Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Hamerníka, zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 225, Benešov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 8 As 185/2023-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a Xuan Vu Thi Thanh, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a dalších podkladů se podává, že první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 22. 11. 2022 č. j. MHMP 1903588/2022 na pozemku druhého vedlejšího účastníka sousedícím s pozemkem stěžovatele rozhodl jednak o povolení odstranění stávajících staveb a jednak o schválení nového stavebního záměru, novostavby rodinného domu s prodejnou v přízemí. Podle správních orgánů nová stavba odpovídá stavebním normám a nenarušuje místní poměry. Původní stavba je nevyhovující, nová bude sice větší, ale bude posunuta dál od pozemku stěžovatele.
3. Následnou žalobu stěžovatele zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2023 č. j. 14 A 16/2023-62. K námitkám zhoršení pohody bydlení stěžovatele uvedl, že tuto kategorii tvoří zejména obecné požadavky na výstavbu. Posuzovaná nová stavba dodržuje stanovený minimální vzdálený odstup, stará stavba dokonce stála blíž pozemku stěžovatele. Lokalita je již hustě zastavěná, nová budova se zvýší jen o 60 cm a směrem k pozemku druhého vedlejšího účastníka má stěžovatel garáž, takže nedojde ani k nepřípustnému zastínění jeho pozemku. Jde-li o řešení dopravy, je třeba stěžovateli přisvědčit, že při hranici s pozemkem stěžovatele dojde v důsledku nové stavby a nových parkovacích stání ke zvýšení průjezdů po pozemku stavebníka. Pražské stavební předpisy však preferují nová parkovací místa na pozemku stavebníka a sám stěžovatel jen pár metrů od nových parkovacích stání na svém pozemku také umožňuje parkování. Podle stavebníka jde nadto o čtyři parkovací stání pro něj osobně a zásobování, nikoli zákazníky prodejny. S ohledem na velikost prodejny a její charakter stavebník předpokládá, že zákazníci se budou převážně pohybovat pěšky. V okolí je nadto obvyklé, že se obdobně parkuje i u dalších rodinných domů.
4. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Poukázal na smysl řízení o kasační stížnosti a zdůraznil, že je ovládá zásada dispoziční. To znamená, že není úlohou soudu zde domýšlet argumentaci ve prospěch kasačního stěžovatele. Obsahuje-li proto rozsudek krajského soudu srozumitelné odůvodnění k jednotlivým žalobním bodům a kasační stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje svou žalobní argumentaci nebo uplatňuje takovou argumentaci, která se s odůvodněním krajského soudu nijak nevypořádává, jde o námitky nepřípustné. Stěžovatel v nynější věci přitom do kasační stížnosti převážně zkopíroval či přebral podstatné části své žaloby. Odůvodnění rozsudku městského soudu je podrobné a se všemi aspekty, včetně odkazů stěžovatele na judikaturu, se vypořádává. Kasační námitky stěžovatele byly v jednotlivostech buď vypořádány, nebo byly příliš obecné na to, aby Nejvyšší správní soud vedly k podrobnějšímu přehodnocení odůvodněných závěrů městského soudu. Se závěry městského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
5. Stěžovatel tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal s přiměřeností zásahu do jeho vlastnického práva spočívajícího v povolení stavebního záměru na sousedním pozemku. Napadený rozsudek odporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11 (N 8/64 SbNU 77). Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho věci má být stavba na sousedním pozemku přeměněna z obytných na obchodní prostory. Na hranici pozemku stěžovatele bude umožněn průjezd vozidel třetích osob a zvýší se dopravní provoz. Tím se sníží pohoda bydlení a zvýší se imise. Nejvyšší správní soud se přitom spokojil jen s ujištěním stavebníka, že vozidel snad nebude tolik. Stěžovatel souhlasí s tvrzením správních soudů, že jednou povolený stav nelze zakonzervovat, avšak jeho námitky je třeba poměřovat se zájmem stavebníka. Hodnocení správních soudů přitom bylo jednostranné. Přiměřené nemůže být srovnání parkování u vlastního domu a vozidel zákazníků u obchodu s potravinami. Konečně stěžovatel zdůrazňuje, že podle (blíže nespecifikované) judikatury Nejvyššího správního soudu správní orgán při posuzování námitky zhoršení pohody bydlení nemůže odhlédnout od subjektivních hledisek způsobu života osob, kterých se má stavba týkat.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí ve věci povolení stavby na sousedním pozemku. Jeho argumentace pak směřuje proti hodnocení přiměřenosti zásahu do jeho vlastnického práva. Ústavní soud přitom odůvodnění napadeného rozsudku a jemu předcházejícího rozsudku městského soudu hodnotí jako podrobná; nejde jen o rozsah odůvodnění, nýbrž zejména o věcné a konkrétní argumenty směřující k vypořádání jednotlivých námitek stěžovatele.
Odůvodnění je srozumitelné, logické a přesvědčivé. Stěžovatel pak vesměs odůvodnění napadeného rozhodnutí nereflektuje a nepředkládá žádnou konkrétnější, věcnou, natož ústavněprávně relevantní argumentaci.
9. V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje nejprve na nález sp. zn. I. ÚS 451/11
. Nosnými závěry tohoto nálezu je, že obec jakožto vlastník pozemní komunikace je povinna strpět její obecné užívání bez možnosti ovlivňovat provoz na ní, neboť toto oprávnění náleží silničnímu správnímu úřadu. Pakliže však obec nevyvíjí žádnou činnost, jíž lze ovlivnit provoz na pozemní komunikaci, nelze jí uložit povinnost zdržet se rušení hlukem, jenž pochází právě z provozu předmětné pozemní komunikace. Opačný přístup je porušením práva obce vlastnit a užívat majetek a překračuje ústavní rámec omezení vlastnického práva.
Takový odkaz přitom pro nynější věc skutečně co do skutkových okolností není přiléhavý, byť je pravdou, že Ústavní soud tehdy zdůraznil požadavek přípustnosti zásahu do vlastnického práva ve smyslu "míry přiměřené poměrům". S takovým předpokladem však správní soudy operovaly; městský soud místní poměry zohlednil například při hodnocení dopravního řešení (v okolí se parkuje ve dvorech domů běžně), vzhledu stavebního záměru nebo u míry zastínění. I zde však stěžovatel žádnou konkrétnější argumentaci nepředkládá.
10. Jde-li o tvrzení stěžovatele o nepřípustném spokojení se pouze s vyjádřením stavebníka o intenzitě dopravy a nepřípustném srovnání parkování obyvatele domu a zákazníků, s tím se výslovně vypořádal Nejvyšší správní soud v bodech 23 až 25 odůvodnění napadeného rozsudku. Podle Nejvyššího správního soudu skutečně nešlo o jediný argument, který městský soud vedl k závěru o přiměřenosti nového dopravního řešení. Ani zde stěžovatel argumentaci Nejvyššího správního soudu náležitě nereflektuje. Nic konkrétního či věcného dále stěžovatel neuvádí ani ke své námitce "jednostranného hodnocení" věci provedeného správními soudy.
11. Odkazuje-li konečně stěžovatel na blíže nespecifikovanou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu k povinnosti zohlednit při hodnocení vlivu stavby na pohodu bydlení subjektivní hlediska osob, kterých se tato stavba týká (zřejmě rozsudek ze dne 2. 2. 2006 č. j. 2 As 44/2005-116 a navazující judikaturu), ani zde stěžovatel nic konkrétnějšího netvrdí. Není přitom patrné, která subjektivní hlediska měly správní soudy opomenout. Ostatně rovněž to uvedl Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku (srov. bod 26 odůvodnění), což stěžovatel (znovu) nereflektuje.
12. Opětovně se sluší připomenout, že správní soudy podrobně a věcně reagovaly na každou námitku stěžovatele k jednotlivým aspektům nové stavby, ať to byl vzhled, umístění, stínění či dopravní řešení, a k nim přednesly řadu věcných argumentů k hodnocení přiměřenosti z hlediska zásahu do vlastnického práva stěžovatele. Argumentace stěžovatele je však ve všech jednotlivých aspektech obecná, nekonkrétní a bez ústavněprávní argumentace, jakož i bez téměř jakékoli věcné reakce na konkrétní závěry správních soudů, zejména samotného napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. A to dokonce přestože na přílišnou obecnost argumentace jej upozornil již Nejvyšší správní soud. Ústavní soud proto v řádně odůvodněných závěrech správních soudů ve srovnání s argumentací stěžovatele žádné kvalifikované pochybení neshledal.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu