22 Cdo 2274/2021-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
M. Š., narozeného XY, b) M. Š., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr.
Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí
679/5, proti žalované D. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem
Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, o určení
existence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp.
zn. 19 C 402/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2021, č. j. 83 Co 133/2020-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na
náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Pavla
Grünera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 20. 8. 2020, č. j. 19 C 402/2017-117, ve výroku I určil, že pozemek parc.
č. XY ve vlastnictví žalované je zatížen služebností práva na vodu a
služebností práva na svádění vody, a to ve prospěch pozemku parc. č. XY, jehož
součástí je stavba č. ev. XY, a pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, v
rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 820-77/2017 vyhotoveném T. P. dne 30.
8. 2017. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům
(výrok II) i státu (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 19. 3. 2021, č. j. 83 Co 133/2020-170, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu na určení existence shora označené služebnosti
zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok
II) i o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů
(výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že napadené
rozhodnutí je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to otázce nabytí práva
odpovídajícího věcnému břemene (služebnosti) na základě mimořádného vydržení ve
smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. z.“). Mají za to, že v posuzované věci jsou splněny
podmínky pro mimořádné vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni
(služebnosti) ve smyslu § 1095 o. z. Žalobci nejméně od roku 1983, tj. bezmála
40 let, kdy vybudovali studnu s přípojkou vody nacházející se na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalované, tuto studnu užívají k čerpání vody a zásobování
nemovitostí v jejich vlastnictví (tedy pozemku parc. č. XY, jehož součástí je
stavba č. ev. XY, a pozemku parc. č. XY) vodou, a to po celou dobu za souhlasu
všech vlastníků pozemku parc. č. XY. Na základě institutu mimořádného vydržení
by tak soud měl poskytnout ochranu faktickému stavu, v rámci kterého nelze
prokázat právní důvod, na němž se držba odpovídajícího práva ze strany žalobců
zakládá. Poukazují rovněž na to, že v projednávané věci je splněna podmínka stanovená v
§ 3066 o. z. Doba 5 let od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
uplynula 1. 1. 2019. Žalovaná sice vyjádřila v tomto období nesouhlas s
existencí služebnosti, avšak i poté pokračovala držba žalobců (nikoli v
nepoctivém úmyslu), to vše za souhlasu žalované, resp. jejího právního
předchůdce. Jelikož byly splněny veškeré podmínky pro mimořádné vydržení ve
smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z., nabyli žalobci shora
specifikované právo odpovídající služebnosti na základě mimořádného vydržení. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl,
případně tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání předně namítá, že žalobci nevymezují řádně, v
souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem
spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé neformulují
žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by mělo být rozhodnutí odvolacího
soudu založeno. K tomu poznamenává, že u žalobců nemohla být dána absence
nepoctivého úmyslu, muselo-li jim být z jednání právního předchůdce žalované
zřejmé, že jen přivolil k vybudování vodního díla na pozemku parc. č. XY a
umožnil žalobcům toto dílo užívat, aniž by však bylo mezi stranami ujednáno
cokoliv dalšího. Žalobci tak užívali cizí pozemek pouze na základě institutu
výprosy, a proto nemohli nabýt služebnost na základě mimořádného vydržení ve
smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobců odmítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky nabytí práva
odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) na základě institutu mimořádného
vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z.
Jelikož podle tvrzení žalobkyně k nabytí práva odpovídajícího služebnosti
mimořádným vydržením mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při
posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srovnej § 3028 odst. 1, 2 o.
z.).
Podle § 1260 odst. 1 věta první o. z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením
pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva
k věci, která má být služebností zatížena.
Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak
zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na
kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl
držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím
dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti
let, jde-li o věc nemovitou.
Nejvyšší soud shora uvedenou právní otázku (tedy nabytí práva k nemovité věci
na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s §
3066 o. z.) již vyřešil v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3387/2021. K těmto závěrům se Nejvyšší soud rovněž přihlásil v usnesení ze dne
18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, a v rozsudku ze dne 31. 5. 2022, sp. zn.
22 Cdo 1686/2021.
V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že k mimořádnému vydržení zákon
vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý
úmysl“. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba
(§ 992 odst. 1 o. z.), ale absence nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v
přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně
nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v
§ 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se tu neuplatní.
Podle označených rozhodnutí Nejvyššího soudu je hodnocení poctivosti úmyslu
držitele vždy individuální, založené na jedinečných a konkrétních skutkových
okolnostech v každé projednávané věci; žalující vlastník vyloučí mimořádné
vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo
úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě
na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být
zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit tyto úvahy jen v
případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.
Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle
§ 995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo
její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od
okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§ 10
odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.
K výkladu § 3066 o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22
Cdo 3387/2021, uvedl, že „do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba,
po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v
držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve
než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc
movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník
nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.).
Z § 3066 vyplývá, že vlastnické právo k nemovité věci nabude mimořádným
vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě
‚nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, a to i se započtením stejně kvalifikované držby
jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K
započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.“ S ohledem na znění
citovaného § 1260 odst. 1 věta první o. z. platí tato úprava i pro mimořádné
vydržení služebnosti.
Z uvedeného se podává, že pokud držitel práva odpovídajícího služebnosti nebyl
k 1. 1. 2019 v nikoliv nepoctivém úmyslu, nemohl nabýt držené právo k
nemovitosti na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s
§ 3066 o. z. Jinými slovy v případě mimořádného vydržení je možné započíst (a
to i v případě zohlednění kvalifikované držby předchůdce držitele) k 1. 1. 2014
jen patnáct let předchozí držby držitele nikoliv v nepoctivém úmyslu [srovnej
BĚLOVSKÝ, Petr in SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III.
Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1652.].
V poměrech projednávané věci se žalobci domáhají určení existence práva
odpovídajícího služebnosti, které měli nabýt k 1. 1. 2019 na základě
mimořádného vydržení. Jelikož právo odpovídající služebnosti váznoucí na
nemovitosti je i pro účely vydržení nemovitou věcí (srovnej § 498 odst. 1 o.
z.), je nutno posoudit, zda žalobci byli k 1. 1. 2019 držiteli uvedeného práva
nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z., a
to po dobu nejméně dvaceti let (srovnej § 1095 o. z. ve spojení s § 1091 odst.
2 o. z.).
Dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že
žalobci nemohli v intencích projednávané věci nabýt právo odpovídající věcnému
břemeni na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s §
3066 o. z. Odvolací soud rovněž tuto úvahu náležitě odůvodnil. Je nutné
zohlednit, že žalobci vyzvali žalovanou dopisem ze dne 23. 6. 2017 k poskytnutí
součinnosti k zápisu příslušného věcného břemene do katastru nemovitostí.
Žalovaná ve své odpovědi (která byla provedena jako důkaz při jednání soudu
prvního stupně konaném dne 30. 4. 2018, č. l. 20 verte) tuto součinnost
poskytnout odmítla s tím, že podle jejího názoru ke vzniku věcného břemene
tížící její nemovitost nedošlo. Následně se dovolatelé žalobou ze dne 22. 9.
2017 domáhali určení existence věcného břemene, které měli nabýt na základě
vydržení.
Z uvedeného se podává, že dovolatelé nemohli být k 1. 1. 2019 držiteli v nikoli
v nepoctivém úmyslu. Přinejmenším z odpovědi žalované na žádost dovolatelů o
součinnost ze dne 23. 6. 2017 jim muselo být zřejmé, že žalovaná existenci
věcného břemene tížícího její nemovitost neuznává a udělený souhlas s čerpáním
vody ze studny nacházející se na jejím pozemku považuje spíše za „sousedskou
výpomoc“. Žalovaná rovněž uvedla, že kromě možného ústního souhlasu jejího
právního předchůdce s čerpáním vody ze studny nacházející se na jejím pozemku
nedisponují žalobci žádným právním důvodem, na základě kterého by byli
oprávněni čerpat vodu z této studny. Lze tedy přisvědčit názoru odvolacího
soudu, že žalobci se i prostřednictvím tohoto řízení snaží proměnit v trvalé
právo to, co jim bylo povolenou jen výprosou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021), a proto nemohli být k 1. 1. 2019
držiteli nikoli v nepoctivém úmyslu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, přitom vůle držet právo odpovídající
služebnosti (animus) musí být dána najevo vlastníkovi služebného pozemku a
vlastník musí držbu trpět. Jinak nemůže jít o držbu práva odpovídajícího
služebnosti, ale jen o chování, které by sice mohlo být obsahem držby práva, je
však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa, obligace, veřejné
užívání) nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem nemůže být
kvalifikováno jako držba práva.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci nemohli nabýt právo odpovídající věcnému
břemeni na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s §
3066 o. z. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí
založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobců tak není podle §
237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaná
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu