USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
Českého rybářského svazu, z. s., místní organizace Hlinsko, se sídlem v
Hlinsku, Čelakovského 486, IČO: 13585657, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem,
advokátem se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368, proti V. Ž., zastoupenému JUDr.
Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, o
určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 66/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2021, č. j. 25 Co 204/2021-172,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina
Pavliše, advokáta se sídlem v Hlinsku, Wilsonova 368.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 7. 6. 2021, č. j. 11 C 66/2020-132, zamítl žalobu na určení, že žalobce je
vlastníkem pozemků parc. č. XY, o výměře 3144 m2, vodní plocha, parc. č. XY o
výměře 1383 m2, vodní plocha, a pozemku ve zjednodušené evidenci – parcela
původní pozemkový katastr (PK) XY o výměře 19 m2, všech v k. ú. XY, zapsaných
na LV č. XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 25 Co 204/2021-172, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných
pozemků (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Předložil podle svého
přesvědčení doposud v praxi dovolacího soudu neřešenou otázku hmotného práva, a
sice zda lze institut mimořádného vydržení, který prokázání právního titulu
nevyžaduje, uplatnit v situaci, kdy vyjde najevo, že osoba, která se
mimořádného vydržení dovolává, po celou dobu výkonu práv spjatých s držbou věci
věděla, že zde žádný právní titul, který by ji opravňoval k výkonu vlastnického
práva, nikdy neexistoval, resp. zda je v takovém případě dán na straně takové
osoby nepoctivý úmysl, který v souladu s § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“) mimořádné vydržení vylučuje. Dovodil, že i za
situace, kdy skutečný vlastník takovému postupu nebrání, je dán na straně
žalovaného nepoctivý úmysl, který v souladu s § 1095 o. z. mimořádné vydržení
vylučuje. Přípustnost dovolání podle žalovaného by mohla sama o sobě založit i
vada spočívající v nezohlednění listiny datované ke dni 28. 12. 1994 svědčící o
úmyslu žalobce vrátit pozemek zasahující část rybníka XY, jež není v jeho
vlastnictví, a sjednat jeho pronájem. Odvolací soud se tak podle dovolatele
nevypořádal se všemi důkazy, pročež je jeho postup nepřezkoumatelný (odkázal
např. na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2352/19).
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v řízení žalobci nebyl prokázán
nepoctivý úmysl, pročež není důvod o splnění podmínek podle § 1095 o. z. vůbec
pochybovat. Upozornil, že žalovanému nic nebránilo, aby se o své nemovitosti
aktivně zajímal již od roku 1989. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl
jako nepřípustné, případně je zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaný předložil dovolacímu soudu k posouzení podle jeho názoru doposud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda lze institut
mimořádného vydržení uplatnit v situaci, kdy vyjde najevo, že osoba, která se
mimořádného vydržení dovolává, po celou dobu věděla, že zde žádný právní titul,
který by ji opravňoval k výkonu vlastnického práva, nikdy neexistoval, resp. zda je v takovém případě dán na straně takové osoby nepoctivý úmysl, který v
souladu s ust. § 1095 o. z. mimořádné vydržení vylučuje. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolacím soudem již obecně
řešena byla a odvolací soud se při jejím řešení v souzené věci od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je
potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak
zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na
kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Nejvyšší soud již ustáleně dovozuje, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje
jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru tak, jak je vymezena v § 992 odst. 1 o. z., věta první (z pozitivního vymezení dobré víry), ale o obecnou
poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“ (jde o negativní
vymezení dobré víry). O pozitivní vymezení dobré víry jde v případě, kdy se
předpokládá pozitivní přesvědčení držitele, že mu držené právo náleží, že je
jeho subjektem (viz § 992 odst. 1 o. z., věta první, § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník); o negativní vymezení dobré víry jde, je-li
držitel přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu, jedná tedy poctivě v
obecném smyslu slova. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. –
o „poctivost“ v obecném smyslu [k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1774). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96 a další literaturu tam uvedenou]. Nepoctivým může být i
ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomě, neví, že mu právo, které
vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v
nikoliv nepoctivém úmyslu jedná především ten, který je přesvědčen, že tím, že
se ujal držby, nepůsobí jinému bezdůvodně újmu. Ten, kdo drží „nikoliv v
nepoctivém úmyslu“ je přesvědčen, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; jde zde o
dobrou víru „v nejméně přísném pojetí“ (viz též Petrov, J. in Petrov, J.,
Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163; Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský
zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90].
Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095
o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého
úmyslu držitele; ten se ujal držby v přesvědčení, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení
popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1
obč. zák. se tu neuplatní. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě
(zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se
držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo
lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen
výprosou“ (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této
souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně
zjevné lsti a podvodu.“ Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy
individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že
jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v
obecném smyslu. Obratem „při nabytí a výkonu držby“ je míněno, že nikoliv
nepoctivý úmysl při uchopení držby se nemůže změnit během výkonu držby takto
uchopené v úmysl „nikoliv poctivý“ (a naopak). Posouzení poctivosti držitele je
v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů
nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně
odůvodněny [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní, a dále např. na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021 (tato stejně jako další níže citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru o existenci nepoctivého
úmyslu žalobce, neboť ten si musel být vědom, že práva spjatá s držbou věci,
která dlouhodobě vykonává, mu nenáleží. Vysvětlil, že „institut mimořádného
vydržení sice prokázání právního titulu nevyžaduje, nicméně jej nelze aplikovat
v situaci, kdy vyjde najevo, že právní titul nikdy neexistoval.“ Vyšel z toho,
že žalobce v roce 1963 nechal vyhotovit geometrický plán a zcela nepochybně tak
měl vědomost, že projekt „obnova rybníků XY“ zahrnuje pozemky, které mu
vlastnicky nepatří. Ze skutečnosti, že žalobce měl ve svém držení jednotlivé
kupní smlouvy (k pozemkům zahrnutým do projektu) dovodil, že lze důvodně
předpokládat, že po celou dobu věděl, že s manžely J. (právními předchůdci
žalovaného) se mu kupní smlouvu uzavřít nepodařilo. Pochybnosti o tom, zda
žalobce užívá jen to, k čemu má vlastnické právo, tak musely podle soudu
prvního stupně u žalobce objektivně trvat po celou dobu, neboť musel vědět, že
rybník XY zahrnuje i předmětné pozemky, které vlastnili manželé J.
Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně o nemožnosti nabytí
vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům mimořádným vydržením z důvodu,
že by se žalobce již v 60. letech 20. století chopil držby nepoctivě. Uvedl, že
k nedokončenému převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům došlo až na
základě non perfektní kupní smlouvy ze dne 20. 1. 1967, přičemž žalobce
přinejmenším až do 1. 1. 2019 vykonával obsah vlastnického práva k předmětným
pozemkům bez toho, že by se jej žalovaný či jeho právní předchůdci snažili z
držby vypudit či jeho domnělé vlastnické právo relevantním způsobem
zpochybňovali. Žalovaný i jeho právní předchůdci svou několik desítek let
trvající pasivitou utvrzovali žalobce v tom, že je legitimním vlastníkem
předmětných pozemků. S ohledem na absenci nepoctivého úmyslu žalobce a dovršení
dvacetileté vydržecí doby proto dospěl k závěru o vydržení předmětných pozemků
žalobcem podle § 1095 o. z. Uvedené úvahy odvolacího soudu jsou řádně odůvodněné a souladné s výše
citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V žádném případě je
nelze považovat za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud dostál požadavkům ustálené praxe dovolacího soudu, jestliže
shledal naplnění předpokladů mimořádného vydržení v situaci, kdy ve zjištěném
skutkovém stavu nespatřoval nic, co by poukazovalo na nepoctivý úmysl žalobce,
resp. co by mu umožnilo vyslovit závěr o úmyslném jednání žalobce motivovaném
snahou způsobit újmu. Ostatně nic takového ani sám žalovaný netvrdil. Ten svoji
dovolací argumentaci v řízení zakládá na pouhé „vědomosti žalovaného“ o tom, že
není vlastníkem předmětných pozemků, neboť nedošlo k finalizaci kupní smlouvy,
kupní smlouva nebyla registrována státním notářstvím a nikdy nedošlo k zápisu
jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nicméně pro mimořádné vydržení
není průkaz právního důvodu chopení se držby nezbytný (což sám dovolatel
uvedl). I kdyby byla mezi účastníky uzavřena toliko absolutně neplatná ústní
kupní smlouva, samotná absence platného právního titulu ještě jistě nevytváří
nepoctivý úmysl žalobce, a tak není na překážku nabytí vlastnického práva
mimořádným vydržením. V nyní souzené věci lze navíc jen stěží usuzovat na úmyslné jednání žalobce
motivované snahou způsobit právním předchůdcům žalovaného újmu už jen proto, že
jednání o prodeji předmětných pozemků mezi nimi zjevně probíhala již v 60. letech 20. století, načež žalobce právním předchůdcům žalovaného uhradil kupní
cenu a doba nerušené držby přesáhla padesát let. Dále žalovaný namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací
soud nezohlednil listinu datovanou ke dni 28. 12. 1994, kterou předložil již v
řízení před soudem prvního stupně. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Předně dovolací soud podotýká, že odvolací soud nové dokazování ve věci
neprováděl, nýbrž vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně. Napadené rozhodnutí již jen proto z dovolatelem namítaného důvodu není
nepřezkoumatelné. Navíc, po věcné stránce, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn.
22 Cdo 2307/2022, otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba
„nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uvedl, že zákon v § 1095
o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro
mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto
není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na
držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by
zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v § 1095 o. z. přidržel
méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být
v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru
nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný
vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém
úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že
držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později
zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez
dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který
nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát
se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému
vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla
žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní
zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo
nenáleží. Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla
žaloba doručena, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu. Je zjevné, že v duchu výše uvedeného pro odvolací soud nemohla listina datovaná
ke dni 28. 12. 1994 namítaná žalovaným ničeho změnit, neboť tento správně ve
vztahu k posouzení, zda se žalobce chopil držby předmětných pozemků v nikoliv
nepoctivém úmyslu, posuzoval toliko okamžik, kdy se žalobce držby chopil. O
tomto okamžiku daná listina (viz bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně) ničeho nevypovídá. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.