USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. Š., b) J. N. a c) M. D., všech zastoupených Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 252/6, proti žalované A. Č., zastoupené JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, o určení existence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 13/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. 12. 2022, č. j. 15 Co 302/2022-122,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2022, č. j. 10 C 13/2022-89, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) je zatížen služebností cesty v rozsahu pěšího přechodu ve prospěch pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. č. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok
I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 15 Co 302/2022-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nesprávné
právní posouzení věci shledali v závěru odvolacího soudu o tom, že na straně žalobců je dán nepoctivý úmysl, pročež nejsou splněny podmínky pro mimořádné vydržení služebnosti. Přípustnost dovolání odůvodnili tím, že právní otázka, která již dříve byla dovolacím soudem vyřešena, má být posouzena jinak. Jedná se o otázku nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti cesty) na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Uvedli, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2961/2021 a 22 Cdo 1686/2021 řeší otázku mimořádného vydržení vlastnického práva a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2274/2021 se sice zabývá otázkou vydržení práva věcného břemene, avšak nikoli služebnosti cesty. Věc má být posouzena odlišně od shora uvedených rozhodnutí, neboť otázka mimořádného vydržení služebnosti cesty přímo řešena nebyla. Dále uvedli, že žalovaná (ani její právní předchůdci) se dříve proti užívání cesty ze strany žalobců nijak neohrazovala a netvrdila, že by dovolatelé neměli na užívání cesty odpovídající právo, pročež žalobci rozhodně nebyli v nepoctivém úmyslu. Poté namítli, že se nemohli po celé dekády domnívat, že právo cesty je pouze výprosou či místní zvyklostí. To by totiž v praxi znamenalo, že stovky vlastníků nemovitostí se ze dne na den ke svému domu nedostanou, pokud soused odmítne tuto místní zvyklost nadále akceptovat a výprosu „vypoví“. Soudy v této věci neposkytly ochranu pokojnému stavu a namísto toho nastolily právní nejistotu pro všechny obyvatele baťovské kolonie. Zopakovali, že o nepoctivém úmyslu nelze u žalobců hovořit, ani nebyl žalovanou tvrzen. Naopak zcela prokazatelně jednali v poctivém úmyslu. Uzavřeli, že bylo prokázáno, že žalobci v poctivém úmyslu nerušeně využívají služebnost práva cesty pro sebe více než 20 let. Je podle nich zcela nerozhodné, jak žalobci či svědci toto právo označují, neboť je pochopitelné, že hovoří o nerušeném využívání práva cesty, aniž by ho odborně nazývali jako služebnost či věcné břemeno. Ostatně sám starosta města měl ve svém vyjádření potvrdit, že věcná břemena existují, pouze nejsou zapsána v katastru nemovitostí. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatelé předložili dovolacímu soudu široce formulovanou otázku nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti cesty) na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 ve spojení s § 3066 o. z. Z obsahu dovolání vyplývá, že mimořádné vydržení služebnosti cesty považují za otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. 9. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolací soud se problematikou vydržení věcného břemene i konkrétně služebnosti cesty ve své rozhodovací praxi již zabýval, přičemž odvolací soud se od jeho ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. 10. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 11. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. 12. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3750/2023 (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), shrnul, že ten, kdo se vydržení práva služebnosti domáhá, musí prokázat, že toto právo po určitou zákonem stanovenou dobu jako právo věcné držel, tj. fakticky vykonával jeho obsah (corporalis possessio) s úmyslem mít ho pro sebe (animus possidendi), a to bez ohledu na to, zda mu takové právo náleží či nikoli. Samotné faktické užívání věci cizí proto bez dalšího není možné kvalifikovat jako držbu práva služebnosti, a proto ani nemůže vést k vydržení tohoto práva. Jedná se jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné užívání) nebo bez právního důvodu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2274/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1991/2013). Důkazní břemeno ohledně držby práva pak tíží toho, kdo se vydržení (ať už řádného, či mimořádného) domáhá. 13. V nyní souzené věci je rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu založeno především na závěru, že žalobci vůbec nevykonávali držbu práva služebnosti, a takové právo proto ani nemohli nabýt vydržením. Předmětný pozemek užívali toliko na základě místní, obecně akceptované zvyklosti, přičemž při nabytí svých nemovitostí byli s danou situací seznámeni, zavedenou místní zvyklost akceptovali a průchod přes předmětný pozemek realizovali při vědomí této zvyklosti. 14. S tímto klíčovým závěrem nalézacích soudů dovolatelé v dovolání nikterak věcně nepolemizují. Toliko tvrdí, že „se nemohli po celé dekády domnívat, že právo cesty je pouze výprosou či místní zvyklostí“, neboť by to znamenalo značnou právní nejistotu pro všechny obyvatele baťovské kolonie. Tato námitka však nikterak nevyvrací závěr o absenci držby práva služebnosti. Pokud dovolatelé dále odkazují na vyjádření starosty města, který odkázal mimo jiné na „absenci vzájemně formálně upravených práv a povinností (nezapsaná věcná břemena na listech vlastnictví)“, dovolací soud dodává, že ani z tohoto vyjádření nevyplývá, že by dovolatelé vykonávali věcné břemeno. Právě naopak pouze obecně potvrzuje „nedostatečné právní ošetření práv a povinností budoucích vlastníků“ a skutečnost, že noví vlastníci nemovitostí nechtějí místní zvyklosti respektovat. 15. Odvolací soud pro úplnost v závěru napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobci se snaží proměnit v trvalé to, co jim bylo povoleno jen výprosou, a proto nemohli být k 1. 1. 2019 držiteli nikoli v nepoctivém úmyslu. I tato úvaha je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Polemika dovolatelů ohledně jejich poctivosti však už nemůže mít vliv na výsledek tohoto sporu, jestliže obstojí závěr nalézacích soudů o tom, že žalobci vůbec nevykonávali držbu práva služebnosti. 16. Lze uzavřít, že odvolací soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto jeho rozhodnutí v dovolacím přezkumu obstojí. 17. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu