USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. Š., b)
J. N. a c) M. D., všech zastoupených Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 252/6, proti žalované A. Č., zastoupené JUDr.
Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, o určení
existence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C
13/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. 12. 2022, č. j. 15 Co 302/2022-122,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
1. Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 14. 7. 2022, č. j. 10 C 13/2022-89, zamítl žalobu na určení, že pozemek
parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) je zatížen služebností
cesty v rozsahu pěšího přechodu ve prospěch pozemku parc. č. st. XY, jehož
součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. st. XY,
jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. st.
XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok
I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 15 Co
302/2022-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nesprávné
právní posouzení věci shledali v závěru odvolacího soudu o tom, že na straně
žalobců je dán nepoctivý úmysl, pročež nejsou splněny podmínky pro mimořádné
vydržení služebnosti. Přípustnost dovolání odůvodnili tím, že právní otázka,
která již dříve byla dovolacím soudem vyřešena, má být posouzena jinak. Jedná
se o otázku nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti cesty) na
základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Uvedli, že
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021 a 22 Cdo
1686/2021 řeší otázku mimořádného vydržení vlastnického práva a rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 se sice zabývá otázkou vydržení práva
věcného břemene, avšak nikoli služebnosti cesty. Věc má být posouzena odlišně
od shora uvedených rozhodnutí, neboť otázka mimořádného vydržení služebnosti
cesty přímo řešena nebyla. Dále uvedli, že žalovaná (ani její právní
předchůdci) se dříve proti užívání cesty ze strany žalobců nijak neohrazovala a
netvrdila, že by dovolatelé neměli na užívání cesty odpovídající právo, pročež
žalobci rozhodně nebyli v nepoctivém úmyslu. Poté namítli, že se nemohli po
celé dekády domnívat, že právo cesty je pouze výprosou či místní zvyklostí. To
by totiž v praxi znamenalo, že stovky vlastníků nemovitostí se ze dne na den ke
svému domu nedostanou, pokud soused odmítne tuto místní zvyklost nadále
akceptovat a výprosu „vypoví“. Soudy v této věci neposkytly ochranu pokojnému
stavu a namísto toho nastolily právní nejistotu pro všechny obyvatele baťovské
kolonie. Zopakovali, že o nepoctivém úmyslu nelze u žalobců hovořit, ani nebyl
žalovanou tvrzen. Naopak zcela prokazatelně jednali v poctivém úmyslu.
Uzavřeli, že bylo prokázáno, že žalobci v poctivém úmyslu nerušeně využívají
služebnost práva cesty pro sebe více než 20 let. Je podle nich zcela
nerozhodné, jak žalobci či svědci toto právo označují, neboť je pochopitelné,
že hovoří o nerušeném využívání práva cesty, aniž by ho odborně nazývali jako
služebnost či věcné břemeno. Ostatně sám starosta města měl ve svém vyjádření
potvrdit, že věcná břemena existují, pouze nejsou zapsána v katastru
nemovitostí. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolatelé předložili dovolacímu soudu široce formulovanou otázku
nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti cesty) na základě
institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 o. z. Z
obsahu dovolání vyplývá, že mimořádné vydržení služebnosti cesty považují za
otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
9. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolací soud se
problematikou vydržení věcného břemene i konkrétně služebnosti cesty ve své
rozhodovací praxi již zabýval, přičemž odvolací soud se od jeho ustálené
rozhodovací praxe neodchýlil.
10. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by
bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní
důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže
nepoctivý úmysl.
11. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po
kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než
uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc
movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
12. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo
3750/2023 (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu na www.nsoud.cz), shrnul, že ten, kdo se vydržení práva služebnosti
domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako
právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s
úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu
takové právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez
dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani
nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice
mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu
(např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013).
Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už
řádného, či mimořádného) domáhá.
13. V nyní souzené věci je rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího
soudu založeno především na závěru, že žalobci vůbec nevykonávali držbu práva
služebnosti, a takové právo proto ani nemohli nabýt vydržením. Předmětný
pozemek užívali toliko na základě místní, obecně akceptované zvyklosti, přičemž
při nabytí svých nemovitostí byli s danou situací seznámeni, zavedenou místní
zvyklost akceptovali a průchod přes předmětný pozemek realizovali při vědomí
této zvyklosti.
14. S tímto klíčovým závěrem nalézacích soudů dovolatelé v dovolání
nikterak věcně nepolemizují. Toliko tvrdí, že „se nemohli po celé dekády
domnívat, že právo cesty je pouze výprosou či místní zvyklostí“, neboť by to
znamenalo značnou právní nejistotu pro všechny obyvatele baťovské kolonie. Tato
námitka však nikterak nevyvrací závěr o absenci držby práva služebnosti. Pokud
dovolatelé dále odkazují na vyjádření starosty města, který odkázal mimo jiné
na „absenci vzájemně formálně upravených práv a povinností (nezapsaná věcná
břemena na listech vlastnictví)“, dovolací soud dodává, že ani z tohoto
vyjádření nevyplývá, že by dovolatelé vykonávali věcné břemeno. Právě naopak
pouze obecně potvrzuje „nedostatečné právní ošetření práv a povinností
budoucích vlastníků“ a skutečnost, že noví vlastníci nemovitostí nechtějí
místní zvyklosti respektovat.
15. Odvolací soud pro úplnost v závěru napadeného rozhodnutí uvedl, že
žalobci se snaží proměnit v trvalé to, co jim bylo povoleno jen výprosou, a
proto nemohli být k 1. 1. 2019 držiteli nikoli v nepoctivém úmyslu. I tato
úvaha je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k tomu
srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3387/2021 (uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní)]. Polemika dovolatelů ohledně jejich poctivosti však už nemůže
mít vliv na výsledek tohoto sporu, jestliže obstojí závěr nalézacích soudů o
tom, že žalobci vůbec nevykonávali držbu práva služebnosti.
16. Lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto jeho rozhodnutí v dovolacím
přezkumu obstojí.
17. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud je podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu