Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele H. H., zastoupeného JUDr. Václavem Polomisem, advokátem, sídlem Randova 206, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2025 č. j. 7 Tdo 729/2025-312, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2025 č. j. 50 To 83/2025-274 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. ledna 2025 č. j. 2 T 99/2024-217, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soud Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že poté, co se společně procházel se svou bývalou družkou D. J. (dále jen "poškozená") a jejich dcerou, požádal poškozenou, aby "mu ho vyhonila", což poškozená odmítla s tím, že potřebuje jít s dcerou domů, načež ji o to stěžovatel opětovně požádal, což odmítla, poté ho vyzvala, aby se rozloučil s dcerou, stěžovatel se sklonil ke kočárku, následně vytáhl z kapsy nůž, který namířil proti poškozené, přičemž řekl "už se neuvidíme", poškozená z obavy o svůj život zanechala na místě kočárek s dcerou a utekla před ním do blízké přízemní garáže, kam ji pronásledoval, poškozená si v garáži stoupla za J. U., stěžovatel opakovaně zakřičel: "Já tě zabiju!", a když na to J. U. řekl, že zavolá policii, tak z místa utekl. Za to byl stěžovatel podle § 353 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců za současného vyslovení dohledu. Rovněž mu podle § 85 odst. 3 trestního zákoníku a § 48 odst. 4 písm. h) trestního zákoníku byla uložena povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek a podle § 99 odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ambulantní formě.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o ochranném opatření a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku uložil ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ambulantní formě. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí nemohou z hlediska práva na spravedlivý proces obstát. Má za to, že soudy se nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, pominuly rozpory ve výpovědích poškozené a otázku její věrohodnosti, nevysvětlily, proč nepovažovaly za nutné doplnit dokazování způsobem navrhovaným stěžovatelem. Bez řádného odůvodnění zamítly zásadní důkazní návrhy obhajoby, a to revizní znalecký posudek k posouzení vlivu Aspergerova syndromu na jeho jednání, znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené a výslech svědkyně N. K., která se nacházela poblíž místa činu krátce po incidentu. Takový postup podle něj vedl k procesní nerovnováze v jeho neprospěch a porušení principu rovnosti zbraní. Je přesvědčen, že v trestním řízení zůstala řada pochybností, které nebyly provedeným dokazováním spolehlivě odstraněny, a to zejména zda skutečně pronesl slova "já tě zabiju", resp. zda měl reálný úmysl poškozené ublížit, či zda šlo spíše o afektivní výkřik v hádce; odstraněny nebyly ani pochybnosti o věrohodnosti poškozené a o jeho duševním stavu. Soudy podle jeho mínění presumovaly jeho vinu a pominuly pravidlo in dubio pro reo.
6. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel pokládá otázku, zda byly naplněny zákonné podmínky pro uložený trest a zejména pro ochranné opatření, a uzavírá, že nikoli. Připouští, že podle závěrů znalce u něj sice byla diagnostikována smíšená porucha osobnosti a syndrom závislosti a bylo mu doporučeno ochranné léčení, avšak podle něj konkrétní zjištění o jeho nebezpečnosti chybí, resp. nebyla prokázána žádná konkrétní recidivní tendence či jeho konkrétní plán někomu ublížit. Tvrdí, že aktivně spolupracuje, dochází ambulantně k lékaři, a že zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení u něj nebyly splněny.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatel spáchání žalovaného jednání od počátku řízení popírá, avšak proti jeho výpovědi stojí výpověď poškozené podpořená dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka J. U. (který nemá žádný vztah k poškozené ani ke stěžovateli) a úředním záznamem Policie České republiky o oznámení incidentu. Rozhodující soudy se řádně zabývaly a dostatečně vypořádaly s otázkou věrohodnosti poškozené i s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování. Z napadených rozhodnutí se podává, že na základě učiněných skutkových zjištění neměly žádné pochyby o věrohodnosti poškozené, neboť vypovídala spontánně a přesvědčivě, v podstatě shodně jako v přípravném řízení, a v souladu s ostatními provedenými důkazy.
Ve vztahu k návrhu na výslech svědkyně N. K. zdůvodnily, že z úředního záznamu o podaném vysvětlení vyplývá, že jmenovaná svědkyně samotný incident neviděla, proto byl její výslech nadbytečný. Ohledně případného revizního znaleckého zkoumání stěžovatele se zaměřením na Aspergerův syndrom konstatovaly, že uvedená diagnóza byla v rámci vypracovaného znaleckého posudku zahrnuta do jeho závěrů, znalec své závěry uspokojivým způsobem vysvětlil, tyto byly logické a odpovídaly i dalšímu provedenému dokazování, proto nebylo namístě zpracování revizního znaleckého posudku.
11. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků okresního soudu a krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Přisvědčit stěžovateli nelze ani v tom jeho přesvědčení, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro uložené ochranné opatření, neboť nebylo prokázáno žádné konkrétní zjištění o jeho nebezpečnosti. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že ze znaleckého zkoumání mimo jiné vyplynulo, že v minulosti byla u stěžovatele diagnostikována duševní porucha způsobená "více drogami" (duševní onemocnění bylo u stěžovatele způsobeno mimo jiné i dlouhodobým užíváním psychoaktivních látek - pervitin od 19 let), posléze byla u něj zjištěna i paranoidní schizofrenie (jde-li o Aspergerův syndrom, na který poukazuje stěžovatel, byla tato diagnóza znalci dobře známa, neboť byl u stěžovatele v minulosti z hlediska dospívání uváděn a nyní se u něj projevuje z hlediska narušené osobnostní struktury).
Z psychiatrického hlediska bylo indikováno uložení psychiatrického a protitoxikomanického léčení v ambulantní formě s tím, že bez tohoto opatření by byl pobyt stěžovatele na svobodě nebezpečný pro možnost opakovaného asociálního jednání při zjištěném psychickém stavu, při jeho zvýšené afektivní labilitě, s rizikem ovlivnění alkoholem, psychoaktivní látkou nebo dalšími léky se závislostním potenciálem včetně rizika jednání v psychotickém prožívání. Právě existence duševního onemocnění v kombinaci se spácháním závažné trestné činnosti byla důvodem pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku.
Znak nebezpečnosti pobytu stěžovatele na svobodě byl tak bez pochybností řádně prokázán.
13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel svými uplatněnými námitkami převážně rozporoval správnost učiněných skutkových zjištění, přičemž takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Jako zjevně neopodstatněné pak Nejvyšší soud posoudil námitky proti zamítnutí důkazních návrhů jako nadbytečných, kdy zdůraznil, že okresní soud i krajský soud neprovedení dalších důkazů požadovaných obhajobou řádně a dostatečně zdůvodnily a že provedené dokazování nebylo zatíženo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů ve smyslu dosavadní judikatury. Podrobně se Nejvyšší soud vyjádřil také k námitce nesprávného uložení ochranného opatření (kde se ztotožnil se závěrem krajského soudu) a k namítanému porušení pravidla in dubio pro reo (bod 26 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu).
14. Ústavní soud pro úplnost dodává, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo vyplývajícího ze zásady presumpce neviny, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele.
15. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu