6 Tdo 193/2025-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2025 o dovolání,
které podal obviněný B. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební
věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 5 To 187/2024-529, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 4 T
62/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. V. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 5. 2024, č. j. 4 T
62/2023-496 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný B. V.
(dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu
podle § 210 odst. 2, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst.
1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tak,
že:
dne 3. 5. 2022 okolo 19:50 hod. v Praze XY, na Pražském okruhu ve směru na XY,
na souřadnicích GPS XY – XY, jako řidič osobního motorového vozidla tovární zn. Mercedes Benz E 290 TD, reg. značky XY, jedoucí v levém jízdním pruhu
dvouproudé vozovky rychlostí 85 km/h, s úmyslem způsobit dopravní nehodu, při
které hodlal vystupoval jako poškozený a neoprávněně tak vylákat pojistné
plnění a opatřit sobě prospěch za náhradu škody na osobním motorovém vozidle
tovární zn. Mercedes Benz a s vědomím, že tak způsobí škodu, nejprve úmyslně a
bez zjevné příčiny vyplývající z dopravní situace prudce snížil rychlost jízdy
vozidla na 45 km/h, čímž ohrozil v jízdě poškozeného T. J., nar. XY, který jel
za osobním motorovým vozidlem tovární zn. Mercedes Benz jako řidič v nákladním
motorovém vozidle tovární zn. VW Caddy, reg. značky XY, a když se poškozený
snažil střetu vozidel, kterému však nemohl jinak zabránit, vyhnout tak, že
prudce brzdící osobní motorové vozidlo tovární zn. Mercedes Benz objel zleva v
odstavném pruhu, úmyslně změnil směr jízdy a strhl jím řízené vozidlo doleva,
aby se tak s vozidlem řízeným poškozeným střetl, kdy levým bokem osobního
motorového vozidla tovární zn. Mercedes Benz narazil do pravého boku nákladního
motorového vozidla tovární zn. VW Caddy, a tímto svým jednáním úmyslným
poškozením nákladního motorového vozidla tovární zn. VW Caddy, provozovateli
vozidla společnosti DoDo Czech, s.r.o., IČ 24128848, se sídlem Pernerova
702/39, Praha 8, způsobil škodu ve výši 181 370 Kč, následně, ač si byl vědom
toho, že je viníkem této dopravní nehody, kterou úmyslně způsobil, telefonicky,
dne 4. 5. 2022 v 19:00 hod. u poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna,
a.s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, neoprávněně uplatnil jako poškozený
právo na náhradu škody na osobním motorovém vozidle tovární zn. Mercedes Benz,
reg. značky XY, přičemž škodu požadoval vyplatit v hotovosti po prohlídce
vozidla likvidátorem z povinného ručení nákladního motorového vozidla tovární
zn. VW Caddy, reg. značky XY, na základě čehož byla pojistná událost
pojišťovnou zaevidována pod č. 4226015646, přičemž znaleckým zkoumáním bylo
následně zjištěno, že na osobním motorovém vozidle tovární značky zn. Mercedes
Benz, reg. značky XY, obviněný způsobil škodu ve výši 32 100 Kč, což je částka,
kterou se tak pokusil neoprávněně uplatnit, k vyplacení pojistného plnění však
nedošlo z důvodu vlastního šetření pojišťovny, a tímto svým úmyslným jednáním
mohl poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance
Group, IČ 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, způsobit škodu ve výši
32 100 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 15/2018 ze dne 8. 1. 2019,
který nabyl právní moci dne 10. 4. 2019, ve spojení s usnesením Městského soudu
v Praze sp. zn. 7 To 116/2019 byl uznán vinným mj. přečinem pojistného podvodu
dle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody
ve výměře 24 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, ze kterého byl
rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.
2. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se zločin těžkého ublížení na
zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 39 T 135/2022, byl
obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (za užití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu
činnosti – řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu 60 měsíců.
Rozsudkem soudu prvního stupně byl současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku
zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 2. 2023,
sp. zn. 39 T 135/2022, jakož i všechna další „rozhodnutí o trestu“ na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Kooperativa pojišťovna,
a.s., odkázána se svým nárokem (na náhradu škody) do řízení ve věcech
občanskoprávních.
4. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o něm rozhodl Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 5 To 187/2024-529. Podle § 258
odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o
trestu a ve výroku, jímž byla poškozená Kooperativa pojišťovna, a.s., odkázána
se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §
259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o
vině podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k
souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 48 měsíců, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti
– řízení motorových vozidel všeho druhu, a to na dobu 60 měsíců. Současně podle
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 39 T 135/2022, a z rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 44 To 85/2023, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro úplnost se jeví vhodné dodat, že adhezní
výrok odvolací soud znovu neučinil.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 5 To
187/2024-529 (dále „napadený rozsudek“), podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v jeho první alternativě a o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. Dodal, že si je vědom toho, že podkladem pro posouzení správnosti
právních otázek ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je skutkový stav
zjištěný soudem prvního stupně, případně soudem odvolacím, přičemž Nejvyšší
soud jako soud dovolací musí zpravidla vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku. V dané věci však podle něj došlo k tzv. extrémnímu
nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a tím i k porušení
práva na spravedlivý proces (k tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp.
zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03).
6. Dále obviněný obecně uvedl, že napadený rozsudek považuje za
nesprávný a nezákonný, přičemž soudy nižších stupňů nehodnotily důkazy v
souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a podstatným způsobem porušily zásadu
presumpce neviny vyjádřenou v § 2 odst. 2 tr. ř. Pokud však existují jakékoliv
rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch osoby, proti níž se vede
trestní řízení. Závěr odvolacího soudu o naplnění skutkových podstat trestných
činů, pro něž byl odsouzen, neodpovídá provedenému dokazování a pravidlům
prokazování viny, a to tak, že podstatně porušuje principy, jimiž má být
ovládáno trestní řízení. K zachování zákonnosti rozsudku odvolacího soudu je
proto nutný zásah dovolacího soudu. Vedle uvedeného obviněný připomněl, že
podle Ústavního soudu nemohou obecné soudy omezovat svůj přezkum tak, že se
nebudou zabývat námitkou porušení některé ze základních zásad spravedlivého
procesu (nález ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04).
7. K trestnému činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku
uvedl, že se domnívá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním
posouzení naplnění subjektivní stránky, tedy, že jeho jednání nenaplňuje
všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dále shrnul skutkové
závěry soudů nižších stupňů, včetně důkazů, kterými měla být jeho vina
prokázána, a namítl, že to byl poškozený, kdo na vozovce vytvořil nebezpečnou
situaci, avšak tato skutečnost ještě není viditelná na kamerovém záznamu, který
je součástí spisového materiálu. Poškozený dále nedodržel bezpečnou vzdálenost
mezi svým vozidlem a vozidlem obviněného. I tato skutečnost je podle něj patrná
z kamerového záznamu, který je součástí spisového materiálu, stejně jako to, že
poškozený na něj blikal a podle výpovědí i troubil. Krátce poté si obviněný
vybavuje, že se vozidlu před ním rozsvítila brzdová světla, a proto sundal nohu
z plynu, čímž pochopitelně snížil rychlost vozu. Protože vozidlo poškozeného
mělo být v tento okamžiku v malé vzdálenosti od vozidla obviněného, začal
odbočovat do levého odstavného pruhu. Poškozený však také stočil volant, a tak
došlo k boční srážce vozidel.
8. Z kamerových záznamů dále vyplývá, že časový rozdíl mezi odbočením
poškozeného a obviněného do levého pruhu činí 0,4 sekundy. Je však obecně
známou informací, že reakční doba činí průměrně 1 sekundu (zhoršených
podmínkách pak ještě více). To plyne i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu,
resp. ze znaleckých závěrů v ní popsaných (konkrétně odkázal na usnesení ze dne
19. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1197/2016). K nehodě přitom došlo ve večerních
hodinách, tedy ve ztížených podmínkách viditelnosti. Pokud by tedy ze strany
obviněného mělo jít o reakci na akci poškozeného, šlo by o reakci vybočující z
obvyklé reakční doby. Obviněný proto nesouhlasí se závěry znaleckého posudku z
oboru doprava, v němž se uvádí, že neměl důvod zpomalovat ani odbočovat vlevo,
když znalec se ve svém znaleckém posudku otázkou reakční doby ani nezabýval. S
ohledem na uvedené dodal, že odbočoval vlevo v naprosto zanedbatelně pozdějším
okamžiku než poškozený, tedy bezprostředně poté, co odbočil poškozený, a tím
došlo, a to nikoliv úmyslně, ke srážce vozidel.
9. Obstát podle obviněného nemůže ani svědecká výpověď poškozeného, že
slyšel pískání pneumatik. Uvedené vyloučil znalec při svém výslechu na hlavním
líčení s tím, že u vozidla vybaveného systémem ABS kvílení brzd nenastane,
přičemž vozidlo obviněného systémem ABS vybaveno bylo. Znalec současně uvedl,
že „pokud by systém ABS nebyl funkční, maximálně intenzivně by brzdil, došlo by
k blokaci kol a na vozovce by byly brzdné blokové stopy. Blokové stopy na
vozovce Policií ČR zaznamenány nebyly“.
10. Nesouhlas vyjádřil obviněný také s tím, že se odvolací soud
nezabýval rozpornou výpovědí poškozeného, který na hlavním líčení dne 12. 4.
2024 na jedné straně vypověděl, že jediným motivem byla osobní msta obviněného,
na druhé straně uvedl, že na základě toho, co se dozvěděl na hlavním líčení, na
něj situace působí tak, že obviněný autem vydělává na pojistných událostech.
Výpověď poškozeného je tedy rozporná a v kontextu s tím, co je uvedeno v bodě
9. tohoto rozhodnutí, také nevěrohodná.
11. Obviněný rovněž uvedl, že plně respektuje, že extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů není automaticky založen
tím, že se z různých verzí skutkového děje soudy nižších stupňů přikloní k
verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodní (k tomu viz
nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Právě k
přesvědčivému zdůvodnění však soudy nižších stupňů v předkládané věci
nepřistoupily, tedy nelze jim přisvědčit, že jeho vina byla v řízení spolehlivě
prokázána. Soudy nižších stupňů zejména neprokázaly subjektivní stránku
trestného činu, přičemž úmyslné zavinění si nelze spekulativně domýšlet. Sám
obviněný navíc od začátku tvrdí, že se svého jednání nedopustil úmyslně. Proto
také připomněl princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny, včetně
judikatury Ústavního soudu (konkrétně nález ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS
3094/08), a to s tím, že tyto vyžadují, aby soudci nevycházeli z předem
pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu. V
předkládané věci však odvolací soud uvedl, že závěr o úmyslném zavinění je
naprosto logický a důvodný i s ohledem na to, že se odsouzený zcela shodně
páchané trestné činnosti dopouštěl i v minulosti. Soudy nižších stupňů tedy
nebyly s ohledem na (pouze) možný (a nikoli apriori správný) výklad jednání
(již opakovaně) odsouzeného schopny posuzovat důkazy zcela objektivně.
12. K trestnému činu pojistného podvodu ve stadiu pokusu podle § 210
odst. 2, 3 tr. zákoníku a § 21 tr. zákoníku opětovně uvedl, že s ohledem na
skutečnosti dosud popsané nešlo z jeho strany o úmyslné jednání s cílem
způsobit nehodu, resp. nešlo o úmyslné poškození cizí věci, a proto se nemohl
dopustit ani přečinu pojistného podvodu (ve stadiu pokusu).
13. Při oznámení pojistné události se představil jako poškozený v
přesvědčení, že jím skutečně byl. Pracovnici pojišťovny dvakrát upozornil, že
věc je stále v šetření a nebylo definitivně rozhodnuto, kdo je viníkem. Trestný
čin pojistného podvodu je přitom úmyslný trestný čin, tedy pachatel musí být
přinejmenším srozuměn (smířen) se všemi skutečnostmi naplňujícími znaky
skutkové podstaty. Soudy nižších stupňů však nade vši pochybnost neprokázaly,
že jednal v úmyslu způsobit dopravní nehodu. Tím spíše nemohl být prokázán jeho
úmysl vyvolat událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění. I v tomto
případě platí, že jeho úmysl musí být prokázán a nelze ho presumovat s odkazem
na jeho trestní minulost. Je nepřijatelné, aby tato sloužila soudům nižších
stupňů jako podpůrný argument při prokazování viny.
14. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
15. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval
dovolání obviněného, připomněl podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., s tím, že mimo jeho meze jsou námitky, jimiž se dovolatel
snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy
nižších stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení
jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá
představám dovolatele. Uvedený dovolací důvod pak podle něj není naplněn ani
námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se
způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o
uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii
tzv. extrémního nesouladu. V předkládané věci však nelze shledat žádný, natož
extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
16. Státní zástupce dále připomněl podstatu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvedl, že obsahově relevantní námitky lze
spatřovat v namítané absenci subjektivní stránky u obou projednávaných
skutkových podstat. Obviněný však i v těchto bodech toliko rozporuje učiněná
skutková zjištění ze strany soudů prvního a druhého stupně. Navíc se jedná o
totožné námitky, které uplatňoval již v rámci řízení před soudy nižších stupňů.
Ty se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi
vypořádaly. Z tohoto důvodu státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2022.
17. Přestože obviněný soudům vytýká jednostranné hodnocení důkazů v jeho
neprospěch, pomíjí podle státního zástupce to, že odsuzující rozhodnutí nejsou
založena pouze na verzi prezentované poškozeným, ale jsou podložena i dalšími
důkazy. Je přitom irelevantní, jak se vyjadřoval poškozený k možné motivaci
obviněného, neboť byl toliko ze strany soudu vyzván ke sdělení vlastního
názoru, který se nestal výhradním podkladem pro odsouzení obviněného. Pokud jde
o možnost poškozeného slyšet za jízdy pískání brzd, ani v tomto bodě obviněný
nereflektuje, že soudy svá rozhodnutí nepostavily jen na smyslovém vjemu
poškozeného, ale kriticky jeho verzi hodnotily s přihlédnutím ke kamerovému
záznamu a vyjádření znalce. Nelze se pak ztotožnit ani s argumentací
obviněného, že soudy jeho vinu dovozovaly na základě jeho předchozích
odsouzení. Jeho vina totiž byla objektivizována provedenými důkazy a dřívější
odsouzení toliko dokresluje modus operandi a charakterizuje ve věci přítomnou
speciální recidivu, která našla svůj odraz v aplikaci kvalifikované skutkové
podstaty ve smyslu § 210 odst. 3 tr. zákoníku.
18. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho
odmítnutí.
20. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 5 To 187/2024-529, je přípustné z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou
oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah
konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího
důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle
§ 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV.
Posouzení dovolání
24. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve zmínit, že obviněný opakuje
obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů, jež se jí zabývaly a
také se s ní zcela dostatečným způsobem vypořádaly. Pokud je dovolání založeno
na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s
nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla
nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 219/2002).
25. V daných souvislostech je pak třeba konstatovat, že byť obviněný
výslovně uplatnil nejen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvedl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jeho
argumentace de facto směřuje do oblasti dokazování, neboť teprve z těchto
skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním
posouzení skutku. Dovolací soud proto zvážil, zda nepřichází v úvahu dovolací
argumentaci jako celek podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. v jeho první alternativě (rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů).
26. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně
viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ
extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící
úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do
skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele,
leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám
logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v
jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II.
ÚS 840/24).
27. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí
přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj.
konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými
slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a
vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů
soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.
28. Námitky obviněného vznesené v předkládané věci nejsou způsobilé
zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o prosazování vlastní verze skutkového
stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších
stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly. Obsah podaného dovolání přitom
svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových
zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů.
Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný
předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i
právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
29. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li
z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování
skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm.
g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat
dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací
argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního
řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v
,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ …. Dovolací důvod podle současného
§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně
konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova
námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými
důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly
provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost
důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto,
že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné
úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že
je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil,
která skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu)
pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení
nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nezakládá řádné
uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejen že tedy argumentace
nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani podřazena (ani
pod žádný jiný dovolací důvod).
30. Dovolatel se totiž vůči skutkovým zjištěním soudu vymezuje na velmi
obecné úrovni, když v podstatě jen tvrdí, že skutkový stav nebyl spolehlivě
prokázán. Činí tak většinově na podkladě zpochybňování důkazní síly soudy
provedených důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví
silniční doprava), včetně tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a
skutečnosti, že soudy přihlédly k tomu, že byl za obdobné jednání již
několikrát odsouzen. Tyto námitky se nijak neodlišují od běžných výhrad
uplatňovaných v odvolacím řízení spočívajících v prostém nesouhlasu s učiněnými
skutkovými zjištěními.
31. Obiter dictum nelze skutková zjištění soudů považovat za
nedostatečně podložená, tj. taková, o nichž by existovaly pochybnosti
vyvolávající nutnost aplikace zásady in dubio pro reo. Uvedené pravidlo
znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci
relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve
vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího
důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Pokud ovšem soudy nižších
stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin
důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí
k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v
posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech
ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
Obdobná byla situace i v předkládané věci.
32. Z odsuzujícího rozsudku je navíc zřejmé, že soudy nižších stupňů
učinily svá rozhodnutí na podkladě řádně provedeného dokazování, přičemž při
hodnocení důkazů postupovaly důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.
Jejich skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech
provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící
úvahy také soudy patřičně vyjádřily v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem,
který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud v souladu s § 254
odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž
bylo podáno odvolání (primárně výroku o vině), a dále správnost postupu řízení,
které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Při tom se co do výroku
o vině zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V podrobnostech tedy
zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů.
33. Lze dále poznamenat, že skutečnost, že to byl právě obviněný, kdo
vytvořil nebezpečnou situaci na silnici potvrzuje nejen výpověď poškozeného,
ale kamerový záznam, který je součástí spisového materiálu (i pokud by, jak
obviněný namítá, některé části incidentu nebyly na kamerovém záznamu ještě
vidět, situace zůstává neměnná, neboť podstatnou část průběhu nehodového děje
kamera zachytila a ze záznamu je patrné, a to navíc s ohledem na další ve věci
provedené důkazy, že původcem nebezpečné situace nebyl poškozený), včetně
znaleckého posudku z oboru dopravy. Vyzdvihnout je přitom třeba právě onen
kamerový záznam, ze kterého je patrné, že neměl žádný legitimní důvod k tomu,
aby na silnici začal intenzivně brzdit. Přestože se tedy obviněný snaží
zdiskreditovat poškozeného a jeho výpověď, je nutno uzavřít, že soudy nižších
stupňů své závěry nevystavěly pouze na výpovědi poškozeného, ale i na dalších,
výše vyjmenovaných důkazech. Nad to se odvolací soud s obdobnou námitkou
obviněného dostatečně vypořádal, když uvedl, že v otázce (ne)pískání se jedná o
zcela dílčí údaj, jehož případná nepřesnost nemůže zásadně zpochybnit
věrohodnost výpovědi poškozeného. Ve vztahu k možné motivaci jednání obviněného
se pak ze strany poškozeného jednalo pouze o spekulaci či úvahu. Je navíc
vcelku logické, že si poškozený, který informace zjištěné na hlavním líčení
dříve neměl, po jejich získání dotvořil představu o tom, proč k dopravní nehodě
došlo. Podstatné však je, že soudy nižších stupňů nedošly k vině obviněného
pouze na základě výpovědi poškozeného.
34. K úmyslnému zavinění ze strany obviněného je pak vhodné odkázat na
bod 14. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s takovým
zjištěním ze strany soudu prvního stupně a zcela správně připomněl, že soud
prvního stupně svůj skutkový závěr, že obviněný dopravní nehodu způsobil
úmyslně, veden snahou domoci se pojistného plnění, odůvodnil především s
odkazem na zjištění vyplývající z kamerového záznamu a znaleckého posudku z
oboru doprava. Verze skutkového děje předestřená obviněným byla navíc vyvrácena
také výpovědí poškozeného. Vedle toho pouze podpůrně soud prvního stupně
poukázal na zcela shodně páchanou trestnou činnost, jíž se obviněný opakovaně
dopouštěl již v minulosti (k tomu dále viz bod 36. tohoto rozhodnutí), tedy
úmyslné způsobování dopravních nehod vedené cílem dosáhnout pojistného plnění.
35. Pokud pak jde o reakční dobu obviněného na strhnutí vozidla
poškozeným do levého odstavného pruhu, i s touto námitkou se odvolací soud
řádně vypořádal a zcela logicky argumentoval tím, že v případě běžné reakční
doby se jedná o reakci na nenadálou událost v provozu, nikoli o situaci, kdy se
pachatel úmyslně snaží způsobit dopravní nehodu. Jinak řečeno, jiná bude
reakční doba řidiče, který se setká s dopravní situací, kterou před tím
nepředpokládal a jiná bude reakční doba řidiče, který předem zamýšlí zapříčinit
vznik dopravní nehody. Obdobně se pak odvolací soud vypořádal také s námitkou,
že obviněný pracovnici pojišťovny do telefonu několikrát sdělil, že se sice
považuje za poškozeného, věc je však teprve předmětem šetření. K této odvolací
soud správně uvedl, že prokázané úmyslné způsobení dopravní nehody a následné
jednání obviněného s pojišťovnou nelze při hodnocení důkazů uměle oddělovat.
36. Nakonec soudům nižších stupňů nelze oprávněně vyčítat ani to, že
zmínily také předchozí trestnou činnost obviněného. Jednak se nejedná o
skutečnost, na základě které výhradně by soudy dovodily vinu obviněného v
předkládané věci, jednak tímto způsobem pouze poukázaly na stejný modus
operandi, čímž zohledňovaly pouze faktickou okolnost, že obviněný již dříve
prakticky totožně jednal, aniž by však přihlížely k trestněprávním důsledkům
takového předchozího jednání obviněného v podobě uznání viny a uložení trestu.
V.
Způsob rozhodnutí
37. Z uvedeného hodnocení plyne, že dovolací námitky obviněného
nenaplnily jím uplatněné dovolací důvody ani jiné důvody dovolání. Vzhledem k
tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b.
38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
v z. Mgr. Pavel Göth