Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Konečného, advokáta, sídlem Jaselská 203/20, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 44/2025-11564 ze dne 21. 7. 2025 a výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 10 T 11/2018-11465 ze dne 4. 10. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a A. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v trestní věci vedlejšího účastníka vedené pod sp. zn. 10 T 11/2018 stěžovatel vystupoval na základě plné moci jako jeho obhájce. Městský soud v Praze ("městský soud") vedlejšímu účastníkovi dále přiznal právo na bezplatnou obhajobu.
3. Městský soud napadeným usnesením podle § 151 odst. 3 trestního řádu přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 87 365,03 Kč (výrok I). Naopak nárok na úhradu odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 21 126,67 Kč stěžovateli nepřiznal (výrok II).
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl.
5. Stěžovatel zejména namítá, že u celkem šestnácti úkonů právní služby došlo k nesprávnému snížení přiznané odměny o 20 %, a to s odkazem na § 12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ("advokátní tarif"). Podle stěžovatele však advokátní tarif neobsahuje žádné zvláštní ustanovení, které by umožňovalo snížení odměny zvoleného obhájce v případě, kdy má obviněný přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Z těchto důvodů považuje stěžovatel postup obecných soudů za porušení zásady legitimního očekávání a práva na spravedlivou odměnu obhájce.
6. Dále měla být stěžovateli obecnými soudy přiznána odměna za úkon právní služby spočívající v nahlížení do spisu dne 22. 9. 2021. Obecné soudy podle stěžovatele formalisticky odmítly aplikaci § 11 odst. 3 advokátního tarifu, který umožňuje přiznat odměnu i za jiné úkony právní služby, pokud jsou svou povahou a účelem nejbližší úkonům v advokátním tarifu výslovně upraveným.
7. Konečně stěžovatel namítá, že mu obecné soudy měly přiznat zvýšení mimosmluvní odměny na dvojnásobek za úkony právní služby spočívající v sepsání odvolání a dovolání. Odůvodněnost tohoto navýšení spatřuje stěžovatel zejména v mimořádné obsáhlosti spisového materiálu, čítajícího několik tisíc stran. Obecné soudy podle stěžovatele pochybily, pokud se s tímto důvodem ve svých usneseních nijak nevypořádaly.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel jako advokát nemusí být zastoupen jiným advokátem (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Zásadu zdrženlivosti Ústavního soudu, pokud jde o zásahy do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, je v projednávané věci na místě uplatnit zvláště důsledně, neboť ústavní stížnost směřuje toliko do rozhodnutí o odměně advokáta a náhrady jeho hotových výdajů a navíc se týká částky, která je částkou bagatelní (rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou činí 21 126,67 Kč). Jinými slovy, prostor pro zásah Ústavního soudu je v posuzované věci velmi zúžen.
12. Ústavní soud dále připomíná, že se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
13. V této věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v postupu obecných soudů neshledal. Rovněž v posuzovaném případě není naplněna podmínka existence mimořádné okolnosti.
14. Obecné soudy se dostatečně vypořádaly s námitkou stěžovatele týkající se snížení odměny podle § 12a advokátního tarifu. Obecné snížení odměny není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátovi lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou. Rozhodné ovšem je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií (srov. bod 39 nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
ze dne 24. 9. 2019). Při zvážení argumentace zejména vrchního soudu, který v bodu 9 napadeného usnesení odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí, nelze z posuzovaného případu tato svévolná kritéria dovodit.
15. Ústavní soud rovněž neshledává ústavněprávní pochybení obecných soudů ani v otázce nepřiznání odměny za úkon právní služby v podobě nahlédnutí stěžovatele do spisu. Vrchní soud korigoval závěry Městského soudu v Praze a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil nepřiznání předmětného úkonu právní služby (bod 22 napadeného usnesení vrchního soudu).
16. Ani v otázce nepřiznání zvýšené sazby odměny za mimořádně obtížné úkony právních služeb Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatele. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 49/24
ze dne 24. 7. 2024 není v této věci přiléhavý. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s argumentací vrchního soudu (bod 21 napadeného usnesení), kde se tento soud jednotlivými odlišnostmi podrobně zabývá a neshledává v argumentaci obecných soudů žádné prvky libovůle.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu