Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, sídlem Žižkova 1867/93, Jihlava, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 177/2023-75 ze dne 12. 9. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 84/2021-293 ze dne 31. 5. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, a obce Bítovčice, sídlem Bítovčice 109, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Předmětem sporu mezi stěžovatelem, který je dobrovolným svazkem měst a obcí, a vedlejší účastnicí obcí Bítovčice je finanční vypořádání vystoupení této obce ze svazku. Obec se obrátila na Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen "krajský úřad") s návrhem na zahájení sporného řízení (spor plynoucí z veřejnoprávní smlouvy), v němž se domáhala zaplacení částky cca 14,5 mil. Kč. Krajský úřad návrhu částečně vyhověl, zčásti jej zamítl a přiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení.
2. Proti rozhodnutí krajského úřadu podal jak stěžovatel, tak obec žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten je spojil ke společnému řízení a rozhodl tak, že rozhodnutí krajského úřadu jako celek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obě žaloby shledal důvodnými, neboť řízení před krajským úřadem bylo zatíženo vadami, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Návrh na vydání konstitutivního rozhodnutí, jímž by došlo k finančnímu vypořádání, byl totiž podle závěrů nedávné judikatury Nejvyššího správního soudu právně nepřípustný.
3. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zčásti odmítl a zčásti zamítl. Konstatoval, že ač návrh obce nebyl právně nepřípustný, obec se jím domáhala jiného procesního nároku, než který mohla podle závěrů judikatury uplatnit. Návrh tak měl krajský úřad bez dalšího v celém rozsahu zamítnout, aniž by posuzoval důvodnost dílčích nároků. S výrokem krajského soudu se tak ztotožnil.
4. Stěžovatel se dovolává toho, aby byla jeho ústavní stížnost shledána přípustnou, ačkoli věc nebyla dosud pravomocně skončena. I v řízení o ústavní stížnosti je podle stěžovatele nutno naplnit právo na spravedlivý proces. Má za to, že kasační rozhodnutí krajského soudu porušilo jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), případně právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), v několika ohledech ? ke zrušení došlo z důvodu nad rámec námitek vznesených v žalobě obce, což vedlo k porušení dispoziční zásady, a soudy tak učinily s cílem, aby obec mohla disponovat předmětem řízení (upravit, čeho se domáhá).
Spolu s návodem, jak posoudit možné promlčení nároku obce, tak správní soudy porušily procesní rovnost účastníků řízení. Stěžovatel tvrdí, že toto porušení už nelze v dalším řízení před krajským úřadem napravit, a navíc zásah Ústavního soudu v této fázi řízení naplňuje princip hospodárnosti (procesní ekonomie) řízení.
5. Než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny ústavou a zákonem stanovené náležitosti. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a který je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud je k řízení o ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost nicméně není přípustná.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04
ze dne 28. 4. 2004 nebo
sp. zn. I. ÚS 2875/24
ze dne 31. 10. 2024). Jde o subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
8. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných. Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti ? byť i pravomocným ? rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13
ze dne 28. 8. 2013 nebo
sp. zn. II. ÚS 836/23
ze dne 25. 4. 2023). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11
ze dne 16. 2. 2011).
9. V předložené věci stěžovatel napadl kasační rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který právní názor krajského soudu dílčím způsobem korigoval, ztotožnil se však s jeho výrokem i nosnou částí odůvodnění. Řízení ve věci stěžovatele tedy doposud neskončilo, naopak se vrací do fáze řízení před krajským úřadem. To vede Ústavní soud k závěru, že návrh byl podán předčasně, neboť stěžovatel zatím nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1308/17
ze dne 22. 5. 2017,
sp. zn. III. ÚS 152/19
ze dne 22. 10. 2019,
sp. zn. II. ÚS 444/21
ze dne 29. 3. 2021 nebo
sp. zn. IV. ÚS 1152/24
ze dne 10. 5. 2024 a dále usnesení týkající se téhož stěžovatele sp. zn. IV. ÚS 1585/18
ze dne 5. 3. 2019 a
sp. zn. III. ÚS 1929/18
ze dne 31. 1. 2019).
10. Rozhodnutí krajského soudu, korigované Nejvyšším správním soudem, sice krajskému úřadu předkládá určitý závazný právní názor, ten ale v této věci ani nepředznamenává výsledek řízení. Jak plyne z napadených rozhodnutí, další vývoj věci závisí ve značné míře na procesní aktivitě stěžovatele a obce v řízení před krajským úřadem, potažmo později před správními soudy. Úvaha, že i Ústavní soud musí naplnit v řízení o ústavní stížnosti právo na spravedlivý proces, je sice správná, avšak k jeho porušení tímto rozhodnutím Ústavního soudu nedochází.
11. Co se týče stěžovatelova odkazu na nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11
ze dne 21. 2. 2012, nepovažuje jej Ústavní soud pro danou věc za relevantní. V něm rozebíraná výjimečná přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí je vázána na uplatnění námitek směřujících k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. k posouzení včasnosti či přípustnosti tohoto prostředku), tedy námitek vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením uvedeného rozhodnutí (srov. body 28 až 30 odůvodnění uvedeného nálezu).
Tak tomu ale není v případě, kdy jsou ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazují soudy nižšího stupně v dalším řízení. V takovém případě lze účinnou ochranu základních práv a svobod dosáhnout i zrušením toliko navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že v případě kolize bude mít právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném, kasačním rozhodnutí (nález sp. zn. I.
ÚS 1091/19
ze dne 17. 7. 2019, bod 28). Vždy je ale třeba zkoumat, zda takovéto pochybení mohlo mít vliv na výsledek řízení, přičemž ústavní stížnost lze proti kasačnímu rozhodnutí podat až poté, co bylo řízení jako celek skončeno (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3026/20
ze dne 26. 4. 2022, bod 51). To v dané věci není splněno.
12. Ústavní soud současně neshledal naplnění žádné z podmínek § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel tímto ustanovením ani neargumentuje.
13. Ústavní soud proto rozhodl soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Stěžovateli však nic nebrání v podání další ústavní stížnosti poté, co bude řízení před správními orgány i soudy zcela skončeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. ledna 2025
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka