželem žalobkyně cestu přes pozemky žalovaných (jejich právních předchůdců). Věcné břemeno (přístupu k XY vile) bylo sice ústně přislíbeno, nebylo však v písemné formě zřízeno, omyl o zřízení takového věcného břemene by nebyl objektivně omluvitelný. Právní předchůdkyně žalovaných a jejich rodinní příslušníci opakovaně vyzývali žalobkyni a jejího manžela, aby jejich pozemky neužívali, a to ani k průjezdu, a to již od roku 1988.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně, jejího manžela a rodinných příslušníků při průjezdu přes pozemky žalovaných nebylo držbou práva odpovídajícího věcnému břemenu. Pozemky byly užívány na základě prosté společenské úsluhy či nezávazné výprosy, poskytované konkludentně ze strany předchůdkyň žalovaných pravděpodobně alespoň v počátečním období, později bez právního důvodu. Vlastníkům užívaných pozemků nebylo nikdy dáno najevo, že k užívání průchodu či průjezdu dochází z titulu věcného břemene, a ani užívání nebylo z tohoto titulu trpěno.
Připomněl, že držební vůle a faktické ovládání věci postačí pro držbu vlastnického práva, nikoli pro držbu práva odpovídajícího věcnému břemenu. Samotné užívání cesty svědčí spíše o výprose, užívání jako veřejné cesty či užívání bez právního důvodu. Vedle nedostatku držby práva shledal odvolací soud i nedostatek nikoli nepoctivého úmyslu způsobený upozorněním na nesouhlas s užíváním pozemků před 1. 1. 2019 a rovněž pro snahu o proměnu toho, co bylo povolenou jen výprosou, v trvalé právo. Uzavřel, že žalobkyně ani její právní předchůdce nedrželi právo průchodu a průjezdu odpovídající věcnému břemeni v době do 31.
12. 2013 ani právo služebnosti stezky a cesty v době od 1. 1. 2014, a nemohlo tak dojít k řádnému vydržení takového práva k 18. 10. 1998 podle dřívější právní úpravy ani k mimořádnému vydržení takového práva k 1. 1. 2019 podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení následujících právních otázek: 1) Jaká právní úprava je aplikovatelná na předmětnou věc, když k nabytí práva mimořádným vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014. Má za to, že soudy nesprávně aplikovaly zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť k mimořádnému vydržení mohlo dojít až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a odchýlily se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 927/2023 a 22 Cdo 3387/2021.
2) Ke kterému okamžiku se posuzuje držba nikoli v nepoctivém úmyslu. Za nesprávné považuje posuzování nepoctivého úmyslu v kterémkoli období. Tím, že se soudy při posouzení nikoli nepoctivého úmyslu zabývaly skutečnostmi nastalými dávno po uchopení držby, se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021, 22 Cdo 1686/2021, 22 Cdo 2274/2021 nebo 22 Cdo 927/2023. 3) Jaké jsou možnosti obrany proti mimořádnému vydržení. Odvolacímu soudu vytýká, že za takovou obranu považuje jakýkoli projev vlastníka vyjadřující nesouhlas s užíváním cesty.
Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022. 4) Zda se na základě dohody právního předchůdce dovolatelky se zmocněnkyní vlastníků o zřízení věcných břemen příjezdu a přístupu k panujícím nemovitostem v roce 1988 a dalších skutečností souvisejících s uzavřením kupní smlouvy ze dne 18. 10. 1988 stala dovolatelka (a před tím její právní předchůdce) držitelkou věcného práva příjezdu a přístupu k povinným (zřejmě míněno panujícím – pozn. dovolacího soudu) nemovitostem, tedy zda byla naplněna subjektivní podmínka držební vůle (animus possidendi).
Dále formuluje otázku, zda za „shora předestřených skutkových okolností“ dala dovolatelka, resp. její právní předchůdce, vlastníkům služebných pozemků najevo vůli držet právo odpovídající věcnému břemeni a povinnost vlastníků držbu trpět“. Závěr soudů o neprokázání vykonávání obsahu věcného práva s úmyslem mít jej pro sebe je podle jejího názoru v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, stejně jako závěr o tom, že vůli držet pozemky jako služebnost nedala jejím vlastníkům najevo. Soudy se měly zabývat tím, zda tvrzení o držební vůli bylo dostačující vyvolat z pohledu subjektivního vnímání dovolatelky držební vůli.
Tedy „zda v daném případě existuje ‚Něco‘, co by mohlo vyvolat subjektivní pocit vydržitele, že drží nemovitosti z titulu věcného práva s přechodem na právní nástupce“. Připojila podrobný rozbor výpovědí žalobkyně a svědka K., který podle jejího názoru spolehlivě skutkový závěr soudu prvního stupně vyvrací. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za založené na zcela nepřiměřeném hodnocení důkazů bez přihlédnutí ke všem skutečnostem. Odvolacímu soudu vytýká, že absenci držební vůle dovodil z toho, že neuvěřil tvrzení o uzavření ústní dohody o věcných břemenech cesty v roce 1988, a držební vůli tak nezkoumal prizmatem subjektivní vůle držitele a měřítkem nepoctivého úmyslu.
Při
posouzení otázky držební vůle se tak měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2098/2023, 22 Cdo 3750/2023, 22 Cdo 3903/2023, 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 1410/2023, 22 Cdo 1082/2019, 22 Cdo 2274/2021, 22 Cdo 1991/2013, 22 Cdo 1990/2018, 22 Cdo 1331/2022, 22 Cdo 2961/2021, 22 Cdo 2914/2024 a 22 Cdo 647/2023. 5) Zda pokud došlo k dohodě právního předchůdce dovolatelky J. K. se zmocněnkyní vlastníků o zřízení věcných břemen, resp. na takové dohodě založili J. K. a dovolatelka svoji držební vůli, soudy správně shledaly nepoctivý úmysl dovolatelky v úmyslném jednání naplňujícím znaky nepravé držby (kdy usiluje o proměnu toho, co jí bylo dočasně trpěno, na trvalé právo), když nebyl prokázán žádný důvod užívání cesty na základě obligačního práva a žalované neunesly důkazní břemeno stran nepoctivého úmyslu, jakýkoli obligační titul vyloučily a dokonce účelově tvrdily, že cesta v době uchopení držby neexistovala.
Zda je možné, aby soud chybějící důkaz o vzniku obligačních práv nahradil svým „subjektivním hodnocením bez opory v provedeném dokazování“. 6) Proč soudy nezhodnotily, zda žalované unesly břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu, a na rozsáhlé vylíčení otázek neexistence újmy žalovaných nereagovaly (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 788/2022, 22 Cdo 1796/2022 a 22 Cdo 647/2023). 7) Zda je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího zřejmé, jaká učinily skutková zjištění, a zda je možné na základě nedostatečného vylíčení skutkových okolností činit právně kvalifikační závěr (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3025/2009).
8) Zda je možné, aby v odůvodnění rozhodnutí existovaly dva protichůdné důvody uchopení držby, a pokud ano, zda je silnější obligační důvod (výprosa aj.) nebo vůle dovolatelky, že užívá veřejnou cestu. Má za to, že tyto důvody nelze postavit naroveň, neboť se vzájemně vylučují. 9) Zda je nerušená držba do 31. 12. 2013 podmínkou mimořádného vydržení [odkazuje na stejnou judikaturu jako pod bodem 1)]. 10) Zda je správné, aby soudy obou stupňů zcela nepřiměřeně a bez odpovídajícího zdůvodnění neproporcionálně hodnotily výslechy svědků (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, 25 Cdo 1333/2011, 22 Cdo 1554/2018, 22 Cdo 2516/2008 a 30 Cdo 429/2018).
11) Zda k naplnění subjektivní podmínky držební vůle bylo třeba, aby věcné břemeno bylo zřízeno podle tehdejších předpisů, resp. zda lze spatřovat „jako základ držební vůle jako podmínku mimořádného vydržení poctivou držbu“ (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, 22 Cdo 1102/2022 a 22 Cdo 1686/2021). 12) Zda soudy měly zkoumat splnění podmínek mimořádného vydržení v době uchopení držby předchůdce v roce 1988, když od uchopení držby dovolatelky v roce 1993 uběhla dostatečná doba pro mimořádné vydržení (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 286/2024 a 22 Cdo 1843/2000).
6. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když sám, ač nepříslušný, rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby, a zbavil tak účastníky práva na odvolání. Soudům obou stupňů vytýkala četná procesní pochybení a to, že odvolací soud procesní vady, které měly charakter zásahů do ústavních práv, zcela pominul.
7. Odvolacímu soudu také vytýká, že přestože potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil nákladový výrok a proti výroku o nákladech státu nepřipustil dovolání.
8. Za nesprávný postup považuje dovolatelka také to, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací ohledně splnění podmínek pro postup podle 150 o. s. ř., nezabýval se dostatečně vadami řízení před soudem prvního stupně a opominul důkazy (tím, že svědkům žalobkyně a žalobkyni nevěřil).
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil a změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a sám žalobě vyhoví, nebo aby rozsudky obou stupňů zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
10. Navrhuje také, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil právní moci rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně.
11. Žalované navrhují dovolání odmítnout a návrh na odklad vykonatelnosti zamítnout. Mají za to, že některé z právních otázek formulovaných žalobkyní stojí mimo rámec relevantního posuzování předmětu řízení, ostatní posoudil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedly, že žalobkyně staví dovolání na tvrzení o existenci dohody mezi právním předchůdcem dovolatelky a J. Č., které však bylo vyvráceno, a že je zřejmé, že nedržel-li právo průchodu a průjezdu její právní předchůdce, nedržela jej ani sama dovolatelka. Dodaly rovněž, že v souvislosti s tvrzenými vadami řízení dovolatelka žádnou právní otázku nevymezila.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
16. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).
17. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že ona ani její právní předchůdce nebyli držiteli práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty, za nesprávné považuje zejména posouzení nedostatku držební vůle (animus possidendi) jako nezbytné podmínky pro mimořádné vydržení.
18. Odvolací soud posuzoval podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (viz odst. 17 rozsudku odvolacího soudu), zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, aplikoval při úvaze o vydržení řádném, ke kterému by došlo před 31. 12. 2013, a o (ne)platnosti sjednání věcného břemene v roce 1988. Pro řešení otázky 1) není proto dovolání přípustné.
19. Mimořádné vydržení je třeba posoudit dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále je „o. z.“), neboť mimořádné vydržení nebylo v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 možné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1082/2019).
20. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.
21. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s ním plní (§ 989 odst. 2 o. z.).
22. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
23. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
24. Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli (animus possidendi; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017, a judikaturu v tomto rozhodnutí citovanou). Podstata nakládání s věcí nebo výkonu práva (corpus) není ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí či výkonu jiného drženého práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).
25. Nejvyšší soud už v rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012, dovodil, že vůle držet právo odpovídající věcnému břemeni (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být kvalifikováno jako držba práva.
26. Držbu jiného věcného práva než práva vlastnického (v dané věci práva odpovídajícího věcnému břemenu) nelze ztotožnit s užíváním cizí věci; je totiž třeba, aby držitelská vůle vykonávat právo jako osoba, které takové právo náleží, byla dána najevo i navenek a aby jiné osoby v souladu s takovým právem plnily (§ 989 odst. 2 o. z.).
27. Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 933/2016). Je třeba, aby dal vlastníkovi pozemku najevo, že pozemek užívá právě z titulu věcného břemene a aby vlastník užívání svého pozemku z takového (byť domnělého) právního titulu trpěl. Jen takové jednání lze totiž obecně považovat za výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni.
28. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že právní předchůdkyně žalovaných a jejich rodinní příslušníci opakovaně vyzývali žalobkyni a jejího manžela, aby jejich pozemky neužívali, a to ani k průjezdu, a to již od roku 1988; pozemky byly užívány na základě prosté společenské úsluhy či nezávazné výprosy, poskytované konkludentně ze strany předchůdkyň žalovaných pravděpodobně alespoň v počátečním období, později bez právního důvodu; vlastníkům užívaných pozemků nebylo nikdy dáno najevo, že k užívání průchodu či průjezdu dochází z titulu věcného břemene, a ani užívání nebylo z tohoto titulu trpěno. Jeho pro rozhodnutí stěžejní závěr o tom, že za takových okolností žalobkyně ani její právní předchůdce právo odpovídající věcnému břemenu cesty nedrželi, shora uvedeným judikatorním závěrům zcela odpovídá.
29. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle.
31. Dovolání není proto přípustné ani pro otázky formulované pod body 10) (k hodnocení důkazů) a 4) (k závěru o nedostatku držby). Dovolatelka nesprávně dovozuje existenci držby věcného práva z pouhé držební vůle, vychází ze skutkových okolností, které skutkovým zjištěním nalézacích soudů neodpovídají, a otázkami pod bodem 4) se nadto nepřípustně domáhá přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k individuálním poměrům souzené věci, bez vyjádření obecnější či zobecnitelné právní otázky.
32. Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky 2), 3), 5), 6), 9) a 12).
33. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021). Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou či více důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, pak výsledek nalézacího řízení nemůže ovlivnit eventuální nesprávnost jednoho nebo více z těchto důvodů, pokud některý z nich ve zkoumání přípustnosti dovolání obstojí.
34. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že podmínky pro vydržení nejsou dány, neboť žalobkyně ani její právní předchůdce právo odpovídající věcnému břemenu nedrželi. Již tento závěr nabytí vlastnického práva vydržením vylučuje. Je tedy nadbytečné zabývat se okamžikem, ke kterému je třeba posoudit nepoctivý úmysl držitele [otázka 2)], jaké jsou možnosti obrany vlastníka proti mimořádnému vydržení [otázka 3)], otázkou nepravé držby a jiných důvodů pro závěr o nepoctivém úmyslu [otázky 5) a 6)], zda je podmínkou mimořádného vydržení nerušená držba [otázka 9)] a zda je rozhodující uchopení se držby právního předchůdce takového držitele, jehož držba trvá po dobu potřebnou k vydržení [otázka 12)].
35. Na řešení otázky 8), tedy zda je silnější obligační důvod nebo vůle dovolatelky, že užívá veřejnou cestu, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud nedovodil ani existenci dvou protichůdných důvodů uchopení držby, uvedl jen více možných důvodů užívání cesty, a to i v průběhu času, z nichž však žádný nepředstavoval užívání odpovídající užívání z titulu věcného břemene.
36. Odvolací soud se při posouzení podmínek pro mimořádné vydržení nezabýval tím, zda držba byla poctivá (otázka 11). Z vědomosti právního předchůdce žalobkyně o nesplnění formy potřebné ke zřízení věcného břemene podle tehdejších právních předpisů dovodil odvolací soud pouze neomluvitelnost jeho omylu, a tím i nepoctivost držby při zkoumání podmínek pro vydržení řádné (odst. 14 rozsudku odvolacího soudu). Také k této dovolací námitce je třeba uvést, že k zamítnutí žaloby postačil závěr o absenci samotné držby práva odpovídajícího věcnému břemenu, který v dovolacím přezkumu obstál.
37. Otázka formulovaná pod bodem 7) je svým obsahem námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Námitkou nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (nepřezkoumatelnosti) uplatňuje dovolatelka vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 776/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nadto dostatečně jasně a srozumitelně uvedeno, na jakých skutkových a právních závěrech odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatelka s důvody, pro které odvolací soud žalobu zamítl, ostatně ve svém dovolání velmi obsáhle a podrobně polemizuje.
38. Dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku spojenou s vymezením přípustnosti dovolání ani k dalším namítaným vadám řízení (rozhodnutí o částečném zastavení řízení nepříslušným soudem, změna nákladového výroku a nepřipuštění dovolání). Rovněž k těmto vadám by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Dovolací soud se proto pro nadbytečnost nezabýval ani tím, zda odvolací soud postupem, který žalobkyně považuje za nesprávný, skutečně řízení vadou zatížil.
39. V části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
40. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
41. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na nalus.usoud.cz)].
42. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 29. 7. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu