USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2024 o dovolání,
které podal obviněný J. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8.
2023, č. j. 11 To 213/2023-126, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 41/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 5. 2023, č. j.
3 T 41/2023-94 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obviněný J.
K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že
dne 16. 2. 2023 kolem 23:55 hodin řídil pod vlivem přesně nezjištěného množství
amfetaminů v obci XY, ul. XY, okres XY, osobní motorové vozidlo zn. Škoda
Kodiaq, reg. zn. XY, přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi,
sp. zn. 1 T 14/2005 ze dne 23. 2. 2005, který nabyl právní moci dne 20. 4.
2005, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 2 let, trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 1 T
161/2009 ze dne 28. 7. 2009, který nabyl právní moci dne 13. 2. 2010, trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 roku a
trestním příkazem téhož soudu sp. zn. 2 T 227/2018 ze dne 29. 11. 2018, který
nabyl právní moci dne 18. 12. 2018, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu 2 let, které dosud nevykonal.
2. Za toto jednání byl obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku
uložen trest odnětí svobody na 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal obviněný odvolání, které
Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 10. 8. 2023, č. j. 11 To
213/2023-126 (dále též jen „napadené usnesení“ nebo „napadené rozhodnutí“)
zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondreje Štefánika, Ph.D., dovolání, jež
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž odcitoval
jeho plné zákonné znění.
5. Naplnění označeného dovolacího důvodu obviněný spatřuje primárně v
tom, že soudy neprovedly několik jím navržených a pro rozhodnutí o vině podle
něj zásadních důkazů. Především jde o výslech svědkyně B. P., přičemž
zrekapituloval, jak se s tímto faktem soudy ve svých rozhodnutích (podle něj
nesprávně) vypořádaly. B. P. podle něj mohla ztotožnit řidiče, který skutečně
řídil předmětné motorové vozidlo, a ten mohl být následně vyslechnut jako
svědek. Pokud by se skutková verze dovolatele zakládala na pravdě, tak tento
svědek by patrně v předmětnou dobu v motorovém vozidle byl a měl by tak přímé
smyslové poznatky relevantní pro danou věc. V mezidobí zjistil, že oním řidičem
byl T. B., proto navrhl též jeho výslech, ale odvolací soud to odmítl. Proveden
nebyl ani další jím navržený důkaz spočívající v přečtení protokolu o výslechu
svědkyně B. P. ze dne 1. 8. 2023 z jiné trestní věci. Zde mimo jiné uvedla, že
dovolateli opakovaně domlouvala vícero řidičů, nejčastěji právě T. B., a proto
se domnívá, že mu ho domluvila i v únoru 2023.
6. Pokud jde o svědkyni L. B., považuje za nepřiléhavé, aby nalézací
soud stran její věrohodnosti dovozoval cokoli z toho, že se v přípravném řízení
rozhodla využít svých zákonem daných práv, v tomto konkrétním případě práva
odmítnout výpověď. Ať už věrohodnost dovolatele a svědkyně L. B. nalézací i
odvolací soud hodnotí jakkoli, neprovedení výše uvedených navržených důkazů,
resp. řádné neprověření skutkové verze dovolatele, je porušením jeho práva na
spravedlivý proces a naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
7. Za prokázané nelze považovat ani to, že automobil, který projel kolem
policejní hlídky, byl tentýž, z něhož on následně vystoupil. Obviněný dovozuje,
že motorové vozidlo zn. Škoda Kodiaq, reg. zn. XY, stálo v ulici XY patrně
mnohem delší dobu, než jak předpokládal nalézací i odvolací soud. Na kamerovém
záznamu, který je navíc rozdělen do více souborů, nelze vozidlo ztotožnit,
patrný není dokonce ani jeho typ a barva, natož nějaké konkrétní markanty. S
orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení nespolupracoval s ohledem
na své zkušenosti s předchozími trestními řízeními a protože to nebylo jeho
povinností. Nečinil nic jiného, než že realizoval svá trestním řádem a Listinou
základních práv a svobod garantovaná práva.
8. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl
tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zruší napadené usnesení Krajského soudu
v Praze a v souladu s ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. jej zprostí obžaloby,
nebo podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265l odst. 1 tr. ř. zruší
napadené usnesení a Krajskému soudu v Praze přikáže, aby věc znovu projednal a
rozhodl.
9. V závěru svého podání pak obviněný učinil ještě podnět k tomu, aby
předseda senátu Nejvyššího soudu před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu
s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu v této věci
uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný fakticky namítá
především vadu opomenutých důkazů, což lze sice formálně podřadit pod dovolací
důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nejedná se o výhrady
opodstatněné. Neopodstatněnost státní zástupce dovozuje především ze zásady,
podle níž dokazování není bezbřehé, neohraničené, nýbrž je limitováno zjištěním
skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž
je pro rozhodnutí nezbytný (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Soud není povinen realizovat
veškeré důkazní návrhy, které strany učiní. Ne každý návrh má totiž potenciál
naplnit právě zmíněný princip, neboť nikoli každý podnět k doplnění dokazování
může přispět k objasnění nezbytných okolností. Neexistuje tedy právní povinnost
soudu důkaznímu návrhu vyhovět, naopak jde o předmět úvahy soudu. S ohledem na
zákaz libovůle a potřebu transparentnosti rozhodování je nutné, aby soud v
odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlil, proč tomu či onomu důkaznímu návrhu
eventuálně nevyhověl. Pakliže by návrh bez jakékoli přiměřené reakce ignoroval
či přehlédl, jednalo by se o nepřípustný projev svévole a současně by to mohlo
značit nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ústavní soud přitom ve své judikatuře
zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu lze založit toliko třemi důvody.
Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací
potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož
určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, a
usnesení ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2021/15).
11. V řešeném případě soudy rozhodné zásady respektovaly, a to tím, že
reagovaly na důkazní návrhy obviněného, přičemž je shledaly nadbytečnými.
Přitom stručně, leč dostatečně, vysvětlily, z jakých důvodů k tomuto závěru
dospěly. Z toho je patrné, že předmětné důkazní návrhy obviněného neopomenuly,
nýbrž s nimi naložily plně v souladu s požadavky ustálené praxe. Naplnění
obviněným označeného dovolacího důvodu nelze v tomto směru konstatovat, když ve
věci činné soudy postupovaly správně. Obhajoba dovolatele byla spolehlivě
vyvrácena, jeho vina byla bezpečně prokázána již na podkladě aktuálně
provedených důkazů a neexistovala objektivní potřeba dalšího dokazování.
12. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani obviněným spíše
jen obecně naznačené vady spočívající v hodnocení důkazů či nejasnosti
učiněných skutkových zjištění. Naopak je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu
s pravidly uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich
rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr.
ř. a jsou plně přezkoumatelná.
13. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s učiněním i
jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci
přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala
osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny
obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého
obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na
místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný
dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky
dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto
následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím
uplatněnému důvodu dovolání.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy,
jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l)
tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze
formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to
jeho v první a třetí alternativě, a v té souvislosti pak i pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (dovolatelem sice výslovně neoznačený,
avšak implicitně též namítaný). Důvodnými je však neshledal.
18. Námitky dovolatele jsou soustředěny výlučně do oblasti dokazování
(skutkové), přičemž se poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem
provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a zejména pak na to, že
soudy nižších stupňů údajně nedůvodně odmítly provést obviněným navržené
důležité důkazy. Obviněný především zpochybňuje závěr soudů, že automobil,
který projel kolem policejní hlídky, byl ten samý, z něhož on později
vystoupil, a v obecné rovině pak samozřejmě i základní závěr, že předmětný
automobil řídil v daném okamžiku on a nikoli jiná osoba, která z místa odešla
ještě před příjezdem policejní hlídky.
19. Nejvyšší soud v posuzované věci každopádně žádný, natož pak zjevný,
rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která
jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak
nezjistil, že by nebyly nedůvodně provedeny dovolatelem navržené důkazy
důležité pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Nebyl zde
proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
20. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají
obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených
důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů,
provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu.
Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy
soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne
18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena
jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy
jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno
především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §
265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí
přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
21. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby
provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím)
způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil
všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém
souhrnu a vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších
stupňů.
22. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp.
zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v
řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám.
Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
23. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z
nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Mladé
Boleslavi a Krajský soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí
dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů
uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného jednání, jak tyto důkazy
hodnotily, proč neprováděly důkazy další a na základě čeho mají za vyvrácenou
obhajobu obviněného. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno
v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové
zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých
rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Vina obviněného byla bez jakýchkoli
důvodných pochybností prokázána zejména výpovědí svědka V. J. a kamerovými
záznamy, přičemž soud prvního stupně se adekvátně vypořádal s obsahově
odlišnými výpověďmi obviněného a svědkyně L. B.
24. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly evidentně vědomy všech
zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání.
Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné
obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního
řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud
mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde
zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
25. Jak už bylo řečeno, závěr soudů, že se obviněný dopustil jednání
popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku, je správný, a správná je i použitá
právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro
rozhodnutí, a to bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatném
ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže
odůvodnění jejich rozhodnutí (viz body 4. – 5. napadeného usnesení odvolacího
soudu a body 8. – 14. rozsudku soudu prvního stupně).
26. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující
argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve
svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve
shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na
převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García
proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze
dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne
19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o
tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro
řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
27. K problematice tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, že ani
podle judikatury Ústavního soudu nejsou obecné soudy povinny vyhovět každému
důkaznímu návrhu procesních stran (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn.
I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, aj.). Právu
obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje v rámci své obhajoby za
potřebné, odpovídá povinnost soudu o těchto důkazních návrzích rozhodnout, a
pokud jim nevyhoví, tak také vyložit, z jakých důvodů důkazy neprováděl. V řadě
dalších svých rozhodnutí (viz např. nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS
61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn.
I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, aj.). Ústavní soud
podrobně vyložil pojem opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení
důkazů a na požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.
Konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody: Prvním
je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení
je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je
argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou
skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.
Posledním je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení,
k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení
bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
28. V projednávané věci se dovolatel domáhá doplnění dokazování o
výslech svědků B. P. (která by podle něj mohla ztotožnit řidiče vozidla) a T.
B. (podle obviněného jde o pravděpodobného řidiče vozidla) a dále přečtení
protokolu o výslechu svědkyně B. P. z jiného trestního řízení. Z hlediska
formálního je třeba upozornit, že nejde o důkazní návrhy „nové“. Návrh na
výslech svědkyně B. P. obviněný učinil již v řízení před soudem prvního stupně
a ten se s ním vypořádal v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku. Zbývající
důkazní návrhy pak uplatil v řízení odvolacím a bylo na ně adekvátně reagováno
v bodě 5. usnesení soudu druhého stupně. Oba soudy v odůvodnění svých
rozhodnutí náležitě vysvětlily, proč shledaly návrhy obviněného na doplnění
dokazování nadbytečnými a tudíž jim nevyhověly. Nejvyšší soud se s touto
argumentací ztotožňuje a považuje ji za souladnou s požadavky kladenými výše
zmíněnou judikaturou Ústavního soudu na odůvodnění soudních rozhodnutí.
Dovolatelem navržené důkazy se vztahují k prokázání skutečností, které byly již
v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) prokázány
– zda obviněný řídil předmětný automobil. Odmítnutí doplnění dokazování pro
jeho zjevnou nadbytečnost je za této situace naprosto logické a správné.
29. Lze tedy uzavřít, že soud prvního ani druhého stupně neopomněl
reagovat na důkazní návrhy obviněného, naopak se jimi řádně zabýval. S ohledem
na výsledky do té doby provedeného dokazování je správně zamítl jako nadbytečné
a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Posuzovaná trestní věc proto netrpí
vadou tzv. opomenutých důkazů, na kterou by bylo třeba v dovolacím řízení
reagovat.
30. Námitka obviněného, že ve vztahu ke svědkyni L. B. „není přiléhavé,
aby soud stran věrohodnosti svědka cokoli dovozoval z toho, že se svědek v
přípravném řízení rozhodl využít svých zákonem daných práv a odmítl výpověď“,
nespadá pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Každopádně,
jakkoli lze souhlasit s tím, že z uplatnění zákonného práva svědka na odepření
výpovědi (či podání vysvětlení) obecně nelze dovozovat jeho nevěrohodnost, v
daném případě soudy závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně L. B. neučinily
zdaleka jen s ohledem na její odepření podaní vysvětlení v přípravném řízení
(včetně prezentovaného důvodu odepření), nýbrž i na základě celé řady dalších
skutečností (viz body 10. – 12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod
5. odůvodnění usnesení soudu odvolacího). Se zde uvedeným hodnocením se
Nejvyšší soud ztotožnil.
31. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu
prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by
naplňovaly obviněným výslovně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě,
jenž byl obviněným namítán implicitně.
V.
Způsob rozhodnutí
32. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí.
33. Pokud obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda
senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného
rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o
návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na
přerušení výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se
zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu
prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Ve spise je naopak obsažen
záznam předsedy senátu soudu prvního stupně, že postup podle § 265h odst. 3 tr
ř. nepovažuje za důvodný. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod pro
přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o
podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním)
výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn.
I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
v z. Mgr. Pavel Göth
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek