Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti Městské části Praha 1, sídlem Vodičkova 681/18, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/7, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. září 2025 č. j. 10 As 89/2024-44 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2025 č. j. 8 A 7/2024-102, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti V. J. Rott s. r. o., sídlem Malé náměstí 142/3, Praha 1 - Staré Město, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na samosprávu a na soudní ochranu.
1. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že první vedlejší účastnice zažádala o povolení svého stavebního záměru. Jako stavební úřad zde vystupoval Úřad městské části Praha 1, tedy úřad nynější stěžovatelky. Ten původně rozhodnutím ze dne 1. 3. 2019 stavbu povolil. Stěžovatelka, která ve stavebním řízení přímo jako městská část (v samostatné působnosti) vystupovala také jako účastnice řízení, podala dne 26. 3. 2019 proti stavebnímu povolení odvolání. Po sérii několika rozhodnutí správních orgánů nakonec stavební úřad řízení zastavil a druhý vedlejší účastník jako odvolací správní orgán v odvolacím řízení toto jeho rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 30. 11. 2023. Proti tomuto rozhodnutí podala první vedlejší účastnice žalobu s tím, že stěžovatelka podala původní odvolání ze dne 26. 3. 2019 opožděně.
2. Žalobu původně zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2024 č. j. 8 A 7/2024-35. Shledal, že stěžovatelka podala odvolání včas, protože rozhodnutí podle uděleného pověření převzal její zástupce osobně až poté, co bylo doručeno elektronicky a přes spisovnu. Tento rozsudek ke kasační stížnosti první vedlejší účastnice zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2024 č. j. 10 As 195/2024-33. Shledal naopak, že jinak platné pověření k zastupování v řízení nemůže mít vliv na okamžik doručení rozhodnutí, které se prokazatelně dostalo do sféry příslušného odboru stěžovatelky již dříve. Městský soud poté napadeným rozsudkem rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že podané odvolání podle vysloveného závazného právního názoru nelze považovat za včasné. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního poté jako nepřípustnou odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením, protože městský soud rozhodl v souladu s již vysloveným právním názorem.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka označuje závěry Nejvyššího správního soudu k okamžiku doručení odvolání za překvapivé, nedostatečně odůvodněné a přepjatě formalistické. Nejvyšší správní soud svévolně neprovedl navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí zástupce stěžovatelky, kterého pověřila také přebíráním písemností, což je její běžnou praxí. Nejvyšší správní soud svými závěry toto pověření popírá, čímž také zasahuje do práva stěžovatelky na samosprávu.
4. Před projednáním a rozhodnutím ve věci samé musí Ústavní soud prověřit procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Shledal přitom, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem nepřípustným.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle § 72 odst. 3 téhož zákona se takovým prostředkem rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Uvedené vyjadřuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Věc musí být pro orgány veřejné moci definitivně uzavřena. Až tehdy může Ústavní soud "vstoupit do hry" a případně zasáhnout na ochranu základních práv a svobod [body 23 až 25 stanoviska pléna ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.)]. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Podle čl. 4 Ústavy je ochrana ústavnosti úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecných soudů. Ústavní stížnost tedy představuje institucionální mechanismus nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.
1. Ústavní soud proto odmítá jako návrhy nepřípustné takové ústavní stížnosti, které směřují proti rozhodnutím, v jejichž důsledku se zrušuje rozhodnutí správního orgánu a věc se vrací k dalšímu řízení. Činí tak otevřeně s vědomím, že správní orgány jsou v dalším řízení vázány vysloveným právním názorem správních soudů. (srov. v obdobném procesním kontextu kupříkladu usnesení ze dne 14. 6. 2017
sp. zn. I. ÚS 3857/16
, ze dne 24. 10. 2018
sp. zn. I. ÚS 3426/18
, ze dne 10. 5. 2024
sp. zn. IV. ÚS 1152/24
, ze dne 23. 7. 2024
sp. zn. I. ÚS 1797/24
či ze dne 23. 4. 2025
sp. zn. III. ÚS 1071/25
).
2. Také v nynější věci je ústavní stížnost v tomto smyslu předčasná, protože po zrušení rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka městským soudem věc stěžovatelky není pravomocně uzavřená a stěžovatelka má nadále možnost uplatňovat svá práva v řízení před správními orgány a v případném navazujícím řízení soudním. Svá práva bude moci uplatňovat také eventuální, další ústavní stížností, samozřejmě za splnění dalších procesních předpokladů řízení. Z hlediska postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci není žádoucí, aby Ústavní soud řešil ústavnost věci po jednotlivých fázích, je-li možné celou skončenou věc přezkoumat posléze. Ostatně z toho důvodu nepředstavuje odmítnutí nynější ústavní stížnosti stěžovatelky odepření spravedlnosti. K eventuálnímu dalšímu procesnímu vývoji a případnému splnění dalších předpokladů řízení před Ústavním soudem se sluší připomenout také ustálenou judikaturu Ústavního soudu, že se skutečně vyžaduje podání žaloby k soudu i tam, kde je judikatura správního soudnictví jednotná, opírá se o zákon, a lze očekávat, že podání žaloby bude pouze formálním prodloužením řízení (viz usnesení ze dne 12. 4. 2022
sp. zn. IV. ÚS 895/22
).
3. Ústavní soud rovněž neshledal výjimečné okolnosti vylučující nepřípustnost ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu: věc nijak svým významem nepřesahuje zájmy stěžovatelky (jde o výklad zákona a běžnou problematiku doručování) a z ničeho nevyplývá, že by v dalším řízení mělo docházet k průtahům. Stěžovatelka ostatně žádné takové okolnosti ani netvrdí.
4. Protože tedy věc není pravomocně skončená a ochrana práv stěžovatelky je zachována eventuálně také u Ústavního soudu, není zde Ústavní soud do probíhající věci podle zásady subsidiarity oprávněn zasahovat. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj