USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 9. 2025 o dovolání obviněného H. H. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2025, sp. zn. 50 To 83/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 2 T 99/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2025, č. j. 2 T 99/2024-217, byl obviněný H. H. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců za současného vyslovení dohledu. Podle § 85 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek. Podle § 99 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ambulantní formě.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v Plzni dne 24. 5. 2024 kolem 17:00 hod. se v ul. XY sešel se svou bývalou družkou D. J. a jejich dcerou AAAAA (pseudonym), poté se společně procházeli po XY a když při cestě k jeho vozidlu, které měl zaparkované v ulici XY, požádal D. J., aby "mu ho vyhonila", toto D. J. odmítla s tím, že potřebuje jít s dcerou domů, načež ji o to obviněný opětovně požádal, což odmítla, poté ho vyzvala, aby se rozloučil s dcerou, obviněný se sklonil ke kočárku, následně vytáhl z kapsy nůž, který namířil proti D. J., přičemž řekl „už se neuvidíme“, poškozená D. J. z obavy o svůj život zanechala na místě kočárek s dcerou a utekla před ním do přízemní garáže domu na adrese XY XY, kam ji pronásledoval, poškozená si v garáži stoupla za J. U., obviněný opakovaně zakřičel: "Já tě zabiju!", a když na to J. U. řekl, že zavolá policii, tak z místa utekl.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 50 To
83/2025-274, zrušil k odvolání obviněného podaného proti napadenému rozsudku v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o ochranném opatření a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ambulantní formě. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jež spatřoval v neprovedení navrhovaných důkazů, což zapříčinilo
nesprávné právní posouzení skutku. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně potvrdil zamítnutí návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku zaměřeného na vliv Aspergerova syndromu na jeho jednání. Ačkoli odvolací soud konstatoval, že původní znalec MUDr. Michal Hron o této diagnóze věděl, nevypořádal se s podstatnou námitkou obhajoby, že znalec neposoudil specifický vliv této diagnózy na schopnost obviněného adekvátně reagovat v konkrétní stresové situaci. Odvolací soud rovněž nesprávně potvrdil zamítnutí návrhu obhajoby na znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené D.
J. pro údajnou nadbytečnost. Návrh byl přitom zcela oprávněný vzhledem k dlouhodobému užívání návykových látek poškozenou, což může zásadně ovlivnit její schopnost vytvářet a uchovávat věrohodné vzpomínky. Znalecké posouzení mělo objektivně ověřit, zda je schopna spolehlivě odlišit realitu od subjektivních představ a zda je její výpověď věrohodná. Obdobně bylo nesprávně zamítnuto provedení výslechu svědkyně N. K., jejíž svědectví mohlo objasnit zásadní rozpory mezi výpověďmi poškozené a svědka J.
U. Odvolací soud nezohlednil, že její pozorování události bezprostředně po údajném incidentu mohlo vnést světlo do rozporuplných verzí klíčových účastníků. Přestože svědkyně samotný incident neviděla, mohla potvrdit či vyvrátit klíčové tvrzení svědka J. U. o údajném slovním vyhrožování ze strany obviněného vůči poškozené.
5. Dále dovolatel namítal hrubé porušení základního principu trestního řízení in dubio pro reo zakotveného v § 2 odst. 5 tr. ř., neboť soudy nevyložily ve prospěch obviněného zásadní rozpory a pochybnosti vzniklé v řízení. Za nejzávažnější označil rozpor mezi výpověďmi poškozené D. J. a svědka J. U. ohledně slovních výhružek, které tvoří podstatný znak skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování. Odvolací soud tento rozpor bagatelizoval poukazem na stresovou situaci poškozené, aniž by pochybnost vyložil ve prospěch obviněného. Za další závažný rozpor považoval nesoulad mezi výpovědí poškozené u soudu a jejím vyjádřením před OSPOD. Zatímco poškozená u soudu vypověděla, že zanechala kočárek s dcerou na místě a sama utekla do garáže, před OSPOD uvedla, že utekla do garáže i s kočárkem. Dovolatel rovněž upozornil na nejasnost ve výpovědi svědka J. U. o tom, co poškozená říkala při vběhnutí do garáže. Jeho formulace „aby ji zachránil nebo ji zabije“ je podle něj nejasná a může být interpretována různými způsoby. Jeho vnímání mohlo být ovlivněno soustředěním na technickou činnost a překvapením z nečekané situace. Poslední závažný problém představovala nejasná časová posloupnost vnímání událostí svědkem J. U., která naznačuje možnost, že byl poškozenou informován o její verzi událostí ještě předtím, než obviněného spatřil. Tato skutečnost mohla zásadně zkreslit jeho objektivní vnímání následné situace a učinit z něj spíše svědka, který reprodukuje verzi poškozené.
6. Podle mínění dovolatele se pak soudy dopustily zásadního selhání při hodnocení důkazů, neboť nekriticky přijaly výpověď poškozené, aniž by dostatečně zohlednily okolnosti zpochybňující její věrohodnost. Upozornil zejména na probíhající spor o úpravu péče o jejich společnou nezletilou dceru, z něhož vyplývá osobní zájem poškozené na jeho odsouzení. Dalším faktorem je její trestní minulost, kterou soudy bagatelizovaly, a dlouhodobé užívání návykových látek. Konečně opakovaně zmínil rozpory ve výpovědích poškozené, které činí její verzi událostí nekonzistentní a nespolehlivou. Jelikož celý případ prakticky stojí na její výpovědi, považoval nekritické přijetí takto problematického svědectví za porušení zásad spravedlivého trestního řízení.
7. Závěrem deklaroval nesprávné uložení ochranného opatření. Aspergerův syndrom označil za neurovývojovou poruchu, nikoli duševní nemoc ve smyslu § 123 tr. zákoníku, která by primárně odůvodňovala uložení ochranného léčení z důvodu nebezpečnosti. Osoby s tímto syndromem mají specifické obtíže v sociální interakci, avšak nejsou automaticky pachateli trestné činnosti. Měl pak za to, že jeho nebezpečnost pro okolí nebyla řádně prokázána. Dosavadní důkazy, včetně absence pozitivních testů na drogy, nevykazují znaky závislosti. Jeho zhroucení bylo reaktivní psychickou reakcí na stresové obvinění a proces, nikoli projevem primární duševní poruchy či patologického stavu vyvolaného závislostí. Znalecký posudek, na jehož základě bylo ochranné léčení uloženo, označil za neúplný, rozporuplný a v rozporu se zjištěnými skutečnostmi.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému projednání odvolacímu soudu.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že na uplatněné námitky již bylo adekvátně reagováno soudy obou stupňů. Přestože výhrady obviněného týkající se opomenutých důkazů a nesprávného právního posouzení skutku lze s určitou mírou tolerance podřadit pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., označila je za zjevně neopodstatněné. K otázce úplnosti dokazování uvedla, že odvolací soud podrobně rozebral a zdůvodnil neprovedení navržených důkazů, včetně těch, které byly zamítnuty soudem prvního stupně. Stejně tak se podle ní soud druhého stupně důkladně zabýval důvodností uložení ochranného opatření. Námitku obviněného týkající se Aspergerova syndromu označila za bezvýznamnou vzhledem k jeho přístupu k terapii při opakovaných hospitalizacích v psychiatrické léčebně a současné závislosti na alkoholu a návykových látkách. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
10. Obviněný využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jejíž argumentaci označil za pouhé shrnutí názoru nižších soudů bez skutečné oponentury vůči dovolacím námitkám. Deklaroval, že zásadní důkazní návrhy obhajoby měly přímý vztah ke skutkovému ději a k posouzení naplnění znaků vytýkaného přečinu. Každý z neprovedených důkazů mohl podle něj zásadně zpochybnit věrohodnost klíčových tvrzení obžaloby, přičemž chybí přesvědčivé odůvodnění jejich neprovedení. Za neuspokojivý označil závěr, že znalecký posudek MUDr. Michala Hrona postačuje, neboť neobsahuje odborné vyhodnocení kognitivních a emočních reakcí obviněného v konkrétní stresové situaci. Bez takového vyhodnocení nelze učinit závěr o subjektivní stránce, zejména o úmyslu podle § 15 tr. zákoníku. Soudy podle jeho přesvědčení také nekriticky přijaly jediný přímý usvědčující důkaz bez prověření věrohodnosti poškozené, čímž porušily zásadu in dubio pro reo. Rovněž odmítnutí výslechu svědkyně N. K. s odůvodněním, že incident neviděla, považoval za právně i logicky nedostatečné. Vyjádření státní zástupkyně navíc minimalizovalo význam diagnózy Aspergerova syndromu s odkazem na závislost na alkoholu a návykových látkách, aniž by reflektovalo, že obviněný má diagnózu potvrzenou posudkem Ministerstva práce a sociálních věcí a na jejím základě pobírá invalidní důchod. Tato diagnóza představuje trvalý stav s významným dopadem na schopnost vyhodnocovat a zvládat konfliktní situace, což mohlo ovlivnit průběh incidentu i subjektivní stránku posuzovaného skutku. Konečně nebyly splněny ani podmínky pro uložení ochranného opatření, neboť nebyla prokázána nebezpečnost obviněného pro společnost ani závislost, která by vyžadovala léčbu. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný setrval na svém dovolacím návrhu.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Nutno úvodem též akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
15. Nejvyšší soud z podaného mimořádného opravného prostředku seznal, že dovolací argumentace obviněného byla založena v podstatě na třech okruzích vznesených námitek. Dovolatel předně spatřoval porušení jeho práva na obhajobu v neprovedení specifikovaných důkazů, dále zpochybňoval hodnocení důkazů s akcentem na nevěrohodnost výpovědi poškozené a současně deklaroval porušení zásady in dubio pro reo a konečně vytýkal nesprávné uložení ochranného opatření. Dovolací soud se proto postupně k uvedeným výtkám vyjádří.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Dovolatel předně vznesl námitky proti zamítnutí důkazních návrhů jako nadbytečných. Konkrétně jimi měly být návrh na vypracování revizního znaleckého posudku zaměřeného na vliv Aspergerova syndromu na jeho jednání, dále návrh na znalecké posouzení věrohodnosti poškozené D. J. a provedení výslechu svědkyně N. K.
17. Nejvyšší soud s notnou dávkou tolerance obviněným identifikované údajné vady důkazního řízení podřadil pod shora citovanou třetí alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť lze usuzovat, že podle přesvědčení dovolatele nebyly ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Je pak nutno připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
19. Soud prvního stupně zamítl návrh na doplnění dokazování o výslech svědkyně N. K. a vypracování znaleckého posudku na poškozenou, neboť tyto považoval za nadbytečné. Explicitně v odstavci 7. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že provedenými důkazy byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Návazně se s tímto odůvodněním ztotožnil i soud odvolací, jenž se podrobně zabýval návrhem na doplnění dokazování o provedení revizního znaleckého posudku zaměřeného na Aspergerův syndrom obviněného (viz odstavec 6.
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jelikož se i dovolací soud s jejich argumentací v plném rozsahu ztotožnil, přičemž v dovolání předkládané důkazy jsou zjevně nadbytečné, pouze ve stručnosti považuje za nutné konstatovat následující. Soudy o věrohodnosti poškozené neměly pochyb, neboť její výpověď byla podporována výpovědí svědka J. U. Soud prvního stupně zevrubně popsal, proč v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti této svědkyni uvěřil, neboť vypovídala spontánně a přesvědčivě, v podstatě shodně jako v přípravném řízení.
Vzal přitom v potaz i nyní dovolatelem akcentované skutečnosti, především vyhrocené vztahy s poškozenou plynoucí z opatrovnického spisu, jakož i její předchozí odsouzení za přečin. Na újmu specifické věrohodnosti nebyl vyhodnocen ani obsah sdělení poškozené před OSPOD, kde se vyjadřovala k aktuálně projednávanému jednání obviněného v rozporu s výslechem v této věci. Vyjádření před OSPOD bylo vyhodnoceno jako zjevně vedeno snahou prezentovat se jako matka, která své dítě nenechala bez dozoru v přítomnosti agresora a sama z místa utekla.
S ohledem na předestřené skutečnosti by ani případná obviněným deklarovaná historie užívání návykových látek nemohla na vyhodnocení její výpovědi nic změnit. Ve vztahu k návrhu na výslech svědkyně N. K. soud prvního stupně přiléhavě zdůvodnil, že z úředního záznamu o podaném vysvětlení vyplývá, že samotný incident neviděla, registrovala až dva muže vybíhající z garáže. Je zcela bez významu, zda by výkřiky „Já tě zabiju!“ potvrdila či vyvrátila, neboť tento verbální projev obviněného jednoznačně vyplývá z výpovědi svědka J.
U. Konečně stran případného revizního znaleckého zkoumání obviněného se zaměřením na Aspergerův syndrom lze opakovaně připomenout, že uvedená diagnóza byla v rámci znaleckého posudku znalce MUDr. Michala Hrona zahrnuta do jeho závěrů (vyplývala z rozsáhlé zdravotnické dokumentace i samotného vyšetření obviněného, je opakovaně zmiňována v písemném vyhotovení znaleckého posudku, přičemž k vlivu syndromu se vyjadřoval i při svém osobním výslechu před soudem). Jelikož znalec své závěry bez dalšího uspokojivým způsobem vysvětlil, tyto byly logické a odpovídaly i dalšímu provedenému dokazování, nebylo namístě zpracování revizního znaleckého posudku.
20. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou předmětnou (třetí) alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí, a námitka obviněného byla shledána neopodstatněnou. Nemohlo proto dojít ani k porušení práva na obhajobu obviněného, neboť soudy obou stupňů osvětlily, na podkladě jakých důkazů učinily svá skutková zjištění, jakož i odůvodnily způsobem zcela odpovídajícím možnému důvodu pro neakceptování důkazního návrhu, proč neprovedly konkretizované navrhované důkazy.
21. Dále obviněný vznesl řadu výhrad vůči nesprávnému hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo. K těmto námitkám je zejména nutno poznamenat, že kritika skutkových zjištění soudů v dané věci, a to i skrze výhrady vůči hodnocení důkazů, implikuje možné užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy případ, kdy rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zjevně odporují obsahu provedených důkazů. K naplnění zmíněné podkategorie dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nepostačuje pouhá deklarace nesouhlasu se skutkovými závěry soudu, případně povšechná kritika způsobu hodnocení důkazů a prosazování vlastních skutkových závěrů proti relevantním skutkovým zjištěním soudu. Dovolatel musí ve svém podání popsat, v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor mezi obsahem vytyčených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 6 Tdo 193/2025).
22. Právě tyto nároky námitky obviněného nesplňují, neboť z nich neplyne ani tvrzení zjevného rozporu, natož informace, v čem konkrétně by mohl být zjevný rozpor ve výše nastíněném smyslu spatřován. V obecné rovině je nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přitom dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo a obviněný to ostatně ani netvrdí.
23. Jelikož je tedy podané dovolání v této části vystavěno výlučně na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového (a z pohledu dovolatele vadného) hodnocení důkazů dospěly, dovolací soud považuje za nutné doplnit toliko následující. Soudy na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění soudů se opírají především o svědeckou výpověď poškozené D. J., která korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména lze zmínit výpověď svědka J. U. a úřední záznam Policie ČR o oznámení incidentu na linku policie.
24. Pakliže se obviněný nyní snaží výpověď poškozené znevěrohodnit, jedná se o čirou polemiku s přezkoumatelným závěrem soudu prvního stupně o její věrohodnosti tak, jak již bylo konstatováno výše. Zcela logickým způsobem byla osvětlena protichůdnost výpovědí poškozené D. J. a svědka J. U. stran slovních výhružek vznesených obviněným, přičemž se soud prvního stupně přiklonil k tvrzení svědka J. U., že obviněný několikrát zopakoval, že poškozenou zabije, zatímco poškozená nevěděla, zda něco říkal (tj. použití výhružek nenegovala). Výpověď poškozené byla vysvětlena tím, že ze strachu z obviněného a z obavy o dceru, kterou nechala samotnou na ulici, nevnímala, co dovolatel říkal. Námitka dovolatele označující verbální projev poškozené „aby ji zachránil nebo ji zabije“, jenž měl svědek J. U. slyšet, za nejasné tvrzení s vícero možnými interpretacemi, lze samu označit za poněkud nejasnou a neosvětlující případnou rozdílnou interpretaci, než odpovídá vlastnímu jazykovému vyjádření. Ostatně lze jen obtížně nalézt jiný rozumný výklad skutečnosti, že svědek spatřil obviněného, jak vchází do garáže s nožem o délce čepele cca 15 cm, drženým v pravé ruce nad hlavou, přičemž současně adresoval poškozené opakovanou výhrůžku, že ji zabije. Rovněž nic nenasvědčuje tomu, že by (byť soustředěn na určitou činnost v garáži) dezinterpretoval události na základě předchozí informace poškozené. Lze jen dodat, že tento svědek vypovídal spontánně, přesvědčivě a v podstatě shodně i v přípravném řízení, přičemž nemá žádný vztah k obviněnému ani poškozené.
25. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k závěru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky.
26. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. Jen pro úplnost lze k souvisejícím výhradám obviněného a s ohledem na charakter dovolacího řízení doplnit, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nebo ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014), a to s výhradou, že porušení dané zásady nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Takováto situace však v této trestní věci nenastala.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
27. Mimořádný opravný prostředek obviněného dále obsahoval formulaci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedená hypotéza by odpovídala znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně v jeho rámci je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí. S ohledem na uvedený výklad Nejvyšší soud seznal, že se s tímto důvodem dovolání uplatněné námitky obviněného míjí. Dovolatel totiž nesprávné právní hodnocení jeho jednání založil na svém přesvědčení o nesprávně zjištěném skutkovém stavu a závažných pochybeních soudů při hodnocení důkazů, tedy toliko prosazoval odlišnou, pro sebe příznivější verzi skutkového děje. Jestliže pak obviněný své námitky vystavěl výlučně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, je z hlediska tohoto dovolacího důvodu dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
K námitce nesprávného uložení ochranného opatření
28. Dovolatel rovněž v rámci svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil své přesvědčení o nesprávném uložení ochranného opatření. Konkrétně negoval naplnění znaku, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, což odůvodňoval povahou Aspergerova syndromu, absencí závislosti a neúplností a rozporuplností znaleckého posudku, na jehož základě bylo ochranné léčení uloženo.
29. V tomto ohledu je nutno upozornit na skutečnost, že dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Byť tento dovolací důvod obviněný výslovně nezmínil, měl (dle významu jeho souvisejících námitek) za to, že nebyl naplněn jeden ze znaků uvedených v § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle předmětného ustanovení soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Dlužno však podotknout, že dovolatel svou výtku zaměřenou proti naplnění podmínky pro uložení ochranného léčení založil ve své podstatě na námitkách vycházejících ze zpochybnění učiněných skutkových zjištění a jako taková se s daným důvodem dovolání míjí.
30. Existence duševního onemocnění – duševní porucha způsobená více drogami a zejména paranoidní schizofrenie (nikoli snad Aspergerův syndrom, jak tvrdí dovolatel) – byla v kombinaci se spácháním závažné trestné činnosti důvodem pro uložení ochranného léčení. Stran rozporovaného prokázání znaku nebezpečnosti nutno odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. Michalem Hronem. Z něj vyplývá, že z psychiatrického hlediska je indikováno uložení psychiatrického a protitoxikomanického léčení v ambulantní formě, neboť bez něj se jeví jeho pobyt na svobodě nebezpečným pro možnost opakovaného asociálního jednání při nezaléčeném psychickém stavu, při zvýšené afektivní labilitě posuzovaného, s rizikem ovlivnění alkoholem, psychoaktivní látkou nebo dalšími léky se závislostním potenciálem včetně rizika jednání v psychotickém prožívání. Rovněž nutno podotknout jeho konstatování, že vliv duševní poruchy se mohl uplatnit na vědomí, chování a prožívání podezřelého ve dne incidentu, kdy došlo ke snížení jeho schopnosti ovládat své jednání asi o jednu třetinu, při nanejvýše nepodstatném ovlivnění jeho schopností rozpoznávacích. Soudy tedy nepochybily, když vzaly za základ svého rozhodování odborný úsudek shora jmenovaného znalce, pročež znak nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě byl řádně prokázán.
V.Závěr
31. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného H. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 9. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu