22 Cdo 1102/2022-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. J., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 2917/1a, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 128/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 12. 2021, č. j. 69 Co 261/2021-114,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Ivany Jordové.
parc. č. XY v obci a k. ú. XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 69 Co 261/2021-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyložil, že žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY na základě řádného vydržení podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), jelikož žalobce nebyl po dobu deseti let oprávněným držitelem této nemovitosti ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Stejně tak žalobce vlastnické právo nenabyl ani na základě řádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o.
z.“), jelikož mu ve smyslu § 1090 o. z. chyběl platný právní důvod ke vzniku vlastnického práva. Dovodil však, že žalobce nabyl předmětný pozemek do vlastnictví na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Vzal za prokázané, že žalobce a jeho právní předchůdci nerušeně vykonávali držbu předmětného pozemku od roku 1928. Žalobce pro sebe držel předmětný pozemek od uzavření darovací smlouvy dne 4. 2. 2010 až do 15. 8. 2019, kdy byl žalovanou upozorněn, že žalovaná je oprávněna ve smyslu zákona č. 503/2012 Sb., o státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, s předmětným pozemkem hospodařit.
Odvolací soud uzavřel, že do této doby žalobce předmětný pozemek držel jako vlastník a žádné skutečnosti nasvědčující jeho nepoctivému úmyslu nebyly prokázány. Po započtení vydržecí doby jeho předchůdců ve smyslu § 1096 odst. 2 o. z., kterou je třeba hodnotit jako poctivou, proto nabyl žalobce vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce splnil zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku mimořádným vydržením. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na právní otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud zcela vyřešena a jednak se při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a nesouhlasí s posouzením otázky poctivé držby právních předchůdců žalobce. Namítá, že v roce 1990 byl právní předchůdce (otec) žalobce seznámen se správným průběhem hranic a následně v roce 2010 rodiče žalobce předmětný pozemek neučinili předmětem darovací smlouvy žalobci. Dále namítá, že odvolací soud odhlédl od principu materiální publicity katastru nemovitostí, když nejpozději při převodu pozemků v roce 2010 si právní předchůdci žalobce museli být vědomi vlastnického práva žalované „podle katastru nemovitostí“.
Podle žalované tak nelze držbu právních předchůdců žalobce hodnotit jako poctivou. Nadto v souladu se zákonnou domněnkou podle § 980 odst. 1 o. z. „byl žalobce povinen od 1. 1. 2014 znát stav zápisu v katastru nemovitostí“, čímž na straně žalobce „muselo dojít k přetržení vydržecí doby“. Proto má za to, že žalobce nemohl předmětný pozemek vydržet.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje dovolání žalované zamítnout. Zcela se ztotožňuje se závěry nalézacích soudů a poukazuje zejména na dlouhodobost držby své i právních předchůdců stále ve stejných hranicích, daných oplocením celé usedlosti. Nepoctivý úmysl v řízení nebyl prokázán, proto má za to, že předmětný pozemek je jeho vlastnictvím, jak uvedly nalézací soudy.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce nedostatku zákonných podmínek pro mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemku:
Tuto otázku vymezila žalovaná jako otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. V době podání dovolání o neřešenou otázku skutečně šlo, v době rozhodování dovolacího soudu však již uvedená právní otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla. Zásadní výklad otázky podmínek mimořádného vydržení provedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, kde uvedl: K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“.
Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu.
Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (srov. Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163, Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev.
i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.).
Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. V usnesení ze dne 19.
10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná ´držba nikoliv v nepoctivém úmyslu´. Jde o ´jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby´. V usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že splňuje-li držba sousedního pozemku (jeho části) požadavky kladné na poctivou držbu (§ 992 odst. 1 o.
z.), resp. oprávněnou držbu podle § 130 odst. 1 obč. zák., jde v zásadě i o držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu (§ 1095 o. z.). Nesplňuje-li držba uvedené požadavky, je třeba zvážit, zda držitel jednal poctivě v obecném smyslu tohoto slova, a podle toho rozhodnout, zda jde o držbu v nepoctivém úmyslu či nikoliv. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se podle§ 1096 odst. 2 o. z. započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o.
z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). V souladu s výše uvedenými závěry je proto závěr odvolacího soudu o mimořádném vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobcem. Odvolací soud správně hodnotil, že podmínkou mimořádného vydržení není existence řádné držby založené na platném právním titulu, ale držba nikoliv v nepoctivém úmyslu. Taková kvalita držby byla v řízení prokázána především dlouhodobým nerušeným výkonem držby zaploceného pozemku žalobcem i jeho právními předchůdci (prarodiči a rodiči žalobce); to již od roku 1928.
Držba pozemku nebyla až do roku 2019 nikým zpochybňována; sama žalovaná upozornila žalobce na to, že „hospodaří s pozemkem státu“ po více než padesáti letech nepřerušované držby. Nelze proto jako zjevně nepřiměřený hodnotit závěr odvolacího soudu, že žalobce i jeho právní předchůdci byli prokazatelně dlouhodobě (od roku 1928) v přesvědčení, že jejich držba nepůsobí nikomu újmu. Dovodil-li na základě shora uvedených okolností odvolací soud, že žalobce i jeho právní předchůdci byli držiteli nikoliv v nepoctivém úmyslu, je jeho rozhodnutí v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o.
s. ř. Dovolání žalované tak není v této části přípustné. K námitce zániku, respektive přerušení držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“: I v tomto případě jde o otázku, která již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla, ačkoliv ji dovolatelka považuje za dosud neřešenou. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, se konstatuje, že samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, dovodil, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen, byl-li tu při uchopení držby. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 se podává, že pokud jde o zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je třeba analogicky aplikovat § 995 o.
z., větu první, podle které platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu).
K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, resp. – subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom ani nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci (viz tzv. constitutum possessorium, kdy držitel předává držbu jinému, a zůstává jeho detentorem). Pokud však držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o.
z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu. Na základě výše uvedených závěrů nelze hodnotit jako překážku držby pozemku v nikoliv nepoctivém úmyslu, pokud se žalobce neseznámil s obnovou katastrálního operátu v roce 1990 a v souvislosti s tím s průběhem hranice sporného pozemku.
Nejvyšší soud trvá na tom, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu, není takový jeho úmysl následně dotčen pouze tím, že může z údajů katastru nemovitostí zjistit skutečnosti způsobilé zpochybnit jeho vlastnické právo. Nelze proto ani uzavřít, že jen v souvislosti s ukotvením principu materiální publicity katastru nemovitostí v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k 1. 1. 2014, mohlo dojít k zániku držby předmětného pozemku žalobcem v nikoliv nepoctivém úmyslu, a tím i k přerušení běhu vydržecí doby.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno i v této části na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání žalované tak není ani v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož není dovolání žalované ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.