Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, právně zastoupeného Mgr. Adélou Burdovou, advokátkou, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 75/2025-4158 ze dne 20. 8. 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 37 T 4/2025-4110 ze dne 14. 7. 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť nadále trvají důvody vazby dle § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Dále rozhodl, že písemný slib stěžovatele se nepřijímá a účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka.
3. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít zjednodušeně tím, že obecné soudy ponechaly stěžovatele ve vazbě i přes zjevnou absenci vazebních důvodů, resp. tím, že ponechání ve vazbě nebylo řádně a ústavně konformně odůvodněno.
4. K tomu pak stěžovatel připomíná i druhou právní větu formulovanou Ústavním soudem v nálezu č. j.
ze dne 26. 2. 2025, podle níž "čím déle vazba trvá a čím výrazněji trestní věc pokročí, tím přesvědčivější a konkrétnější argumenty pro její zachování musí existovat. Plynutím času jsou požadavky na odůvodnění vazebních rozhodnutí přísnější, včetně požadavku na řádné vypořádání se s argumenty obviněného."
5. Specificky stěžovatel brojí proti odůvodnění útěkové vazby a proti rozhodnutí, že písemný slib stěžovatele se nepřijímá a účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka. Naopak pokud jde o důvody vazby předstižné, stěžovatel konkrétní námitky neuplatňuje.
6. Pokud jde o důvody útěkové vazby, obecné soudy dle stěžovatele zjevně nadhodnotily dopad hrozícího vysokého trestu odnětí svobody, nespojily s ním další konkrétní smysluplné důvody útěkové vazby a opomněly protiargumenty stěžovatele. Stížnostní soud sice k argumentaci soudu prvního stupně připojil odkaz na to, že důvod ke skrývání nebo útěku může spočívat v tom, že rodina stěžovatele měla mít z trestné činnosti podstatné zisky. Tento argument je však dle názoru stěžovatele formulován nesrozumitelně a nemůže obstát.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že i při případné existenci vazebního důvodu "předstiženého" lze jeho vazební stíhání nahradit některým z alternativních institutů a že obecné soudy se této otázce dostatečným způsobem nevěnovaly. III.
Procesní předpoklady ústavní stížnosti
8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, pro další vývoj řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2663/23 ze dne 18. 10. 2023 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3301/19 ze dne 14. 11. 2019).
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud s ohledem na respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3107/23 ze dne 7. 12. 2023). Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález sp. zn. III. ÚS 2498/23 ze dne 29. 11. 2023).
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že o ústavní stížnosti proti ponechání stěžovatele ve vazbě již rozhodoval, a to ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2117/25
. Ústavní stížnost v této věci Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 8. 2025. Stěžovatel uplatňuje proti napadeným rozhodnutím prakticky stejné argumenty jako v předcházející věci a i napadená rozhodnutí jsou odůvodněna téměř totožně.
14. I proto nemá Ústavní soud důvod odchylovat se od hodnocení, jež učinil ve věci sp. zn. I. ÚS 2117/25 , a podle něhož jsou námitky stěžovatele vůči naplnění předpokladů útěkové vazby [§ 67 písm. a) trestního řádu] důvodné.
15. Přes shora uvedené je však ústavní stížnost jako celek zjevně neopodstatněná. Druhý vazební důvod, pro nějž se stěžovatel ve vazbě nachází, totiž stále obstojí. Stěžovatel ostatně proti naplnění důvodu předstižné vazby v ústavní stížnosti ani nijak konkrétně nebrojí. V tomto ohledu obecné soudy dostatečným a ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč je důvod předstižné vazby dán a proč nelze vazbu nahradit některým z alternativních institutů. Splněny jsou také podmínky prodloužení vazby pohledem doktríny zesílených důvodů, k níž se adekvátně vyjádřil vrchní soud.
16. Ústavní soud konečně nemá ústavněprávních námitek ani proti právnímu názoru obecných soudů, podle něhož s ohledem na skutkový stav nepovažovaly za možné nahradit vazbu písemným slibem stěžovatele, dohledem probačního úředníka či monitorovacím náramkem. Obecné soudy se této otázce věnovaly - byť stručně (bod 7. usnesení soudu prvního stupně a bod 13. usnesení stížnostního soudu). Za situace, kdy Ústavní soud akceptuje jejich argumenty stran důvodů předstižné vazby, je jejich odůvodnění z ústavněprávních hledisek akceptovatelné.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu