22 Cdo 204/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně
České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, IČO: 69797111, doručovací adresa: Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava,
Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, proti žalovaným: 1) M. D., 2) Mgr. M. M.,
3) M. D., 4) P. D., a 5) L. D., všem zastoupeným Mgr. Petrem Maršálkem,
advokátem AK Maršálek & Žíla se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně –
pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 174/2011, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2012, č. j. 8 Co
662/2012-91, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. srpna 2012, č. j. 8 Co
662/2012-91, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 19 C 174/2011-48, určil, že
„výlučným vlastníkem pozemků parc. č. st. 681 – zastavěná plocha a nádvoří,
parc. č. st. 682 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 683 – zastavěná
plocha a nádvoří, parc. č. st. 684 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st.
685/2 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 703/2 – zastavěná plocha a
nádvoří, parc. č. st. 704 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 707/9 –
ostatní plocha a parc. č. st. 707/10 – ostatní plocha, to vše v katastrálním
území V. M. – město, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj,
Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí na LV č. 4418 pro katastrální území V.
– město, obec V., je žalobkyně“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. a III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na
určení vlastnictví vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru
nemovitostí. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k nemovitostem (dříve jedné
pozemkové parcele č. 432/1) na základě kupní smlouvy uzavřené 28. 11. 1962 s
právním předchůdcem žalovaných J. D. jako prodávajícím a Okresním investorským
útvarem ve Vsetíně (ten vznikl jako rozpočtová organizace rozhodnutím Okresního
národního výboru ve Vsetíně) jako kupujícím. Převod nebyl zapsán do pozemkové
knihy, ale podle občanského zákoníku platného v době uzavření kupní smlouvy
bylo vlastnické právo převedeno již samotnou smlouvou. J. D. zemřel 6. 2. 1974
a v roce 1985 bylo v rámci dodatečného projednání dědictví usnesením státního
notářství potvrzeno dědictví pozůstalému synovi B. D. rovněž ve vztahu k
pozemkové parcele č. 432/1. Po jeho smrti bylo dodatečným projednáním dědictví
v roce 1995 potvrzeno dědictví k označené parcele pozůstalým dětem – žalovanému
1), žalované 2) a P. D. Po smrti P. D. byl jeho podíl na sporných nemovitostech
zapsán v katastru nemovitostí na základě dědického řízení na žalované 3) až 5).
Žalovaní ani jejich právní předchůdci B. a P. D. nemohli vlastnické právo k
pozemkům vydržet, protože ty byly od roku 1963 zastavěny bytovými domy a od
roku 1968 i garážemi, které užívaly jiné osoby. Žalovaní proto nemohli „aktivně
vykonávat držbu“ předmětných nemovitostí. Faktickou vládu nad věcí, jako jeden
z předpokladů oprávněné držby, neprokazuje ani korespondence mezi B. D. a
Městským národním výborem ve Valašském Meziříčí a Okresním národním výborem ve
Vsetíně, která se sice týká výstavby garáží, ale na jiných pozemcích, než které
jsou předmětem řízení. Skutečnost, že právní předchůdce žalovaných B. D. byl
„řádným držitelem“ sporných pozemků neprokazuje ani kupní smlouva uzavřená 18.
9. 1986, jejímž předmětem byla část parcely č. 432/1, když na smlouvu „je nutno
pohlížet jako na právní úkon absolutně neplatný, neboť v době jejího uzavření
18. 9. 1986 B. D. jednoznačně vlastníkem nebyl“.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze
dne 20. srpna 2012, č. j. 8 Co 662/2012-91, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně vyhodnotil otázku držby
nemovitostí žalovanými. Protože na pozemcích byly vystavěny bytové domy, garáže
a komunikace, žalovaní pozemky fakticky neovládali, a to ani prostřednictvím
jiné osoby. Uživatelé bytů a garáží pro žalované právo držby nevykonávali.
Přestože žalovaným muselo být zřejmé, že pozemky jsou zastavěny cizími
stavbami, neměli ohledně pozemků uzavřenou žádnou nájemní smlouvu. Podle
odvolacího soudu však pro posouzení žaloby „není rozhodující otázka vydržení
vlastnického práva k předmětným pozemkům žalovanými“, neboť „v případě
duplicitních zápisů vlastnického práva je relevantním kritériem posouzení, zda
žalovaným svědčí vlastnické právo k nemovitosti, jejich dobrá víra v platnost
smluvního převodu“. Nelze přitom „odhlížet od zásady materiální publicity
zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, když by měla být zaručena
ochrana dobré víry v pravdivost a úplnost zápisu ve veřejné knize, a to
každého, kdo nabyl práva od osoby zapsané jako vlastník ve veřejné evidenci, i
kdyby se později ukázalo, že tato osoba vlastníkem nebyla“. Podle odvolacího
soudu „oba vlastnické tituly, které hovoří jak ve prospěch žalobkyně, tak
žalovaných, nepostrádají právní relevanci a pak je otázkou vyhodnocení, s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu, které ze stran ve větší míře svědčí
ochrana vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod“. Dobrá víra žalovaných „ve vlastnické právo“ nemůže obstát, neboť je
zpochybněna tím, že s nemovitostmi žalovaní „nikdy fakticky nenakládali,
nemovitosti nepronajímali, a navíc jim muselo být zřejmé, že tyto nemovitosti
jsou zastavěny, ať už činžovními domy nebo garážemi a místní komunikací“.
Vlastnické právo proto „svědčí státu, a to právě na základě jím uzavřených
kupních smluv s právními předchůdci žalovaných“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jeho
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňují
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že právní
předchůdce žalovaných B. D. měl ve své moci pozemek parc. č. 432/1, když ho
ovládal a nakládal s ním jako s vlastním, konkrétně část tohoto pozemku převedl
kupní smlouvou z 18. 9. 1986 na stát. Vycházel přitom z dědického usnesení z
11. 7. 1985, kterým ho stát, v osobě notáře, ubezpečil o jeho vlastnickém
právu. Pozemek byl jako jeho vlastnictví zapsán na listu vlastnictví s tím, že
je v užívání socialistické organizace. Pozemek proto B. D. sám fyzicky užívat
nemohl. O jeho vlastnickém právu ho ale stát utvrzoval jak označenou koupí jeho
části, tak i tím, že s ním po roce 1985 jednal jako s účastníkem v řadě
územních a stavebních řízení. Následně i sami žalovaní jednali o prodeji
pozemku s vlastníky jednotek v bytovém domě na pozemku postaveném. Proto došlo
k naplnění ust. § 129 odst. 1 obč. zák., stejně tak jako ust. § 130 odst. 1
obč. zák.; právní předchůdce žalovaných byl se zřetelem ke všem okolnostem
oprávněným držitelem pozemku. Dovolatelé odkazují na rozhodnutí Nejvyššího
soudu (dále již „dovolací soud“) ze dne 30. října 2002, sp. zn. 22 Cdo
851/2001, které se týká věci skutkově a právně obdobné a ve které dovolací soud
dospěl k závěru o vydržení vlastnického práva. Navrhli, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně k dovolání žalovaných uvedla, že závěr vyplývající z
rozhodnutí dovolacího soudu, na něž v dovolání žalovaní odkazují, se týká
otázky oprávněnosti držby věci, která je relevantní, není-li pochyb o existenci
držby věci. Jestliže se však odvolací soud ztotožnil s posouzením věci soudem
I. stupně, že v souzené věci nebyla naplněna základní podmínka vydržení, kterou
je držba věci, pak posuzování její oprávněnosti již nebylo namístě. Proto je
odkaz na uvedený judikát nepřípadný a napadené rozhodnutí není ani v rozporu s
ustálenými právními závěry dovolacího soudu, které se vztahují k otázce nabytí
vlastnického práva vydržením. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva žalobkyní a k vydržení vlastnického práva
na straně žalovaných mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud
při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.
1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony).
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní
otázku zásadního významu.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě odvolatelé oprávněni
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelé předně vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně
chybnou aplikaci ustanovení § 129 odst. 1 a § 130 odst. 1 obč. zák. při
posouzení existence vlastnického práva účastníků.
Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s
vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Dovolací soud především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle
kterého není pro posouzení žalobního nároku v této věci rozhodující otázka
vydržení vlastnického práva k pozemkům žalovanými (jejich právními předchůdci)
s tím, že „relevantním kritériem posouzení, zda žalovaným svědčí vlastnické
právo k nemovitosti, je jejich dobrá víra v platnost smluvního převodu“, a že
„oba vlastnické tituly, které hovoří jak ve prospěch žalobkyně, tak žalovaných,
nepostrádají právní relevanci a pak je otázkou vyhodnocení, s přihlédnutím ke
všem okolnostem případu, které ze stran ve větší míře svědčí ochrana
vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. května 2003, sp. zn. 22 Cdo
382/2002, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod poř. č. C 1920 vyložil, že je vyloučeno, aby vlastnické
právo k celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Nelze
totiž (mimo právní režim spoluvlastnictví) nabýt vlastnické právo k již
existující věci, aniž by současně nezaniklo vlastnické právo jejímu dosavadnímu
vlastníku, a naopak, vlastník věci, která nadále existuje, nemůže pozbýt
vlastnictví k ní, aniž by jej současně nenabyla osoba jiná. Z tohoto důvodu
nemohou vedle sebe jako „rovnocenné právní tituly“ obstát tituly, svědčící o
vlastnictví různých osob k týmž nemovitostem, aniž by šlo o spoluvlastníky. Je
na soudu, aby v případě takové existence více titulů posoudil, který z nich ve
vzájemné konkurenci lépe obstojí a je na rozdíl od druhého právně účinný. V
těchto případech se soud neobejde bez posuzování obou titulů z hlediska jejich
časové posloupnosti, jejich právních účinků, závaznosti, popř. vykonatelnosti.
Žalovaní se v řízení bránili určovací žalobě tím, že vlastnické právo k
pozemkům vydrželi (se započtením oprávněné držby jejich právního předchůdce).
Vzhledem k této obraně byla pro posouzení oprávněnosti žaloby rozhodující právě
otázka vydržení vlastnictví žalovanými. Jenom v takovém případě by mohlo
zaniknout vlastnické právo žalobkyně nabyté na základě kupní smlouvy z 28.
listopadu 1962, kterou oba nalézací soudy posoudily jako platnou.
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost.
Pro rozhodnutí věci bylo tedy zásadní posoudit, zda žalovaní (jejich právní
předchůdci) byli držiteli pozemků, zda byli držiteli oprávněnými a zda měli
pozemky v držbě po dobu předpokládanou zákonem.
Žalovaní v řízení před nalézacími soudy tvrdili, že jejich právní předchůdce
nakládal s pozemky (tehdy jednou pozemkovou parcelou č. 432/1) jako s
vlastními, když část pozemku parc. č. 432/1 převedl kupní smlouvou z roku 1986
na stát a se státem jednal ohledně pozemků i v dalších stavebních a územních
řízeních. Obdobně žalovaní jednali o prodeji pozemků s vlastníky bytových
jednotek. Žalovaní a jejich právní předchůdce tak pozemky ovládali a nakládali
s nimi jako s vlastními, přestože je fyzicky neužívali (pozemky byly dle zápisu
v katastru nemovitostí v „užívání socialistické organizace“).
Odvolací soud se označenými námitkami žalovaných vůbec nezabýval. Jen
konstatoval, že žalovaní pozemky fakticky neovládali, protože se na nich
nacházely stavby v užívání jiných osob, které nevykonávaly právo držby pro
žalované. Odkázal přitom na závěry soudu prvního stupně. Ten ke kupní smlouvě
uzavřené 18. 9. 1986 mezi státem a právním předchůdcem žalovaných pouze uvedl,
že jde o absolutně neplatný právní úkon, neboť v době jejího uzavření B. D.
jednoznačně vlastníkem nebyl.
Pro posouzení existence držby pozemků žalovanými a jejich právním předchůdcem
však není podstatná platnost kupní smlouvy, kterou měl B. D. převést na stát
vlastnické právo k části parcely č. 432/1. Podstatným je zjištění, zda žalovaní
(jejich právní předchůdce) měli vůli s pozemky nakládat jako s vlastními a zda
je fakticky ovládali.
Nejvyšší soud v rozsudku z dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000,
uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz
konstatoval, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s
věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek subjektivní) a faktické
ovládání věci - panství nad věcí (corpus possesionis - prvek objektivní).
Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá
ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad
věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu
nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu
prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora)“.
Dovolací soud v daném směru vychází ze závěrů odborné literatury potud,
že držba se nabývá držitelskou vůlí, realizovanou nakládáním s věcí. Otázka,
jak vzniká a v čem přesně spočívá stav nazvaný corpus possessionis (nakládání s
věcí), je tradičním problémem právní vědy. Dříve se poukazovalo na způsoby,
kterými se držba nabývá (tradice, uchopení věci, vstup na pozemek, převzetí
klíčů nebo dokladů opravňujících s věcí nakládat apod.); těchto způsobů je však
tolik, že je nelze vyjmenovat. Podstata nakládání s věcí není v jejím fyzickém
ovládání. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových
společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí,
tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky
ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných
způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti)
fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda
někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí.
To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit,
může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný,
zůstává držitelem. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a
zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu
práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí).
Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv.
detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem
na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud
se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen
holé vlastnictví (k tomu srovnej: Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák,
M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, str. 734 – 735).
Jestliže se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepodává, že se
zabýval posouzením prvotního předpokladu pro vydržení, tj. samotnou držbou, z
hlediska vznesených námitek žalovaných (především vzhledem k uskutečněnému
převodu části pozemkové parcely č. 432/1), je jeho právní posouzení věci
neúplné, a tudíž nesprávné.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v označené části zrušit a věc
vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. David
Havlík
předseda senátu