Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti A. P., zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem Na Děkance 2109/1a, Praha 2, proti výroku I (v části potvrzující výroky VII až XXIII, XXV až XXIX a XXXI), výroku II (v části týkající se úpravy styku otce s nezletilou) a výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 10. 2023 č. j. 59 Co 27/2023-965 a výrokům IV až VI (v části týkající se úpravy běžného a prázdninového styku a vyslovení předběžné vykonatelnosti) a výrokům VII až XXIX, XXXI a XXXIV rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 2022 č. j. 0 P 44/2015-659, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a R. K., a nezletilé A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Napadenými rozhodnutími obecné soudy rozhodovaly ve věci nezletilé vedlejší účastnice (dcery stěžovatelky a vedlejšího účastníka) o úpravě péče a výživného, o úpravě styku a o výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy ve věci rozhodly. Ústavní stížností se proto domáhala zrušení některých výroků jejich rozhodnutí s tvrzením o porušení svých práv, resp. práv nezletilé zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud stěžovatelce nevyhověl, protože neshledal porušení participačních práv nezletilé ani vady v řízení před obecnými soudy. Oba soudy - a zejména odvolací soud - svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily, přestože zvolily řešení v rozporu s vyřčeným přáním nezletilé a s představou stěžovatelky o uspořádání péče o nezletilou.
2. Okresní soud ve Zlíně (nalézací soud) ohledně stanovení péče a styku s nezletilou zamítl návrh otce (vedlejšího účastníka) na úpravu péče a zavedl mu běžný styk s nezletilou v lichém kalendářním týdnu v úterý od 15.00 hodin do 18.30 hodin a od pátku od 13.00 hodin do následujícího pondělí v sudém kalendářním týdnu do 8.00 hodin a dále v sudém kalendářním týdnu od čtvrtku od 13.00 hodin do pátku do 8.00 hodin. Stěžovatelce v této souvislosti uložil, aby nezletilou na styk s otcem řádně připravila jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické, styk nezletilé s otcem umožnila a s otcem v potřebném rozsahu spolupracovala. Dále stěžovatelce uložil pokuty za 24 neuskutečněných styků nezletilé s otcem, vždy ve výši 1 000 Kč.
3. V napadeném rozsudku nalézací soud zrekapituloval, že nezletilá byla po rozchodu rodičů v roce 2014 svěřena do péče stěžovatelky, v září 2021 začala odmítat styk s otcem a docházelo k asistovaným kontaktům. Z provedeného dokazování vzešlo, že nezletilá je fixována na matku a stresována celou situací. Svěření do péče otce nebo střídavou péči nalézací soud vyloučil, neboť by to nepřispělo k ustálení a uklidnění situace, ba naopak by mohlo vést k pravděpodobným negativním následkům na psychice nezletilé.
Současně však nalézací soud neshledal závažné důvody, pro které by nezletilá odmítala styk s otcem zahrnující přespání, naopak asistované styky snášela dobře a těšila se na ně. Nic nenasvědčuje tomu, že by přístup otce k nezletilé byl necitlivý. Nezletilá naopak vyrůstá v prostředí, které není otci pozitivně nakloněno a nelze vyloučit, že dojde k rozvoji syndromu zavrženého rodiče. Osobnostní nastavení stěžovatelky se přenáší na nezletilou, která k ní výrazně inklinuje a přebírá intuitivně její názory a postoje.
I přes nedoporučení znalce k postupnému rozšiřování styku s otcem nalézací soud rozhodl oproti návrhu stěžovatelky o širším styku s otcem, který je schopen o ni pečovat a zabezpečit veškeré její potřeby. Stěžovatelka je povinna (a v minulosti byla schopna) jednak nezletilou namotivovat k tomu, aby se s otcem stýkala, jednak s otcem spolupracovat. Protože zaprvé matka v některých případech nedostatečně motivovala nezletilou ke styku s otcem, zadruhé nebyly zjištěny závažné skutečnosti, proč k němu nemělo dojít, a zatřetí se ukázalo, že stanovisko nezletilé nebylo projevem jejího skutečného přání, nařídil nalézací soud na návrh otce i výkon rozhodnutí.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudek nalézacího soudu změnil ohledně stanovení styku: otec je podle něj oprávněn se stýkat s nezletilou v sobotu v lichém kalendářním týdnu od 14.00 hodin do 18.00 hodin a ve čtvrtek v sudém kalendářním týdnu od 16.00 hodin do 18.00 hodin. Odvolací soud po doplněném dokazování se zaměřením na aktuální poměry vyšel z toho, že nezletilá kontakt s otcem odmítá a je zatěžována vleklým stresem z konfliktu rodičů řešeným psychologicky i psychiatricky. Ztotožnil se s nalézacím soudem v tom, že nezletilá je ve věku, kdy zabezpečení péče jedním rodičem nemá své opodstatnění, a je na místě, aby se i druhý rodič na péči podílel. Odlišně od nalézacího soudu ale reflektoval následný vývoj vztahu nezletilé s otcem ve světle závěrů znaleckého posuzování i výpovědí znalců. Psychosomatické obtíže nezletilé mají původ v jejích úzkostných stavech z rodičovského konfliktu, ze kterého nezletilá nevidí úniku, a proto se přimkla k matce v prostředí, kde cítí zázemí. Třebaže matka vztah nezletilé k otci nepodporuje, nevede ji k němu a nechává rozhodnutí ohledně styku nepřípustně na samotné nezletilé a tím ji psychicky zatěžuje, odvolací soud dal na vyjádření znalce, odborných pedagogických pracovníků a psychiatra, aby k obnově vztahů nezletilé s otcem docházelo pozvolna. Odvolací soud stejně jako soud nalézací dospěl k závěru, že odmítavý postoj nezletilé ke styku s otcem nebyl projevem jejího skutečného přání, neboť přebírala postoje matky k otci. Proto potvrdil i (s výjimkou jedné) pokuty za opakovaně neuskutečněné styky.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala své argumenty z opatrovnického řízení a vznesla čtyři okruhy námitek. Zaprvé obecným soudům vytýká, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu k participačním právům dítěte nepřihlédly k přání nezletilé ani k jejím zásadním zdravotním problémům fyzického i psychického rázu. Navíc nezletilé ani dostatečně nevysvětlily, proč rozhodly v rozporu s tímto přáním. Zadruhé podle stěžovatelky obecné soudy dostatečně nezohlednily posudky znalců a vyjádření kolizního opatrovníka nezletilé: ani oni důrazně nedoporučovali tak široký styk otce s nezletilou kvůli zbytečnému psychickému přetěžování a stresování nezletilé. Naopak neprovedly některé stěžovatelkou navrhované důkazy. Zatřetí obecné soudy ignorovaly možné důvody odmítání nezletilé styku s otcem přes noc spočívající v potenciálních negativních prožitcích v intimní oblasti. Začtvrté pak stěžovatelka nesouhlasí s uloženými pokutami. Podle judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatelka odkazuje, není možné uložit pokutu za nerealizovaný styk, který by mohl poškozovat zdraví a rozvoj dítěte nebo by byl proti vyslovenému přání nezletilé. Obecné soudy podle stěžovatelky navíc nezohlednily, že se uzavíraly nové dohody o úpravě styku, které nedodržoval naopak otec.
6. Ve dvou doplněních ústavní stížnosti stěžovatelka znovu zdůraznila, že nezletilá je ve velmi špatném psychickém i fyzickém rozpoložení. To doložila několika aktuálními lékařskými zprávami.
7. Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včasnou, přípustnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podala ji oprávněná stěžovatelka, která je řádně zastoupena advokátkou, poté, co vyčerpala zákonné prostředky ochrany práv, které měla k dispozici. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
9. Je třeba zdůraznit, že role Ústavního soudu nespočívá v ochraně běžné zákonnosti, ve zjišťování skutkového stavu ani v hodnocení důkazů. To je úkolem obecných soudů, které jsou lépe povolány k tomu posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a specifikům. Jsou to obecné soudy, které se všemi zúčastněnými osobami v rodinném sporu jednají, získávají bezprostřední dojmy o všech podstatných okolnostech a jsou pak schopny si o nich učinit věrohodnější úsudek (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 926/24 , body 10 až 11). Na rozdíl od Ústavního soudu, který má v tomto směru pochopitelný informační deficit, jsou pak obecné soudy dobře vybaveny a ostatně i povinny najít takový model péče o dítě, který bude respektovat jeho nejlepší zájem zaručený čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a současně nebude nepřiměřeně omezovat právo žádného z rodičů zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud se při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem soustředí právě na to, zda byl nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při vedení řízení před obecnými soudy, při přijímání konkrétních opatření a při hledání výsledného řešení (usnesení sp. zn. I. ÚS 389/23 , IV. ÚS 3262/22 , IV. ÚS 2465/21 , III. ÚS 1287/20 nebo III. ÚS 3261/19 ).
10. Jedním z projevů povinnosti zohlednit nejlepší zájem dítěte je povinnost soudu přihlédnout k přání dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19 až 25). Nejlepší zájem se ovšem automaticky nerovná vyslovenému přání dítěte. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily pouze na jeho přání, nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Při hodnocení vlastního postoje nezletilého dítěte musejí vzít v potaz výše zmíněnou rozumovou a emocionální vyspělost dítěte, jeho věk či míru objektivity (nezávislosti) jeho postoje. Z hlediska formy musí být přání dítěte zjišťováno komplexně (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 23 až 25, a II. ÚS 2943/14 , body 21 až 22). S přibývajícím věkem dítěte bude jeho přání pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1609/23 , body 34 a 37, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1318/22 , bod 36, a III. ÚS 65/24 ). Soudy jsou ale nadále povinny v každém jednotlivém případě brát v úvahu i míru nezávislosti vyjádřeného přání a důsledky, ke kterým by uspořádání vztahů podle přání dítěte vedlo (usnesení sp. zn. III. ÚS 1939/23 , bod 15, a III. ÚS 3012/22 , bod 11, srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 1881/22 , bod 23).
11. S nejlepším zájmem dítěte a jeho přání nepochybně souvisí konkrétní participační práva, jichž se stěžovatelka za nezletilou dovolává. Obecné soudy měly v duchu stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu nezletilou (v době řízení přibližně devítiletou, resp. desetiletou) vyslechnout, případně jinak zjišťovat její stanovisko, zohlednit jej a odůvodnit své rozhodnutí. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že to udělaly nedostatečně a že nezletilé nesdělily, proč péči upravily jinak, než chtěla. Ústavní soud se s těmito námitkami neztotožnil.
12. Co se týče zjišťování stanoviska nezletilé, není co obecným soudům vytknout. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že její přání oba soudy znaly a pečlivě zjišťovaly z velkého množství podkladů v průběhu celého řízení (výslech nezletilé, dopis nezletilé, zprostředkovaně též výslechy obou rodičů, zpráva opatrovníka i znalecké posudky). Námitku stěžovatelky, že před nalézacím soudem nedošlo k opakovanému zjišťování názoru nezletilé a soud rozhodl cca devět měsíců po jejím výslechu, Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Ústavní soud posuzuje opatrovnické řízení jako celek a stěžovatelka pomíjí, že následně v rámci odvolacího řízení bylo přání nezletilé opětovně zjišťováno různými způsoby, včetně výslechu nezletilé.
13. Koneckonců stěžovatelka sama dál argumentuje tím, že vyslovené a neměnné přání nezletilé obecné soudy ignorovaly. Ani to není pravda a i zde platí, že Ústavní soud se zajímá o opatrovnické řízení jako o jeden celek. Bylo-li by možné vytýkat nalézacímu soudu, že upravil styk v rozporu s přáním nezletilé se s otcem nestýkat přes noc, odvolací soud - právě i na základě neměnného postoje nezletilé - změnil úpravu styku k méně intenzivnímu a bez přespání u otce. Své rozhodnutí přitom velmi pečlivě zdůvodnil poté, co jej opřel o rozsáhlé dokazování a podrobně zjištěný skutkový stav i přehledné hodnocení důkazů. Konkrétní model výlučné péče matky s pravidelným odpoledním setkáváním nezletilé s otcem zvolil s vědomím a hodnocením toho, jak je situace v rodině napjatá a že nezletilá se s otcem vídat nechce, i motivů a zdrojů tohoto jejího odporu. Oba soudy přihlédly k tomu, že přání nezletilé nereflektuje její skutečný postoj, jak vzešlo ze znaleckého posouzení. Na rozdíl od stěžovatelky ale považovaly za podstatné to, že nezletilá má právo na rozvoj vztahů s oběma rodiči a je třeba neztratit nyní s otcem kontakt a postupně s ním vztah znovu navazovat. Ústavní soud tedy odůvodnění zvoleného řešení v napadených rozhodnutích nachází a považuje jej za dostatečné i co do způsobu, jak obecné soudy přihlédly k názoru nezletilé.
14. K námitce, že nezletilá nebyla vyslechnuta ani v souvislosti s vydanými předběžnými opatřeními, se Ústavní soud nevyjadřuje, protože v nynějším řízení o ústavní stížnosti jsou napadena rozhodnutí nikoliv o předběžné, ale o konečné úpravě poměrů.
15. Pokud jde o (ne)sdělení výsledku řízení nezletilé, Ústavní soud nemá za to, že by obecné soudy v této věci postupovaly v rozporu s judikaturou, na kterou stěžovatelka odkazuje. Ve věci skončené nálezem sp. zn. II. ÚS 725/18 se Ústavní soud zabýval sporem rodičů o podrobení se jejich nezletilé dcery očkovací povinnosti, přičemž nezletilá (ač v řízení vyslechnuta) se o výsledku soudního řízení dozvěděla jen velmi nepřímo (viz bod 56 nálezu). Jedním ze závěrů tohoto nálezu skutečně je, že je třeba dítě informovat o výsledku řízení a vysvětlit mu, jak byl jeho názor zohledněn. V odkazované věci ale Ústavní soud paušálně nevyloučil, že by povinnost náležitě informovat dítě mohl zastat i zákonný zástupce (viz bod 57 nálezu, dále též usnesení sp. zn. II. ÚS 1192/22 , bod 40). Současně Ústavní soud zdůraznil, že smyslem informování dítěte o výsledku řízení je, aby se dítě mohlo rozhodnout, zda podat stížnost nebo odvolání (viz bod 49 nálezu nebo znovu usnesení sp. zn. II. ÚS 1192/22 , bod 38).
16. Nynější stěžovatelka tuto argumentaci vztahuje právě k tomu, že by se nezletilá mohla rozhodnout, zda podat opravné prostředky. To však jednak učinila v zájmu nezletilé sama stěžovatelka, jednak nic nenasvědčuje tomu, že by nezletilá nevěděla o tom, že se nějaké řízení vedlo, že by v něm nevystupovala nebo že by nevěděla o jeho výsledku. Sama stěžovatelka před obecnými soudy, ale i v řízení o ústavní stížnosti zdůrazňuje negativní dopady na nezletilou, které pramení ze soudně řešené úpravy styku s otcem. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že to je soud, kdo nese odpovědnost za dodržování všech aspektů práva na spravedlivý proces, ale z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy považovaly za významné, aby stěžovatelka změnila svůj přístup směrem k motivaci a větší podpoře nezletilé ve vztahu s otcem a v tomto směru nezletilou na setkávání s otcem připravovala. Což nepochybně zahrnuje i povinnost stěžovatelky vysvětlit nezletilé, jak věc u soudu dopadla. To je plně v souladu s judikaturou, které se stěžovatelka dovolává.
17. Druhý okruh námitek stěžovatelka směřovala do hodnocení důkazů a volby důkazních prostředků. Ani v této oblasti Ústavní soud nemá obecným soudům co vytnout. Nalézací i odvolací soud se znaleckými posudky velmi podrobně zabývaly a vyslechly znalce při jednání. Vyvodily ovšem jiné závěry než stěžovatelka, zejména ohledně postoje nezletilé a vlivu stěžovatelky na něj. To ovšem nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Také, jak již zaznělo, zejména odvolací soud na doporučení znalců postupně rozšiřovat styk otce s nezletilou dal a upustil od styku s přespáváním. Oba soudy také adekvátně zdůvodnily, proč neprovedly další důkazy (viz body 89 až 90 napadeného rozsudku nalézacího soudu a body 37 až 38 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
18. Ani třetí stížnostní námitce, že obecné soudy ignorovaly důvody, pro které by mohla nezletilá odmítat nocleh u otce, Ústavní soud nepřisvědčil. Žádné takové objektivní důvody, pro které by mohla odmítat styk s otcem, se v opatrovnickém řízení neprokázaly. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že nezletilá sama do řízení přinesla tvrzení maximálně o lžích otce nebo o zcela jiných "proviněních", kterých se na ní otec měl dopustit a které lze chápat jako výchovné působení (výběr stravy a nápojů, volba pracích prostředků, odebrání telefonu, rozbalování dárků apod.).
19. Konečně Ústavní soud neshledal protiústavními uložené pokuty za nepředávání nezletilé otci. Lze opět plně souhlasit s judikaturou, na kterou stěžovatelka odkazuje a z níž plyne, že ukládání pokut nemá být nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte nebo vést k násilnému výkonu rozhodnutí přes silné přesvědčení nezletilého dítěte (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3462/14 , I. ÚS 1318/22 a I. ÚS 1626/22 ). Tato judikatura ovšem stojí na tom, že nerespektovaná stanoviska nezletilých vycházejí z jejich samostatných rozhodnutí, nejsou ovlivněna třetími osobami a nelze je bez adekvátního výchovného působení překonat. V nynější věci naopak obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka dostatečně nezletilou nemotivovala k setkávání s otcem a postoj nezletilé je výsledkem přejímání postojů matky a projevem snahy nezletilé uniknout ze stresu vyvolaného konfliktem rodičů. Ústavní soud dodává, že stěžovatelka může při skutečné změně svého přístupu požádat o to, aby peněžní prostředky, které uhradila na pokutách, byly vynaloženy k náhradě nákladů nezletilé (§ 507 zákona o zvláštních řízeních soudních).
20. Závěrem pak Ústavní soud poznamenává, že napadené rozhodnutí nezakládá do budoucna nezměnitelný režim péče o nezletilou platný jednou provždy, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí. Samozřejmě také nelze vyloučit změnu úpravy péče o nezletilou na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence. Ústavní soud nijak nebagatelizuje, že nezletilá je v důsledku soudního sporu v bezútěšném stavu a ve velmi tíživé situaci. Tím spíš je ale třeba, aby si oba rodiče uvědomili, že je primárně jejich odpovědností přispívat k blahu svého dítěte a překonávat i vzájemné antipatie v míře umožňující nezletilé budování vztahu s jejich bývalým partnerem jakožto druhým rodičem nezletilé.
21. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv ani nezletilé, ani stěžovatelky samotné. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu