Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 319/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky M.K., zastoupené advokátem JUDr. Z.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 1997, sp. zn. 13 Co 210/96, ze dne 25. 2. 1997, v části, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á
O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelka se svým návrhem s odvoláním na čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora uvedeného rozsudku, a to ve výroku o náhradě nákladů řízení, v podstatě s odůvodněním, že 1
II. ÚS 319/97 stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení v rozporu s platnými právními předpisy, neboť nebyl vzat zřetel na změnu advokátního tarifu, v důsledku čehož byla stěžovatelka zavázána k náhradě nákladů řízení ve výši 24.740,- Kč namísto správných 15.161,- Kč.
Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatelky a dospěl k závěru, že i kdyby nebylo možno výtkám stěžovatelky upřít oprávnění, spor o to, v jaké částce měla být stěžovatelka zavázána nahradit úspěšné protistraně náklady razení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, když jmenovitě čl. 2 odst. 3 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, zakotvuje princip primátu občana nad státem jakožto obecné ustanovení, a to v tom smyslu, že stejně tak jako čl. 4 odst. 1 Listiny neobsahuje žádné samostatné, jednotlivé základní právo nebo svobodu, což dále znamená, že těchto ustanovení se lze dovolávat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, Ústavy ČR nebo mezinárodních úmluv ve smyslu čl.
10 Ústavy, která obsahují již konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení dle tvrzení stěžovatelky došlo (srov. odůvodnění ve vece Pl. ÚS 12/94). Návrh stěžovatelky však žádné takové tvrzení neobsahuje, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než z důvodů shora uvedených ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje i na úpravu obsaženou v zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, s tím, že z tohoto pohledu jde taktéž o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. f), ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zák. č. II. ÚS 319/97
182/1993 Sb., dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Iva Brožová soudce zpravodaj
V Brně dne 5. 9. 1997