Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, právně zastoupeného JUDr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. 6 Tdo 1129/2023, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2023 sp. zn. 11 To 213/2023 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 5. 2023 sp. zn. 3 T 41/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práva svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že dne 16. 2. 2023 kolem 23:55 hodin řídil pod vlivem přesně nezjištěného množství amfetaminů v obci B. osobní motorové vozidlo zn. Škoda Kodiaq, reg. zn. X, přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 1 T 14/2005 ze dne 23. 2. 2005, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2005, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 1 T 161/2009 ze dne 28. 7. 2009, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2010, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 2 T 227/2018 ze dne 29. 11. 2018, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2018, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, které dosud nevykonal. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody na 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jeho naplnění spatřoval stěžovatel primárně v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly několik jím navržených a pro rozhodnutí o vině podle něj zásadních důkazů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Odůvodnění napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům dostatečně znám.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy závěry o jeho vině opřely o několik důkazů - výslech svědkyně L. B., výslech svědka V. J. (příslušníka Policie České republiky), úřední záznam o podaném vysvětlení K. R., kamerový záznam pořízený přední vozidlovou kamerovou služebního policejního vozu a kamerový záznam na služebním stejnokroji policisty, který se účastnil předmětné silniční kontroly. Nalézací ani odvolací soud neprovedly stěžovatelem navrhovaný výslech svědkyně B. P., o které stěžovatel tvrdil, že mu v uvedený den zajistila řidiče, jehož totožnost neznal. Stěžovatel tedy její svědeckou výpověď navrhoval proto, aby jejím prostřednictvím mohl soud ztotožnit osobu (stěžovateli jménem neznámého) řidiče a tohoto po řádném poučení vyslechnout rovněž v procesním postavení svědka. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nedůvodně (byť svůj postup formálně, ale nesprávně zdůvodnily) odmítly provést jím navržené relevantní dokazování, které není nikterak marginální, nepodstatné ani nadbytečné. Podle jeho přesvědčení dokazování před obecnými soudy nebylo provedeno v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí, protože obecné soudy zcela rezignovaly na prověření jeho skutkové verze.
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003
sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)].
9. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013
sp. zn. I. ÚS 1196/13
). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
10. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil své námitky primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud se také vyjádřil k otázce stěžovatelem namítaných neprovedených důkazů, přičemž ani v této otázce neshledal pochybení soudů nižších stupňů. Nebyl zde proto žádný důvod ze strany dovolacího soudu do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. Ústavní soud proto v těchto souvislostech odkazuje na vypořádání tzv. opomenutých důkazů dovolacím soudem a také na v něm uvedenou svou vlastní judikaturu.
11. Závěrem lze konstatovat, že stěžovatel zopakoval svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Jeho argumentace v ústavní stížnosti je nadto obecného charakteru a soustřeďuje se většinou na skutkové otázky, do nichž však Ústavní soud zasahuje pouze ve výjimečných případech (viz výše). Právem na soudní proces je zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
12. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj