Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupen advokátkou Mgr. Monikou Janouškovou, sídlem Zarámí 4077, Zlín, proti výroku I (v části potvrzující výroky I a V), výroku II (v části týkající se úpravy styku otce s nezletilou) a výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 101/2025-1342 ze dne 30. 7. 2025 a proti výrokům I, III, V a IX rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 0 P 44/2015-1232 ze dne 21. 11. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení a R. K. a nezletilé A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Vedlejší účastnice - dvanáctiletá A. - je dcerou stěžovatelky a vedlejšího účastníka. A. byla po rozvodu rodičů v roce 2014 svěřena do péče matky, v jejíž péči se dosud nachází. S otcem se A. stýkala také, v září 2021 však začala styk s otcem odmítat. Na základě předběžného opatření se poté A. začala s otcem stýkat formou asistovaných kontaktů, které probíhaly několik měsíců bez problémů a i přes počáteční negativní nastavení A. byl nakonec tento kontakt oběma stranami hodnocen kladně.
2. A. v řízení před obecnými soudy opakovaně projevila přání, aby se s otcem nemusela stýkat. Obecné soudy však v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že tento odmítavý postoj A. nebyl projevem jejího skutečného přání, neboť podle všeho přebírala postoje matky k otci. V komplexním zhodnocení situace dle soudů není v zájmu nezletilé, aby se s otcem vůbec nestýkala. Proto soudy napadenými rozhodnutími upravily styk A. s otcem alespoň formou asistovaných kontaktů. Odůvodnily to tím, že pro zdravý vývoj dítěte je role obou rodičů naprosto nezbytná a nezastupitelná, přičemž otec se opakovaně snaží navazovat komunikaci, respektuje rodičovskou roli matky a má snahu řešit situace, které s výchovou A. souvisejí.
3. Obecné soudy nyní rozhodovaly v téže věci podruhé. Jejich dřívější rozhodnutí byla předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 240/24 . Ústavní soud v citované věci stěžovatelce nevyhověl, protože neshledal porušení participačních práv nezletilé ani vady v řízení před obecnými soudy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 240/24 ze dne 6. 11. 2024). Poté ve věci na návrh stěžovatelky (opět) rozhodovaly obecné soudy a stěžovatelka (opět) nesouhlasí s tím, jak soudy rozhodly.
4. Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem zamítl návrh matky na zákaz/neupravení styku otce s nezletilou (výrok I) a rovněž zamítl návrh otce na rozšíření jeho styku s nezletilou (výrok II) a zavedl mu asistovaný styk s nezletilou každý sudý kalendářní týden ve čtvrtek od 16:00 hodin do 18:00 hodin (výrok III). Zároveň okresní soud nařídil výkon rozhodnutí a uložil stěžovatelce pokutu za nepředání nezletilé ke styku otci, celkem ve výši 10 000 Kč (výrok V), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IX).
5. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně tak, že výrokem I potvrdil rozsudek nalézacího soudu (ve výrocích I a V až VIII) a výrokem II rozsudek nalézacího soudu ohledně stanovení styku změnil. Dle odvolacího soudu je otec oprávněn stýkat se s nezletilou A. častěji a déle, konkrétně každý kalendářní týden ve čtvrtek od 15:30 hodin do 18:30 hodin, formou asistovaného kontaktu. Výrokem III odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
6. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků rozhodnutí obecných soudů, jak jsou označena v návětí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a současně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy). Ve vztahu k její nezletilé dceři měly soudy porušit princip nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), právo na respektování dítěte jako účastníka soudního řízení a zachování jeho participování na soudním řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 12 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o právech dítěte) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte).
7. Argumentaci stěžovatelky lze rozdělit do čtyř okruhů.
8. Zaprvé se stěžovatelka dovolává participačních práv dítěte, jak plynou z ustálené judikatury Ústavního soudu, a obecným soudům vyčítá, že nereflektovaly vyjádřená přání nezletilé A.
9. Zadruhé stěžovatelka uznává, že dítě má právo na styk se svými rodiči, avšak má za to, že soudy zcela opomněly právo nezletilého dítěte styk s druhým rodičem nerealizovat. Dle stěžovatelky obecné soudy upřednostnily právo rodiče na styk s dítětem před reálným zájmem nezletilého dítěte a jeho právem se ke styku s rodičem svobodně vyjádřit a případně jej zcela odmítnout.
10. Zatřetí má stěžovatelka za to, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu, neboť nevyhověly jejím důkazním návrhům, včetně návrhu, aby si vyžádaly písemné vyjádření soudního znalce, který dříve v řízení vypracoval znalecký posudek. Dle stěžovatelky se k tomuto důkaznímu návrhu soud prvního stupně vůbec nevyjádřil. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na několik lékařských zpráv, resp. vyjádření psychologů a psychiatrů, z nichž má plynout, že postoj nezletilé není výsledkem jakéhokoli manipulativního jednání.
11. Konečně stěžovatelka považuje uložení pokuty za opakované nepředání nezletilé A. otci za porušení svého práva na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného života a porušení svého práva na spravedlivý proces.
12. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
13. Stěžovatelka se domáhá též konstatování porušení ústavně zaručených práv své dcery, nezletilé vedlejší účastnice. V řízení před Ústavním soudem, v němž proti sobě stojí zájmy rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, je nezbytné, aby měl nezletilý opatrovníka a aby byl zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti však nebylo nutno činit uvedené procesní úkony. Rozhodnutí o právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 611/21
či
, obě ze dne 30. 3. 2021, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3374/20
ze dne 26. 1. 2021). Ačkoli tedy nezletilá vedlejší účastnice není stěžovatelkou, ve věcech týkajících se dětí je vždy předním hlediskem jejich nejlepší zájem (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který Ústavní soud zkoumá i na základě ústavní stížnosti podané jedním z rodičů (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 308/24
ze dne 27. 6. 2024 či
sp. zn. I. ÚS 2393/23
ze dne 27. 9. 2023).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ve věcech péče o nezletilé zastává zdrženlivý přístup. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájem dítěte (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1264/23 ze dne 8. 8. 2023). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda opatření přijatá soudy skutečně odpovídají nejlepšímu zájmu zúčastněných dětí, zda si soudy za tímto účelem obstaraly dostatek potřebných důkazů a zda své rozhodnutí náležitě a srozumitelně odůvodnily (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2396/19 ze dne 29. 10. 2019). Posouzení nejlepšího zájmu dítěte přitom bude záviset na individuálních okolnostech každého případu, proto nelze ani závěry ustálené judikatury přebírat mechanicky, zvlášť jsou-li založeny na specifických skutkových zjištěních v konkrétní věci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 308/24 ze dne 27. 6. 2024).
16. Stěžovatelka zaprvé namítá, že obecné soudy žádným způsobem nereflektovaly přání nezletilé A. nestýkat se s otcem. Na podporu svého tvrzení opakovaně uvádí odkazy na judikaturu Ústavního soudu, která vyzdvihuje participační práva dítěte (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2396/19 ze dne 29. 10. 2019; sp. zn. I. ÚS 3970/18 ze dne 9. 10. 2019; sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. 10. 2018; sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018; sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015; sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 a další).
17. Ústavní soud skutečně klade ve své judikatuře důraz na důležitost participačních práv dítěte. Dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte má dítě právo být ve všech záležitostech, které se ho dotýkají, slyšeno. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily pouze na jeho přání namísto na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013). Dětem by nemělo být uděleno bezpodmínečné právo veta, aniž by byla zvážena veškerá další hlediska a provedeno šetření s cílem určení jejich nejlepšího zájmu (srov. rozsudek ESLP ve věci Zelikha Magomadova proti Rusku ze dne 8. 10. 2019, č. stížnosti 58724/14, § 115); tento zájem obvykle vyžaduje, aby byly zachovány vazby dítěte na jeho rodinu s výjimkou případů, kdy by zachování vazeb poškodilo zdraví a vývoj dítěte (srov. rozsudek ESLP ve věci Suur proti Estonsku, ze dne 20. října 2020, č. stížnosti 41736/18, § 79).
18. Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na to, zda obecné soudy daly prostor nezletilé A., aby se v průběhu řízení k věci vyjádřila.
19. Okresní soud zjišťoval názor nezletilé A. při jednání dne 11. 11. 2024. V bodu 25 napadeného rozsudku je obsáhle popsáno, jak nezletilá situaci vnímá. Tento její názor byl soudem označen za klíčové hledisko v řízení o úpravu styku (bod 49 napadeného rozsudku okresního soudu) a byl také zohledněn (bod 50 napadeného rozsudku okresního soudu). Soud však nerozhodl podle přání nezletilé A., neboť vzal do úvahy i další informace a důkazy, včetně sdělení sociálních pracovníků a dalších odborníků, kteří soud informovali o skutečném dopadu styku na dítě. Soud především respektoval doporučení opatrovníka nezletilé a ošetřujících lékařek nezletilé a přihlédl i k tomu, že asistovaný styk otce s nezletilou v minulosti několik měsíců probíhal a i přes počáteční negativní nastavení nezletilé byl asistovaný kontakt oběma stranami hodnocen kladně. Ačkoli se tedy nezletilá A. vyjádřila tak, že se s otcem stýkat nechce, okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o asistovaném styku jednou za 14 dnů.
20. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že považoval za potřebné umožnit nezletilé A. znovu se vyjádřit k věci v odvolacím řízení, a za tím účelem provedl její výslech (bod 13 napadeného rozsudku krajského soudu). Nezletilá se vyjádřila tak, že se jí nelíbí asistované kontakty nařízené soudem prvního stupně, nechce k nim již docházet, přijde jí to zbytečné. A. sice nechce otce ze svého života vyčlenit, ale nyní rozhodně kontakt s ním nechce. Na základě této výpovědi krajský soud konstatoval, že vnímá konflikt mezi právem otce stýkat se s A. a přáním A. styk s otcem neuskutečňovat. Odvolací soud však uzavřel, že nalézací soud správně dovodil, že přání A. vychází z negativního postoje matky vůči otci. V rámci vyhodnocení přání nezletilé odvolací soud rovněž uvedl, že A. na jedné straně uvádí, že se s otcem nechce scházet, avšak na straně druhé se při pohovoru u soudu vyslovila, že by si přála, aby o ni otec projevoval větší zájem. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že dle zprávy z asistovaných kontaktů A. nevykazuje plošné odmítání otce a je zde potenciál pro další rozvoj jejich vztahu.
21. Obecné soudy tedy sice nerozhodly v souladu s přáním A. projeveným v rámci soudního řízení, avšak nelze říct, že by jí nedaly prostor se k věci vyjádřit, resp. že by její názor nereflektovaly. Jejich závěry jsou podloženy dalšími důkazy a řádně odůvodněny, jak vyžadují výše uvedené principy plynoucí z judikatury Ústavního soudu i ESLP.
22. Stěžovatelka se zadruhé dovolává práva nezletilého dítěte nerealizovat styk s druhým rodičem.
23. Takové právo však z právního řádu neplyne. Naopak, čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči. Úmluva o právech dítěte pak zakotvuje právo dítěte udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, přičemž oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
24. Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, bod 15). Je-li tedy dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada (podílet se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou), vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna (srov. nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016), neexistují-li pro to prokázané objektivní překážky (srov. rozsudek ESLP ve věci Katsikeros proti Řecku ze dne 21. 7. 2022, č. stížnosti 2303/19, § 57-63). Přitom je třeba komplexně zjišťovat a posuzovat nejlepší zájem konkrétního dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 4247/18 ze dne 17. 5. 2019).
25. Obecné soudy po vyhodnocení všech provedených důkazů došly k závěru, že neupravení, resp. zákaz styku nezletilé A. s otcem a ponechání kontaktů pouze na iniciativě nezletilé v současných rodinných poměrech není v jejím nejlepším zájmu. Tento závěr řádně odůvodnily; jejich rozhodnutí tak z ústavního pohledu není co vyčíst.
26. Zatřetí stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu tím, že nevyhověly jejím důkazním návrhům, či dokonce její důkazní návrh zcela opomenuly.
27. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu musí obecné soudy v každé fázi řízení vážit, které důkazy je třeba provést a zda a do jaké míry je nutné dokazování doplnit. Ačkoliv nejsou návrhy důkazů účastníků vázány, jsou povinny o jejich případném neprovedení rozhodnout; stejně tak nemohou svévolně posuzovat dopad jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí, naopak musí svůj postup při dokazování i hodnocení důkazů řádně odůvodnit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 31).
28. Důraz na řádné provedení i hodnocení důkazů a celkovou úroveň odůvodnění patří k základním atributům spravedlivého procesu a jeho dodržování je nezbytnou součástí transparentnosti a kontrolovatelnosti justice a účinnou prevencí před libovůlí v soudním rozhodování (obecně za všechny nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004). V případech, kdy soudy rozhodují o modelu péče rodičů o nezletilé dítě či rozsahu styku s ním jsou tyto ústavněprávní nároky ještě zesíleny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1654/17 ze dne 5. 9. 2017). Z formálního hlediska tento závěr plyne z nemožnosti nápravy případných pochybení odvolacího soudu prostřednictvím dovolání, a tedy vyloučení zásahu Nejvyššího soudu. Daleko významnější je ale materiální rozměr - předmětná rozhodnutí mají zásadní dopady na osudy dětí a jejich rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život. Průběh řízení a rozhodování obecných soudů ve věcech určování modelu péče o nezletilé děti a rozsahu styku rodičů s nimi proto musí všem předestřeným ústavněprávním požadavkům odpovídat.
29. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů reflektují výše uvedené principy a obsahují srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění, proč některé z navržených důkazů soudy neprovedly. Nalézací soud náležitě vysvětlil, proč některé navrhované svědecké výpovědi shledal nadbytečnými, proč neprovedl důkaz přehráním audionahrávek matky, či proč nepřistoupil k zadání vypracování revizního znaleckého posudku k návrhu matky. Jak okresní soud uvádí v bodě 30 napadeného rozhodnutí, celková rodinná situace byla dostatečně prokázána jinými provedenými důkazy, zejména zprávou opatrovníka, lékařskými zprávami, znaleckým posudkem a výslechy rodičů; provádění dalších důkazů by bylo v rozporu s principem hospodárnosti a rychlosti soudního řízení. Rovněž krajský soud v bodech 22 až 25 napadeného rozsudku řádně odůvodnil, proč nevyhověl některým důkazním návrhům stěžovatelky. Ústavní soud tak nemůže dát za pravdu stěžovatelčinu tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími důkazními návrhy, resp. že se nalézací soud k jejím důkazním návrhům dokonce vůbec nevyjádřil.
30. Konečně Ústavní soud posoudil argument stěžovatelky o protiústavnosti uložených pokut za opakované nepředání nezletilé A. otci. Stěžovatelka totiž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného života. Bohužel z ústavní stížnosti není patrné, v čem přesně má zásah, resp. porušení tohoto stěžovatelčina práva spočívat.
31. Ústavní soud již judikoval, že z práva na soukromý a rodinný život plyne i pozitivní závazek státu přijímat účinná opatření k ochraně a podpoře rodinného života, zejména vztahu rodiče a dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1938/25 ze dne 26. 8. 2025, nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012, či rozsudky ESLP ve věci Eriksson proti Švédsku ze dne 22. 6. 1989, č. stížnosti 11373/85, a ve věci Zawadka proti Polsku ze dne 23. 6. 2005, č. stížnosti 48542/99).
32. Státní orgány nesou odpovědnost nejen za vydání ústavně souladného rozhodnutí o úpravě poměrů k dětem, ale také za jeho reálné a účinné prosazení. Povinnost zajistit výkon rozhodnutí představuje klíčový aspekt pozitivního závazku státu podle čl. 8 Úmluvy. Nečinnost vnitrostátních soudů či absence adekvátních opatření vedoucí ke znemožnění styku po delší dobu je porušením této povinnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věci Krasicki proti Polsku ze dne 15. 4. 2014, č. stížnosti 17254/11, § 81-88, či ve věci Anagnostakis a ostatní proti Řecku ze dne 23. 9. 2021, č. stížnosti 46075/16).
33. Ve světle výše uvedené judikatury nezbývá než konstatovat, že uložením pokut obecné soudy sledovaly právě zachování a naplnění práva otce a nezletilé A. na to, aby jim byl umožněn styk, tedy jejich právo na rodinný život. Toto právo bylo jednáním stěžovatelky omezováno, a proto obecné soudy přistoupily k výkonu svých rozhodnutí formou pokut. V tomto postupu neshledal Ústavní soud nic protiústavního.
34. Stejně jako v předchozím řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 240/24 , ani v tomto řízení Ústavní soud neshledal porušení participačních práv nezletilé ani vady v řízení před obecnými soudy, a proto stěžovatelce nevyhověl. Obecné soudy svá rozhodnutí opět pečlivě odůvodnily, přestože zvolily řešení v rozporu s vyřčeným přáním nezletilé A. a s představou stěžovatelky.
35. Jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou. Nedojdou-li k dohodě, vždy bude jeden z nich nespokojen, bude se cítit ukřivděn a bude pokračovat v soudním řízení podáváním nových a nových návrhů. Tím se však opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na dítě. Dítě má dva rodiče a jeho nejlepším zájmem je v obecné rovině mít pevný a rovnocenný vztah k oběma - včetně času, který s nimi může trávit, a péče, které se od nich může dočkat (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 551/23 ze dne 5. 4. 2023). Úplný zákaz styku s jedním z rodičů je třeba označit za zcela krajní řešení, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1079/19 ze dne 26. 7. 2017). Ústavní soud proto apeluje na rodiče, aby neřešili své neshody bojem o nezletilou či jejím prostřednictvím, ale naopak hleděli především na její zájem být v péči obou rodičů a hledali nejvhodnější způsob, jak dceři vytvořit harmonické a láskyplné prostředí (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2477/24 ze dne 9. 10. 2024).
36. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl návrh stěžovatelky jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu