Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 440/2025-534 ze dne 16. 7. 2025, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 Nt 152/2025-468 ze dne 30. 1. 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 27/2025-473 ze dne 30. l. 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2025 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byla stěžovatelka uznána vinnou řadou trestných činů a byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 4 měsíců. Proti jednomu z výroků o vině (zvlášť závažný zločin loupeže) a proti výroku o trestu podala stěžovatelka odvolání.
3. Napadenými usneseními Krajský soud v Ostravě toto odvolání zamítl jako opožděné, resp. nepovolil navrácení lhůty k podání odvolání. Krajský soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Opis rozsudku soudu prvního stupně vyhlášeného v hlavním líčení konaném dne 4. 11. 2024 byl stěžovatelce doručen dne 21. 12. 2024 a jejímu obhájci JUDr. Antonínu Šmukovi dne 16. 12. 2024. Poslední den lhůty k podání odvolání připadl na pondělí 30. 12. 2024. Až dne 10. 1. 2025 obhájce stěžovatelky zaslal Okresnímu soudu v Ostravě prostřednictvím datové schránky písemnost nazvanou "odůvodnění odvolání do rozsudku ze dne 14. 10. 2024". Stěžovatelka ve vlastnoručně psaném odvolání podaném dne 15. 1. 2025 uvedla, že její obhájce měl odvolání podat, což však ve lhůtě nestihl, a proto žádá o nařízení termínu a projednání jejího odvolání. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že navrácení lhůty k podání odvolání ve smyslu § 61 odst. 1 trestního řádu je možné jen tehdy, existují-li vážné důvody - typicky překážky znemožňující nebo značně znesnadňující podání opravného prostředku v zákonem stanovené lhůtě. Za takový důležitý důvod podle něj nelze považovat skutečnost, že obhájce odvolání podat jednoduše opomněl.
4. Nejvyšší soud posléze napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva, zejména práva podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavnímu soudu navrhuje, aby napadená rozhodnutí "jako nezákonná zrušil".
6. Konkrétněji stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu jsou projevem přepjatého formalismu. Má též za to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 276/04 ze dne 3. 8. 2005.
8. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. V kontextu projednávané věci pak Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že podstata projednávané věci spočívá v posouzení, zda Krajský soud v Ostravě při posuzování existence důvodů pro navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 trestního řádu porušil základní práva stěžovatelky. Pokud Ústavní soud jeho postup v této věci vyhodnotí jako ústavně konformní, nemůže být ústavní stížnost úspěšná.
12. Ústavní soud se v tomto kontextu neztotožňuje s výhradou stěžovatelky, že postup krajského soudu byl formalistický. Krajský soud se otázce existence důvodů pro navrácení lhůty pečlivě věnoval, přičemž vycházel z ustálené judikatury a svůj závěr řádně odůvodnil (srov. body 5. a 6. napadeného usnesení č. j. 1 Nt 152/2025-468). Ústavní soud proti jeho shora rekapitulovanému právnímu názoru nemá žádných ústavněprávních námitek. Závěr, že povolení navrácení lhůty musí být odůvodněno závažnými důvody, resp. překážkami (nemoc v posledních dnech lhůty, přírodní katastrofa, zvlášť závažné osobní důvody obviněného či obhájce, popř. i nesprávné poučení) považuje Ústavní soud za přiléhavou interpretaci předmětného zákonného ustanovení (srov. i ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš.
§ 61 Navrácení lhůty. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 676). Ztotožňuje se též se závěrem, že takovým důvodem není prosté opomenutí opravný prostředek podat. Pokud by tomu tak bylo, nemělo by stanovení lhůt k podání opravných prostředků prakticky žádný smysl.
13. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 276/04 není případný. Tento nález byl totiž vydán v podstatně odlišné procesní situaci. Odvolání v tehdy řešené věci bylo - zcela nesporně - obžalovaným podáno včas a důvodem jeho odmítnutí bylo to, že odvolání nebylo ve stanovené lhůtě odůvodněno, tedy že nedošlo k odstranění vad podání. Obecné soudy navíc vycházely z přesvědčení, že výzvu k odstranění vad odvolání musí soud prvního stupně zaslat toliko obhájci nikoli obžalovanému, byť obžalovaný sám odvolání podal. V nyní projednávané věci se však jedná o situaci, v níž odvolání vůbec podáno ve lhůtě nebylo a o žádosti o navrácení lhůty bylo ústavně konformně rozhodnuto.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu