22 Cdo 788/2022-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové
ve věci žalobkyně Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, identifikační číslo
osoby 14451115, se sídlem v Praze 1, Hrad III, nádvoří 48/2, zastoupené Mgr. et
Mgr. Josefem Fiřtem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55,
proti žalovanému P. R. M., identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY,
zastoupenému JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10,
Ukrajinská 728/2, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 42 C 28/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 3. 11. 2021, č. j. 21 Co 188/2021-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám
zástupce žalovaného JUDr. Miroslava Zemana.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 4. 2021,
č. j. 42 C 28/2020-120, uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni obě části
XY, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne
3. 11. 2021, č. j. 21 Co 188/2021-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I změnil tak, že žalobu ve znění doplněném žalobkyní v odvolacím řízení zamítl
(výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Ve věci šlo o toto: Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání XY, které bylo
žalovanému svěřeno za účelem vyhotovení XY nového; to žalovaný zhotovil
bezúplatně. Předmětem sporu bylo, zda žalovaný nabyl držbu způsobilou k
vydržení (a později i vlastnictví) XY. Soud prvního stupně nepřisvědčil
žalovanému v tom, že věc držel v dobré víře, kterou žalovaný odvozoval od
sdělení P., který mu XY k opravě předal, že si je může ponechat. Zatímco soud
prvního stupně se nezabýval možností mimořádného vydržení XY, odvolací soud
uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by se držba žalovaného zakládala na
nepoctivém úmyslu, držba trvala potřebnou dobu, a žalovaný tedy nabyl věc v
důsledku mimořádného vydržení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání. Jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád („o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
řešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího
soudu řešeny. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů
uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán
nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání byl uplatněn, ale i tím, jak
byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo
692/2010, publikované pod č. 33/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní11). Skutkové otázky nemohou založit přípustnost dovolání a při jejich posuzování je
dovolací soud v zásadě vázán skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, stejně řada dalších rozhodnutí). Dovolací soud vyšel z toho, jak dovolatelka vymezila předpoklady přípustnosti
dovolání. K dovolatelkou předkládaným otázkám uvádí dovolací soud následující. K otázce: „Je předpokladem mimořádného vydržení dle § 1095 občanského zákoníku
i poctivá držba ve smyslu § 992 občanského zákoníku?“:
Dovolací soud se touto otázkou již zabýval, a to nejprve v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021; dále viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, a další rozhodnutí; nejedná se o
otázku hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešenou. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
– „ o. z.“) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek
nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí
nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo
vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník („obč. zák.“), se tu neuplatní
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, či
shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021).
V podrobnostech se odkazuje na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikované na www.nsoud.cz. Odvolací soud pod body 23 a 24 rozsudku mj. vyložil, proč žalobce neunesl
důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovaný vykonával držbu v nepoctivém
úmyslu. Tamtéž odvolací soud vyložil odlišnost mezi poctivou držbou a držbou
bez nepoctivého úmyslu, a to v souladu se shora citovanými rozhodnutími
Nejvyššího soudu. Tato otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se nejedná o otázku
dovolacím soudem neřešenou, a rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K otázce: „Jak vykládat pojem ´nepoctivý úmysl´ užitý ve druhé větě § 1095
občanského zákoníku? Jde o absenci poctivosti (nepoctivou držbu) ve smyslu §
992 občanského zákoníku, nebo je ´nepoctivý úmysl´ jinou, novou mírou kvality
přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby?“:
Touto otázkou se dovolací soud zabýval rovněž v rozsudku ze dne 19. 4. 2022,
sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a v usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo
2961/2021. Nejedná se tak ani v tomto případě o otázku dosud neřešenou. Z uvedených rozhodnutí se podává, že podmínkou mimořádného vydržení není
poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná
„držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Na dovoláním položenou otázku lze
odpovědět, že jde „o jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou
od poctivé i nepoctivé držby“. I zde lze odkázat na podrobný výklad v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, publikovaného na
www.nsoud.cz. Tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se nejedná o
otázku dovolacím soudem neřešenou, a odvolací soud ji posoudil v souladu s
rozhodnutími Nejvyššího soudu. Problém je do značné míry v tom, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
nahradil přiléhavější pojem „oprávněná držba“ souslovím „poctivá držba“,
ačkoliv u poctivé držby nejde o otázku poctivosti v obecném smyslu; tato
terminologie pak vyvolává v praxi nejasnosti (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). K otázce: „Musí být osobě, které byla zapůjčena věc jako vzor pro výrobu kopie
věci, již z této okolnosti zřejmé, že k zapůjčené věci nemůže vykonávat
vlastnické právo?“:
Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na skutečnosti, že žalovanému bylo XY
zapůjčeno jako vzor; z obsahu spisu ostatně nic takového nevyplývá, zřejmé je
jen to, že mu bylo XY předáno. Odvolací soud se – na rozdíl od soudu prvního stupně – zabýval tím, zda mohl
žalovaný XY mimořádně vydržet. Poskytl proto žalobkyni poučení podle § 118a
odst. 1 až 3 o. s. ř., aby tvrdila a prokázala, že žalovaný držel puklé XY v
nepoctivém úmyslu; ta však neuvedla skutečnost, ze které by vyplývalo, že šlo o
zapůjčení (zápůjčku) a že podle dohody účastníků mělo být XY vráceno; existence
takové dohody vůbec nevyplývá z obsahu spisu. Na řešení takto položené otázky
tedy rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Bylo na žalobkyni, aby prokázala,
že žalovaný se ujal držby v nepoctivém úmyslu (poctivý úmysl žalovaného se
presumuje jak podle § 7 o. z., tak i podle § 1095 o. z.); to by prokázala
zejména tím, že by prokázala dohodu, že XY má být vráceno. Nic takového však
prokázáno nebylo, naopak z výpovědi svědků S. a K. vyplývá spíše opak. Navíc, i když žalovaný nemusel mít ve skutečnosti právo si věc ponechat,
vzhledem k tomu, že nebyla prokázána dohoda o opaku, vzhledem k nečinnosti
žalující strany, ev. Správy XY, které se vydání XY léta nedomáhaly, s
přihlédnutím k výpovědi uvedených svědků nelze považovat úvahu odvolacího soudu
o nedostatku nepoctivého úmyslu žalovaného za zjevně nepřiměřenou. Dovolatelkou tvrzený rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 421/2001, není dán, neboť v tomto rozhodnutí šlo o výprosu (tu
ani dovolatelka netvrdí), a hlavně nešlo o mimořádné vydržení, jehož podmínky
jsou podstatně méně přísné než podmínky vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu